Praktická věda (přírodní i duchovní) a reálná filosofie IV.
stroje (Standa, 11. 11. 2008 15:16)
1/ Ve spisu Dr. Steinera Protiklady ve vývoji lidstva autor uvádí, že v každém stroji je démon (duchovní bytost). Zajímá mne, jakým způsobem se démon (duchovní bytost) do každého stroje dostal, jestliže byl stroj sestrojen z několika nebo třeba i tisíce součástek, zda stroje různého zaměření a účelu užití mají stejné démony, nebo podle charakteru stroje a třeba jeho složitosti a způsobu jeho využití působí jinak.
2/ Slyšel jsem, že už každý šroubek a každá surovina z níž byly součástky stroje sestaveny, už sami o sobě obsahují démony.
3/ V tomto případě je mi záhadou, zda v sestaveném stroji působí démon, který je syntézou všech těch několika nebo stovek nebo tisíců součástek (tedy stovek a tisíců malých démonů). Za předpokladu, že démoni v surovinách a různých typech součástek nemají stejný základní způsob svého působení a „charakteru“, jakým způsobem se tvoří výsledný démon působící v celém stroji?
4/ Další otázka, která mne zajímá je to, jakým způsobem uvedení démoni strojů působí na lidi a proč?
5/ Např. meziplanetární sonda, která je samozřejmě také strojem včetně svých nosných raket by podle toho, co jsem četl měla také samozřejmě obsahovat svého démona. V tomto případě v určitém časovém úseku po startu rakety tato odhazuje své nosné motory a pokračuje dále v letu. Jak se v tomto případě chová démon v tomto stroji? Tzn., zda rychle opustí tu část, která je odhozena a spokojí se se zbytkem stroje, nebo část z něho zůstane v nosných motorech a zda se vlastně tímto naprosto materiálním způsobem nevytvoří démonů několik?
6/ V případě démona, který zůstane v meziplanetární sondě vidím další problém. Například sonda mine Mars, uskuteční zadaná pozorování a odešle film. mat. a záznamy na Zemi a potom už pokračuje v cestě vesmírem, která v podstatě nekončí. Co udělá démon? „Uteče z tohoto stroje zpět na Zem?“ Co v tomto případě na Zemi dělá, protože jak již řečeno, všechno už démony obsahuje a je tedy v této situaci „nadbytečný“, nebo se „vetře“ k jinému, jiným démonům?
Jestli se nevrátí zpět na Zem a zůstane někde v sondě ztracené ve vesmíru, jak může působit na lidi, a jaký má jeho přítomnost v tomto stroji vlastně smysl?
Odpověď Standovi (stroje):
Pro přehlednost jsme Vaše otázky očíslovali:
1/ Tam kde přírodní věda vidí zákonitosti (systémy, konstrukce, koncepce, komposice, řády atp.), tam duchovní věda vidí bytosti (bohy, duchy, démony atp.).
Chce-li např. konstruktér sestrojit nějaký nový stroj, konstruuje nejdříve tzv. „funkční model“, který se pokouší uvést do chodu, což se mu zpočátku zpravidla nedaří. Neúspěšné pokusy mu však projevují různé omyly, které se pokouší napravovat úpravami modelu stroje. Takto svůj funkční model opakovaně upravuje, až se stroj stane plně funkčním, nebo ho konstruktér zavrhne jako nefunkční.
A/ materialista v tomto procesu vidí řadu nahodile či systematicky pozměňované materie (dílů a součástek stroje).
B/ idealista v tomto procesu vidí řadu nahodile či systematicky upřesňovaných předpokladů (dílčích pojmů a představ stroje).
Materialista v tom může vidět také obojí (AB), s tím, že duševní změny (B) závisí na materiálních změnách (A).
Také idealista v tom může vidět obojí (AB), s tím, že materiální změny (A) závisí na duševních změnách (B).
Přírodovědecký materialismus či idealismus (AB) pak mluví o uspořádání (řádu, konstrukci, systému) stroje, zatímco duchovní věda mluví o „duchu“ stroje, jako např. soudce může mluvit o „liteře zákona“ nebo o „duchu zákona“. Pokud je stroj uveden z klidu do pohybu, je jeho „mrtvý duch“ (v klidu), oživen (pohybován). V každém případě je do materie stroje vložen týž duch, který předtím žil v duši konstruktéra (v jeho pojmech a představách stroje) a který potom může znovu obživnout (rozmnožovat se) v duši každého pozorovatele (ve vjemech stroje, v myšlenkách a soudech o stroji)…
2/ Stejně tak je tomu s každou (i sebenepatrnější) součástkou stroje (šroubkem aj.), či s použitým materiálem (kovem aj.). Obdobně je tomu i se surovinami, z nichž je materiál stroje vytěžen, ty však nemají ducha konstruktérova, ale jiného (podle jejich původu, resp. původce)…
3/ Představme si namísto stroje kamenný most a jeho stavitele. Stavitel sice naplňuje představu projektanta (podle jeho kresby), avšak nestaví sám, ale prostřednictvím mnohosti profesních dělníků (kameníků, tesařů aj.), rozdělených do mnohosti profesních skupin, řízených mnohostí mistrů, atd., až k vrcholovému (vše řídícímu) staviteli. Jinými slovy, stavitel představuje jednotu mnohosti nižších jednot, složených z mnohosti ještě nižších jednot, až konečně mnohost nejnižších jednot (mistři) obsahuje mnohost jednotek (dělníků). Stavitel je tedy nejen vrcholem hierarchie jednot (vrcholovým kamenem pyramidy), ale představitelem celé hierarchie (jednoty mnohosti), složené z nižších hierarchií (nižších jednot, až jednotek).
Obdobně lze mluvit o hierarchii démonů, bohů aj. duchů, v níž jsou ti nižší podřízeny vyšším…
4/ Jakým způsobem tyto hierarchie působí na lidi jsme již naznačili (1). Obecně lze říci, že vše, co se nějak projevuje, působí na své pozorovatele svými projevy. Proč na ně působí? Protože pozorovatelé jsou vůči jejich projevům vnímaví, protože k tomu účelu byly stvořeny (vymyšleny) a projeveny (např. v duši jako vjem, představa a pojem, nebo ve hmotě jako kameny naplněná představa mostu). Obecně lze říci, že účelem všech projevů je cílevědomé (pedagogické) působení na duševní život a vývoj vnímajících…
5/ Protože meziplanetární sondy a podobné nesmysly nemají uvedený smysl (účel), jsou zcela nesmyslné, popř. je jejich smyslem ohlupovat (sugerovat fascinovaným pozorovatelům teatrálně bombastického projevu s ním spojené nepravdivé učení). Pokud od rakety odpadne některý nosný motor, plní nadále funkci mrtvého projevu ducha. Tím ovšem nevzniká nový démon, ale uvolňuje se duch nižší hierarchie (motoru) z vyšší hierarchie (rakety).
6/ Až materie odpadlého raketového stupně (motoru) v atmosféře shoří, stane se duch příslušného stupně plně neprojeveným duchem (démonem, ideou), jakým je např. vjem, či představa a pojem ve vnímajícím vědomí. Co potom na Zemi dělá? Žije dál v tzv. „světě idejí“ (viz Platón). Pokud materie plného projevu trvá, potud se jeho duch od něj nemůže uvolnit (osvobodit). Může být však rozmnožován ve vědomí pozorovatelů projevu (jako jejich vjem projevu aj.).
Jak jste správně postřehl přítomnost ducha v sondách ztracených někde ve vesmíru nemá nijaký smysl. Proto jsou takové sondy zcela nesmyslné a tedy také nereálné. Věří-li einsteinovská akademická věda na zakřivení paprsků světla v prostoru, jak může současně věřit na nekonečné putování sond vesmírem? Vše zemité se vrací Zemi…
-zmp-
rakety (Mirek, 18. 11. 2008 17:45) Trošku kategorické je Vaše tvrzení:...Proto jsou takové sondy zcela nesmyslné a tedy také nereálné... Proč by nemělo mít smysl zkoumat vesmír pomocí sond? A ty sondy jsou reálné, to není výmysl. Odpověď Mirkovi (rakety): Zde je třeba se zamyslet nad smyslem našeho životního prostředí a našeho života v něm. Životní prostředí je to, co umožňuje náš život, v protikladu k jiným prostředím, která náš život neumožňují (např. meziplanetární či mezihvězdné prostředí, jiné planety, jiné hvězdy atp.). Rozlišujme tedy „možnost“ od „možného“. Rozlišujeme možnost (životní prostředí) od nám umožněného (možného) života. Lze tedy přinejmenším říci, že účelem (smyslem) možnosti (životního prostředí) je umožňovat možné (náš život). Dříve než poznáme také smysl svého života, můžeme již vědět, že prostředí, které náš život neumožňuje, takový smysl nemá. I tak si musíme v našem životním prostředí postavit dům jako ochranu před nepohodou. A jako nás dům chrání před nepohodou, tak nás naše pozemské prostředí izoluje od okolí, které náš život neumožňuje. Nyní lze říci: Přinejmenším má pro nás smysl osvojovat si umění stavět dům a poznávat naše životní prostředí, abychom mohli zvyšovat kvalitu svého života. Jaký smysl má pak poznávat prostředí, které nám život neumožňuje? Jaký smysl má zkoumat sondami tzv. „vesmír“? Neodvádí to snad naši pozornost od smyslu našeho života? Neumořujeme tím spousty energie, které bychom byli lépe využili k odstranění bídy z povrchu Země? Máte pravdu v tom, že tzv. „vesmírné sondy“ jsou reálné. Cop barona Prášila je také reálný. Nereálné je to, že se za cop vytáhl z bažiny. Vezměte si pingpongový míček a představte si kolem něj vzduchovou vrstvu silnou 1mm. Tím dostanete představu „vesmíru“ (okolí Zeměkoule) dobytého tzv. „vesmírnými sondami“. Tento milimetr stál lidstvo nepředstavitelné výlohy. Kde chcete vzít na dobývání celého „nekonečna“? Tak jako pro nás nemá smysl dobývat mezihvězdný prostor, abychom jinde hledali totéž, co již máme, tak to nemá smysl ani pro „jiné životy ve vesmíru“. Pro nás ani pro ně nemá smysl poznávat totéž jinde. Tzv. UFO slouží mj. ke kamuflování nekalých podniků (vč. zločinů) tzv. „státního terorismu“. Diskuse o jiných životech ve vesmíru proběhla již také s Mirkem (fáze vývoje hvězd, fáze vědomí, vesmír, Stvořitel, atom), s Helenou (co je to světlo, ke světlu) aj… Ne nadarmo se říká: Zdravý rozum znamená stát pevně nohama na Zemi!… -zmp-
Také by mne zajímal Váš názor na život ve vesmíru, považujete jej za možný, nebo máte i konkrétní představu o jeho formách? Co UFO a ufoni?
Kryštof (Dejme najevo nespokojenost): Vážení, po přečtení textu, který uvádím níže, jsem dospěl k názoru, že nápad s 30 minutovým odstavení odběru el. proudu v domácnostech je dobrý. Je možné, že při masivním uskutečnění tohoto záměru dostane ČEZ „ťafku“ v rozsahu milionů nebo několika desítek milionů ztracených tržeb (nejsme schopen posoudit množství kWh takto neodebraných). Myslím si však, že ČEZ zůstane v klidu a v určitém časovém odstupu, který vyloučí spojitost s touto akcí, bude svou ztrátu kompenzovat dalším zdražením. Toto zdražení nejen zlikviduje ztrátu, ale zajistí další růst zisku. Ptám se, jaký je Váš názor na tuto akci a případnou reakci ČEZu? Dejme najevo nespokojenost!! Lidé, nenechávejme s sebou neustále vláčet! Nepřidávejme bez řečí ze svých kapes peníze na nestydaté platy několika manažérů, kteří se na tak vysoké výdělky nikterak nenadřou. Mají jen více štěstí, než my, protože sedí v čele obrovského monopolu, který si s námi, prostými občany, dělá naprosto, co chce. Mluvím o ČEZ a nyní už i o jeho "konkurentovi" E.ON. Je nehorázné s jakou arogancí, hraničící až s drzostí a výsměchem, si z nás tyto společnosti dělají blázny a dojné krávy. Ze sdělovacích prostředků na nás každou chvíli křičí titulky o tom, jak je třeba šetřit energiemi, jak naše planeta trpí lidskou činností a jak si lidstvo podřezává větev na které sedí. Citelně to poznáváme na klimatických změnách a ti, kteří nejsou úplnými zabedněnci, jistě chápou, že je skutečně nutné něco začít dělat, aby naše děti mohly vůbec žít. Zateplujeme domy, měníme okna, kupujeme úspornější spotřebiče, zkrátka snažíme se energiemi šetřit, jak se dá. Jak je už ale u nás zvykem, dobrá vůle se dá zneužít – podlým a sobeckým způsobem, stylem, že dobrý skutek má být po zásluze potrestán. Za to že šetříme, budeme mít elektřinu ještě dražší. Páni manažeři si totiž zvykli na nějaký standard, který se rok od roku zvyšuje. Nehodlají se svého rostoucího blahobytu vzdát jen proto, že lidé nejsou úplní magoři a šetří proudem. Potřebují další a další milionové platy a stamilionové odměny a nikdy nebudou mít dost. Pojďme, dejme jim vědět, že nejsme ovce, které jen zabečí, skloní hlavu a dál dělají, jak páni kážou. Dejme jim najevo, že máme rozum a vůli. V poslední adventní neděli, 21. prosince, si v 18:00 hodin rozsviťme všechny čtyři svíčky na adventních věncích a zhasněme a vypněme na 30 minut všechna světla a elektrické spotřebiče ve svých domovech. Nechme běžet jen to skutečně nejnutnější zařízení. Poseďme s rodinou při svíčkách. Tato chvíle může být velice krásná s těmi, které máme rádi, ale velice nepříjemná těm, kteří na elektrickém proudu vydělávají. Vyjádřeme tím svůj protest a dejme výstrahu. Ukažme, že pro nás nebude těžké si tyto milé chvíle zopakovat, třeba i každou další neděli. Zhasněme světla, aby se několika lidem rozsvítilo v hlavách!!! Prosím, rozešlete tento text všem svým známým, aby se naše řady co nejvíce rozšířily. Udělejte to co nejrychleji, nejlépe hned. Poznačte si datum 21.12 a hodinu 18:00 v kalendáři nebo se nechte upozornit svým mobilem, aby nikdo z nás na tuto důležitou chvíli nezapomněl.
tautologie soudobého pojetí karmy (Petr, 25. 12. 2008 13:02)
Nevíte čeho přesně se ty Tři kapitoly týkaly? Nikdy jsem nenarazil na konkrétní formulace. Přesto, že zastánci reinkarnace neustále na to odkazují, nic konkrétního jsem nikdy nenašel. Podobně v prvním citovaném případě, kde se synoda likvidující reinkarnaci konala cituji "tuším 543". To je typické. Preexistence koneckonců ještě není reinkarnace. Reinkarnace a karma myslím čistě fyzikálně nepochybně existují, ale všechny představy o ní, na které jsem zatím narazil, včetně vašeho webu, jsou velmi povrchní, nemají logiku, nakonec nic nevysvětlují (protože kauzalita nakonec nic nevysvětluje). Těžko můžeme boha úplně odsunout a vše hodit na nějakou karmu.
Při takovém pojetí nám pak zůstává utajen její účel. Dává důraz jen na kauzální příčinu v minulosti. Pak nám nutně zůstává utajen účel a tedy adekvátní vidění přítomného okamžiku, role lidí, kteří vždy tvoří celek. Konkrétní mikrokosmos a dějinná situace nejsou jen sumou následků nějakých individuálních prohřešků... Jeden (každý) hraje takovou a takovou roli, aby se přesně odzrcadlilo co se má právě odzrcadlit, dělá to pro druhé... totiž pro celek. To, že k tomu vždy mohu jakoby teoreticky dohledat až k počátku vesmíru nějakou kauzální příčinu, neznamená, že ta příčina mi dá vysvětlení.
Vysvětlením je jedině účel. Účel zastánce reinkarnace nezná, on vše dokonce mnohdy přepočítá jen na bohatství a peníze a rafinované ego, které se dnes v zájmu karmy jakoby uskromní, aby se zítra mohl narodit miliardářem... Vše chápe jen zvnějšku. Vnitřní tam není, jen jako fráze. Možná, kdyby měl odvahu, tak by i Ježíšovu smrt prohlásil za následek jeho osobní karmy a tím by jasně prokázal, že to nejpodstatnější, totiž účel, nezná. Pokud proti takovému pojetí papežové zasáhli, protože lidé nejsou schopni zatím uvidět skutečný smysl ideje karmy, tak se opravdu nedivím. Zřejmě proto ani nikde v bibli vlastně nenajdeme odkaz na karmu. I když tam třeba je nějak skrytě obsažena. To se můžeme dohadovat.
Ale pisatelé bible a Ježíš jednoznačně nechtějí, aby se myšlenkou (snadno scestně pochopené) karmy lidé zabývali, a promítali si tak na ní své povrchní představy a tužby. (Bible např. vlastně nijak neřeší vztah mezi stavem po smrti a konečným vzkříšením na konci světa, nechávají to vlastně otevřené.) Papežové jen pokračují v tomto stylu.
Právě tolik citovaný příklad se slepým mládencem je toho dokladem. Jen ukazuje, že myšlenka karmy byla známa, ale Ježíš ji nepodpořil. Citovat tento příklad jako doklad pro reinkarnaci jen ukazuje tolik typickou demagogii, případně hloupost dnešních zastánců reinkarnace, kterým její pravý smysl zůstává utajen. Ve skutečnosti by mohli stejně tak jako papežům nadávat i Ježíši, ale na to nemají odvahu. Anebo by museli k univerzu začít přistupovat čestně:
1 Cestou uviděl člověka, který byl od narození slepý. 2 Jeho učedníci se ho zeptali: ”Mistře, kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý? On sám, nebo jeho rodiče?“ 3 Ježíš odpověděl: ”Nezhřešil ani on ani jeho rodiče; je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží. 4 Musíme konat skutky toho, který mě poslal, dokud je den. Přichází noc, kdy nikdo nebude moci pracovat. 5 Pokud jsem na světě, jsem světlo světa.“ 6 Když to řekl, plivl na zem, udělal ze sliny bláto, potřel slepému tím blátem oči a řekl mu: ”Jdi, umyj se v rybníce Siloe.“
Odpověď Petrovi (tautologie soudobého pojetí karmy):
Tři kapitoly, jsou „terminus technicus“ pro císařem Justiniánem zavržené „Origenovo učení o preexistenci duše a reinkarnaci“. Mimo Origena se toto učení vyskytuje také u jiných církevních otců (např. u Klementa Alexandrijského). Na konkrétní formulace těchto učení však nikde nenarazíte (pokud neproniknete do vatikánských archivů), neboť jsou na indexu křesťanských církví více než 1 500 let. Z Origena aj. je citováno pouze to, co není kanonicky „závadné“. Jen tu a tam proniká z několika na sobě nezávislých (avšak vzájemně se potvrzujících) zdrojů, oč tehdy vlastně šlo.
Preexistence je stav duše před první z řady tělesných inkarnací či reinkarnací...
Poněkud nás uvádí do rozpaků, jak jste náš výklad mechanismu karmy (viz odpověď Heleně: svědomí V.) prohlásil (jen tak beze všeho) za povrchní, nelogický a nic nevysvětlující. Také, že jste za nic nevysvětlující prohlásil samu kauzalitu (mechanismus veškerého logického dokazování), že reinkarnaci a karmu pokládáte za něco čistě fyzikálního a odsouvajícího Boha někam do pozadí. Protože neuvádíte, na základě čeho a jak jste k uvedeným závěrům dospěl, nemůžeme je brát vážně...
Také nemůžeme souhlasit s Vaším tvrzením, že „vysvětlením je jedině účel.“ Účel přece neodpovídá na všechny otázky (Co? Jak? Proč?). Účel sám o sobě neodpovídá ani na svou otázku „proč?“, pokud na ni neodpovídá společně s příčinou. Pro úplnost: Na otázku „co?“ odpovídá pouze a jen podstata a na otázku „jak?“ odpovídá pouze mechanismus. Tzn., že vysvětlením není jedině účel, ale trojnost: účel + příčina (proč?), podstata (co?) a mechanismus (jak?).
Z uvedené trojnosti je zřejmé, že tím nejpodstatnějším není účel (smysl, cíl), ale podstata, tak jako tím nejúčelnějším nemůže být nic jiného než účel....
Myšlenka, že by papežové zasáhli proti reinkarnaci a karmě proto, že lidé nejsou schopni uvidět skutečný smysl karmy, staví koně za vůz. Opak je pravdou. Lidé nevidí smysl reinkarnace a karmy, protože proti obojímu zasáhli papežové, kteří lidstvu odňali možnost poučení u Origena aj.
Rovněž není pravdou, že v bibli nikde nenajdeme odkaz na karmu, protože je tam snad obsažen skrytě. Naopak. V bibli jsou zjevné poukazy na reinkarnaci a karmu, lidé je tam však nevidí, protože to mají zakázáno...
Proto není pravdou ani Vaše tvrzení, že „pisatelé bible a Ježíš nechtějí, aby se myšlenkou karmy lidé zabývali...“ Kdo přistupuje k bibli tendenčně (pod příkazy a zákazy autorit), ten v ní nachází jen to, co je mu v ní dovoleno hledat...
Pravdu máte v tom, že z biblického příběhu o „slepém od narození“ je zřejmé, že karma tehdy byla známa. Nijak z tohoto však nevyplývá Vaše tvrzení, že Ježíš karmu nepodpořil. Což jasně neřekl, že v daném případě není slepota ani původu karmického, ani genetického (dědičného). Podle Vašeho výkladu by tím nepodpořil nejen karmu, ale ani genetiku, ač s obojím (karmou i genetikou) výslovně počítá (”nezhřešil ani on ani jeho rodiče“).
Slovy, že „je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží“ Ježíš mluví o tom, že vedle karmy a genetiky zasahuje do lidského života ještě něco třetího...
-zmp-
logické chyby pojetí reinkarnace (Petr, 25. 12. 2008 17:37)
1.Kdyby příznivec reinkarnace měl odpovědět na otázku "co se vlastně převtěluje", a byl by upřímný, musel by odpovědět doslova, že Nic. Protože všechny astrální a další "těla" se postupně po smrti uvolňují. To, že "karmista" o takových věcech nemluví, i když je možná zná, je minimálně podezřelé.
2. Můj život a moji zkušenost, všechny vlohy s kterými jsem po narození vybaven pro konkrétní situaci pro kterou se narodím, nelze vysvětlit jen nějakým původem od jednoho člověka (mne) někde v minulosti. (A to nemluvím o tom, že lidí stále přibývá)
3. Mýtus věčného návratu, kdy já někomu půjčím sto korun a on mi to někdy za 500 let v přesně stejné situaci vrátí je fyzikálně neproveditelný. Bylo by potřeba velké množství času, aby nastaly všechny kombinace. Ve skutečnosti takové pojetí je úzce individualistické, popírá schopnost učit se, popírá zkušenost celku, ostatních lidí, z které nepochybně také čerpám. Je to jakési "černomagické" pojetí, jako bych šel celými dějinami jen jaksi sám bez vztahu k ostatním... Vývoj probíhá kratším způsobem než takový mýtus sugeruje. Všichni jsou propojeni se všemi a celým vesmírem.
4. Je jasné, že tato pojetí jsou buď chybami, nebo vědoucími lidmi z pedagogických důvodů rozšířené finty, jinak by lidé hned začali páchat zlo, tak se udělá finta (v jistém smyslu podvod) na jejich ego a dá se do služeb jakoby ducha.
5.Soudobé pojetí karmy je jen tautologie, která nic nevysvětluje (proto mohu v důsledku kdykoliv karmou zdůvodnit cokoliv i přesný opak), jen tu příčinu posouvá do minulosti. A tváří se, že posunutí do minulosti je vysvětlením. Dělá tedy stejnou chybu jako všechny fyzikální zákony současné vědy, psychologie atd.
6. Vezměme dějinnou situaci nového zákona, její postavy, které hrají a znázorňují přesné role v celku: copak celou tu situaci popíšeme nějakými kauzálními individualistickými odvozeninami? Ne. Maximálně takovou situaci rozleptám, a to nové, ten účel, ten celek vztahů, to co znázorňují, nevidím. Ale v takové situaci jsme neustále, proto ten, kdo jen odvozuje vše kauzálně a ještě k tomu jen individualisticky, je slepý k přítomnosti i k osudům lidí a jejich významu.
Odpověď Petrovi (logické chyby v pojetí reinkarnace):
1. příznivec reinkarnace Vám na otázku "co se vlastně převtěluje", zpravidla odpoví: „duše!“ Reinkarnace je totiž obvykle pokládána za převtělování duše. Vámi zmíněná těla se totiž po smrti postupně uvolňují (a rozpadají), protože je opustila duše, která se nerozpadá, neboť nevznikla jako ona těla (viz výše „preexistence“). Není tedy pravdou, že by příznivec reinkarnace musel odpovědět „Nic“. Také je třeba říci, že žádná z obou odpovědí (Nic a duše) není správná. Ani Vaše otázka není položena správně, neboť nerozlišuje mezi „reinkarnováním“ a „převtělováním“.
2. Vaše slova: „konkrétní situaci, pro kterou se narodím“ nedávají smysl. Proč bychom se měli rodit pro konkrétní situace?
Rovněž nedávají smysl Vaše slova: „všechny vlohy, s kterými jsem po narození vybaven“. Vlohami, s nimiž se rodíme, nejsme přece vybaveni až po narození, ale před narozením.
To, pro co hledáme vysvětlení v minulosti, to se týká karmy. To také musíme odlišit od všeho ostatního, chceme-li jí porozumět...
3. Váš pojem: „věčného návratu“ nemá s karmou nic společného. Reinkarnace a karma nejsou věčné, ale časné (dočasné). Dluží-li někdo 100Kč, tu neplatí, že to musí karmicky vrátit „v přesně stejné situaci“, jak tvrdíte, ale platí jen, že to musí vrátit karmicky, pokud to nevrátí ještě v tomto životě. Co je na tom fyzikálně neproveditelného?
Tvrzení, že karmická nutnost splácet dluhy „popírá schopnost učit se, popírá zkušenost celku, ostatních lidí“ ovšem ničím nedokládáte, takže se mu můžeme pouze divit. Což nutnost nahradit způsobenou škodu (splatit dluh) sama o sobě není poučná, což nevychovává k vědomí spravedlnosti?
Vaše tvrzení, že karma „je jakési "černomagické" pojetí, jako bych šel celými dějinami jen jaksi sám bez vztahu k ostatním“ je neuvěřitelné. Což se mohu stát dlužníkem sám o sobě, bez vztahu k věřiteli (tj. k ostatním)?
Naproti tomu Vaše tvrzení, že „vývoj probíhá kratším způsobem než takový mýtus sugeruje. Všichni jsou propojeni se všemi a celým vesmírem“, samo o sobě (bez dokazování) nic neříká a je tedy zbytečné...
4. Pravíte-li: „vědoucími lidmi z pedagogických důvodů rozšířené finty“ pak z vědoucích (Mistrů, učitelů) děláte šmahem podvodníky. Což nevíte, že dobrý učitel (např. matematiky) předvede žákům nejdříve celý příklad i s jeho výpočtem, aby pak smazal výsledek a žádal po žácích, aby výpočet provedli sami (samostatně)? To není eskamotérská „finta“, ale naprosto transparentní pedagogický postup. Obdobně pedagogicky lze pojímat také vymazání reinkarnace a karmy z církevního učení...
5. Tautologie není to, co nic nevysvětluje (jak tvrdíte), ale to, co vše vysvětluje sebou samým (tím, co má být teprve vysvětleno). Např.: převtělování duše je přecházení duše z jednoho těla do druhého = tautologie.
Pravíte-li, že soudobé pojetí karmy „příčinu posouvá do minulosti“, pak se musíme ptát: A kde jinde (než v minulosti) lze příčinu hledat? Snad ne v budoucnosti?
6. Závěrem říkáte: „Vezměme dějinnou situaci nového zákona, její postavy, které hrají a znázorňují přesné role v celku: copak celou tu situaci popíšeme nějakými kauzálními individualistickými odvozeninami?“
Tendenci vysvětlovat vše karmou, jste si ovšem vymyslel, neboť nikde jinde, než u Vás, jsme se s takovou tendencí nesetkali. Spíše se můžeme setkat s tendencí vysvětlovat vše geneticky.
Pro úplnost si tu připomeňme: Lidský život je ovlivněn karmou, genetikou a ještě něčím třetím, co Ježíš označil slovy: „...aby se na něm zjevily skutky Boží“...
-zmp-
chyby reinkarnace 2 (Petr, 25. 12. 2008 17:42)
7. "Karmista" nutně považuje slepého, postiženého za výsledek "trestu za hříchy", i když to formálně třeba popře,(nebo "karmistovo" typicky povrchní vnější uvažování v kategoriích "úspěchu") a proto nevidí věci, které má doslova před očima. Má tendenci uvažovat jen vnějškově. Je jasné, že obětující se svatý, který se rozlije svou energii... je zde mnohem blíže pravdě než nějaké takové de facto "černomagické" ego, které se odvolává na karmu, a přitom není schopno vidět vesmír jinak než jen ze svého vnějškového a individualistického pohledu. To vnitřní, jako předpoklad jakékoli rovnice (a tedy i karmy) mu zůstává utajeno.
8. "Karmista" tvrdí, že když někomu ukradnu stovku nebo mu dám "přes hubu", tak třeba za 500 let dostanu "přes hubu", a tím 1=1, a tím se to vykrátí. Jak může být smyta nějaká vina tím, že mi někdo také dá (v příštím životě) "přes hubu", nebo mi vrátí stovku třeba i s úroky? Nic se tím přece nesmyje. 1=1 není žádné smytí.
To nejpodstatnější "karmista" totiž vždy zanedbá. Při zmíněném stejném tautologickém omylu jako fyzik. Totiž tu spáru, to nic, to vnitřní, které je tady už předem, vlastně mimo tu rovnici, která je vlastně jen jakoby šipkou na to nic.
Shrnuto: Idea karmy opravdu není v žádném rozporu s Ježíšovým učením. Ale soudobé představy o karmě, včetně antroposofických, jsou natolik nedostatečné a zaplněny nepřesnostmi (které nutně implikují omyly), že lze v jistém smyslu říct, že dokud nebude plně prožita a pochopena Ježíšova událost nebude pochopena ani karma. A ne naopak.
Odpověď Petrovi (chyby reinkarnace):
7. Pravíte, že „Karmista“ nutně považuje slepého, postiženého za výsledek "trestu za hříchy“. Nuže, nejste-li pomýlený karmista, pak nám vysvětlete, jaká je příčina biblické slepoty od narození, není-li karmická ani genetická? Hraje si snad Bůh se slepým od narození jako kočka s myší?
8. Tvrdíte-li, že „1 = 1 není žádné smytí“ (dluhu), pak zjevně neumíte počítat. V rovnici 1 = 1 můžete přece jednu z obou jednotek převést na druhou stranu rovnice: 1 - 1 = 0 a tím dostanete kýžené smytí (0 = anulování). Vaše „nic“, které tu bylo předem mimo rovnici (1 = 1), se díky vyrovnání karmy může projevit v rovnici (1 - 1 = 0), jako „zjevení“ (relativní projev), jež původně součástí mechanismu karmy nebylo (nezadlužilo se, ani nesplácelo dluh). Toto božské zjevení „nic“ (0) je právě účelem lidské karmy, bez níž by se člověku zjevit nemohlo. A to je také to pravdivé, co se nám snažíte sdělit, ale pro mnohost ostatních omylů (nepravd), se Vám to nemůže zdařit. Zde nestačí znát pravdu (0), ale je třeba ji umět pravdivě sdělit, což není nijak jednoduché. Proto Vám přejeme, abyste nejen věřil v příslušnou pravdu (0), ale abyste se ji naučil také pravdivě sdělovat. V tom jsme se Vám snažili pomoci, ač se obáváme, že pro bolestivé odhalování ostatních omylů můžete naši pomoc rozladěně odmítnout...
Závěrem je třeba ještě říci: Anthroposofické představy o karmě jsou v pořádku. Jde jen o to, zda jste se s nimi seznámil bezprostředně (např. v anthroposofické literatuře), nebo prostřednictvím lidí, kteří se pokládají za „anthroposofy“ (protože mají např. mnoho anthr. knih), anthroposofii však (jako obvykle) vůbec nerozumějí...
-zmp-
Ještě k odpovědi Petrovi (tautologie soudobého pojetí karmy):
Podařilo se nám dopátrat, čeho se týkaly „tři kapitoly“, zavržené císařem Justiniánem I. za papeže Vigilia.
Vedle zavrženého „Origenova učení o preexistenci duše, karmě a reinkarnaci“ byly v Cařihradě r. 553 zavrženy následující „tři kapitoly“:
1/ spisy Theodora z Mopsuestie
2/ spisy Theodoreta z Cyru
3/ list Ibase perskému biskupu Marisovi...
-zmp-
řectví (Standa, 24. 01. 2009 15:37)
Mám problém dát příběhy řecké mytologie do souvislosti s duchovní vědou, která tyto příběhy uvádí jako jeden ze základů evropské kultury. Například: bohyně Athéna, Héra a Afrodíta se přou, která z nich je hezčí. Chovají se jako nějaká „buchta ze Zlámané Lhoty“, pro kterou je důležité, zda je hezčí než sousedka či kolegyně. Co je na tom božského?
Dále: Když má Paris pomocí onoho známého jablka Hesperidek tento spor rozhodnout, snaží se ho tyto bohyně zkorumpovat a podplatit, každá mu něco nabídne, aby bylo vítězství její. Co je na korumpování a podplácení božského?
Chovají se tak skutečně Bohové, kteří mají být vyspělejšími a vyššími bytostmi, než jsou lidé?
Další příklad: Oidipus.
Jeho otec na základě věštby narozenému synovi provrtá paty (nikde jsem tento chorobně úchylný čin nenašel vysvětlen) a odloží ho k ovčákům. Oidipova matka měla v těhotenství sen, že syn zabije svého otce a ožení se s ní. Domnívám se, že měla v těhotenství spoustu snů (např., že syn bude třeba obchodníkem atp.), proč se tedy chovala právě podle tohoto jednoho snu?
Je známo, že Oidipus se pohádal se svým otcem (aniž by věděl, že to je jeho otec) a v hádce ho zabil. To je jeden za druhým příklad chorobného a nezralého jednání, poněvadž kdo by zabil někoho jen, když se s ním pohádá?
Kdyby dnes někdo provrtal novorozenci paty a odložil ho někam k ovčákům, byl by jednoznačně „magor“ a samozřejmě člověk, který si zaslouží jednoznačně trestní stíhání.
Další příklad:
Po únosu Heleny nastane Trójská válka, která trvala deset let a zahynulo v ní dejme tomu 100 000 lidí (to je jen úvaha). Je lepší důkaz o nezralosti a chorobném duševním stavu, než vést takovou krvavou válku kvůli jedné ženě? Zatímco dnes nás uvádí ve zděšení zprávy, že v Gaze zahynulo 1500 civilistů, uvedenou Trójskou válku vnímáme s úctou a obdivem jako velkou řeckou kulturu.
Z tohoto a mnoha dalších různých příběhů řecké mytologie nám může vyvstat obraz o tom, že celá tato kultura je postavena na choromyslných, násilnických a nezralých lidech a podivných bozích, kteří mají být vyššími bytostmi, ale přitom mají vlastnosti a chování, které nemá mnoho dnešních tzv. obyčejných lidí, tedy bytostí nižších. Jaká je podstata těchto příběhů? Proč jsou takto podávány? Jaký na to máte názor?
Odpověď Standovi (řectví):
Váš problém tkví v tom, že si protiřečíte. Chcete řecké mýty uvést do souvislosti s duchovní vědou, uvádíte je však do souvislosti výhradně s materialistickou „vědou“ (světonázorem). Budete-li takto hodnotit i ostatní duchovní produkci lidské kultury, budou se nám jevit jako morbidní zvrhlosti i ony (bible, klasické pohádky, legendy, mýty ostatních národů, aj.).
Zde je třeba si uvědomit, že materiální úroveň je fyzicky tělesným světem plně uskutečněných následků. Naproti tomu duchovní úroveň je světem ideálních účelů a příčin (tzv. bohů), jejichž plně vnímatelné projevy jsou ve světě fyzickém, nikoli ve světě duchovním. A protože (jak jsme si již vícekrát řekli) to, co se projevuje není svým vlastním projevem, musíme se naučit tyto dva světy (duchovní a fyzický) přísně rozlišovat.
Tělesný vývoj člověka ve fyzickém světě by neměl nijaký smysl, kdyby se právě v tomto nejnižším světě nenaučil poznávat i světy vyšší. Aby se to mohl naučit, přicházejí mu vstříc zasvěcení, vyprávěním o duchovním světě v tzv. „podobenstvích“ (obrazech). Kdyby se pak ve fyzickém světě plných projevů mohlo projevovat pouze dobro, nebylo by ani v duchovním světě zapotřebí příčin a účelů zla. Pak by ovšem člověk ve výhradně dobrém fyzickém světě vůbec nevyvíjel svobodnou vůli, ale byl by jen dobrotivou loutkou v rukou dobrých bohů, něčím na způsob „prasete v žitě“...
Jobova kniha vypráví o sporu mezi Hospodinem a Satanem, zda je Job dobrým, bohabojným a spravedlivým člověkem ze své vlastní vůle, nebo jen proto, že mu Hospodin přeje (jako praseti v žitě). Nato Hospodin uznává Satanovu argumentaci a dovoluje mu (Satanovi), aby Jobovi všechno vzal, s výjimkou života (= Izraelský poukaz na reinkarnaci), neboť jen tak může Job dospět ke spravedlnosti ze své vlastní vůle:
„Běda světu pro pohoršení! Pohoršení musí nutně přijít, avšak běda tomu, skrze koho přijdou.“ (Matouš: 18, 7)
Velmi vážně míněná karmická hrozba „běda tomu, skrze koho (pohoršení) přijdou“ ukazuje, že má-li na svět přijít zlo, musí se část bohů doslova obětovat (snížit se ke zlu), aby mohl být tento účel naplněn. Toto zlo však nemůže na svět přijít jen jaksi „jako“, ale zcela vážně a účinně ve vší své morbidnosti. Aby lidé pochopili, že zlo za ně nikdo nepřekoná, stává se i samotný Syn Boží člověkem a podrobuje se veškerému zlu (martýriu), aby lidstvu ukázal, co je úkolem každého člověka.
Totéž naznačují také řecké mýty „probodením nohou“ syna Oidipa, zavrženého otcem následkem nutnosti (věštby neodvratného osudu).
Přirovnáte-li tzv. „Paridův soud“, vedoucí k Trójské válce, k tzv. „Poslednímu soudu“ (po odeznění všech válek) Syna člověka jako jednoho z božské Trojice, nahlédnete, jakým vývojem plným protivenství musí člověk nutně projít, než se naučí soudit (usuzovat) spravedlivě (poctivě). Čím dříve se to naučí, tím méně bude trpět...
Vámi zmíněné mýty toho ovšem naznačují (podobenstvím) mnohonásobně víc. Zde jsme se mohli soustředit jen na to nejdůležitější. Postupem času, pokud se lidé nezpronevěří svému poslání, budou tyto mýty podrobně dekódovány v míře, v jaké si lidé budou osvojovat spravedlivé úsudky...
-zmp-
ještě ke karmě (Petr, 26. 01. 2009 11:45) Omyly? Spíš určité nepřesnosti v pojmech. Ovšem, když začneme systematicky vše skládat v celek, tak nám vyjde, že karma a genetika musí být dohromady podřízena zase nějakému vyššímu zákonu. A když tyto a další věci začnete skládat dohromady, tak zjistíte, že tak jak dnes popisujeme karmu, tak prostě nemůže fungovat. Sám to tušíte, když říkáte, že říct, že se převtěluje duše není úplně správná formulace. (Tím ovšem typicky váš výklad končí.) Přesto, že jste nám to chtěl ale předtím dokonce s vykřičníkem vsugerovat. Předpokládám, že přes různé odbočky se nakonec plus minus dostanete k moji původní formulaci o "nicotě". Totéž se týká pojmu účel. Pak nám opravdu vyjde, že kauzalita (minulost) nic nevysvětluje. Nalezení "příčiny" bez toho abychom znali účel nás nijak moc neuspokojuje. I naše pojetí "kauzality" (srv. čas) dostane v takovém světě ránu. Jestliže opakovaně tvrdíte, že Ježíš v příběhu o mládenci potvrzuje existenci karmy, nemohu než se tomu vašimi slovy divit. O pár řádků níže však na stejný problém odpovíte: Copak si bůh hraje jako kočka s myší? Sám jste se popřel. To je zřejmě proto, že se nesnažíte vidět věci a všechny působící síly v celku. Ve fázi mezi "inkarnacemi" nepochybně čerpám i ze zkušenosti ostatních lidí, která se na mne přelije. Tím se ale podle mne popis karmy, jak ji popisujete (nebo právě raději nepopisujete), ukazuje neudržitelným. Co vlastně považujete za karmu a jak ji měříte? Co je to ta duše? Možná by bylo lépe napsat nějaký souvislý text třeba o karmě, než se principielně vyjadřovat jako vždy jen reaktivně a tedy nutně zcela neúplně. Jaký je výsledek vašeho snažení a sdělování třeba vaší představy o karmě na tomto webu nebo jinde? Je to chyba těch druhých? Pak uděláte z nouze ctnost a hrajete si na „pedagoga“. Takový styl diskuse je sice trochu přínosný, ale obávám se poněkud trapný. (Pokud se někdo ztotožní s "komplexem" gurua, vlastně prohrál.) "Komu spadne na hlavu bomba, nebo je postižený, ten si to karmicky zasloužil." Opravdu nerozumíte nebezpečnosti takového stylu uvažování a tedy co Ježíš vlastně chce říct? Zatím to vypadá, že to vylijete jako dítě i s vaničkou. Odpověď Petrovi (ještě ke karmě): Protože chceme, aby na našich webových stránkách probíhala živá diskuse, vyhýbáme se jednostranným výkladům (monologům), jejichž délka již předem každého potenciálního čtenáře odrazuje. Také si nechceme hrát na „odborníky“ (pedagogy, guru atp.), ale na rovnocenné účastníky diskuse. Proto neuvádíme nijaký souvislý text na žádné téma, ani se nesnažíme diskusi nijak usměrňovat, ale jak jste správně postřehl, vyjadřujeme se pouze reaktivně. Tím se snažíme mluvit jen o tom, co druhou stranu skutečně zajímá, k čemu se sama vyjadřuje (namítá, ptá atp.) a v čem projevuje iniciativu. Tím, je dáno, že diskusní témata a jejich rozsah určuje každý, jen my ne. Tak máme jistotu, že se diskutuje o tom, co zajímá ostatní a ne jen o tom, co zajímá nás. Principem karmy jsme se ovšem na našich stránkách již vícekrát zabývali, a to velmi podrobně (viz diskuse se Standou, Mirkem, Helenou a P. Čolákem, resp. P.Č.). Máme dokonce za to, že podrobnější výklad nikde jinde nenajdete… Vám jsme odpověděli, že pojem „převtělování duše“ není zcela správný a dál jsme toto téma nerozvíjeli, v přesvědčení, že tím bychom již překročili Vámi vymezené téma diskuse, které můžete kdykoliv rozšířit zase jen Vy. Nuže, duše je to, co se v těle inkarnuje, a co se jeví být ve své prvotní podstatě relativně „ničím“ (tzv. tabula rasa). To, co v tělesně fyzickém světě pozorujeme jako kauzalitu příčiny a následku, která je mj. také zákonem karmy a ovlivňuje tedy pokračující inkarnace duše, to není přirozeným vlastnictvím duše. Proto se duše vždy znovu inkarnuje jako „tabula rasa“, zatímco kauzální „extrakt“ jejích předchozích inkarnací musí být k její inkarnaci nějak (uměle zákonitě) připojen z venčí. Kauzální extrakt je jako něco zcela samostatného sledován např. Buddhismem, který mluví o inkarnacích jen ve smyslu vyrovnávání skutků z předchozích životů, tedy ve smyslu jakési vnější karmy. Mimo vnější karmu (osud), však existuje ještě karma vnitřní, která se na rozdíl od vnější karmy netýká vnějších skutků, ale vnitřních vlastností, osvojovaných (kauzálně) prostřednictvím vnějších skutků. Tento vnitřní kauzální extrakt nazývá duchovní věda „extrakt Já“, jenž se v dané inkarnaci projevuje jako tzv. vloha (talent, „hřivna“ atp.). Jen díky němu může člověk v určité fázi vývoje sám o sobě mluvit jako o „Já“ (v západní civilizaci zhruba v druhém roce života, u přírodních národů nikdy). Jinými slovy, člověk sám sebe nepoznává jako duši (relativně nic), ale jako Já (relativně něco, resp. někdo). Jakmile se Já jednou vyvine, prochází tzv. „reinkarnací“, na rozdíl od inkarnací duše a extraktu vnějších skutků. Předložka „re“ (re-inkarnace) naznačuje reaktivitu, tj. reaktivní poznávání Já. Každý poznává inkarnaci vlastní duše a následky vlastních vnějších činů (vnějšího osudu), podle talentu svého Já. Z uvedeného je zřejmé, že pokud kdo mluví o inkarnaci pouze jednostranně, nikoli jako o inkarnaci trojnosti (duše, osudu a Já), nemůžeme s ním jen tak beze všeho souhlasit, současně mu však nemůžeme vnucovat trojnost, pokud o to sám neprojeví zájem (lhostejno jak)… Dost dobře nerozumíme v čem vidíte rozpor, mluvíme-li jednou o Ježíšem potvrzené karmě u slepého od narození a podruhé klademe otázku, zda si s námi bůh hraje jako kočka s myší… Pravíte-li, že „ve fázi mezi "inkarnacemi" nepochybně čerpám i ze zkušenosti ostatních lidí, která se na mne přelije“, pak se musíme ptát po mechanismu takového přelévání, neboť nic takového není v souladu s tím, co pokládáme za mechanismy karmy, inkarnace a reinkarnace… Na otázku, co je to duše lze stručně odpovědět toto: Aby cokoli mohlo relativně existovat, musí to být ohraničeno, musí to být konečné, prostorové (srovnej Mojžíšovo stvoření Nebe a Země). Neohraničené (nekonečné) relativně neexistuje. Také duše je cosi ohraničeného (konečného, prostorového). Vzhledem k jejímu ohraničení mluvíme o tzv. „astrálním těle“, vzhledem k podstatě ohraničeného obsahu mluvíme o tzv. „nic“ (tabula rasa). V její prvotní (počáteční) podobě si můžeme duši představit všestranně jako kulovitý prostor (Nebe a Země), např. jako bublinu ve vodě. Inkarnovaná duše se přizpůsobuje tělu, do něhož se vtěluje a během řady inkarnací je formována silami projevu výše zmíněných extraktů (vnitřního a vnějšího). Cílem (smyslem, účelem) tohoto karmického vývoje není nic jiného, než získání nesmrtelného fyzického těla a poznání sebe sama v podobě pravého Já… -zmp-
éterný kristus (Petr, 27. 01. 2009 19:58)
Steiner ve své přednášce o příchodu éterného Krista uvádí, že od konce doby bohyně Kálí (trvající 5000 let) následuje epocha trvající 2500 let. Uvádí někde nějak zdůvodnění proč právě tak dlouho? Jinde uvádí, že to, co on nazývá Maitreja má přijít za 3000 let. Tedy podobné číslo. Kde vzal zase toto? (Je to nějaké indické proroctví?) Domnívám se, že to 3000 jaksi převzal od perského Zarathustry, který tvrdil, že "mesiáš" přijde za 3000 let po něm. A tedy sám sebe jakoby pojal jako Zarathustru? Ale to nemůže být skutečným vysvětlením. Neznáte vysvětlení těchto dat? Mám svoje vysvětlení, co tím časovým obdobím ve skutečnosti elegantně naznačuje, ale zajímá mne váš názor.
Odpověď Petrovi (Kristus):
V okolí Olomouce, cestou z Huzové na Mutkov, narazíme na sporé zbytky hrádku Waldhausen, kde se prý vždy o sedmém úplňku každého roku zjevuje Černá paní se stříbrným závojem a modrýma očima. Odpovídala prý lidem na otázky, než se jí jeden mládenec zeptal, kolik roků bude ještě naživu. Odpověděla mu: „konec života se nepočítá na roky, ale na kroky, podle toho, jak dlouhá je cesta.“ Od té doby již nikomu neodpovídá. Její krok je tedy sedmý úplněk v roce, zatímco čas tohoto kroku můžeme spočítat jako zlomek roku (v měsících, týdnech, dnech, hodinách atd.)...
Obdobně i vývojová období můžeme počítat na roky, rozhodují tu však kroky. Tyto kroky nejsou dány libovůlí, proroctvím atp., ale přísně mechanickými zákonitostmi, jejichž princip lze demonstrovat např. na ozubeném soukolí hodinového stroje.
Spolupůsobení ozubených koleček o nestejném počtu zubů je dokonáno (ukončeno) v okamžiku, kdy se jejich kroky srovnají, kdy současně dokonají úplnou otočku (360°) kolem své osy.
Spolupůsobí-li např. kolečko s 6 zuby s kolečkem o 12 zubech, musí se menší kolečko otočit dvakrát (2 kroky), zatímco větší kolečko se otočí jen jednou (1 krok). Zde je společným krokem krok většího kolečka (1 x 12 = 2 x 6), který je současně mírou času: 12.
Komplikovanějším případem je např. spolupůsobení kolečka se 7 zuby s kolečkem o 12 zubech. Zde se musí menší kolečko otočit dvanáctkrát (12 kroků) a větší sedmkrát (7 kroků), takže čas jejich spolupůsobení představuje číslo 84 (7 x 12). Spolupůsobí-li víc koleček, mohou jejich kroky i čas nabýt astronomických hodnot. Tak např. na tom, aby se mohl Kristus inkarnovat v lidském těle, spolupůsobilo na vývoji jeho těla velmi mnoho starých zasvěcenců (Krišna, Zoroastr, Buddha, Eliáš aj.)...
-zmp-
ještě karma (Petr, 06. 02. 2009 18:02)
Příklad Ježíše se slepým mládencem. Na jedné straně tvrdíte, že se zde projevuje něco jiného než karma a sice "aby se ukázaly skutky boží", což Ježíš takto interpretuje a zároveň tvrdíte, že je to jako hra kočky s myší a proto to nemůže existovat...
Ano, máte pravdu co se týká trojnosti, ale tvrdím, že je třeba dávat důraz na smysl (účel), ne na kauzální příčinu, protože ta nakonec nic nevysvětluje.
Proto se karma spojovala s gnostikou, která i samo tělo považovala za něco negativního a tím popírala učel vtělení.
V oficiálních dokumentech z té doby je toto zdůvodnění. V určitém smyslu se možná nejedná o zákaz jako takový, ale o ochranu před touto gnostickou (a nejen gnostickou) tendencí se kamsi zpět vracet a rozplynout se.
Jinak zřejmě mechanismus vývoje vesmíru bude ještě jiný než jen tento jakoby karmický. Proto čerpám i ze zkušenosti ostatních lidí.
Proto je také asi možné vzít jakoby hříchy někoho na sebe a ten se pak třeba uzdraví... Bude existovat výměna "energie" na jejíž popis prostě jen idea karmy nestačí. Chce to promyslet ze všech stran a přesně definovat co je vlastně myšleno "karmou" a "reinkarnací", podívat se i na negativa tohoto stylu uvažování, a pak můžeme rozhodnout, jestli tato představa, jak je nám předávána je dostačující nebo ne.
Odpověď Petrovi (ještě karma):
Vaše tvrzení obsahují často velmi důležité pravdy. Jen se Vám je nedaří jednoznačně vyjadřovat.
Tak i Váš výrok „tvrdím, že je třeba dávat důraz na smysl (účel), ne na kauzální příčinu...“ spojuje nesprávné se správným.
Chceme-li např. smysluplně vystřelit (ne jen tak nazdařbůh), tu nám nestačí znát pouze účel pušky (střílet), ale musíme také vědět, co (koho) chceme zastřelit (např. jelena) a jak je to možné. Možné je to tak, že střelu předem usměrníme k cíli (dáme do zákrytu oko, hledí, mušku a cíl). Ani to však ještě nestačí, neboť puška nevystřelí, pokud jí k tomu nesjednáme příčinu, pokud nezmáčkneme spoušť!
Důsledně domyšleno, zmáčknutím spouště dáváme pušce pouze impuls příčiny, což by však u nenabité pušky nebylo možné. Tzn., že s příčinou nesouvisí jen zmáčknutí spouště, ale také nabitá puška, která tak představuje mechanismus příčiny. Z věci je zřejmé, že mechanismus příčiny musíme připravovat (výrobou pušky i náboje a nabitím pušky) dávno před tím, než v lese vyhledáme jelena (účel). Zdá se tedy, že příčina předchází účel...
Lze však namítnout: Na mechanismu příčiny (výrobě pušky atd.) bychom nikdy nezačali pracovat, kdybychom nechtěli zastřelit jelena (naplnit účel příčiny). Nyní se pro změnu zdá, že účel předchází příčinu...
Lze však také namítnout: Dostanu-li pušku darem, nemusím znát její původní účel, ale mohu ji používat neúčelně, jen jako samotný mechanismus příčiny. Tak mohu střílet pánu bohu do oken nebo zastřelit jelena, jenž se mi náhodou připletl do cesty. A opět se zdá, že příčina předchází účel.
Nuže, co bylo dřív? Příčina, nebo účel? (srovnej Marxovo: „...slepice nebo vejce?“)...
Nyní si všimněme, že otázkami „co?“ nebo „jak?“ se ptáme jen na jediné, tj. na předmět (podstatu) nebo na mechanismus. Naproti tomu otázkou „proč?“ se ptáme na dvojí, na příčinu i na účel!
Musíme se tedy ptát: Co má příčina s účelem společného, že se na ně lze ptát touž otázkou (proč)?
Ač se lze u příčiny a účelu přít, co bylo dřív a co později, přece souvislost příčiny s účelem ukazuje na souvislost dvou relativních opaků, minulosti a budoucností. A protože bez minulosti není budoucnost ničeho opakem a obráceně, je zřejmé, že ani příčina není možná bez účelu (a naopak).
Jak jsme si již vícekrát ukázali (viz odpověď Leovi: Jen pár slov - odpověď Standovi: duchovní vedení - odpověď Shackalovi: čas či pohyb + bez času to jde také), minulost a budoucnost představují vzájemně neoddělitelnou dvojici blíženců v jednotě současnosti (k okamžiku mezi minulostí a budoucností tu nepřihlížíme).
A obdobně jako s minulostí a budoucností je tomu i s příčinou a účelem!
Tvrdíte-li tedy, že „je třeba dávat důraz na smysl (účel), ne na kauzální příčinu“, pak inklinujete k jednostrannosti...
Tak jako lze od pojmu „minulost“ odvodit pojem „budoucnost“ (ve směru času), tak lze od pojmu „budoucnost“ odvodit pojem „minulost“ (proti směru času). Je tedy třeba klást důraz na obojí (vycházet z obojího), ne však současně, ale střídavě. Jednou na to (z toho), podruhé na ono (z onoho). Obdobně je tomu i s příčinou a účelem:
A/ od příčiny lze dospět k účelu (v čase)
B/ od účelu lze dospět k příčině (proti času)
Nyní můžeme obě cesty (A i B) uplatnit na biblický příběh o uzdravení od narození slepého.
Praví-li Ježíš, že tu nejde o karmickou ani genetickou příčinu („nezhřešil on ani jeho otec“), pak říká, že se tu nejedná o stvoření následku skutky lidskými, projevujícími se v čase (A).
Praví-li Ježíš: „aby se ukázaly skutky boží“, pak říká, že se tu jedná o stvoření příčiny skutky bohů, projevujícími se v protisměru času (B).
Nyní se musíme ptát: Je tento božský zásah proti času (B) svévolnou a bezúčelnou „hrou kočky s myší“, nebo sleduje nějaký účel? Jisté je, že žádný božský zásah (B) nesleduje účel, z něhož proti času vychází, ale sleduje příčinu. Z této příčiny pak musí v čase vyjít od narození slepý, aby mohl sledovat původní účel (A), jímž je proti času zasahující bůh.
Pravdou je, že od narození slepý není slepý vlastní vinou, jako je pravdou, že se ani nenarodil vlastním přičiněním.
Zkrátka, od narození slepému bylo ukřivděno a proto se rodí s positivní karmou. Bůh, který se u něj zadlužil (tím, že ho stvořil) musí svou negativní karmu vyrovnat uzdravením slepého. A protože se karma vyrovnává na třech stupních (tělesném, duševním a duchovním), musí bůh sestoupit až na fyzicky tělesnou úroveň. Tak je od narození slepý uzdraven Ježíšem Kristem a současně naplňuje svůj účel, neboť jakmile prohlédl, spatřil svého boha (účel) v osobě Ježíše Krista.
Uvážíme-li nyní, že „slepota od narození“ nemusí znamenat jen tělesnou slepotu, ale také slepotu duchovní, pochopíme, proč tzv. „gnose“ považovala již zrození ve fyzickém těle za něco negativního, za jakousi „nemoc od narození“. Vždyť právě fyzické tělo je příčinou naší duchovní slepoty, neboť umožňuje člověku jen vnímání fyzického světa. Ježíš Kristus tedy nevyrovnává svou karmu pouhým uzdravením lidské duchovní slepoty, ale uzdravením lidského fyzického těla vůbec, které ze smrtelného činí nesmrtelným...
Neguje-li tedy gnose fyzické tělo, pak neguje (popírá) vtělenou příčinu, nikoliv účel vtělení, jak se domníváte...
Negováním těla gnose zaujímá božský pohled proti času, od účelu k příčině (B), zatímco katolicismus zaujímá lidský pohled v čase, od příčiny k účelu (A). Proto katolická církev nemohla porozumět gnosi a ve své kategorické jednostrannosti (A) ji pojala jako herezi (B), aniž byla s to domyslet, že tím pojala jako herezi také skutky boží.
Nuže, kdo je vlastně heretikem? Gnose nebo katolictví?
Avšak ani otázka hereze není jednostranná.
Praví-li oficiální (církevní) dokumenty, že „se možná nejedná o zákaz gnose jako takové (B), ale o ochranu křesťanů před její tendencí vracet se kamsi zpět a rozplynout se“, pak se musíme ptát:
Kterou cestu (A nebo B) představuje „gnostická tendence vracet se kamsi zpět“?
Protože gnose sleduje božskou cestu proti času (B), je její zpětnou tendencí lidská cesta v čase (A). Chce snad církev chránit křesťany před lidskou cestou (v čase) od příčiny k účelu (A)?
Protože katolický zákaz gnose zakazuje křesťanům antičasový božský pohled na příčinu (B), povoluje jim vlastně časný lidský pohled na účel (A). Katolictví tím říká: Nedbejte na to, co Vám bylo dáno do vínku zrozením, ale usilujte o návrat k bohu, jako k jedinému smyslu své existence.
Jenže návrat k bohu (A) je také zpětnou tendencí gnose, před níž mají být křesťané zákazem gnose (B) chráněni.
Jak se v těchto rozporech orientovat?
Klíčem k porozumění věci je závěr katolického zákazu, v němž po slovech „vracet se kamsi zpět“ následuje ještě: „a rozplynout se.“
Nahlédneme-li do Janova evangelia, tu můžeme postřehnout, že počátek jeho Prologu („Na počátku bylo Slovo, to bylo u Boha, to bylo Bůh...atd.“) sleduje cestu gnostickou (B), od účelu k příčině: „a to Slovo se stalo tělem“.
Na počátku gnostické cesty (B) bylo tedy božské Slovo v netělesném stavu, neboť až na jejím konci se stalo tělem.
Jaký je rozdíl mezi tělesným a netělesným stavem?
Splynutí s tělem je opakem netělesného rozplynutí, zvaného ve východní esoterice „nirvána“.
Katolický zákaz gnose (B) neměl tedy zamezit veškerému zpětnému návratu k bohu (A), ale návratu k neurčitému (netělesnému) bohu („kamsi zpět“) ve stavu „nirvány“ („a rozplynout se“), jak o něj usiluje východní esoterika.
Nakolik byl v tomto ohledu katolický zákaz gnose (B) účinný, ukazuje středověký návrat Islámu k netělesnému bohu Alláhovi. Křesťanský ideál tělesného Boha (Ježíše Krista), jako Slova jež se stalo tělem, v němž vstalo z mrtvých a vystoupilo na Nebesa (A) se ovšem v nirváně nerozplynul a proto trvá dál...
Nuže, co (kdo) vlastně na zpětné cestě k bohu (A) rozhoduje o tom, zda se na jejím konci naše tělo rozplyne, či nerozplyne?
Rozhoduje o tom bůh? Nikoli! Ten přece rozhoduje na gnostické cestě (B) proti času o smrtelné tělesné příčině (B).
Rozhoduje o tom člověk? Ne! Ten se přece rodí duchovně slepý a proto se nemůže rozhodnout správně.
Na první pohled (viz odpověď Kryštofovi: poslední soud) je zřejmé, že tu stojíme před neřešitelnými rozpory a proto ani nejsme s to uvěřit, že by se Ježíš Kristus mohl vrátit do nirvány v nesmrtelném těle, aniž by se rozplynul.
Jsou tu však také pohanské mýty starých Řeků, vyprávějící nejen o skutcích bohů (B) a lidí (A), ale také o jakémsi kombinovaném konání (A i B) napůl boha i člověka, o konání boho-člověka Hérakla.
Nyní si také můžeme všimnout, že i v Prologu Janova evangelia nalezneme něco podobného: „Od Boha (B) byl poslán člověk (A) jménem Jan“. Zatímco všichni ostatní lidé přicházejí od příčiny a kráčejí v čase k účelu (A), člověk jménem Jan přichází od účelu a kráčí proti času k příčině (B).
Tajemství člověka Jana se jeví být ještě záhadnější, než tajemství samého boha (nirvány) či boho-člověka.
V každém případě nás může Jan upozornit, že jsme při uzdravování slepého od narození na něco zapomněli. Zapomněli jsme na svobodnou vůli člověka. Tzn., že slepý od narození může své uzdravení odmítnout (NE!), protože Ježíše Krista za svého Boha (který je u něj karmicky zadlužen) neuzná (neuvěří v něj). Proto Ježíš při všech svých „zázračných uzdraveních“ požaduje, aby v něho nemocný uvěřil. Nuže, co u člověka (od narození slepého) obrátí jeho nevíru (nesouhlas NE) ve víru (v souhlas ANO)? Boho-člověk Ježíš Kristus? Nikoliv! Toho přece člověk odmítá (NE!), dokud v něj neuvěří. Ukázali jsme si již (viz odpověď Mirkovi: idealismus a materialismus), jak se negativ (NE) mění v positiv (ANO) tzv. „negací negace“, tj. vzájemnou interakcí dvou negativů: NE x NE = ANO.
V našem případě je tedy proti lidské negaci (NE), člověka od narození slepého, kráčejícího v čase od příčiny k následku (A), poslán od boha (B) člověk jménem Jan, jenž je božskou negací (NE). Avšak negace jako negace (NE jako NE). Proto je i negace, poslaná od boha (Jan) zvána člověkem.
Jan = Já-ne (srovnej „ne-já“ Gotamy Buddhy)
Čteme-li Janovo evangelium pozorně, shledáme Jana Křtitele jako vše negujícího člověka božího.
Tímto naznačením tajemství dvou Janů (Jana Křtitele a Jana evangelisty), personifikujících „negaci negace“ (NE x NE), můžeme naše úvahy o karmě, z hlediska gnose (B) a katolicismu (A) ukončit...
Ještě k Vaším slovům: „...je také asi možné vzít jakoby hříchy někoho na sebe a ten se pak třeba uzdraví... Bude existovat výměna "energie" na jejíž popis prostě jen idea karmy nestačí.“
Vzít cizí hřích na sebe představuje vyrovnat za něj jeho karmu. Např. zaplatit za něj dluh 100Kč. Taková „výměna energie“ se však karmě nevymyká, protože nyní je onen hříšník karmicky dlužen nám (100Kč). My jsme mu tím pouze poskytli „odklad“, tj. více času k uzdravení (vyrovnání), na třech úrovních karmy (fyzické, morální a mravní)...
-zmp-
vědomí (Petr, 06. 02. 2009 18:09)
K trojnosti "co, jak, proč", bych jen dodal námitku nebo doplnění, jak to vezmete, že nakonec to "co" není úplně přesné, spíše "kdo". Protože vesmír nakonec není něco neosobního, nějaká struktura, ale je to vědomí. V této souvislosti je otázka, čím se vlastně liší naše vědomí od vědomí vesmíru.
Odpověď Petrovi (vědomí):
Všechny otázky (co, jak, proč) lze pojímat objektivně (tělesně) nebo subjektivně (osobně). Nejnázorněji to projevuje právě otázka na podstatu „co?“ (resp. „kdo?“), kterou skloňujeme ve všech pádech v obojím pojetí (1. pád: „kdo, co“, 2. pád: „koho, čeho“ atd.). Možnost dvojího pojetí (tělesného a osobního) souvisí s výše zmíněnými (odpověď Petrovi: ještě karma) projevy duchovně božskými (B) a tělesně lidskými (A). Obojím způsobem lze pak pojímat nejen mikrokosmos, ale i makrokosmos...
-zmp-
ryba (Petr, 06. 02. 2009 18:34)
Ano, máte pravdu. Přirozeně počítáme ne v rocích, ale v krocích. Jenom proto také mohou proroctví fungovat.
V této souvislosti mám ještě jednu otázku. Zatím jsem si nevšiml, že by si někdo z antroposofů položil otázku, proč je taková časová prodleva mezi příchodem Ježíše a pak éterného Krista. Mám na to své vysvětlení, ale nevím, jestli se o tom Steiner někde nějak nezmiňuje??
Také je zajímavé, že Steiner klade počátek éry ryb do 15. století, ačkoliv uvádí, že Ježíš používá právě symbol ryby jako vlastně symbol nové epochy. (Přesné citáty bych musel najít, mám německy vytištěné všechny stránky kde se Steiner zmiňuje o rybách.) Zmiňuje se někde proč zase taková prodleva? Proč to připravuje tak dlouho dopředu? (Jestliže jedno období trvá 2160 let, pak je dopředu o 1400 let, tedy je teprve na konci první třetiny předchozího eonu. Možné je si i položit hypotetickou otázku, jestli se zde nezmýlili v době Ježíšově anebo Steiner). Zajímá mne samozřejmě i vaše vysvětlení.
Odpověď Petrovi (ryba):
Jedna věc je Kristův příchod v éterném těle a druhá věc je schopnost člověka tento příchod zaznamenat. Když Kristus přišel ve fyzickém těle Ježíše z Nazareta, mohl ho pozorovat každý, kdo měl zdravě vyvinuté smysly fyzického těla. Obdobně může Krista v éterickém těle pozorovat každý, kdo má zdravě vyvinuté éterické tělo, které je vlastním orgánem myšlení.
Proti tomu ovšem působí vzdoro-inteligence, která dnes ovládá veškerou akademickou půdu (vč. školství). Pouze jí „vzdělaní“ lidé éterného Krista nepostřehnou, nepřipustí-li negaci akademického učení (teologie či přírodovědy) svatojánskou gnosí (viz odpověď Petrovi: ještě karma), např. v podobě negativní logiky Pavla z Tarsu či Zénóna z Eleje.
Aby se vzdoro-inteligence nemohla motat Kristovi pod nohy (jako mohla překážet jeho fyzické inkarnaci), nejsou jednotlivé kroky Kristova příchodu „nezasvěceným“ sdělovány. Proto je nevyzrazuje ani R. Steiner, který informuje jen o tom, čeho je zapotřebí k nahlédnutí, kdy, kde a jak ho lze postřehnout. Zasvěcení jako by tím respektovali Vámi zmíněný (viz odpověď Petrovi: ještě karma) katolický zákaz sledování gnostické cesty bohů (B).
Jinými slovy, naším úkolem není starat se o kroky éterného Krista (B), ale o kroky, které máme vykonat my (A), abychom se s éterným Kristem neminuli. Tzn., že se máme starat o zdravý vývoj svého éterného těla (o své reálně logické myšlení). Neboť k čemu je nám informace, kdy a kde vytryskne pramen vody živé, nebudeme-li se umět z něho napít?
Obdobně je tomu s vývojovými epochami a jejich symboly, které jsou bez reálného logického myšlení jen duchaprázdnými abstraktními teoriemi...
Kristovo éterné tělo je zduchovnělým tělem fyzickým, po jeho vzkříšení z mrtvých. To bylo ještě před vystoupením na Nebesa (A) vnímatelné Kristovými příznivci (obrácenými, uzdravenými učedníky), kteří tehdy mohli Krista následovat v čase (A). Jenže opětovný příchod Krista v éterném těle není cestou v čase (ze Země na Nebe), ale cestou proti času (z Nebe na Zem), je jaksi neo-gnostickou cestou (B). Tzn., že éterného Krista na nové cestě (B) nelze následovat starou křesťanskou cestou (A), tj. „cestu víry“, ale cestou posledního soudu (usuzování na základě uvažování o vnímaném)...
Jako první spatřil éterného Krista, již na počátku jeho neo-gnostické cesty (B), odpůrce křesťanské víry, farizej Pavel z Tarsu. Spatřil jej, když pronásledoval (negoval) křesťany na cestě do Damašku (A), z níž ovšem následkem svého vidění odbočil do Arábie (předzvěst Islámu). Teprve touto oklikou navštívil Damašek, kde byl obrácen (B), takže byl vlastně první, kdo následoval éterného Krista na jeho neo-gnostické cestě (B). Příznačné je, že obrácený Pavel, všude kam přišel, zakládal křesťanské samosprávní obce (srovnej poslání buddhystatvy Maytréji)…
Z uvedených důvodů na našich stránkách preferujeme „napravování“ (NE x NE = ANO) současného lidského myšlení, aby bylo schopné všestrannosti duchovní vědy (A i B), nikoli jen jednostranného bádání (víry) na cestě katolicko-přírodovědecké (A) či gnosticko-neo-gnostické (B)...
-zmp-
Merlin (Standa, 08. 02. 2009 12:01)
V přednášce: „Moderní civilizace ve svých počátcích, sestupné síly dneška“, ze dne 23.1.1923 R. Steiner hovoří: V pověsti o Merlinovi se říká, že zbožná jeptiška přišla do jiného stavu s Ďáblem a porodila jeho syna Merlina. Ďábel si tak chtěl opatřit na Zemi v Merlinovi odpůrce proti Kristovi. Merlin se však nestává antiKristem jen proto, že jeptiška byla příliš zbožnou a touto její zbožností byl tedy ďáblův záměr zmařen.
O tomto R. Steiner hovoří jako o gigantickém projevu boje dobra se zlem, kde bylo zlu zabráněno vyhrát. Mně ale na tom zaráží to, že se nikdo ani slůvkem nezmiňuje o tom, jakým právem byl spáchán zločin na zbožné jeptišce tím, že přišla do jiného stavu, aniž to chtěla a porodila syna, kterého vůbec nechtěla. Proč to mně (který mám dle kategorizace duchovní vědy hrubé materialistické myšlení) vadí a připadá mi to zrůdné a zástupci vyšší duchovní vědy se nad tím ani nepozastaví a nepohorší se nad tím, ani slovem? (Jinými slovy: je rozpitvávána všemi možnými způsoby činnost Merlina, proč se nestal antiKristem atd. atd., ale základní zločin nikoho nezajímá.)
Odpověď Standovi (Merlin):
S nadsázkou tu lze odpovědět slovy Felixe Holzmana: „Pláčete sice dobře, ale na nesprávném hrobě!“
Duchovně-duševní podobenství nelze pojímat materialisticky (fyzicky tělesně). Pokud tak činíme, dostáváme se mimo pojímanou realitu (duchovní či duševní)…
Žádná žena nemůže přijít tělesně do jiného stavu, není-li tělesně oplodněna mužem. Jinou věcí ovšem je, co (kdo) se do takto počatého plodu inkarnuje.
Zkrátka, v případě inkarnace Merlina se v dané pověsti nepřihlíží k jeho genetickému otci, ale k jeho duchovnímu otci (k jeho mystérijnímu učiteli), jímž je tzv. „ďábel“ (Lucifer, Světlonoš). Fyzicky-tělesným podobenstvím duchovního otce je na Zemi tzv. „kmotr“…
Jak vidíte, žádný zločin se nestal. Vy se nad tím jen zbytečně pohoršujete, jako jiní pláčou v biografu…
-zmp-