Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pracovní tým II.

29. 6. 2009

ústavní zákon (prac. tým):

Na jedné straně jsme opakovaně zaznamenali u řady zájemců o TSO i na webu TSO požadavek zákonů v TSO. Na straně druhé registrujeme z diskuse na webu, že TSO je teoreticky asi schopna fungovat i bez zákonů. Zní to skoro neuvěřitelně a lze tedy chápat, že pro většinu lidí musí být opravdu velmi nestravitelné, že by neexistovaly zákony. Pro právníky to musí být doslova šok. Neboť ti, kteří z toho žijí, by vlastně mohli přijít o velmi výnosné bydlo. Pro ty to je jobovka.

Náš tým se staví reservovaně k oběma variantám. Je totiž zcela zjevné, že nynější zcela extrémní záplava zákonů, vyhlášek, nařízení popírající mnohdy jedna druhou, vytvářejí právní změť a nejistotu spíše než právní jistotu. V televizi a masmédiích se hovoří přímo natvrdo o justiční mafii, která mnohdy ovlivňuje výsledky a rozhodnutí soudu. Pak tzv. zákonnost v parlamentní demokracii skutečně má hodně daleko  k právu a je to spíše nezákonnost.

Přesto ale opačný extrém, který se prezentuje v TSO nám připadá až utopický, následně tedy nefunkční, resp. si to příliš idealizujete.

Aby TSO byla vůbec akceptovatelná z hlediska i běžné řeči, navrhujeme Vám změnu klasifikace či pojmenování. Tím TSO okamžitě stoupne na ceně u těch, pro které existence společnosti bez zákonů vypadá prostě jako šílenost. Lidé a právníci nepřekousnou, že tam nejsou zákony. Bez zákona si to neumějí představit. Navrhujeme Vám, jestli byste mohli uznat, nazvat  Ústavu TSO jako řekněme Ústavní zákon.

V jeho rámci by vlastně mohly existovat řekněme ústavní pravidla, či ústavní zákony, řešící principy TSO. Zákon je něco nižšího než Ústava (ústavní zákon).

 

Odpověď prac. týmu (ústavní zákon):

Tzv. „justiční mafie“ nepředstavuje nezákonnost, ale zákonnost, neboť neporušuje zákony, které jsou jejím pracovním nástrojem a jejichž nastolování a znění také podle svých potřeb ovlivňuje. Pojem „zákonnost“ (resp. „nezákonnost“) nám sugeruje, že zákony jsou tu kvůli dodržování zákonů. Tzn., že ať už je zákon jakýkoliv (např. zločinný), je nutné ho dodržovat! V tomto duchu se dnes např. posuzují tzv. „zločiny komunismu“, tj. podle tehdy platných (zločinných) zákonů. To je velmi prohnané odvádění pozornosti od skutečnosti, že tzv. „zákony“ tu mají být nikoli kvůli sobě, ale kvůli právu, spravedlnosti, slušnosti atp. Dnes Vám však již i studenti práva suverénně odpoví, že „zákon nemá se slušností co dělat.“ Kdyby řekli „zákon nemá s právem a spravedlností co dělat“, bylo by to totéž, to si však veřejně říci ještě netroufnou (snad později, až z nich budou lidé úplně zpitomělí)...

Zatímco od slušnosti se zákony zcela zjevně distancují, ve vztahu k právu a spravedlnosti doslova kalí vodu, neboť za právo a spravedlnost vydávají sami sebe, jakoby zákon, právo a spravedlnost znamenali totéž. To ve svém důsledku znamená rovněž distancování zákona od práva a spravedlnosti, nyní však tento distanc není zjevný, ale pokrytecky skrývaný.

Tak např. se kdysi mohlo říci:

„Všichni lidé mají totéž právo na život od Boha, což musí respektovat i lidský zákon (takže je v tomto ohledu nadbytečný)“.

Protože dnešní atheismus z tohoto výroku vypouští pojem „od Boha“, praví:

„Všichni lidé mají totéž právo na život, ze zákona (Deklarace lidských práv atp.)“.

Tzn., že atheismus v podstatě (a pokrytecky) povýšil „zákon“ na „Boha“ (tzv. „zákoníci“ byly původně náboženskou sektou)! Nechceme-li být modloslužebníky, musíme se takovému pojetí zákona bránit.

Protože předmětem idealizování (zbožštění) jsou sociální zákony dnešních tzv. „demokracií“ (totalit), dopustíme se vypuštěním idealizovaných zákonů (TSO) naprostého opaku idealizování, tj. jakési „de-idealizace“. Tzn., že TSO nic neidealizuje. Musíme se tedy ptát: Je „de-idealizace“ TSO skutečně extrémní, utopická a nefunkční?

Na tuto otázku vlastně odpovídáte za nás svým klíčovým postřehem (viz. občanství a ZPP):

Tedy na základě neoddělitelnosti práv a povinností tvrdíte, že TSO dokáže i bez zákonů vyřešit vše. Celá Ústava TSO je samosvorná. Je to vlastně vše samosvorné, těsným provázáním práv a povinností.

Ústava, ústavní zákon říká: „je-li tu povinnost, je tu i právo a naopak“.

Lze ještě dodat, že je tu třeba dbát také na rovnost míry:

„...je-li tu určitá míra povinností, je tu i odpovídající míra práv a naopak“...

Aniž bychom chtěli vyhovět „zákoníkům“, přece nemůžeme neuznat fakt, že Ústava TSO je Ústavní zákon!

Protože „zákoníci“ svou modloslužbu (sociální zákony) nebudou patrně nikdy schopni opustit, oslovili jsme ideou TSO obyčejné lidi, kteří mezi „zákony“ (ústavním a prováděcími) příliš nerozlišují. Domnívali jsme se, že lidem s právním vzděláním bude jasné, že Ústava je Ústavní zákon (např. jako pravidla hry v šachy), že TSO vypouští jen prováděcí zákony (předepisování tahů ve hře v šachy)...

-zmp-

 

 

smlouva (prac. tým):

Rozumíme správně tomu, že vlastně vše ostatní (mimo Ústavní zákon TSO) jsou smlouvy? (dvoustranné či vícestranné)

Horní trojnost (HT) vydává metodické pokyny, pravidla chodu dolní trojnosti (DT). To je něco jako např. kolektivní smlouva v odborech: Takto budeme postupovat všichni.

HT nekodifikuje Ústavu. Ústava vznikla dříve než HT. Ústava vyhlašuje = ustavuje HT i DT. Ne HT Ústavu.

Legislativu potom můžeme chápat jako vše ostatní, jako např. prováděcí pokyny či zákony hlavního Ústavního zákona.

Odlišíme tedy zákony od ústavy.

Legislativa  = nižší zákony.

Chápeme-li správně, potom trojčlennost a její principy jsou ustaveny v Ústavě.

Můžeme se pokusit vyjmenovat všechny ústavní zákony?

Které zákony nejsou v ústavě, tak nebudou existovat (kromě přírodních a matematických)?

 

Opověď prac. týmu (smlouva):

Ano, rozumíte tomu správně. Mimo Ústavní zákon jsou v TSO prováděcími „zákony“ pouze a jen smlouvy, jež nemají platnost „zákona“ pro všechny, ale pouze a jen pro smluvní strany. Protože body smlouvy, které jsou v rozporu s Ústavou TSO, jsou před občanským soudem automaticky neplatné, není třeba, aby smlouvy plnily funkci prováděcích zákonů Ústavy, není třeba při uzavírání smluv nijakých odborných poradců, ani nijaké zvláštní opatrnosti. Tzn., že mohou být uzavírány smlouvy nejen v souladu, ale i v rozporu s Ústavou. Lze tedy vychytralou smlouvou někoho poškodit. Jakmile se však taková smlouva dostane před občanský soud, škůdce na to těžce doplatí (mimo náhrady způsobené škody mu hrozí ztráta občanských práv), aniž je jeho vina promlčitelná...

Z uvedeného je zřejmé, že prováděcí pokyny vydávané horní sférou (politickou, hospodářskou či kulturní), nejsou „prováděcí“ ve vztahu k Ústavě (jako dnešní legislativa), ale výhradně ve vztahu ke kolektivním dohodám (smlouvám), týkajícím se společných operativních akcí či opatření (např. pravidla hry v šachy = Ústava. Prováděcí pokyny = organizace šachového turnaje). Případná potřeba upřesnit či doplnit Ústavu, musí být provedena změnou Ústavy...

Protože je Ústava zákonem (ústavním zákonem) nelze ji uzákonit.

Reálný axióm: Zákon je to, co uzákoňuje (kodifikuje), nikoli to, co je uzákoňováno!

Proto je legislativa (zákony podřízené Ústavě) nejen škodlivá, ale také logicky nesmyslná, neboť představuje zákony uzákoněné zákonem (Ústavním zákonem), představuje uzákoňování zákona zákonem (= tautologie).

Zkrátka, Ústavu (Ústavní zákon) lze lidem vnutit silou či podvodem (ohlupováním atp.), nebo ji mohou lidé přijmout svobodně formou kolektivní dohody, tj. jako kolektivní smlouvu (zákon platný jen pro smluvní strany).

Chápete tedy správně, že TSO je ustaven Ústavou.

Veškeré Ústavní zákony TSO jsme vyjmenovali v „návrhu Ústavy TSO“. Dosud s pokračující diskuse nevyplynula potřeba něco vypouštět či doplňovat...

Ano, mimo Ústavu nebudou existovat žádné sociální zákony!

-zmp-

 

 

práva a povinnosti v TSO (prac. tým):

1. právo veta občana v obci je:

A = akt sociální svobody v kulturní sféře.  Z hlediska kultury = v DT. V HT chybí.

B = akt (princip) sociální rovnosti ve sféře politické (v obci je to součást rovnosti občanů)

C = v ekonomice se může také vetovat? Koho?

V předchozích textech tvrdíte, že právo a povinnost jsou od sebe neoddělitelné.

Které právo souvisí s jakou povinností a naopak?

Souvisí-li spolu právo a povinnost jak je tomu u ZPP a ZŽP:

2. základní pracovní povinnost (zpp) souvisí se základními životními potřebami (ZŽP)

jakým způsobem a co by potom souviselo s právem veta občana v obci?

Zkusíme hádat: Právo veta je totiž občanské právo. Může s ním tedy souviset občanský soud.

Občanský soud může mít roli jednak práva, jednak povinnosti.

Právo občanského soudu vznikne

a. v případě, že by se někdo cítil poškozen právem veta a chtěl by se proti vetu ohradit.

b. v případě, že člověk může soudit

Povinnost občanského soudu vznikne tehdy, jestli způsobím škodu.

Soud je pro viníka povinnost a pro poškozeného právo.

 

Odpověď prac. týmu (práva a povinnosti v TSO):

1. Právo veta občana v obci (v organizaci dolní trojnosti) je:

A. aktem sociální svobody (vyvazuje ze vztahu) z hlediska kultury, nikoli v kulturní sféře (sféry představují horní trojnost)

B. aktem sociální rovnosti (má ho každý občan) z hlediska politiky, nikoli v politické sféře

C. aktem sociálního bratrství (chrání před poškozením) z hlediska ekonomie, nikoli v ekonomické sféře

Obdobou práva veta v obci, je právo rozvázat pracovní poměr (smlouvu) v podniku...

V předchozích textech jsme se snažili neoddělitelnost práv a povinností dokázat, nikoli jen tvrdit...

2. Tak jako právo na ZŽP neoddělitelně souvisí se ZPP, tak např.:

a/ s právem veta souvisí povinnost náhrady škody (pokud vetem někoho poškodíme)

b/ s právem soudit (s občanským soudem) souvisí povinnost strpět soud (být vystaven občanskému soudu)

Právo i povinnost občanského soudu je dáno Ústavou a realizuje se „dvojstrannou smlouvou“, tj. tím, že jeden občan vyhoví jinému občanovi v jeho žádosti o soud...

Soud tedy představuje trojnost:

Právo občana soudit - právo žalobce obrátit se na soud - povinnost obžalovaného strpět soud...

-zmp-

 

 

občanství a ZPP (prac. tým):

Co je občanství? Občanství je právo i povinnost.

Občan má stejnou míru práv i povinností, protože s každým právem souvisí povinnost a naopak.

Proto asi chápeme, že tak pevně hájíte ideu, že v Ústavě TSO není nic, co by TSO bez zákonů nedokázala vyřešit. Tedy na základě neoddělitelnosti práv a povinností tvrdíte, že TSO dokáže i bez zákonů vyřešit vše. Celá Ústava TSO je samosvorná, je tu vlastně vše samosvorné, těsně provázanými právy a povinnostmi.

Ústava, ústavní zákon říká: je-li tu povinnost, je tu i právo a naopak.

ZPP lidem vadí. Už jen proto, že je to nějaká povinnost.

Ale ZPP zde není proto, že je tu zákon, ale proto, že tu je právo (ZŽP).

Práce tu není ze zákona, ale proto, že máš právo na lidsky důstojný život = že se nemusíš krčit před zaměstnavatelem a bát se, že tě propustí z práce, když se mu znelíbíš, nebo že je krize…

Svým způsobem je úžasný nástroj, aby všichni v pohodě měli v obci, v domovském městě svoji práci v souvislosti se ZŽP. Tedy taková práce bude potřeba vždy a nedotýkají se jí žádné krize. Občané se nemusejí bát vyhazovů z práce, protože jíst a pít se musí, bydlení a energie, základní školství, zdravotnictví atp. musí někdo zajišťovat. Je to neuvěřitelný nástroj, jaký jste vymysleli. Když to člověk domyslí, jakou sociální jistotu TSO nabízí naprosté většině občanů, že těch pár hlasů o tom, že je ZPP něco jako koncentrák, naprosto neví, co hovoří.

Výhody ZPP oproti tomu, že stejně do práce kvůli obživě chodit musíme, ale nyní v nejistotě a  v ponížení před zaměstnavatelem – výhody jsou tak nesrovnatelné a to při zachování lidské důstojnosti, kdy nikdo nemusí chodit žebrat či brát podporu a prosit se někde o zaměstnání, aby měl na jídlo a bydlení, že každý soudný člověk snad uzná, že není co řešit.

Povinnost tedy nevyplývá ze zákona, ale z práva. Chcete-li ZŽP, musíte si je zabezpečit prací. Ti, co nechtějí ZPP říkají jinými slovy:  Nechceme pracovat, ale chceme krást.

V TSO musí lidé myslet samostatně (dnes na to nejsou zvyklí). Dosud měli vše ze zkušenosti, naučené, zvyk od někoho.

Nyní musejí myslet sami ze sebe. Lidé volají po svobodě, ale když se tu ukazuje nástroj sociální svobody, tak u řady lidí vnímáme: Ne, my TSO nechceme. My chceme raději všechny ty nástroje nesvobody, na které jsme si již zvykli.

 

Odpověď prac. týmu (občanství a ZPP):

Vaše porozumění principům TSO nám dělá radost.

Stručnou definici občanství si pak představujeme následovně:

Občanství je plná míra preventivních práv a odpovídající (rovná) míra z těchto práv vyplývajících povinností...

-zmp-

 

 

úmysl (Prac. tým:):

Hovoříte o zákonu ve smyslu, že v TSO se nebude přihlížet k úmyslům.

Je však rozdíl mezi náhodným neúmyslným usmrcením (např. při autonehodách) a úmyslnou vraždou.

Jak k tomu přijde takový člověk?

To je přece rozdíl! To v TSO nechcete zohlednit? To se mi nelíbí. Dát člověku stejný trest za úkladnou vraždu i za nehodu by zde přece bylo nefér. Kdyby ničím, tak tímto u mne TSO ztrácí body.

 

Odpověď prarc. týmu (úmysl):

Je-li způsobena škoda za milión, tu musí být poškozenému nahrazen milión, bez ohledu na to, zda ho škůdce poškodil úmyslně či neúmyslně. Co je tu nefér?

Je snad fér odbýt poškozeného pouhým „pardon, on nechtěl!“?

Vaše otázka: „Jak k tomu přijde takový člověk?“ má smysl jen ve vztahu k poškozenému a k jeho poškození. Ve vztahu ke škůdci a jím způsobené škodě je zcela nesmyslná.

Občanský soud TSO se musí zabývat především právem poškozeného:

Kdo poškozenému nahradí způsobenou škodu (kdo je škůdce)?

Teprve potom (nezávisle na právu poškozeného) se může občanský soud zabývat otázkou úmyslů škůdce:

Škodil úmyslně, či neúmyslně? Je způsobilý respektovat práva spoluobčanů? Je způsobilý nejen požívat plných občanských práv, ale naplňovat také s nimi související povinnosti?

Protože náhrada škody ani případné odejmutí občanských práv není trestem (odvetou, pomstou), ale aktem spravedlnosti, spravedlivý soud se pojmem „trest“ vůbec nezabývá...

-zmp-

 

 

množství peněz (Prac. tým:):

Kolik peněz v oběhu, tolik zboží na trhu?

Chce to jak často aktualizovat?

To dají firmy soupis, která dali na trh v obci? Co firma z jiné obce? Ty vyplatí poukázky? Komu, nikdo nepojede kupovat sem?

 

Odpověď prac. týmu (množství peněz):

Věc platí obráceně: Kolik zboží na trhu, tolik peněz v oběhu...

Rovnováha mezi hodnotou zboží a peněz musí být aktualizována neustále (průběžně). V principu je k vydávání poukázek (peněz) na zboží oprávněn výhradně výrobce zboží. Ten však může vydávat poukázky pouze na své zboží, takže jsou jeho peníze adresné. Výrobci se však mohou sdružit ve „svazu výrobců“ (v TSO ekonomická sféra), kterému mohou svou pravomoc delegovat, což umožňuje nahradit peníze adresné neadresnými.

TSO rozlišuje ještě mezi zbožím v rámci a nad rámec ZŽP...

-zmp-

 

zlo 01 (prac. tým:):

Dokazujete, že projev pravdy je Ne-pravda a negací nepravdy že vzniká NeNe-pravda = Ano-pravda.

Jak s negací souvisí zlo? Dá se vůbec říci, že negace je zlo? Následuje-li poté negace negace, může pak být – resp. je negace (zlo) dobrem? Pak by totiž pravda v projeveném světě byla zlem!

A kde vůbec vznikne negací negace dobro?

A to dobro vznikne méně, stejně, nebo ještě více?

Může být – nebo je i pravda zlem? Kdy se mění pravda ve zlo? Jen tím, že se projeví?

Domnívám se, že věc sama o sobě není zlá ani dobrá. Až účel dělá z věci zlo či dobro.

A účel snad lze vztahovat jen k člověku, k někomu myslícímu – k subjektu.

Proto – hovoříme-li o negaci či negaci negace mi tam nějak nesedí, že to je zlo. Chybí mi zde subjekt.

Ale protože projevená věc (jakákoli je nepravdou – protože je projevem pravdy) je negací (pravdy), už to je jakoby něco, co je zlem. Pak chápu, že to je lež o pravdě. Ale jen z hlediska pozorujícího subjektu.

Kde se však vzal pozorující subjekt, když zatím existuje jen projevující se pravda? (Ale toto lze vysvětlit tím, že jestliže se tím při zpětné filosofické rekonstrukci zabývá nějaký subjekt, pak je schopen k těmto věcem zpětně zaujímat nějaké morální hledisko.

Nicméně nechápu, proč by měl subjekt brát osobně něco objektivního, a to z nějakého moralizujícího hlediska.

 

Odpověď prac. týmu (zlo 01):

Samo o sobě není nic dobrem, ani zlem.

U pravdy záleží vždy na tom, k čemu (k dobrému, či ke zlému) se příslušná pravda vztahuje (resp. je vztahována):

a/ zlá       zvěst (pravda)

b/ dobrá zvěst (pravda)

V případě negace (NE) záleží na vztahu k předmětu negace:

a/ negace dobra   = ne-dobro = zlo

b/ negace zla        = ne-zlo     = dobro

Také v případě negace negace (NE x NE) záleží na vztahu k předmětu negace:

a/ negace negace dobra     = negace ne-dobra = negace zla = dobro

b/ negace negace zla          = negace ne-zla    = negace dobra = zlo

A protože je vždy ve hře subjekt (jako příčina zvěsti či negace), nemůže tu chybět ani když se o něm nezmíníme...

Projev pravdy je nepravdou jen ve vztahu k projevující se pravdě. Sám o sobě je každý projev pravdou (vnímaným faktem). Ať už projev pojímáme jako nepravdu či pravdu, přece tím ještě není dobrem ani zlem. Ač nepravdu nelze jen tak beze všeho označit za dobro, přece je dobré, že se pravda může vůbec nějak projevit...

Protože se pravda nemůže přirozeně projevit jinak než jako nepravda, nelze nepravdivý projev pravdy automaticky pojímat ani jako vědomou lež, neboť může jít také o nevědomou nepravdu (iluzi, omyl atp.)...

Původ subjektu (pozorujícího) nelze vysvětlovat subjektem (zabývajícím se zpětně filosofickou rekonstrukcí projevující se pravdy), jak se domníváte. Subjekt jako subjekt! Otázka původu subjektu tím zůstává nezodpovězena.

Ptáme-li se, kde se vzal subjekt (pozorující, či zpětně filosofující), když byl na počátku „stvořen“ pouze nepravdivý projev pravdy, ptáme se tendenčně, neboť stejně dobře se můžeme ptát na objekt: Kde se vzal objekt (pozorovaný, či zpětně filosoficky rekonstruovaný), když byl na počátku „stvořen“ pouze nepravdivý projev pravdy? Kde je „psáno“, že projevující se pravda a její projevy jsou objekty, nikoli subjekty, popř. že jedno je objekt a druhé subjekt (resp. naopak)?

Předpokládáme, že mimo subjekt a objekt nic jiného neexistuje. 

Z vlastní zkušenosti můžeme vědět, že myšlenky, pocity a chtění, jsou projevy myslícího, cítícího a chtějícího vědomí, které tyto své vlastní projevy také zpětně vnímá. Vědomí pak (ať už se projevuje, či zpětně vnímá své projevy) nelze pojímat jinak než jako subjekt. Tzn., že projevy tohoto subjektu nelze pojímat jinak než jako objekty (projev vědomí není projevujícím se vědomím)...

Na Vaši závěrečnou otázku: „...proč by měl subjekt brát osobně něco objektivního, a to z nějakého moralizujícího hlediska“ lze tedy odpovědět: Jako se „mravní“ vztahuje k duchu (osobě) a „fyzické“ k tělu (objektu), tak se „morální“ vztahuje k duši (k subjektu). Bere-li tedy subjekt něco objektivního na vědomí, bere to subjektivně, tedy morálně („ze svého moralizujícího osobního hlediska“). Otázkou tedy není „proč by měl?“, ale „proč musí?“ Odpověď pak zní: Protože to jinak není možné!

Jinou otázkou je, proč ve svém subjektivním přístupu k objektivní realitě, pojímá něco jako „dobré“ a něco jako „zlé“.

Z vlastní zkušenosti opět můžeme vědět, že za dobré či zlé pokládáme to, co nám vyhovuje či nevyhovuje (= iluze dobra a zla). Ve své nevědomosti (ze svého krátkozrakého hlediska) však nemáme pravdivý pojem o tom, co je pro nás dobré či zlé s konečnou platností (na konci našeho vývoje). Proto je člověku v určité fázi jeho vývoje (z dlouhodobého hlediska) zapotřebí autority pečovatelů a vychovatelů (učitelů) atp...

-zmp-

 

 

 

iluze (prac. tým:):

Je projev pravdy iluze?

Víme, dokázali jsme si, že se projevuje pravda, ale nepravdivě!

Je tedy to, co se projevuje – tedy projev něco skutečné, reálné, anebo není?

Je-li pravda skutečností, potom její projev je nutně negací skutečnosti, tedy neskutečný.

Proč si ale na něco, co není skutečné (nepravdivý projev skutečné pravdy) mohu sáhnout?

A na něco, co skutečné je (pravdu samu), si sáhnout nemohu.

 

Odpověď prac. týmu (iluze):

Aby mohlo být naše uvažování reálné a logické, musíme také uvažovanou realitu vyjadřovat v přesných a jednoznačně rozlišujících pojmech. Řekneme-li např. „to, co se projevuje – tedy projev“, pak jsme „to, co se projevuje“ (např. pravdu), zmátli s jeho projevem (např. s nepravdou). Takové zmatení pak provází veškeré naše další uvažování...

I při používání přesných pojmů a správných předpokladů, na nás vždy číhá možnost nesprávného závěru, jaký se Vám povedl např. ve větě: „Je-li pravda skutečností, potom její projev je nutně negací skutečnosti, tedy neskutečný.“ Nahradíme-li tu pravdu kozou, dostaneme: „Je-li koza skutečná, pak jsme jejím zaříznutím zařízli skutečnost, takže maso z kozy je nutně neskutečné“. Zkrátka, logické uvažování musí být také důsledné. Mluvíme-li o nepravdivém projevu pravdy, pak přece mluvíme o negaci projevující se pravdy, nikoli o negaci skutečnosti...

Možnost či nemožnost „sáhnout si na něco“ není kritériem skutečného a neskutečného. Jak sami pravíte, na samotnou pravdu si nemůžeme sáhnout a přece je skutečná. Naproti tomu, na sochu Jupitera si můžeme sáhnout a přece to není skutečný Jupiter. Tak jako „pravdivé a nepravdivé“ posuzujeme ve vztahu vnitřního k vnějšímu (např. „co na srdci to na jazyku“), tak „skutečné a neskutečné“ posuzujeme ve vztahu subjektivního k objektivnímu. Co je totiž skutečné subjektivně (např. představa mostu), to ještě nemusí být skutečné objektivně (např. kamenným mostem) a obráceně...

Z uvedeného je zřejmé, že i samotná iluze (např. fata morgana) musí být skutečná, abychom ji vůbec mohli vzít na vědomí. Iluze je neskutečná pouze ve vztahu k tomu, za co se vydává...

-zmp-

 

 

 

zlo 02 (prac. tým:):

Vztahuje se zlo k pravdě samé, či k subjektu, který dává neutrálnímu projevu účel?

Pak ale nemůže existovat zlo ani dobro samo o sobě, protože se vztahuje buď k pravdě nebo k subjektu.

Je správné odpovídat zlu (negaci) zlem (negací)? Tedy ještě i větším zlem?

Ve smyslu slov: Co nejde silou, jde ještě větší silou?

Existují totiž tři varianty odpovědi:

1. Odpovím na negaci menší reakcí, než je sama negace

2. Odpovím na negaci stejnou reakcí, jako je sama negace

3. Odpovím na negaci větší reakcí, než je sama negace

Při které variantě vznikne dobro?

Prakticky: útočník někoho uhodí. Obránce ho má uhodit méně, stejně, nebo ještě více?

Kde je v tomto příkladu pravda? Snad útočník? Nebo útočník je projevem neútočníka (pravdy)?

Nebo jiný příklad: zloděj mne okrade. Tak já, abych negoval, okradu zloděje. Okradu ho opět třemi variantami. Nechápu, kde tu vzniká dobro. Když někoho stluču, okradu atp. - ať už více nebo méně, tu sotva pociťuji subjektivně, že jsem udělal více či méně dobro. Potom je tedy dobro a zlo kategorie, která je mimo subjekt. Pak je zlo a dobro kategorie, která existuje jen ve vztahu k pravdě.

Byla by tu ještě možnost, že zlo a dobro zde existují ve vztahu k subjektu logicky, díky rozumu, byť city subjektu se proti tomu bouří.

Zde začínám tápat a kladu si otázku: není celé takovéto filosofování na kočku, jestliže praktické domyšlení těchto - jak se říká - hlubokých myšlenek skončí u takových nesmyslností a ve slepých uličkách?

 

Odpověď prac. týmu (zlo 02):

Jak již bylo řečeno (viz: zlo 01), samo o sobě není nic ani dobré, ani zlé. Tzn., že zlo se nevztahuje k pravdě samé, ke skutečnosti samé, k samotnému subjektu, objektu, k samotnému účelu atp. Tedy ani zlo či dobro samo o sobě neexistuje. Jak již bylo rovněž řečeno, z dlouhodobého hlediska je dobrem vše, co napomáhá dosažení účelu vývoje a zlem vše, co od dosažení tohoto účelu odvádí. Je-li tedy zlem to, co odvádí od cíle vývoje, pak tomuto zlu nemůžeme čelit odváděním od cíle vývoje (zlem). Zkrátka, zlo zlem můžeme jen podporovat, nikoli potírat...

Protože Vaše tři varianty odpovědi (1,2,3) nemají nic společného se zlem, nemohou samy o sobě vést ani k dobru...

Dále: Z toho, že někdo někoho uhodí ještě nevyplývá, že útočník (např. pedagog) je zlý a napadený (např. neposlušný chovanec) dobrý. Jinak je tomu ovšem s nezasvěceným obráncem. Protože neví, na čí straně je objektivní dobro či zlo, je odkázán jen na svůj subjektivní pohled na věc, podle kterého je dobré (morální) pomoci napadenému, byť i ke své vlastní škodě. Ze subjektivního hlediska tedy obránce jedná vždy dobře, ač se tím z objektivního hlediska může nevědomě stavět na stranu zla (např. brání vychovateli usměrnit neposlušného chovance). Nedostává-li se nám v daném případě zasvěceného vedení, nezbývá nám než se řídit tím, co víme sami.

Totéž co pro nezasvěceného obránce platí také pro nezasvěcenou sebeobranu napadeného, ne však pro neposlušného chovance, který má zasvěcené vedení v útočníkovi.

To, co platí pro nezasvěcenou obranu (vč. sebeobrany), v žádném případě neplatí pro nezasvěcený útok. Pokud útočník neví, zda koná objektivně dobře (pokud nemůže sledovat dlouhodobý prospěch napadeného), potud dává průchod jen své libovůli a zvůli (pomáhá sobě na úkor napadeného)...

Otázka míry obrany, je otázkou účelu, jaký obrana sleduje. Chce-li jen odvrátit útok, jen zneškodnit útočníka, či také donutit útočníka nahradit způsobenou škodu. Chce-li obránce útočníka navíc potrestat, sám se stává útočníkem...

Pozoruhodné je, že své úvahy o dobru a zlu bezradně vzdáváte právě v okamžiku, kdy se konečně dotýkáte možnosti vyřešení věci (zmínkou o subjektivní logice rozumu). Řešení tkví právě v tom, že subjektivní logiku svého rozumu, uvedeme do souladu s objektivním řádem věcí, v daném případě s objektivním dobrem a zlem, jež se vztahuje k samotnému cíli (účelu) veškerého vývoje. Takový soulad (subjektivní logiky s objektivním řádem) se od nepaměti nazýval „zasvěcením“...

-zmp-

 

 

 

pravda a její projev (prac. tým:):

Předpokládáme-li, že pravda se projevuje jako negace, potom čeho negací je pravda sama?

Nebo pravda jako taková je sama o sobě a není projevem ničeho?

Je projevem sama sebe? To by ale byla výše uvedená negace. Už pravda sama by byla tím, čím není. Sice pravdou. Ale neprojevující se. Může se pravda neprojevovat?

Kdyby se pravda neprojevovala, pak o ní nemůžeme hovořit jako o pravdě.

Kdyby se neprojevovala, pak by ji nebylo ani možné dokázat.

Kdyby sama pravda nebyla projev něčeho, pak by nebylo možné ani usuzovat na existenci stvořitele. Kde by se jinak vzala?

Nebo je snad stvoření možno chápat jako změnu stavu pravdy (ze stavu neprojeveného do stavu projeveného)?

Tedy: vše je neprojevená pravda, stvořitel, bůh.

Nějakým způsobem (s využitím možnosti možného) dojde ke změně kategorie pravdy neprojevené na pravdu projevující se = akt stvoření (negace).

Vyvstává zde otázka, jestli existuje u neprojevené pravdy možnost stát se pravdou projevenou odvždy. Kde vznikla možnost u neprojevené pravdy stát se projevenou?

Naslouchám-li slovům - ty mi říkají, že ještě dávno před tím, než nastal čas – ono odvždy- byla zde založena možnost. Je otázka, jestli možnost a čas vznikly současně, nebo možnost tu byla založena již dříve, než vznikl čas. Protože si umím představit, že čas zde vznikl jen tehdy, byla-li k tomu možnost, potom by zde měla logicky existovat možnost – i času - dříve než čas.)

Položíme-li otázku: Kde vznikla možnost u neprojevené pravdy stát se projevenou… je možné se ptát jinak: Ne „kde“, ale „proč“? Tím zde nacházíme odpověď, která tkví v účelu (v odpovědi: Protože…). Má-li dojít k aktu stvoření, či k tomu, aby se Bůh začal projevovat, - tak zde lze položit jako základ dalšího vývoje to, že to má účel. Je zde hledisko účelu.

Neprojevená pravda se mění v projevenou, protože… protože jinak by se nikdo nedozvěděl, že pravda existuje…

 

 

Odpověď prac. týmu (pravda a její projev):

Protože již úvodní předpoklad formulujete nedůsledně, jsou i z něj vyplývající úvahy a otázky mylné či zavádějící:

Pravda se neprojevuje jako negace (NE), jak mylně předpokládáte, ale jako „negace pravdy“ (NE-pravda)!

Z mylného předpokladu pak vyplývá mylná otázka: „čeho negací je pravda sama?

Pravda sama není negací (NE), ale předmětem negace (NE-pravda)!

Vlivem zavádějícího předpokladu se i správně položená otázka jeví nejistě a proto je také nejistě vyjádřena:

Nebo pravda jako taková je sama o sobě a není projevem ničeho?

Ano, pravda jako taková (sama o sobě = absolutní) je to, co se relativně projevuje (jako relativní nepravda), takže není relativním projevem (čehokoliv). Nemůže být tedy ani projevem (negací) sebe sama, takže nemůže být tím, čím není!

Pravda sama o sobě (absolutní) je neprojevenou pravdou, nikoli však neprojevující se pravdou, neboť se může relativně projevit jako nepravda. Zkrátka, pravda sama o sobě se absolutně neprojevuje, může se však (ale nemusí) projevit relativně (jako nepravda). Jinými slovy: absolutní pravda se neprojevuje absolutně, ale relativně!

Z věci je zřejmé, že zavádějící je také závěr: „Kdyby se pravda neprojevovala, pak o ní nemůžeme hovořit jako o pravdě.

Ať se pravda projevuje či neprojevuje, je to stále táž pravda a nemůžeme tedy o ní hovořit jinak, než jako o pravdě... Následující otázku kladete sice správně avšak opět nedůsledně:

Kdyby se pravda neprojevovala, pak by ji nebylo možné dokázat.

Důsledně položena by zněla takto:

Kdyby se pravda neprojevovala alespoň nepravdivě, pak by ji nebylo možné dokázat.

Kdyby se totiž pravda projevovala pravdivě (nikoli nepravdivě), nebylo by ji třeba dokazovat, ale stačilo by ji vnímat!

Následující závěr činíte opět zmateně:

Kdyby sama pravda nebyla projevem něčeho, pak by nebylo možné usuzovat na existenci stvořitele.“

Jak již bylo řečeno, pravda sama (absolutní) není projevem ničeho, ale naopak se ve všem (ve vší nepravdě) projevuje relativně (nikoli absolutně). To, co můžeme nazvat „stvořeným“ tedy není pravda sama (absolutní), ale její relativní projev. Podle stvořeného projevu (nikoli podle projevující se pravdy) pak můžeme usuzovat na existenci stvořitele projevu.

Navazující otázka: „Kde by se jinak vzala?“ je opět zavádějící, neboť takto se lze oprávněně ptát jen na stvořené projevy:

Kde by se jinak vzaly, kdyby neměly stvořitele, kdyby nebyly projevem jeho tvoření?...

V otázce změny stavu pravdy si vezměme na pomoc podobenství plačícího dítěte:

Pláč (projev dítěte) je jedna věc (zvuk), a plačící dítě (projevující se dítě) je jiná věc (tělesný člověk). Protože pláč, není změněným dítětem, ale zvukem, nemůže být projev (nepravda) změněným stavem projevující se pravdy:

A/ pravda se neprojevuje (netvoří projevy)  = je ve stavu nečinnosti     (neplačící dítě) = Bůh

B/ pravda se projevuje  (tvoří své projevy)   = je ve stavu činnosti         (plačící dítě) = Stvořitel

Změnou stavu je pak přechod ze stavu A do stavu B a obráceně, nikoli přechod ze stavu B do stvořeného projevu...

Ve slovech: „vše je neprojevená pravda, stvořitel, bůh“, je snad víc omylů než slov. Bůh (A) je tu zmaten se Stvořitelem (B), neprojevující se pravda (A) a projevující se pravda (B) jsou tu zmateny s „neprojevenou pravdou“ (co je tím míněno?) a vše je zmateno s pojmem „vše“, jenž sem vnáší řadu dalších zmatení. Nuže, ujasněme si také pojem „vše“.

1/ absolutně vše a absolutní nic:

a/ absolutně vše bez absolutního nic není absolutně vše

b/ absolutně vše s absolutním nic je „absolutní vše a nic“, takže není absolutně vše, ani absolutní nic

c/ absolutní nic bez absolutně všeho je absolutní nic

Tzn., že v pořádku je tu pouze „absolutní nic“, zatímco pojem „absolutně vše“ sám sobě protiřečí, čímž se z absolutna vylučuje (vč. absolutně vše a nic)...

2/ relativně vše a relativní nic:

a/ relativně vše bez relativního nic je relativně vše

b/ relativně vše s relativním nic je „relativní vše a nic“, takže není relativně vše, ani relativní nic

c/ relativní nic bez relativně všeho je relativní nic

Tzn., že v pořádku jsou tu všechny pojmy: „relativní nic“, „relativně vše“, tedy i „relativně vše a nic“ (samy sobě neprotiřečí, čímž se z relativna nevylučují)...

Citovaný zmatený závěr nyní můžeme uvést na pravou míru:

Neprojevující se pravda (Bůh) i projevující se pravda (Stvořitel) jsou dva různé stavy absolutního nic!

„...to, co vidíme, je učiněno z ničeho!“          (Pavel k Židům: 11, 3)

Příčina i mechanismus změny stavu pravdy (z neprojevující se v projevující se) je táž (např. probuzení ze spánku), jako změna stavu ve vědomí dítěte (z neplačícího v plačící). Možnost takové změny stavu je zcela přirozenou schopností absolutna, jako je přirozenou schopností vědomí bdít a spát. Bdí-li, projevuje se v prostoru a v čase. Spí-li, neprojevuje se ani v prostoru, ani v čase. Tzn., že prostor a čas jsou vlastnosti relativního projevu absolutna.

A jak již bylo v našich diskusích vícekrát řečeno, možnost a možné představují neoddělitelnou dualitu světa relativních projevů (možnost bez možného není možností a možné bez možnosti není možné). Nelze tedy možnost času předpokládat dřív než možný čas, ale obojí musí existovat současně. Kdyby byla možnost času dřív než možný čas, musel by mezi obojím uběhnout nějaký čas. Čas by tu tak byl dřív než možný čas, což je logický nesmysl...

Otázka možnosti a možného projevu vědomí v čase a v prostoru, nesouvisí nutně s účelem projevu. Pláč probuzeného dítěte může být přece stejně dobře účelný (má hlad) jako bezúčelný (pláče, protože se jinak ještě neumí projevit). Teprve až se projeví bezúčelně, může svým dalším projevům dát účel. Projevovat se účelně pak znamená projevovat se systematicky ve všech možných variantách, aby bylo možné podle nepravdivých projevů pravdivě poznat to, co se v nich projevuje (sebe sama, pravdu, vědomí, Stvořitele atp.)...

-zmp-

 

 

 

 

pravda a odpovědnost (prac. tým):

Existuje-li pravda, jak zní? Kdo ji stvořil? O čem ta pravda je?

Jestliže Stvořitel stvořil pravdu, potom je zodpovědný i za to, co z ní povstalo. Je tedy zodpovědný i za negaci? Je-li negace zlem,  potom je zodpovědný stvořitel za zlo? Je-li zodpovědný za vznik zla, ponese odpovědnost, karmu za zlo i stvořitel?

Stvořitel nese odpovědnost za své činy? Jakým způsobem stvořitel je karmicky odplacen?

 

 

 

odpověď prac. týmu (pravda):

Otázku původu, existence a podstaty pravdy kladete neurčitě (nejednoznačně, dvojsmyslně) a proto na ni nemůžete dostat jednoznačnou odpověď. Nejdříve je tedy nutné položit otázku určitě, tj. rozlišovat v ní pravdu absolutní od pravdy relativní:

A/ relativní pravda              = ve vztahu k něčemu jinému

B/ absolutní pravda            = sama o sobě (bez vztahu k čemukoli jinému)

Relativní pravda se může vztahovat k relativní nepravdě, k jiné relativní pravdě, nebo k absolutní pravdě.

K absolutní pravdě se pak relativní pravda může vztahovat trojím způsobem:

a/ jako relativní projev absolutní pravdy je relativní pravda negací absolutní pravdy (NE-pravdou)

b/ jako relativní předmět zpětného vnímání absolutní pravdou je relativní pravda relativní pravdou (vnímaným faktem)

c/ jako pravdivě poznaný nepravdivý projev absolutní pravdy je relativní pravda negací relativní nepravdy (ANO-pravdou)

Protože stvořená je pouze relativní pravda, nikoli tvořící absolutní pravda (Stvořitel), je Vaše otázka: „Kdo ji stvořil?“ namístě jen ve vztahu k pravdě relativní.

Naproti tomu otázky: „jak zní?“ a „o čem je?“ jsou namístě ve vztahu k pravdě relativní i absolutní:

A/ relativní pravda je o relativním projevu absolutní pravdy a zní:

1/ negativně, jako „NE-pravda“        (iluze pravdy)

2/ pozitivně, jako „ANO-pravda“     (potvrzení pravdy)

B/ absolutní pravda je o sobě samé a zní jako Stvořitelovo poznání vlastního projevu či sebe sama:

1/ poznání vlastního projevu v NE-pravdě:

a/ objektivně:       To je to! (těleso)  - srovnej materialistickou přírodovědu

b/ subjektivně:     To jsi ty! (tělo)     - srovnej tibetské: „Ta tvam asi

2/ poznání sebe sama v ANO-pravdě:

a/ „Já jsem ten (ta, to), který jsem!                (2. Mojžíš: 3, 14)

b/ „Já jsem ta cesta, pravda i život!              (Jan: 14, 6)

K otázce odpovědnosti Stvořitele:

Protože Stvořitel stvořil relativní pravdu, je zodpovědný za relativní nepravdu, tedy za negaci (popírání) absolutní pravdy a za vše, co z toho povstalo. Je tedy zodpovědný i za zlo (s tím související). Zkrátka, i na činy Stvořitele se vztahuje karma. Stvořitel svou karmu nemůže vyrovnat jinak, než jako člověk. Proto se Stvořitel stal člověkem...

-zmp-

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář