Jdi na obsah Jdi na menu
 


Karel

4. 11. 2007

Právo veta občana ve své obci (Karel, 13. 09. 2007 12:30)

Vážení nespokojení. I já jsem nespokojený. Ale myslím si, že to, co je zde napsané ohledně práva veta ve své obci, že to je absolutní nesmysl! To přece není možné! Lidé by se na ničem nedomluvili! Vždyť ani v rodině to tak nefunguje. Natož, aby se domluvili v obci nebo ve více obcích. Vždy se najde někdo, kdo bude proti. Třeba 100 lidí něco chce a jeden bude proti! A tak - kvůli jednomu bude trpět 100 dalších. Tím se zastaví veškerý vývoj v obci! To přece nemá se svobodou nic společného! Jak byste to chtěli udělat? To by jako potom lidé o všem hlasovali, o každé prkotině? To by jako jenom zasedali a zasedali a hlasovali a hlasovali? To, co tu hlásáte - to by nebyla demokracie, ale anarchie! To by si přeci každý dělal, co chce! Děkuji za odpověď.

 

Karlovi - k právu veta (nespokojení, 13. 09. 2007 19:00)

Jaký je současný stav v obcích? Lidé si zvolí svoje obecní zastupitelstvo, a to se pak v obci chová stejně, jako vláda v celé republice. Například si zastupitelstvo usmyslí takový územní plán, v němž mají být ve prospěch jejich zájmů poškozeni dva nebo tři občané. Územní plán se vyvěsí na tzv. „úřední desku“ a pokud si toho postižení občané nevšimnou, mají prostě smůlu. Pokud si toho všimnou, mají před sebou možnost Sisyfovské obrany, v níž tak jako tak podlehnou. Nikdo se jich prostě na jejich souhlas neptá. Tzv. hlasující většina (zastupitelstva) může po jednom, po dvou po třech občanech postupně okrást všechny. Postupovala by jinak samozvaná skupina, která by chtěla obyvatelstvo terorizovat?
Jakápak úřední deska?! Zastupitelstvo musí mít povinnost seznámit se svými úmysly každého, koho se bezprostředně týkají. Pak musí stačit jeden nesouhlasící občan (postižený), aby se nic neměnilo. K tomu slouží právo veta! Je to opatření, na které nejsme zvyklí a obáváme se proto, že se občané (s právem) budou chovat stejně bezohledně ke svým spoluobčanům, jako dnešní bezohledná zastupitelstva. Právo veta má přinutit každého, aby se snažil se svým spoluobčanem domluvit, a nehledal cestičky, jak ho podvést.
Z věci je zřejmé, že zastupitelstvo v samosprávní obci nebude zasedat, aby vymýšlelo podvody, které nemají šanci přes právo veta projít! Zasedání tím ubude a občanské spolupráce tím přibude. Nikdo přece nebude vetovat nic, co je pro něho výhodné. Navíc musí své veto každý zdůvodnit. Nebude-li podloženo ohrožením jeho zájmů, ale bude pouze kverulantské, tu příslušný občan zjevně poškozuje ostatní spoluobčany, což řeší občanský soud.
To, že jsou lidé schopni mezi sebou se domluvit, je patrné již dnes při zakládání spontánních iniciativ (např. kluby filatelistů, zahrádkářů, chovatelů atp.) Lidé nejsou tak neschopní, jako jejich zastupitelé.
Pokud se týká rodin, jsou dnes v principu rozvrácené následkem masové popularizace nevěry, násilí, různých úchylek a zákonodárstvím (zákon o rodině, zvýhodněným sociálním zabezpečením neúplných rodin, atp.). Ve spořádaných rodinách již dnes prakticky platí právo veta každého z obou spolurozhodujících manželů.
To, co tu hlásáme tedy není anarchie, ale ani tzv. „demokracie“, ale samospráva, ochraňující sociální svobody jednotlivce proti pletichaření při hlasování tzv. „většin“.
Pletichář si vždy najde cesty, jak pro naplnění svých zájmů získat (např. úplatkářstvím) potřebnou hlasující většinu. Tomu jednou provždy zabrání právo veta, jako jediný skutečně účinný prostředek proti korupci.

 

právo veta (Karel - 12. 10. 2007 15:58)

Vážení, Vaši odpověď jsme probírali se známou a musíme uznat, že ve Vaší delší odpovědi na právo veta jsme našli řadu podnětných věcí a důvodů, se kterými souhlasíme (ale s řadou ne).
Když pročítáme Programové prohlášení Obnovené Forum, je to vše velmi stručné a tudíž nesrozumitelné. Jaksi lapidárně zkratkovitě řečeno. Jenže nám unikají souvislosti a důvody, proč to tak řešit! Předpokládáme, že stejně jako jste vysvětlili a odůvodnili Váš pohled na právo veta, podobně by bylo nutné probrat a hlouběji rozebrat řadu dalších zásadních otázek, je nutno odůvodnit proč třeba to nazýváte tak divně: trojčlennost. Nebo proč svoboda jen v kultuře a ne v politice? Nebo jak občané mohou soudit? Jak byste to chtěli prakticky udělat? To je z hlediska dnešního stavu zcela absurdní myšlenka! atp. Jinak to zůstane jen jako nějaké prohlášení, kterému lidé nebudou rozumět! Nepochopí proč to tak je.
Známá také jen pokrčila rameny, co s tím?
Mimochodem, dosud jsem o Rudolfu Steinerovi nikdy ani neslyšel. A přečetl jsem toho dost.
Karel

 

Odpověď Karlovi (nespokojení, 15.10. 2007 19:32)

Pokud s něčím ve výkladu právu veta nesouhlasíte, pak uveďte s čím a proč.

Jen tak můžeme vysvětlit věci podrobněji.

Naše "Programové prohlášení OF" je proto tak stručné, abychom příliš rozsáhlými texty již předem neodradili případného čtenáře. Koho věc i ve stručné podobě zaujme, ten jistě položí otázku, která ho nejvíce zajímá nebo k tomu, čemu nerozumí. Tím je jednostranné mentorování nahrazeno živým dialogem,na němž jsou obě strany zainteresovány. A odpověď mu může být ušita na míru. Ostatní čtenáři se pak mohou řídit jeho vzorem a nakonec nezůstane nic nejasného.

Název „trojčlennost“ je dána samotným sociálním organismem, nikoli naší libovůlí. Sociální organismus je již ve své přirozenosti trojčlenný, jak jsme uvedli v "Programovém prohlášení".

Neobvyklá tedy není jeho trojčlennost, ale náš přístup k věci, neboť jsme byli vychováni v totálním zmatení všech tří článků dohromady.

Každý ze tří článků sociální trojčlennosti má své vlastní zákonitosti.

Tyto zákonitosti si můžeme demonstrovat na mechanismu vah.

1. Politiku představují váhy v rovnováze, neboť politika má garantovat všem bez rozdílu rovnost (rovnováhu) práv a povinností.

2. Kulturu představují váhy vychylované z rovnováhy (porušení rovnováhy), neboť poznáváním a učením se prohlubují rozdíly mezi lidmi. I kdyby se všem dostalo stejného vzdělání, přece má každý jiné vlohy a dopracuje se tedy jiných výsledků. Tím je dána nerovnost v kultuře, která nesmí být potlačována ve jménu politické rovnosti. Tato kulturní nerovnost se tedy musí rozvíjet svobodně u každého podle jeho vloh a zaměření.

3. Ekonomiku představují váhy uváděné z nerovnováhy zpět do rovnováhy (úsilí o rovnováhu). Tato tendence ekonomiky je patrná z tržních vztahů, kde se nabídka snaží vyrovnat poptávce. Protože se poptávka stále obnovuje, tak jako po nasycení dostaneme časem zase hlad, není hospodářským úsilím o rovnováhu rovnováhy nikdy dosaženo tak, jako je to možné v politice.

V ekonomice tedy neplatí politická rovnost a to ani v poptávce (každý má jinou míru nebo druh potřeb), ani ve výrobě (každý je produktivní podle schopností a zaměření, které si rozvinul v kulturní sféře).

V ekonomice neplatí ani kulturní svoboda, rovněž ani v poptávce ani v nabídce. V poptávce proto ve svých základních životních potřebách nejsme svobodní, ale determinovaní svou přirozeností. V ostatních potřebách jsme pak determinovaní svými sklony a zaměřením, které jsme si rozvinuli v kulturní sféře.

V nabídce nemůže být svoboda prostě proto, že jejím úkolem je naplňovat poptávku, nikoli vyrábět svobodně něco, co nikdo nežádá, a pak mu to vnucovat sugestivní reklamou.

Proto v ekonomice platí pouze zákon bratrství (spolupráce na výrobě zboží atp., jímž lze uspokojovat poptávku).

Protože všechny tři sféry (politika, kultura, ekonomika) musí fungovat nepřetržitě, musí mít každá sféra svůj vlastní mechanismus. V neustálém provozu tedy musí být tři mechanismy vah, nikoli jeden společný. Nyní si představte, že namísto tří různých mechanismů vah (jeden v rovnováze, druhý vychylovaný z rovnováhy a třetí přichylovaný zpět do rovnováhy) máme pouze jeden mechanismus vah, jímž chceme všechny tři tendence (zákonitosti) naplnit. Buď to vzdáme, nebo se nám mechanismus vah rozsype. Současné vlády problém řeší systémem kompromisů, který plně nevyhovuje ani politice, ani kultuře, ani ekonomice, nebo jedním z mechanismů vždy potírá ostatní dva (odtud zmíněné tři různé totality v "Programovém prohlášení OF").

Otázka, jak občané mohou soudit je stejná, jako otázka, jak mohou soudit současní profesionální soudcové. V obou případech musí mít soudce schopnost vlastního úsudku na základě uvažování o sporu, který posuzuje.

V současné době musí mít profesionální soudce speciální právnické vzdělání, aby se prý orientoval v nepřehledném množství zákonů. Přesto se ani dva právníci ve svých právních názorech na věc nemusí shodnout (nemluvě o tak častých nespravedlivých soudech). Zákony se snaží popsat podrobně co je a co není dovoleno. Protože však nikdy nelze popsat absolutně vše, co se může stát, pokládá se nepopsané za dovolené, přestože někomu vznikla škoda a škůdce je znám.

V TSO může být soudce každý soudný občan bez právnického vzdělání, neboť zmíněné nepřehledné množství zákonů prostě neexistuje. Jediný zákon, který musí platit a jehož porušení dokáže posoudit každý, kdo má „všech pět pohromadě“ je následující zákon: Komu byla způsobena škoda, tomu musí být škůdcem nahrazena.

Ostatní viz Programové prohlášení OF.

Cítí-li tu kdo potřebu ještě bližšího upřesnění, nechť také položí upřesňující otázku.

Nejste sám, kdo o Rudolfu Steinerovi ještě neslyšel. Rudolf Steiner byl totiž u nás komunistickým režimem zakázán, a současný režim se ho bojí. Vydávání díla Rudolfa Steinera je tak odkázáno jen na jednotlivce. V současné době však již leckteré dílo tohoto autora je již na trhu. Najdete je i na internetu např.: http://www.michael.webz.cz/

 

 

k právu veta (Karel, 20. 10. 2007 18:01)

K právu veta: Vy asi skutečně nechápete, co to je parlamentarismus - nebo se jen tak spíše tváříte? Občané jsou zastupováni volenými zástupci! Právo veta má snad jen americký prezident! Je to velmi diskutabilní právo. A v okolních zemích ho snad nemá žádný prezident, ani ministr. Natož aby ho měli občané! Právo veta – tedy takové jakési absolutní poslední slovo, měli pouze monarchové, feudálové, totalitní vládcové. Je to jednoznačně zneužitelné!
Tím by se zastavil jakýkoli vývoj. Kdyby kdokoli mohl vetovat nějaké snahy občanů, kdybychom se řídili těmito Vašimi radami, tak bychom asi dosud žili v jeskyních! Mnozí lidé lpí na tradicích, nechtějí změny! Právem veta znemožňujete pozitivní vývoj, ale naopak spějete tím do zaostávání a úpadku!
Jak k tomu přijdou třeba tři čtvrtiny občanů, aby jim někdo řekl ne? Tím by byli občané poškozeni! Tím by menšina omezovala většinu. V demokracii však má vládnout většina!
Nač by potom byla referenda? Když nadpoloviční většina řekne ano, potom je návrh odsouhlasen! To je demokratické! Tak funguje celý demokratický svět!
Např. v případě radaru jde o strategickou věc, týkající se celé ČR, Evropy i světa! Tady vůbec nejde o nějakou obec nebo občana! Tady jde o lidstvo, o svět! A Vy - se vší úctou k Vám – tady chcete umožnit, aby jediný občan, který řekne - ne, mohl uvést do záhuby tisíce či miliony lidí. Nezlobte se, to je absurdní, demagogické a od Vás nezodpovědné, co tu chcete prosadit! Je to naivní snílkovství, že by všichni byli slušní a vzdělaní! Právě taková naivita může vést do neštěstí! Přínosem takového práva by možná bylo odstranění korupce. Ale za cenu jakých rizik?

K problematice soudní:
Kde máte v Programovém prohlášení něco o potrestání viníka?
Máte tam jen: O míře škody a její náhradě rozhoduje poškozený.
Takže žádné zavírání? Co by se dělo např. s nějakým zlodějem nebo násilníkem? Jak by nahradil škodu, když někomu třeba zlomí ruku? Zaplatí bolestné a bude propuštěn na svobodu? To je nějaké divné. To se mi nějak nezdá.
S pozdravem
Karel

 

 

odpověď Karlovi (nespokojení, 23.10. 2007 20:08)

Není nutné propadat hned hysterii a obviňovat nás z přetvářky. Je třeba nejdříve se řádně seznámit s věcí (zde s naším Programovým prohlášením), zvážit všechna pro a proti a teprve potom vynést definitivní soud.

To, co nazýváte „parlamentarismem“, to představuje totální zmatení tří různých zákonitostí (ekonomie, politika, kultura) a to na úrovni horní trojnosti (tzv. celostátní). Na této úrovni je právo veta nepřípustné, neboť zde by skutečně vedlo k důsledkům, které uvádíte. Právo veta se týká úrovně dolní trojnosti, v ní pouze politické organizace (obce) a v ní je použitelné pouze těmi občany, jichž se případ, který mohou vetovat, bezprostředně týká (jedná-li se např. o změnu, která se týká občanů bydlících v jedné ulici, pak ji mohou vetovat pouze oni, nikdo jiný).

V trojčlenném soc. organismu neřídí obec „malý parlament“ (obecní zastupitelstvo), ale samotní občané. Proto nemá obec představovat příliš velký územní celek. Tak např. samosprávní obcí nemůže být velké město, ale městská čtvrť (řecky „démos“ = odtud „demo-kracie“). Celé město pak představuje „svaz obcí“. To, co je dnes obecním zastupitelstvem, jsou v trojčlennosti pouze zaměstnanci, kteří obecní věci spravují podobně, jako např. advokát spravuje právní záležitosti svých klientů, aniž o nich může sám rozhodovat.

„Vývoj“, o který se tak obáváte, je zpravidla prosazováním sobeckých zájmů dravců (vládnoucí „elity“, zbohatlíků atp.) na úkor ostatních občanů. Jsou to právě tito dravci, kdo dává vývoji „positivní“ visačku. Pokud jim vývoj nevyhovuje, označí ho za negativní. Tak např. v Anglii, přestože je tak konzervativní (lpí na tradicích), dospěl „vývoj“ tak daleko, že je tam dnes již prakticky všechno oplocené. Veřejné prostory téměř neexistují (resp. existují ve velmi okleštěné podobě). Nemajetný občan má k „volnému pohybu“ vyhrazené „uličky“ mezi ploty (jako v kriminále), popř. musí majitelům pozemků zaplatit vstupné. K tomu spěje „parlamentarismus“.

Rozumní lidé lpí na rozumných tradicích a nechtějí změny, které jsou na jejich úkor („negativní vývoj“), nikoli k jejich prospěchu.

Pravíte-li, že „v demokracii má vládnout většina“, pak tuto ideu naplňuje pouze a jen právo veta, neboť dává vládu všem občanům obce, nikoli menšině zkorumpovatelných zastupitelů, poslanců, ministrů atp. Vždyť tito „zástupci lidu“ ve skutečnosti nezastupují ani většinu, ale zmanipulovanou menšinu účastníků voleb. Většina lidí k volbám nechodí, protože se přesvědčili, že ať zvolí kohokoli, stejně se „vývoj“ uskutečňuje na její úkor, nikoli k jejich prospěchu.

To, co nazýváte „referendum“, je jen zdánlivě rozhodnutím většiny. Pokud výsledek referenda vládnoucí elitě nevyhovuje, zaonačí to tak, aby neplatil. Možná si vzpomenete, jak v jednom evropském státě (nezáleží ve kterém) proběhlo referendum na evropské téma (patrně: „přijmout, či nepřijmout evropskou ústavu?“). Referendum dopadlo „ne!“ Protože to vládnoucí elitě nevyhovovalo, a tak za čas (za rok?) totéž referendum zopakovala. Nyní dopadlo „ano!“. Protože to vládnoucí elitě vyhovovalo, referendum již nezopakovala. Kdo tu prosadil svou? Většina, nebo menšina? Co se dělo onen rok, mezi oběma referendy? Nepamatujeme si snad na nesrovnalosti při první volbě současného amerického prezidenta? Nemáme snad své zkušenosti s ohlupováním voličů tzv. „volebními programy“, jimiž se po volbách zcela věrolomně nikdo neřídí? Jak říkáte: „Tak funguje celý demokratický svět!“

Tvrdíte-li, že „v případě radaru jde o strategickou věc“, pak se musíme ptát: Kdo rozhoduje o tom, co je a co není „strategické“? Demokratická většina, nebo věrolomná vládnoucí menšina? Týká-li se americký radar celého světa, jak tvrdíte, jaká demokratická většina má o něm rozhodnout? Celosvětová? Celosvětovým referendem? Hlasováním vlád všech světových států (vč. Číny, Indie, Ruska, Iránu atd.)? Zde se vám patrně „demokratická většina“ zamlouvat nebude, neboť jste si předsevzal, že americký radar má v Čechách být (předpokládáme, že nežijete v Brdech). Celosvětová většina by však americkému radaru (a nejen jemu) řekla jednoznačné „ne!“ Také nám ušlo, že by kdy (a kde) demokratická většina hlasovala o tom, že se budou vyvíjet rakety, proti nimž byl vyvinut radar.

Pravíte-li: „Tady vůbec nejde o nějakou obec nebo občana!“ pak mluvíte z duše vládnoucím (popř. mocným, vlivným) menšinám, které se pokládají za „elitu“. Tady jde jen a jen o zájmy menšinových elit! Samozřejmě, že to před veřejným míněním nepřiznají. Oni veřejnému mínění pokrytecky vsugerují: „Tady jde o lidstvo, o svět!“ Zhypnotizované veřejné mínění si sotva uvědomí, že „lidstvo“ (na němž údajně záleží) bez jednotlivých (konkrétních) lidí (na nichž údajně nezáleží) vůbec neexistuje. To proto, že tzv. „většina“ (demokratická, či jiná) nemá rozum a proto její hlasování nemůže nijaký „positivní vývoj“ garantovat, jak sobě i nám namlouváte. O pokrok se vždy postarali jednotlivci, na nichž podle Vás vůbec nezáleží!

To, co nazýváte „demokratickou většinou“ je takto nazýváno jen pokud její hlasování vyhovuje tzv. „vyšším zájmům“. Pokud jim nevyhovuje, potud nejde o „demokratickou většinu“, ale o pouhý „dav“, který ničemu nerozumí. Tak je tomu také s tzv. „vyššími zájmy“. Pokud nejsou v souladu se zájmy „elitní menšiny“, potud „vyššími zájmy nejsou“. Pokud má elitní menšina sobecký zájem na „tzv. vyšším zájmu“, ale veřejné mínění proti tomu reptá, tu se již vládnoucí elita dokáže postarat o nějaké strašidlo, hrozící masovou katastrofou. Což si nepamatujeme např. strašáka v podobě údajného arsenálu chemických a jaderných zbraní v Iráku?

Právě proto, že tzv. „demokraciím“ na jednotlivém občanovi vůbec nezáleží, musí se občané poohlédnout po možné změně. V tom se jim Vy snažíte zabránit svým „ne!“ vysloveném na nepatřičném místě (nikoli na úrovni samosprávní obce). Jen v trojčlenném soc. organismu jde o jednotlivého občana, který si své zájmy může ochránit pouze a jen právem veta. Tvrdíte-li, že na této obecní úrovni může „jediný občan, který řekne - ne, uvést do záhuby tisíce či miliony lidí“, pak – se vší úctou k Vám – tisíce či miliony lidí ohlupujete. Světové sociální katastrofy (války, hladomory, pandemie, inflace, hospodářské krize, státní bankroty, státní terorizmus atd. atd.), to vše rozpoutali vždy jen vládnoucí elity, nikdy jednotlivý občan, který řekl „ne!“ Kdyby jeho „ne!“ mělo takovou platnost, pak by k uvedeným katastrofám nikdy nemohlo dojít.

Dál si Vás dovolíme parafrázovat: „Nezlobte se, to, co tvrdíte je absurdní, demagogické a od Vás nezodpovědné! Je to naivní snílkovství, že by „demokratická většina“ nebo „vládnoucí elita“ (menšina) byla slušná, i kdyby byla vzdělaná! Právě taková naivita vede stále znovu a znovu do stále dokola se opakujících neštěstí!“

K problematice soudní:
V našem Programovém prohlášení není o potrestání viníka ani zmínky, kvůli spravedlnosti.

V tzv. „demokraciích“ (především u nás) je škůdce zavřen, ale způsobenou škodu poškozenému nenahradí. Je tím snad spravedlnosti učiněno zadost? Spravedlnosti by naopak bylo učiněno zadost, kdyby škůdce způsobenou škodu poškozenému nahradil. V takovém případě ho zavírat je zjevná nespravedlnost!

V současných totalitních režimech (dle Vás „demokratických“), jsou „malí“ (nikoli „velcí“) zloději a násilníci někdy (ne vždy) zavíráni a po odpykání trestu znovu pouštěni mezi slušné lidi, aniž by museli nahrazovat škodu. Zločinci jsou tak podníceni k následujícím úvahám: Vyplatí se mi v daném případě loupit? Co převažuje? Naděje na zisk (který nemusím vracet), nebo riziko, že mě zavřou (pokud mne chytí a usvědčí)? Nesnesitelná úroveň kriminality v tzv. „demokraciích“ vypovídá jednoznačně o tom, že možnost zisku převažuje nad možností rizika. Následkem toho - např. ve velkých městech USA - všichni řádní občané ztratili večerní a noční volnost. Kvůli příšerné kriminalitě nesmí (bojí se) po setmění na ulici, po níž se volně pohybují bezstarostní kriminálníci. Vysokou kriminalitou vládnoucí elity zdůvodňují zvyšování stavů represivních složek (které mohou být kdykoli použity také proti nespokojeným občanům). Tyto složky jsou pak existenčně zainteresovány na udržování (popř. růstu) dané úrovně kriminality, neboť v případě jejího drastického poklesu by musely snižovat stavy. Dnes už se i tyto složky do kriminality často samy aktivně zapojují.

V trojčlenném soc. organismu musí škůdce nejen nahradit škodu (poškozenému), ale může také (podle závažnosti jeho zločinu) jednou provždy přijít o veškerá občanská (nikoli lidská) práva, pokud je vůbec kdy získal. Projevuje-li se kdo již v mládí asociálně, občané ho mezi sebe jako plnoprávného spoluobčana nepřijmou. Kdo u jiných právo nerespektuje, ten ho sám není hoden (tak to navrhuje např. „největší z Čechů“ Karel IV. ve svých „Majestas Karolina“). Tím stoprocentně odpadá jakákoliv recidiva, i případné zneužívat práva veta, kterého se tak bojíte. Dál mohou tyto živly žít jen pod dozorem a odpovědností poručníka (plnoprávného občana), či obecní správy.

O míře a způsobu náhrady škody za zlomenou ruku, nerozhoduje v trojčlenném soc. organismu naše Programové prohlášení, ale poškozený (plnoprávný občan, nebo poručník). Kdo jiný zná míru způsobené škody, než právě on? Co je na tom divného? Divné je, že v tzv. „demokraciích“ nerozhodují o míře způsobené škody poškození, ale zkorumpovatelné institucionální soudy, jejichž soudci, se již také dovedou do kriminality aktivně zapojit…

 

ještě k právu veta (Karel, 30. 10. 2007 17:16)

Tak nyní jste mne vážně zaskočili tím, že má-li skutečně vládnout většina, tak prostě musí existovat právo veta! Nehledě na odstranění korupce. No comment. To je opravdu zásadní myšlenka. To mne nikdy nenapadlo. Smekám, to se Vám fakt něco podařilo. Proti takto vyargumentovanému právu veta snad není co namítnout.
Ale přesto se ve mně vše bouří, abych to uznal a přijal za své! Až se tomu bojím uvěřit. Zcela mi to bourá můj pohled na chod světa, na demokracii! Teď to musím chvíli strávit. Karel

 

 

chod obcí (Karel, 14. 11. 2007 19:05)

Vážení, to Vaše právo veta občana v obci mne skutečně rozhodilo. Ale stejně si neumím v praxi ještě moc konkrétně představit, jak by nějaký zastupitel v obci obcházel občany a ptal se lidí, zda souhlasí s něčím nebo ne... To by stále musel obcházet lidi a ptát se jich? I na každou maličkost, na každou změnu? Nevím, jestli se tím lidé po čase neotráví.

Napsali jste, že by se měla každá ze tří sfér ve společnosti osamostatnit - ale jak to udělat, když třeba dnes máte ekonomiku spojenou s politikou tak pevně, že vlastně politikové vydávají rozhodnutí proti zájmu občanů!

Např. zvýšení dph z 5% na 9%. Toto zdražení se dotkne prostě všech lidí! Ale je to v zájmu jen nějaké vyvolené malé propojené skupinky podnikatelů a politiků. To samé zdražení plynu, benzínu, nájmů - prostě všeho po novém roce. Jak by mělo začít osamostatnění politiky a ekonomiky? Jak to chcete rozpojit?

I zde by občané mohli říci ne? Do čeho všeho by směli hovořit? Asi ne do chodu soukromé firmy.

A kdo a jak bude potom platit sféru kulturní, zdravotnictví, školy atp.? Kdo sféru politickou - tam patří asi i soudy? Bude tedy nějaké přerozdělování peněz? V obci? Když jeden člověk vetuje např. rozpočet obce nebo nějaké školy nebo nemocnice, soudu na příští rok, tak co se bude dít? Kdo bude platit lékaře, učitele, soudce aj.? Obec?
A jak bude placena tzv. horní trojčlennost, tedy ony tři zákonodárné sbory? Jak často by v nich občané zasedali?

Asi bude hodně zákonných úprav, takže budou asi větší než nyní? Děkuji

 

odpověď Karlovi (nespokojení, 18.11. 2007 17:38)

Tam kde panuje právo veta nedá „sbírání hlasů“ mnoho práce. V prvé řadě si musíme uvědomit, že právo veta mohou v konkrétních případech uplatnit jen ti občané, jichž se případ nějak týká. Řekne-li pak již první z dotázaných občanů „ne!“, je další obcházení zbytečné. Tím je dáno, že občané nemusí být „otravováni“ vyjadřováním svého souhlasu, ale naopak budou vyzýváni, aby se vyjádřil (vč. zdůvodnění) pouze ten, kdo nesouhlasí. Ten to zajisté jako otravování nepocítí (pokud ano, pak přece svůj nesouhlas nemusí vůbec vyjadřovat). Sdělovací techniky, jimiž se zmíněná komunikace může transparentně uskutečnit jsou různé (dnes již nepřeberné). Nechme tedy na občanech samých, jakou si zvolí...

Pokud si volíme zástupce do totálního parlamentu, sotva můžeme očekávat, že se z něho něco osamostatní. Zde je třeba volit zákonodárce hned do tří samostatných zákonodárných sborů (kulturního, politického, ekonomického) a také je již před volbou „naprogramovat“ (pověřit, jaké zákony mají prosazovat). Má-li již zvolený zákonodárce jiný návrh, musí k němu znovu žádat pověření od svých voličů...

Občanské veto se vztahuje pouze na případné změny uvnitř obce, nikoli vně obce, tedy nikoli na volby do tří zákonodárných sborů (zde rozhoduje většinové ano). I když se kulturní a ekonomické organizace nacházejí na půdě obce, přece jejich záležitosti nejsou vnitřními záležitostmi obce a proto ani v nich občanské veto neplatí. Občanské veto se však vztahuje na rozhodnutí, zda a který pozemek obec těmto organizacím pronajme...

Příslušný podíl na financování tří zákonodárných sfér (horní trojčlennost) musí zajistit základní pracovní povinnosti, jako součást ZŽP. V těchto sférách ovšem nebudou placeni profesionální „zástupci lidu“ jako dnes, ale volení zákonodárci se budou scházet jen k uzákonění toho, čím byli svými voliči pověřeni. Za to dostanou jednorázově zaplaceno a zase se rozejdou. Tzn., že i pro ně platí základní pracovní povinnost, kterou v žádném případě nenaplní vysedáváním v parlamentě.

Základních zákonných úprav nebude více než nyní, ale naopak nesrovnatelně méně než nyní (viz programové prohlášení). Jako když Everest nahradíte kozím bobkem...

Základní pracovní povinností je financováno také základní zdravotní péče, školství atd. (viz ZŽP v programovém prohlášení).

Soudy nejsou součástí ZŽP a dnešní podobu v TSO nemají (viz programové prohlášení). Soudcem (ale i žalobcem či obhájcem) může být (ale nemusí) každý plnoprávný občan, na kterého se jedna ze sporných stran obrátí (jenž ovšem není na sporu nijak zainteresován). Za svůj výkon dostane jednorázově zaplaceno (odsouzeným, ve měně volného trhu) a tím jeho soudcování končí, dokud není osloven někým jiným...

Možná jsme k programovému prohlášení TSO mohli připojit, že ve vztahu občana k obci platí Dumasovské heslo „Tří mušketýrů“: „Jeden za všechny, všichni za jednoho!“ Přeloženo do obecního žargonu platí:

„Škoda občana je škodou obce a škoda obce je škodou každého občana!“

Tzn., že tam, kde k náhradě škody nedošlo nebo nemůže dojít, hradí občanovu škodu obec. Tím vzniká škoda obci, kterou hradí všichni občané, neboť obec disponuje pouze těmi prostředky (zejména nájmy za pozemky), které jí svěřili její občané. Tím vzniká škoda všem občanům, kteří jsou tak zainteresováni na dohledu, aby škodu způsobenou kterémukoliv občanu nahradil, pokud možno, především škůdce... 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář