Jdi na obsah Jdi na menu
 


Praktická věda (přírodní i duchovní) a reálná filosofie II.

24. 3. 2008

 Standa (reinkarnace a karma)

Nedávno jsem četl a slyšel něco o inkarnacích, o převtělování duší. Nevěděl jsem jak se to má s počtem duší v poměru k počtu fyzických těl. Prý je to tak, že je obrovský počet duší, které se vyskytují v prostoru všude kolem nás, a které čekají na převtělení do nového fyzického těla. Prý je jich třeba např. 200 miliard. Dobře, ale potom, při tomto počtu, musí některé z nich čekat na své fyzické tělo třeba stovky nebo tisíce let. Jestliže tedy mohou takto existovat, proč potřebují nějaké fyzické tělo? Zajímá mě, kdo rozhoduje o tom (při tom obrovském počtu duší), která duše se může v daném okamžiku inkarnovat do fyzického těla, které je k dispozici, a která duše musí čekat? A nyní s trochou nadsázky: nebo se duše losují, nebo se mezi sebou o inkarnaci perou? 

Dále jsem četl, že duše člověka, který napáchal v životě mnoho zla, se inkarnuje v dalším životě do jiného fyzického těla, a v tomto novém životě se mu všechno zlo vrátí a bude trpět. Totéž platí v případě opačném, v případě dobra. To se zdá spravedlivé. 

Ale napadá mě jedna věc, krajní případ (bohužel možný) : v případě vypuknutí globálního jaderného konfliktu by na planetě nezůstalo jediné živé (nebo reprodukce schopné) fyzické tělo a možná by nezůstala ani planeta. 

Kam by se inkarnovaly duše? Nebo by existovaly i bez existence fyzických těl a tedy je nepotřebují? Proč se tedy inkarnují? Kam by se v takovém případě poděla spravedlnost oné odplaty zla a dobra v příštích životech? 

 

 

 

 

Odpověď Standovi (reinkarnace a karma)

V odpovědi Heleně (ke světlu III.) jsme se pokusili vysvětlit, že člověk není předmětem vědomí, např. tělem (tělesem, myšlenkou, pocitem, chtěním), ale samotným vědomím, které předměty vědomí tvoří i vnímá. Tělo tedy můžeme přirovnat ke kabátu, který si člověk (vědomí) obléká (inkarnuje se do něj). Pokud je tedy méně kabátů než lidí, nemohou být všichni lidé oblečení. Mohou si však kabáty předávat (v genetické řadě lidského pokolení) a tak se střídavě oblékat a svlékat (rodit a umírat). Pokud by někdo všechny kabáty (těla) zničil, zůstanou všichni lidé nazí (neinkarnovaní v těle).

Naskýtá se tedy logicky otázka: Proč se lidé vlastně inkarnují ve fyzickém těle?

V téže odpovědi Heleně jsme si mj. řekli, že člověk žije v myšlenkách bohů. Tzn., že člověk žije v předmětech vědomí vytvářených (myšlených) bohy. Bůh sám tedy stejně jako člověk není předmětem vědomí, ale vědomím. Bůh je ovšem vědomím nejen vnímajícím (své vlastní myšlenky), ale i tvořícím (myslícím), zatímco člověk je zpočátku pouze vědomím vnímajícím, neboť myslet se teprve učí o vnímaných (cítěných) myšlenkách Boha. Problém je v tom, že pokud člověk nemá pravdivé poznání vnímaného předmětu vědomí, potud o něm nemá ani jednoznačně jasné myšlenky. Jeho nejasně nejednoznačné myšlení o jasných myšlenkách bohů je „jasnozřivé“ (nejasným soudem o jasném). Nejednoznačné nejasné myšlení je nevěrné a je tedy tím, co známe jako myšlení těkavé, neschopné setrvat při jedné myšlence, ale prožívající neustálé proměny myšlenek, jako chaos snivých obrazů (iluzí), což je v principu totéž jako nemyšlení. Z vlastní zkušenosti víme, že máme-li o nějakém předmětu iluze, nejeví se nám daný předmět tak jak je, ale tak, jak jsme si ho ve svých iluzích vysnili. Čím méně je daný předmět vědomí pevný, tím méně může korigovat naše iluze o něm. Z hry na tzv. „tichou poštu“ můžeme vědět, jakými nechtěnými proměnami prochází sdělení (např. popis principu hodinového stroje), putující od ucha k uchu. Předáváme-li si však z ruky do ruky pevné těleso (např. kovový hodinový stroj), nijaké nechtěné proměny tu nemohou nastat.

Z uvedeného je zřejmé, že bez pevných těles (těl) není pravdivé poznávání vůbec možné. Tím budiž odůvodněna existence tzv. „fyzického světa“ (světa hmotných těles) a tělesná (hmotná) inkarnace člověka v něm. Jakmile je však pravdivé poznání dokonáno, fyzického světa nadále již není zapotřebí...

Nesoulad lidských duševních iluzí s tvrdou fyzickou realitou vede ke kolizím fyzického těla s jinými fyzickými těly či tělesy. Tyto kolize ve fyzickém světě jsou pak nejen zdrojem poučení, ale současně také zdrojem utrpení. Kolize ve světě fyzickém představují fyzické škody, jež jsme způsobili sobě i jiným, nebo nám byli způsobeny jinými. Vlastní příčinou těchto škod jsou však již zmíněné iluze, týkající se vždy současně tří světů: duchovního, duševního a tělesného (mravního, morálního a fyzického). A jako následkem iluzí o myšlenkách bohů musíme sestupovat ze světa duchovního, přes svět duševní do světa fyzicky-tělesného (biblický pád Andělů), tak můžeme zpětně vystoupit ze světa fyzického přes svět duševní do světa duchovního. Tento střídavý „karmický“ sestup a vzestup můžeme pozorovat nejen jednou za fyzický život jako zrození (sestup) a smrt (výstup), ale také každodenně jako střídavé probouzení a usínání (bdění a spánek). Toto střídavé prožívání tří světů nejen brání tomu, aby se člověk příliš nesžil s fyzickým světem, že by z něj již nenalezl cestu zpět, ale umožňuje člověku také vynášet poznání z nižších světů do vyšších a zpětně z vyšších světů do nižších. Schopnost pravdivého poznávání, nabytou na úrovni fyzicky-tělesné, lze totiž uplatnit také na vyšších úrovních, kde to původně nebylo možné.

Karmický pád do fyzického světa (přes svět duševní) je tedy kauzálním následkem iluzí o duchovním světě (tyto iluze jsou mravní vinou, tj. škodou způsobenou na úrovni duchovní). Aby mohl člověk vystoupit zpět do vyšších světů, z nichž předtím sestoupil, musí se nějak vypořádat s karmou, která ho svrhla dolů. Vypořádání (vyrovnání) karmy musí mít logicky opačný charakter, než jaký má poškozování. Odtud nutnost nápravy škod (náhrady způsobené škody) na všech třech karmických úrovních (mravní, morální, fyzické), postupující zdola nahoru. Smyslem vyrovnávání karmy tedy není utrpení škůdce, ale náhrada škody poškozenému (srovnej hlavní zásady TSO). Pokud má člověk vyrovnanou karmu jen částečně, potud je jeho zpětný vzestup omezen jen na nejnižší duchovní úroveň a potud se musí na fyzickou úroveň zase vracet (inkarnovat). Karma je tedy nástrojem, který člověka nutí do vývoje jeho pravdivého poznání. Člověk by se však v tomto ohledu nevyvíjel, kdyby se inkarnoval opakovaně do týchž poměrů, jen za účelem vyrovnání karmy. Proto se lidé inkarnují v takových časových odstupech, během nichž se na Zemi dostatečně změní (jsou negovány) poměry, v nichž předtím žili. Prostorové odstupy jsou pak dány inkarnacemi v různých (charakterově opačných) pozemských lokalitách a národech (zejména v těch lokalitách a národech, které ve svém předchozím životě nějak negoval, např. nenáviděl). Protože vlivem technického pokroku se poměry na Zemi mění stále rychleji, jsou také reinkarnační cykly stále kratší, zhruba z 1 000 letého cyklu klesly na zhruba 100 letý. Zkrátka, bez reinkarnace a s ní související karmy, by lidský život a s ním veškerý vesmír neměl nijaký smysl…

Zdá se, že 100 let je také cyklem, v němž lidstvo novověku dostává příležitost zavést TSO. Mezi první (původní) a druhou příležitostí došlo k tzv. 1. světové válce (první příležitost nebyla využita následkem zavraždění prvního hlasatele TSO, známého pod nepravým jménem Gaspar Hauser). Mezi druhou a třetí (dnešní) příležitostí došlo ke 2. světové válce (druhá příležitost nebyla využita následkem ignorace druhého hlasatele TSO, R. Steinera)…

Míra (počet) účastníků reinkarnace bezprostředně souvisí s mírou (kapacitou) Země. Tzn., že Zemi nehrozí přelidnění, ale devastace její kapacity neinteligentními lidmi. V případě úplné devastace by se veškerá reinkarnace i vývoj zastavily… Čekatelé v sestupné fázi reinkarnace se netlačí ani neperou, ale hledají nejvhodnější pár rodičů, kteří jim mohou poskytnout takové dědičné tělo a takové rodinné poměry, jež jim umožní co nejvíce rozvíjet vývojem nabyté vlohy (talenty). To může reinkarnační cyklus někdy velmi prodloužit...

-zmp-

 

 

 

Standa (kdo stvořil Boha?)

Je známo, že Řekové, Římané měli mnoho Bohů, z nichž každý byl „specialistou“ na něco jiného: na lov, na víno, na úrodu, na radost ze života, na válku, na lásku, na moře atd. Jiné kultury zase mají jediného Boha, který je „odborník“ na úplně všechno; své bohy měli Inkové, Sumerové, Féničané, Mayové, mají je Indové, Číňané, Japonci, Arabové, Afričané atd. 

O všech těchto bozích se můžeme dočíst, co všechno stvořili (nebo co ve svém hněvu zničili), ale nikde se nedočteme co dělali celé ty miliardy let, celé to nekonečno předtím než něco stvořili. 

Co tedy stvořil Bůh „víme“ – ale kdo stvořil Boha?? 

 

 

 

 

Odpověď Standovi (kdo stvořil Boha?)

Stvořené (předmět vědomí) vzniká tvořením (myšlením) Stvořitele (myslícího bdělého vědomí). Tzn., že Stvořitel nemůže být stvořen, jako se vnímající vědomí nemůže stát vnímaným předmětem vědomí. Otázka „kdo stvořil Boha“ je tedy nepatřičná.

Lépe položená otázka je: Co „dělal Stvořitel předtím než něco stvořil?

Obdobná je otázka je: Co dělá Stvořitel potom, co něco stvořil?

Krouží-li např. hrnčíř na hrnčířském kruhu hrnec, co dělal před tím a co bude dělat potom?

Bible praví, že Bůh po šesti dnech tvoření sedmý den odpočíval.

O svém vědomí víme, že prochází v čase třemi stavy: spaním, sněním a bděním...

-zmp-

 

 

vesmír (Mirek, 23. 03. 2008 16:06)

Děkuji za odpovědi.
Když jste mi napsali: „Pravíme-li, že atomy hmoty neexistují, pak tím nehlásáme nijakou teorii, ale naopak tím nějakou teorii popíráme. Protože jsme již důvody svého popírání uvedli, čím bychom měli své popírání ještě podkládat?“ – tak já myslel, že máte samozřejmě nějakou jinou atomovou teorii nachystanou a můžete ji nakreslit či popsat.
Dále vidím, že vše (energii-síly i hmotu) odvozujete ze světla, jako koncentrovaného vědomí. To jsou ale věci, které směřují někam do oblastí, které se již začínají vzdalovat klasickým vědeckým výzkumům.

Neumím si totiž dost dobře představit, co je vědomí a ani to, jak z něj vznikne světlo. Vědomí je spíše nějaká energie, nebo už je to něco nehmotné? Ale vědomí je snad to, co člověk vnímá jako sebe?
V souvislosti s výbuchem nějaké hvězdy se psalo, že je vzdálená 7,5 miliardy světelných let.
Prý tedy vidíme událost, která se stala před 7,5 miliardou let.
Prý ta hvězda je na samém okraji vesmíru.
Vybavil jsem si, jak jste psali, že světelný paprsek je jako slepecká hůl a že tedy v okamžiku, kdy hůl narazí na překážku, tak je informace předána. Není tam žádná časová prodleva. A to, co se stalo ve vzdálenosti 7,5 miliardou světelných let, je tedy v tom okamžiku sděleno na Zem. Kdyby ale tam někdo rožnul lampu, tak to světlo by sem ale letělo těch 7,5 miliardy let…
Skutečně se divím, že toto nikoho nenapadlo. Nejen ani mě.

 

 

 

Odpověď Mirkovi (vesmír I.):

Paprsky koncentrovaného vědomí (světlo) se nijak nevzdalují vědeckým výzkumům, neboť je v koncentrované podobě máme k disposici (k vědeckému pozorování) jak objektivně - v naší planetární soustavě (v jejich ohnisku je tzv. Slunce), tak subjektivně - v našem koncentrovaném vědomí. V ohnisku paprsků sil koncentrovaného vědomí míváme buď vnímaný předmět vědomí, nebo vůbec nic (vědomě dosahováno u Mistrů koncentrace), které si jaksi „podvědomě“ uvědomujeme jako své vlastní „já“. Já, jako jakýsi plod vědomí (syn), je v evangeliích pojímáno jako tzv. „syn člověka“, nebo také jako „Syn Boží“, podle toho, jedná-li se o Já mikrokosmu (člověka) nebo makrokosmu (vesmíru). K pravému vědomí „Já“ se ovšem musí člověk teprve propracovat, neboť jeho já se mu projevuje nepravým způsobem (podvědomě) jako tzv. „ego“.

Z porovnání obou koncentrací (makrokosmu a mikrokosmu) vyplývá pro současnou akademickou astronomii zdrcující závěr, že tzv. Slunce (ego makrokosmu) není zdrojem paprsků světla (tzv. slunečního světla), ale naopak je jimi samo dáno, jako jejich ohnisko!

Skutečností, že si neumíte představit vědomí, se nemusíte trápit. To neumí nikdo! Janovo evangelium tento fakt konstatuje slovy:

Boha nikdy nikdo neviděl!“ (Jan: 1, 18)

Ač tedy vědomí nemůže vnímat samo sebe, přece se o sobě samém může dozvědět nepřímo (oklikou) prostřednictvím svého synovského „Já“:

Boha nikdy nikdo neviděl! Jednorozený Syn, který je v náručí Otce, nám o něm řekl.“ (Jan: 1, 18)

Pokud jako „já“ pojímáme ohnisko paprsků sil koncentrovaného vědomí (mnohost konců světelných paprsků sil), potud máme vědomí „ega“. Pokud jako „já“ pojímáme NIC, které je ze všech stran tísněno (svíráno, drceno, bodáno, absolutně anulováno atp.) dostředivými konci paprsků sil koncentrovaného vědomí, potud máme vědomí „pravého Já“ (řečeno zjednodušeně).

Jako synovské „já“ je tedy koncentrováno nejen otcovské vědomí (pravé Já), ale i paprsky sil jeho koncentrace (ego). Tak i člověk vnímá sebe sama nikoli jako otcovské vědomí, ale jako synovské já (nepravé, či pravé):

Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne!“ (Jan: 14, 6)

Vědomí je to, co si představuje (představa = předmět vědomí), nikoli to, co je představou. Člověk odkojený ve státních školách lživou teoretickou vědou, která vše (vč. vědomí) vydává za materialistický předmět vědomí, není zvyklý ani jen pomyslet na (natož domyslet) zásadní rozdíl mezi tvořícím a vnímajícím vědomím a stvořeným a vnímaným předmětem vědomí...

Zatímco představa vědomí není vůbec možná, představa jak ve vědomí vzniká světlo (paprsky sil koncentrovaného vědomí) není vůbec obtížná. Využívejte podobenství (oprávněné analogie). Pozorujte např., jak ve vodě vzniká led. Všimněte si pak, že koncentrované (centrálně orientované) paprsky ledových krystalů, dovede „vykouzlit“ pouze příroda, v podobě šesti-paprskovité sněhové vločky, na níž lze navíc pozorovat jakési skládání paprsků sil. To, co příroda tak marnotratně chrlí, to lidská technika (sněžná děla aj.) vůbec nedovede, ale chrlí jen hrudky ledu podobné dešťovým kroupám. Popište (přírodovědecky), jak vzniká sněhová vločka a popíšete princip vzniku paprsků světla v koncentrovaném vědomí, popíšete mechanismus lidského vnímání i myšlení. Tuto oblast poznání (a mnohé podobné) současná přírodověda zcela ignoruje. Navíc jsme se v již proběhlých diskuzích pokusili naznačit rozdíl mezi neuspořádanou energií a uspořádanou silou, kterou lze naplnit tzv. „prachem země“ (např. krystaly ledu, nerostů, vlákny rostlin, živočichů atp.).

Všímejte si také zcela všedních věcí, např. jak je lidské logické myšlení pociťováno jako něco „chladného“ (vypočítavě chladné), zatímco lidské city vnímáme buď jako „mrazivé“ (pohrdání a lhostejnost), nebo jako „vřelé“ (náklonnost), až „žhavé“ (nenávist aj.). Proto se správné myšlení (ani správné pozorovaní) nesnáší s tendenčními city (se sympatiemi a antipatiemi), které na logiku (uspořádání) působí doslova ničivě. Horko a žár sněhovou vločku rozpustí a mráz ji postupně promění v homogenní ledový krystal, který nakonec popraská a rozpadne se na prach (ve ledovou tříšť).

Z uvedeného vyplývá, že vědomí není síla (kterou pořádá), ani energie (z níž sílu pořádá), tím méně může být hmotou (prachem země = erozivní produkt světla).

Tím, že tendenční teoretická věda prohlásila vědomí za produkt tělesné hmoty (chemických procesů v mozku atp.), zmátla stvořené se Stvořitelem do iluze totální jednoty zvané „hmotnost“. Na otázky po původu „hmotnosti“ a vůbec na otázky původu čehokoliv pak vlastně odpovídá: „To samo!“ (srovnej tzv. Velký třesk aj.).

Když např. malé děti rozbijí drahou vázu a rozhněvaní rodiče se z nich snaží vynutit doznání: „Kdo to udělal?“, tu děti nakonec po mnohém zapírání odpoví: „To samo!“ Pokud tato odpověď rodiče nenadchne, pak si evidentně nedovedou vážit skutečnosti, že jim jejich dosud nerozumné děti odpovídají „vědecky“ („To samo!“)...

Kdyby někdo rozsvítil lampu na samém okraji vesmíru, pak by k nám paprsek jeho lampy mohl narůstat 7,5 miliardy let jen tehdy, kdyby lampa 7,5 miliardy let svítila. Tak dlouho však svítit nemusí. 7,5 miliardy let je „hausnumero“ vypočítané akademickými „astronomy“ na základě vylhaných iluzí Einsteinovy teorie relativity...

Zmínili jsme se již, že přirovnání paprsku světla k holi naznačil René Descartes (viz: odpověď Heleně - dodatek ke srozumitelnosti). Nakolik své podobenství Descartes domyslel není známo. Takové informace škodí akademickým spekulacím, takže se o nich na akademické půdě (vč. veškerého školství) důsledně mlčí...

-zmp-

 

 

vesmír II. (Mirek, 23. 03. 2008 16:06)

Ale nejzajímavější na této informaci je, že hvězda je na samém okraji vesmíru.
Lze říci vůbec okraj vesmíru? Co je za tím okrajem?
Jestli má vesmír konec tak co je za tím koncem? Protože pořád musí něco být...nemůže být nějaká bublina (vesmír) a kolem už nic...podle mě jsme jako atomy, hvězdy buňky, vesmír těleso..
No ale stejně tak nemůžeme dokázat, že vesmír žádný okraj nemá, když má člověk jen omezené možnosti dohlédnout dále do vesmíru. Všechno jsou to jen teorie.
Když vesmír vzniknul..pak se prý začal rozpínat až dosud. Rychlost se ale prý neustále snižuje, a řekl bych že kvadraticky (stále větší vesmír a stále méně energie), takže to asi nikdo moc neví...
A co je tedy tam, kam se rozpíná..Nic? A od kdy tam to nic je a jak to nic vypadá?
V TV to vysvětlovali na příkladu nafukujícího se balonku, že takto se rozpíná vesmír, OK, ale co je kolem něj?
(Přesněji řečeno vesmír se nepodoba nafukujícímu se balónku, ale povrchu tohoto balónku. Ten má také svou přesnou velikost, ale nemá žádné hranice...) Prý neexistuje nic kolem „něj“, vesmír je uzavřený sám v sobě. Kde není hmota, není ani čas a prostor.
Dochází mi, že asi jinde nemohou platit jiné zákonitosti. Celý náš vesmír je omezený zákony našeho vesmíru. Jinde asi tedy také neplatí jiné zákony. Je totiž otázkou, co je to jinde? Někde mimo náš vesmír? A hranice našeho vesmíru přece není nějaká zeď. Takže může vůbec existovat jiný vesmír?
Jaký je Váš názor na teorii „velkého třesku“? Vesmír se rozpínal, možná se už začíná smrskovat.
Ale stejně, co bylo před velkým třeskem? Nic? Je to vůbec možné nějak vystopovat? Nebo jsou to vše jen bohapusté teorie, které už prostě nelze dokázat? To by podporovalo názor o nepoznatelnosti světa. Je prostě hranice, za kterou nelze jít, kde už je tolik proměnných, že nelze zjistit, kudy a jak se mohl vývoj ubírat.
Velký třesk znamená, že něco třesklo. Přece netřesklo nic! Kde se tedy vzalo na nějakém počátku to, co třesklo?
Mirek

 

Odpověď Mirkovi (vesmír II.):

Žádná hvězda nemůže být na okraji vesmíru, neboť samotná hvězda je vesmírem, tj. vesmírným prostorem, např. prostorem naší planetární soustavy. Hvězdou ovšem není Slunce, jak tvrdí akademická „astronomie“, neboť Slunce je ve středu vesmíru (v jeho egoidním ohnisku). Zkrátka, hvězda je vesmírem a vesmír je prostorem.

Vaše otázka: „Jestli má vesmír konec tak co je za tím koncem?“ je v principu totožná s aporií Zénóna z Eleje proti prostoru, kde je ovšem vyjádřena slovy: „V čem je prostor?

V odpovědi Heleně (Co je to světlo) jsme uvedli, že prostor je jakousi „dírou“ v neprostorovém okolí. Přesněji řečeno, prostor je v „díře“ v neprostorovém okolí. Tyto nuance ve vyjadřování prostoru a jeho okolí jsou dány tím, že mechanismus vzniku prostoru je mnohem složitější (o to však srozumitelnější) než lze na našich stránkách vyjádřit. Pro naši potřebu však plně dostačuje i zjednodušené vyjádření věci. Představa prostoru v neprostorovém okolí je srovnatelná (analogická) s vjemem vzduchové bubliny v okolní vodě...

Pravíte-li, že člověk nemůže okraj vesmíru dohlédnout, pak jeho možnosti poněkud podceňujete. Jeden z okrajů v naší planetární soustavě můžete nejen dohlédnout pouhým okem, ale také to můžete téměř každodenně pozorovat na jasné denní obloze. Co myslíte že vidíte při pohledu na blankytně modrou oblohu (tzv. nebeskou klenbu)?

V odpovědi Heleně (ke světlu III.) jsme se snažili ukázat, že se světlost prostoru vyvíjí jaksi na dvě strany (vně a dovnitř) počátečního obvodu (ohraničení) prostoru. Tzn., že každý vesmír (světlost prostoru) má nejméně dva konce (vnější a vnitřní), takže je na dvě strany konečný (ohraničený). Jako nekonečná se jeví (iluzorně) jen okolní neprostorovost (tzv. mezihvězdná temnota). Počátek prostoru (jeho počáteční ohraničení) pak musíme hledat mezi oběma jeho konci, tj. tam, kde dnes krouží planeta Země, jejíž sférou (naznačenou v průřezu oběžnou dráhou planety Země) je naše planetární soustava rozdělena na dvě planetární sféry (sféry vnějších a vnitřních planet). Tzn., že i světlost prostoru má svou tělesnou „anatomii“. Lidská páteř odpovídá průřezu sférou Země (v rovině ekliptiky) jako okruhu rozvinutého do „S“. Vnitřní tělesné orgány, jsou pak podle páteře uspořádány podobně, jako ostatní planety kol sféry Země (v rovině ekliptiky).

Zkrátka, hvězda je vesmírem, vesmír je prostorem a světlost prostoru je relativně konečná (ohraničená) na dvě strany.

Akademická představa vesmíru jako pouhého povrchu nafukovacího balónku je mírně řečeno připitomělá, ne-li vědomě lživá. Což povrch balónku evidentně neohraničuje jeho vnitřní obsah? Což vnitřní obsah evidentně neodděluje od ničím neobsáhnutého (bezobsažného) vnějšího okolí? Jakou „vědeckou“ cenu má povrchní podobenství (neoprávněná analogie), jehož výklad ignoruje vše, co představuje, a tendenčně na něm hledá (vymýšlí) něco, co vůbec nepředstavuje? Což tvrzení, že povrch balónku nemá žádné hranice, může být pravdivé? Povrch přece představuje ukončení (ohraničení) vnitřního obsahu! Bez obsahu není povrchu obsahu! Povrch sám o sobě (bez obsahu jehož by byl povrchem) nemůže vůbec existovat a také neexistuje! Tzn., že akademická povrchní představa „vesmíru“ je pouhou iluzionistickou mystifikací, jejímž cílem je oklamat mystifikované veřejné mínění. Mystifikací je pak také vše, co je od této základní mystifikace „logicky“ odvozeno (např. nesmyslné tvrzení: „Kde není hmota, není ani čas a prostor“)...

Na otázku zda „může existovat jiný vesmír“ tedy odpovídáme:

Protože je každá hvězda prostorem, existuje tolik jiných vesmírů, kolik je hvězd na noční obloze...

Teorie tzv. „velkého třesku“ je mystifikace, odvozená z mystifikace „povrchního vesmíru“...

Všimněte si, že správně položená otázka, co bylo před velkým třeskem Vás přivádí k pojmu „nic“, který vůbec nic neznamená, takže Vás vlastně k ničemu nepřivedla. Tzn., že tzv. „velký třesk“ Vám ukazuje cestu, která nikam nevede. Nic tu není než tzv. „nicotou“ fatalistů a nihilistů. „Velký třesk“ Vás zavádí na scestí, jako bludný kořen (paradox, protimluv, nesmysl).

Naproti tomu správně položená otázka, co bylo před myšlením (před koncentrací vědomí), Vás také přivádí k pojmu „nic“, ten však znamená myslící (tvořící) vědomí! Tzn., že koncentrovaný předmět vědomí Vám ukazuje cestu, která vede k poznání sebe sama…

Tzv. „agnosticismus“, tj. teorie nepoznatelnosti světa a pravdy vůbec, pochází od fatalistů a nihilistů a vyhovuje lhářům. Že je i tato teorie výplodem chorobných nebo nepoctivých mozků prokážete jednoduchou logickou námitkou:

Je-li pravda nepoznatelná, pak jste tuto „pravdu“ (že je pravda nepoznatelná) nemohli vůbec poznat!

Agnosticismus je ve skutečnosti motivován egoismem (osobním nebo skupinovým):

a/ nemohu-li já nic vědět, pak nikdo nesmí nic vědět!

b/ mimo nás, nesmí nikdo nic pravdivého vědět!

Zkrátka: Protože nikdo nemůže v pravdě vědět, že je pravda nepoznatelná, je teorie nepoznatelnosti nepravdivá!

Jak jsme si ukázali, ani nevnímatelné otcovské vědomí není nepoznatelné, neboť ho můžeme poznat prostřednictvím synovského Já, tj. prostřednictvím sebevědomí (sebepoznání) „Já jsem!“...

-zmp-

 

 

 

stvořitel (Mirek, 30. 03. 2008 18:32)

Přemýšlím zase, kde bych začal, protože je to hodně široká otázka - zarazilo mne, jak říkáte, že existuje tolik vesmírů, kolik je hvězd na noční obloze. Jak je to možné vysvětlit z hlediska stvoření? To je tolik stvořitelů, nebo jeden? Asi tady úplně opouštíme evoluční názory a půdu.
Jak může správně položená otázka (co bylo před Velkým třeskem?) vést k pojmu nic a tedy nikam - ale správně položená otázka (co bylo před myšlením?, před koncentrací vědomí?) která vede také nikam, k nic, ale to je správně - neboť vede k tvořícímu vědomí...
Copak to tvořící vědomí nebylo i makrokosmicky v celém vesmíru? Ono je jen mikrokosmicky v člověku?
Protože pak si odporujete, když říkáte - nebo máte předpoklad (také by mne zajímalo, kde jste vzali tento předpoklad a překvapuje mne, že ho bez důkazu berete jako určitý předpoklad, z kterého vycházíte a dál na něm stavíte...), že: člověk žije v myšlenkách bohů.

A to je člověk postaven mimo myšlenky bohů, nebo i on je jimi myšlen? I on je jen myšlenkou bohů? Kde je potom lidská svoboda, jsem-li jen někým myšlen!? To bychom byli vydáni v šanc rozmarům boha?
A také se tedy ptám: Co dělal Stvořitel předtím, než něco stvořil? A co dělal potom?
Krouží-li hrnčíř hrnec na hrnčířském kruhu, pak si musí nachystat hlínu, sestrojit hrnč. kruh a mít cíl = hrnec a vědět, jak ho udělat!
Ale jakou má souvislost hrnčíř a Stvořitel? Co to je za analogii? Stvoření Stvořitelem z ničeho na rozdíl od vytváření hrnce z hlíny?
Děkuji
Mirek

 

Odpověď Mirkovi (stvořitel):

V diskusích na téma stvoření a Stvořitele jsme se snažili ukázat, že tvořivé je pouze a jen vědomí, ať už obecné (samo o sobě), nebo konkrétní (v jednotlivém člověku). Staří zasvěcenci přirovnávali mnohost jednotlivých lidských vědomí ve vztahu k obecnému vědomí, jako mnohost kapek vody ve vztahu k jednotě vod oceánu (resp. moře). Takto lze ovšem mít jen představu mnohosti konkrétních lidských vědomí. Pro představu obecného vědomí (bez mnohosti konkrétních vědomí) však již podobenství o moři (oceánu) nevyhovuje. S obecným vědomím samým o sobě se to má např. jako s obecným trojúhelníkem. Nakreslíme-li (představíme-li si) jakýkoliv trojúhelník, tu se vždy jedná o konkrétní trojúhelník. Obecný trojúhelník nakreslit (představit si) nelze, přestože má zcela konkrétní vlastnosti (tři strany, tři vrcholy, součet vnitřních úhlů 180°, součet vnějších úhlů 360°). Zatímco konkrétní trojúhelník má všechny vlastnosti obecného trojúhelníka, obecný trojúhelník nemá všechny vlastnosti konkrétního trojúhelníka (např. nemá tři konkrétní úhly). Tzn., že o obecném vědomí (tzv. Bohu), stejně jako o obecném trojúhelníku, nelze mít představu, ale pouze pojem (jméno, název). Patrně proto např. Mojžíš zakázal Hebrejům obrazy (představy) a dovolil jim pouze poznání v pojmech (odtud monotheismus a abstraktní myšlení Západu). Poznání v představách bylo vyhrazeno národu starých Egypťanů, jejichž kulturu založil Hermes, zvaný Trismegistos (odtud polytheismus a výtvarné umění Západu). Přesto se u Mojžíše k šestému dni stvoření dočteme:

I řekl Bůh: „Učiňme člověka!“ (1. Mojžíš: 1, 26)

Obecné vědomí (Bůh) totiž může tvoření počít, avšak vše, co vytvoří představuje současně proces konkretizace vědomí na mnohost konkrétních „bohů“ (duchovní hierarchie), kteří se do procesu tvoření rovněž zapojují (jakmile svou schopnost tvořit dostatečně vyvinou). Jejich myšlenky se tak stávají pro následně stvořeného člověka objektivní realitou, vč. jeho (lidské) tělesnosti. Člověk je pak dalším článkem v hierarchii konkretizovaných vědomí, která se rovněž zapojují do procesu tvoření (jakmile svou schopnost tvořit dostatečně vyvine).

Na Vaši otázku, kolik je Stvořitelů (jeden, či více) lze tedy odpovědět:

Na počátku je vždy jeden (obecný) Stvořitel. S pokračujícím tvořením Stvořitelů přibývá. Tak je tomu při tvoření každého vesmíru. Všechny vesmíry jsou počínány týmž obecným vědomím, jako všechny konkrétní trojúhelníky vycházejí (přijímají vlastnosti) od jednoho jediného obecného trojúhelníka. Mj. z toho vyplývá, že scifi představy „zelených mužíčků“ obývajících jiné světy (vesmíry), můžeme zařadit mezi naprosté pitomosti. Všude probíhá tvoření v principu stejně a všude je tvořeno v principu totéž. V mnohosti vesmírů jsou rozdíly jen v různých fázích jejich vývoje. Zasahování z jednoho vesmíru do vývoje druhého vesmíru je nežádoucí, neboť tím bychom opustili evoluční půdu (přeskakovali bychom nutné fáze vývoje). Naštěstí je něco takového naprosto nemožné.

A jako po početí následuje vývoj plodu, tak po stvoření následuje vývoj (evoluce) člověka i bohů, a s ním i vývoj jeho (i jejich) okolí, do něhož člověk (i bohové) stále víc a více tvořivě (resp. ničivě) zasahuje, ze svého vlastního vědomí...

Správně položená otázka: „Co bylo předtím?“ vede vždy k tzv. „nic“, neboť se vlastně ptáme: „Co bylo před něčím, resp. před vším, co bylo stvořeno? Protože to, co má být stvořeno (něco, vše) nemůže být před stvořením, nelze stav před stvořením pojímat jinak než jako „nic“. Je to právě týž případ jako s obecným vědomím, či obecným trojúhelníkem, které má přírodověda za „nic“ a proto se domnívá, že si tyto pojmy lidé vymysleli z jakési „pověrčivosti“.

Boha (obecné vědomí) si prý vymysleli, protože na otázku „co bylo předtím?“ si nedovedli odpovědět úplně blbě (velkým třeskem atp.). Obecný trojúhelník si patrně vymysleli z téhož důvodu, neboť ani akademická „věda“ si netroufá vyspekulovat abstraktní „velký třesk“ konkrétních trojúhelníků.

Nyní si všimněte následujícího:

Materialistická „přírodověda“ z oboru svého poznání předpojatě vyloučila subjekt (obecné vědomí) a vše pojímá jen jako objekt (předmět vědomí). Její „nic“ (jako odpověď na správně položenou otázku „co bylo předtím?“) tedy k ničemu reálnému nevede (nevede ani k odpovědi na položenou otázku a není tedy reálnou odpovědí). Po analytickém vyloučení všeho objektivního materialistické „přírodovědě“ nic nezbude.

Pokud z oboru svého poznání subjekt (obecné vědomí) tendenčně nevyloučíme, pak nám po analytickém vyloučení všeho objektivního „nic“ zbude, jako subjekt (vědomí):

Předpočáteční NIC tendenčního materialismu = NIC co NENÍ (objektivně, ani subjektivně) = nicotnost, nicota

Předpočáteční NIC nepředpojatého uvažování = NIC co JE (subjekt) = obecné vědomí

O tvořícím vědomí člověka z vlastní zkušenosti víme, že se nachází jaksi uvnitř prostoru mikrokosmu (lidského těla). Obdobně se tvořící vědomí bohů nachází uvnitř prostoru makrokosmu (tělesa vesmíru).

A protože tvořený vesmír je již konkrétním makrokosmem, je i tvořící vědomí konkrétním vědomím. Jinými slovy, jakmile obecné vědomí (Bůh) počne tvořit, odděluje se (v míře svého tvoření) od obecného vědomí jako konkrétní vědomí, jako Stvořitel (jako moře, či kapka konkrétního vědomí).

Pokud obecné vědomí nepočne tvořit, potud se nekonkretizuje a nenachází se tedy ve stvořené světlosti prostoru (v jasné hvězdě), ale mimo veškerý prostor (v neprostorové mezihvězdné temnotě), ve stavu negace vědomí (nevědomí = spící vědomí)...

Z uvedeného je zřejmé, že idea „člověk žije v myšlenkách bohů“ není předpokladem, jehož správnost je třeba dokazovat, ale naopak je již poznaným faktem, k němuž jsme dospěli po sérii logických důkazů dvojího druhu:

a/ negativních důkazů = vyvrácením akademických aj. nesmyslů o vesmíru a člověku

b/ positivních důkazů = logickou analýzou a syntézou reality

Naše analýza vycházela logicky nepředpojatě z reality, a jako každá analýza dospěla k objektivnímu „nic“, které nutně souvisí se zbylým subjektem (obecným vědomím). Z poznaného (nikoli předpokládaného) tvořivého subjektu pak vyšla naše zpětná syntéza, která logicky „znovustvořila“ objektivní realitu, kterou jsme předtím analyticky vyloučili. Jiným způsobem, než naznačenou analýzou a syntézou, nelze nic pravdivě poznat!

Takto jsme oprávněni věc otočit: Pravíte-li, že „vycházíme z pouhého předpokladu a dál na něm bez důkazu stavíme“, pak se můžeme ptát po důkazech pravdivosti takového tvrzení. Takové otázky ovšem neklademe s hořkosti, ale v naději na reálné dokazování a vyvracení, které je tou nejvydatnější stravou pro vývoj našeho logického myšlení...

Na otázku, zda je člověk postaven mimo myšlenky bohů odpovídáme: Logika věci praví: Žije-li člověk v myšlenkách bohů, pak nemůže být postaven mimo ně. Myšlenky bohů jsou lidským vědomím vnímány jako objektivní realita. Vnímat znamená pociťovat. O vnímaném (pociťovaném) pak lidské vědomí usuzuje dvojím způsobem:

a/ neinteligentně = úsudek na základě pouhého pocitu (vnímání)

b/ inteligentně = úsudek na základě uvažování o vnímaném (myšlení)...

Na otázku, zda je myšlenkami bohů myšlen také samotný člověk odpovídáme: Samotný člověk je vědomím (subjektem), které může myslet, avšak nemůže být myšleno (vymyšleno). Myšlenkami bohů je však myšleno lidské tělo (těleso, objekt). Člověk se sice v těle nerodí svobodný, jak zcela nereálně leckdo tvrdí, může si však svobodu vydobýt pravdivým poznáním dvojího:

a/ objektivní reality = svého okolí (v němž se má svobodně pohybovat) a svého těla (jímž se má svobodně pohybovat)

b/ subjektivní reality = sebe sama (jako: Já jsem konkrétní vědomí = „kapka“ obecného vědomí)

Tzn., že lidská svoboda je myšlenkami bohů dotčena v tom smyslu, že lidskou svobodu (její vývoj) umožňují.

To také znamená, že realita není pouze objektivní (jak tvrdí akademická „věda“), ani pouze subjektivní (jak tvrdí někteří idealističtí „filosofové“), ale objektivní i subjektivní...

Jako je scestný akademický atheismus (materialistický či jiný), tak je scestný i akademický theismus (idealistický či jiný). Pokud totiž náboženské (teologické) učení postrádá (resp. tendenčně vylučuje) např. reinkarnaci a karmu (viz odpověď Heleně: svědomí, aj.), potud „svému Bohu“ připisuje velmi nepěkné vlastnosti, jako rozmary, zvůli, zlomyslnost, pokrytectví aj. Jinak totiž (bez reinkarnace a karmy) nedokážeme vyložit skutečnost, že se někteří lidé rodí méně talentovaní, méně zdraví a do horších sociálních poměrů než jiní. „Kudlanky nábožné“ (teologové) takových náboženství uvedené nepoměry vysvětlují povážlivě drzými slovy: „Tak se Bohu zlíbilo!“ Odtud také Vaše obava z „rozmarů boha“...

Odpověď na otázku „Co dělal Stvořitel předtím než něco stvořil a co dělal potom“ naleznete v odpovědi Standovi (text 5). Také zde jsme se však této otázky dotkli zmínkou o spícím Bohu (obecném vědomí)...

Pravíte-li, že hrnčíř musí nejdříve sestrojit hrnčířský kruh, nachystat hlínu, mít za cíl hrnec a vědět jak ho udělat, pak musíme upřesnit, že i sestrojení hrnčířského kruhu a nachystání hlíny předpokládá totéž, co vykroužení hrnce. Tzn., že hrnčíř musí mít za cíl nejen hrnec, ale i hrnčířský kruh a hrnčířskou hlínu a vědět jak to vše (kruh, hlínu i hrnec) udělat. Řekneme-li, že máme cíl a víme jak ho dosáhnout, pak mluvíme o pojmech a představách našeho vědomí. Nuže, z čeho naše vědomí tvoří své pojmy a představy? Z toho, z čeho je tvoří také vědomí Stvořitele! Obojí vědomí (hrnčíře i Stvořitele) tvoří samo ze sebe. A protože vědomí (subjekt) je objektivně ničím, tvoří vědomí hrnčíře i Stvořitele z ničeho. Souvislost Stvořitele a hrnčíře je tedy dána jejich vědomím (subjektem), takže je naše analogie správná...

Ještě je třeba říci, jaký je rozdíl mezi hrnčířovou představou hrnce a hliněným hrncem. Tento rozdíl lze vyjádřit matematicky:

Hliněný hrnec - představa hrnce = hrnčířská hlína

Jinými slovy, hliněný hrnec představuje:

a/ z hlediska představy: naplnění hrnčířovy představy (ideje) hrnce hrnčířskou hlínou (prachem země)

b/ z hlediska hlíny: uspořádání hrnčířské hlíny do (podle) hrnčířovy představy hrnce

Obdobně lze říci, že lidské fyzické tělo představuje:

a/ naplnění božské představy (ideje) lidského těla „prachem země“ (hmotou)

b/ uspořádání „hmoty“ (prachu, vody, vzduchu a tepla) do (podle) božské představy lidského těla...

-zmp-

 

 

 


odplata (Helena, 05. 04. 2008 18:06)

Hovoříte o splácení karmického dluhu v příštích životech, což bude člověk, který splácí a neví za co, tak to cítí jako křivdu. To je skvělá, ale i krutá myšlenka.
Jenže opravdu je to tak, že musí člověk odčinit všechno, co udělal? I dobré?
Co když někomu jen podám pomocnou ruku, nebo naopak mu zalžu? Musím i to dostat vráceno zpět?
Rozlišujete tři úrovně karmy.
Dám příklad: Pomohu-li někomu, je to oblast mravní nebo morální nebo tělesná?
Třeba mu poradím něco, co je správné.
Díky tomu, on třeba vydělá peníze.
Tedy vrátí se mi to v příštím životě jako nějaký peněžní dar?
Není to také naše osobní řeč? Není to tedy i oblast morální?
Je pro mne otázkou, jestli to souvisí s morálkou?
Ale je to svým způsobem i obecná pravda = tedy úroveň mravní.
Nebo je to jen oblast tělesná?
A když třeba někdo někomu zalže, nebo na něj něco řekne a ten člověk potom třeba trpí, bude ten člověk v příštím který ho udal, trpět jen duševně, nebo i fyzicky? Pak se už vlastně dál odvíjí karma člověka někde třeba v gulagu, a za to již udavač nenese odpovědnost karmicky nebo ano? A když někdo (velitel) dá pokyn střílet na třeba nepřítele. Bude i velitel zastřelen v příštím životě?
Hovoříte, že hlas svědomí se ozve, když se dopustíme třech prohřešků: proti spravedlnosti, slušnosti a pravdivosti. A když potom člověk, který něco spáchá – se tím potom trápí, má výčitky svědomí a nebo prosí o odpuštění, je mu odpouštěno?

Kdo vše a co vše může odpustit? Kněz také? Jakou má moc, zastupuje Krista na Zemi?

Kristus snímá hříchy… je prý pánem karmy, tedy má moc věci na Zemi svázat i rozvázat (není tím míněna karma?) Je možné se vyhnout karmě či ji vložit na jiného? Lze odpustit na jedné úrovni a na druhé ne? Dá se tzv. očistec v církvi přirovnat k odplatě karmy?
Děkuji
Helena

 

 

 

 

Odpověď Heleně (odplata):

Karmické následky jsou dvojí:

A/ tzv. negativní karma = jsme dlužníky = musíme splácet dluh věřiteli (poškozenému nebo dárci)

B/ tzv. positivní karma = jsme věřiteli = musí nám být splacen dluh (škůdcem nebo obdarovaným)

Odčinit je tedy třeba negativní (A), nikoli positivní (B) karmu:

Amen, pravím tobě, že odtud nevyjdeš, dokud do posledního haléře nezaplatíš.

(Matouš: 5, 26)

Podáme-li někomu pomocnou ruku, staneme se jeho karmickým věřitelem a on naším dlužníkem. Zalžeme-li někomu, staneme se jeho dlužníkem a on naším věřitelem.

Příklady které uvádíte nejsou dostatečně přehledné. Uveďme nejjednodušší možný případ:

Např. odcizíme příteli 100Kč. Máme tedy karmický dluh na fyzické úrovni ve výši 100Kč a ztratili jsme přítele. Abychom získali přítele zpět, 100Kč mu vrátíme. Dejme tomu, že poškozený 100Kč přijme ale přátelství s nám neobnoví, protože nám neodpustí. Tzn., že jsme se zadlužili nejen fyzicky (tělesně 100Kč), ale také morálně (duševně). Tak jako se fyzický dluh vyrovnává ze strany dlužníka nabídkou náhrady (100Kč) a ze strany věřitele přijetím náhrady (tj. odpuštěním škody), tak se morální dluh vyrovnává ze strany dlužníka pokáním (projevem lítosti a omluvou poškozené duši) a ze strany věřitele odpuštěním (projevem milosti).

I když nám poškozený odpustí a stane se opět našim přítelem, budeme mít výčitky svědomí, jak jsme mohli tak dobrého přítele okrást a zklamat. Protože přítelovo přijetí náhrady škody a odpuštění výčitky našeho svědomí neutiší, je zřejmé, že mimo dluh fyzický (tělesný) a morální (duševní) jsme se zadlužili také mravně (duchovně). Mravní dluh se splácí podobně jako dluh morální, ne však konkrétní duši, ale obecnému duchu. Ze strany věřitele se mravní dluh splácí duchovním pokáním a omluvou, ze strany věřitele odpuštěním. Omluvou na mravní úrovni je pravdivé poznání a vyznání duchovní reality (tzn., že poškozením mravní úrovně je vyznávání nepravdy). Pokud tedy pravdivosti nedosáhneme, nemůže nám být plně odpuštěno a výčitek svědomí nás může zbavit pouze smrt:

 Ze stromu poznání dobrého a zlého nejez.

V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti.

(1. Mojžíš: 2, 17)

Smrt je jakýmsi předběžným aktem odpuštění, který nás zbavuje starých zábran, abychom mohli dostat novou možnost (znovuzrozením) mravní omluvy (pravdivého poznání reality).

Zkrátka, je pouhou iluzí, že jsme se dopustili nepravosti pouze na jedné ze tří úrovni karmy (fyzické, morální, mravní). Ve skutečnost jsme se zadlužili současně na všech třech úrovních karmy.

Z věci je zřejmé, že plné odpuštění není jednostranným aktem ze strany poškozeného, jako odpuštění předběžné. Bez náhrady škody na všech třech úrovních karmy není plné odpuštění možné...

Lež a udavačství je nepravostí zapříčiněnou nedostatečností na jedné či více úrovních (fyzické, morální, mravní), podle toho, jaký účel taková nepravost sleduje (nejčastěji sleduje hmotný zisk)...

Popravenému splácí karmický dluh jeho kat:

A třebaže ho chtěli na jeho požádání dát léčit,

jak o tom sám zesnulý učinil úmluvu s katem, který se vyzná v těch věcech...

(J. Scintilla: „Zpráva o výslechu, mučednické smrti a pohřbu bl. Jana Sarkandera“)...

Ten, kdo dává příkazy jiným (např. katu), bude vyrovnávat karmu tím, že sám bude muset poslouchat příkazy jiných...

Kdo a co může odpustit? Jak jsme si ukázali, odpouštět může pouze poškozený a to způsobenou škodu (hmotnou, morální, mravní)...

Křesťanský kněz jako zástupce Krista na zemi může pouze tlumočit fakt předběžného odpouštění na úrovni mravní. Tím však smrt od mravního dlužníka neodvrátí...

Kristus snímá hříchy světa, jako hříchy celého makrokosmu, mezi něž patří i hříchy lidstva. Hříchy jednotlivého mikrokosmu (člověka) snímá jen následování Krista, tj. dokonání cesty k pravdivému poznání reality (pravdy). Jen pravdivým poznáním reality se lze stát pánem karmy (Kristus makrokosmické, člověk mikrokosmické, tj. své vlastní)...

Moc svazovat na Zemi, bezprostředně s karmou nesouvisí. Souvisí s ní prostřednictvím navazování vztahů. Tuto moc delegoval Kristus na Petra:

„...cokoli rozvážeš na Zemi, bude rozvázáno v Nebi,

co svážeš na Zemi, bude svázáno v Nebi.

(Matouš: 16, 19)

Karmě se nelze vyhnout! Vložit karmický dluh na jiného nelze. Pokud někdo jiný zaplatí karmický dluh za nás, způsobí tím jen výměnu věřitelů (zaujme jeho místo)...

Z uvedeného je také zřejmé, že povinností je především nahradit škodu a teprve potom odpouštět. Není-li s to poškozený plně morálně odpustit i když mu byla škoda nahrazena (fyzicky i morálně), bude muset odpustit příště, až o svém poškození nebude vědět...

Očistec se netýká církve ani karmy. Očistec je proces probíhající mezi dvěma životy, jako mezi svlečením a znovu oblečením proběhne praní a bělení prádla. Proto tzv. „bělidla“ na fyzické úrovni odpovídají očistci na úrovni duševní. Cílem očistce je zbavit člověka všeho, co ho nějak váže k minulému životu, jakoby člověk musel přeplavat mýtickou řeku zapomnění (Léthé). Karma se pak k němu vrací jakoby z venčí...

 

odpuštění (Helena, 11. 04. 2008 12:42)

Děkuji za odpověď. Velmi vážné je Vaše tvrzení, že: „…je pouhou iluzí, že jsme se dopustili nepravosti pouze na jedné ze tří úrovni karmy (fyzické, morální, mravní). Ve skutečnost jsme se zadlužili současně na všech třech úrovních karmy…“
A to vždy se člověk zadluží na třech úrovních? I když něco ukradne, co třeba nějak nepatří nikomu? Třeba si koupí pozemek, na něm objeví ropu…, vlastně neokradl nikoho, ale třeba to předtím patřil pozemek obci a tím třeba to mohli mít všichni… Je to sice na jeho pozemku, ale ten ještě před hodinou patřil všem! Vzniká zde dluh?
Ale vlastně cokoli člověk udělá, nezadlužuje se tím vůči ostatním lidem či přírodě? Už to, že dýchám, tak si vlastně půjčuji vzduch od okolní přírody, nebo to se pletu? Tím, že jdu – zašlápnu mravence, zlámu kytky, rozdrtím kameny… Způsobuji tím bolest živým tvorům… Dluh se vrací pouze lidem? Nebo je člověk povinen vrátit dluh i zvířeti či rostlině či nerostné přírodě? A co ještě případná existence duchovních bytostí, boha? Není-li duchovní svět výmysl, což pro mnohé určitě je velmi sporné (a tímto dotazem vůbec nechci nějak zesměšnit, shodit či nějak zlehčit svůj příspěvek – tuto problematiku), tak jsou-li andělé, cherubíni, rusalky, víly, čerti, skřítci, elfové, salamandři, atd.…lze se zadlužit i proti nim, nebo obecně vůči duchovním bytostem nebo duchovnímu světu?

Píšete: „Není-li s to poškozený plně morálně odpustit i když mu byla škoda nahrazena (fyzicky i morálně), bude muset odpustit příště, až o svém poškození nebude vědět…“
To tedy znamená, že když poškozený v příštím životě bude muset odpustit někomu, kdo mu ublížil minule… ponese to jako utrpení? Ale to by ten, co kradl minule musel krást zase, aby mu ten poškozený z minulého života mohl opět (měl co) odpustit? Pak by se z toho dluhu nevymotal! Tak by se v případě neodpuštění neustále znovu točili oba v kruhu. Takže poškozený musí odpustit v tom životě, kdy byl i poškozený? To by pak poškozený musel udělat vědomě a to s tím, aby mohl tento dluh zlikvidoval! Poškozený může sice odpustit i když o těchto věcech neví. Je tedy asi lépe odpustit?
A co když se do takových složitých vztahů zaplete ještě soudce? Jaký má vztah k poškozenému a škůdci soudce, který soudí případ a nakonec i někoho odsoudí?
Kdo tady ponese karmu? Když je zloděj soudcem odsouzen za ukradenou věc nebo peníze, např. k roku vězení! Nemusí vrátit okradenému to, co ukradl?
A nebo když je poškozeno více lidí, ale soudce odškodní jen někoho!
A to ještě třeba i málo. A nebo zbaví zloděje viny a to třeba neprávem! Jaký bude následek pro soudce, zloděje a okradeného?
Možná to vše dělám složitější, ale jsou to skoro běžné životní situace a moc mne to zajímá. Děkuji za odpověď, na kterou se už těším…
Helena

 

 

Odpověď Heleně (odpuštění):

Aby mohlo být dítě vůbec počato, aby se počaté mohlo vyvíjet, aby se mohlo vyvíjet i po zrození, k tomu je zapotřebí řady obětí rodičů. Na obětavost druhých však není právní nárok. Buď je obětí lásky, nebo nic. To, co na krkavčích rodičích vymáhá lidský zákon, to již obětí není. Obojí (oběť i vynucení) je konkrétní úvěr, který bude nutno jednou splatit. Zde nic neřeší fráze, že se dítě stane jednou rodičem a obětuje svým dětem. To jsou dvě různé karmy. Vůči svým rodičům máme negativní karmu (dlužnickou), vůči svým dětem positivní karmu (věřitelskou). To se karmicky vyrovnává např. tak, že se dnešní děti jednou stanou rodiči svých dnešních rodičů.

A jako je tomu s dětmi ve vztahu k rodičům, tak je tomu s tvory vůbec ve vztahu k přírodě (Stvořiteli, či jak chcete obětujícího nazvat). Ani na obětavost „přírody“ není právní nárok. Otázka práva je otázkou mezilidských vztahů. Buď si lidé navzájem přiznávají „právo“ nerovné (jedni drancují přírodu víc než druzí) nebo „právo“ rovné (všichni drancují přírodu stejně). Lidské právo je jako úmluva loupežníků o dělení kořisti. Vůči drancované „přírodě“ (oběti) však nijakého práva není.

Zatímco děti se domáhají svých „práv“ na rodičích, rodiče po dětech vyžadují plnění určitých povinností, sledujících naplnění jejich účelu. Jakého účelu? Je účelem rodičovské výchovy dětí, aby svým rodičům splatily všechny dluhy (vyrovnali karmu)? Nikoli. O karmu se rodiče nestarají. Jimi sledovaný účel je samostatnost dětí. Kvůli tomuto účelu se pro své děti obětovali.. Pokud děti své účelné povinnosti neplní, následuje výprask. Nevyvíjí-li se člověk ke svému účelu, co bude asi následovat? Dějiny lidského vývoje jsou plné zdánlivě nahodilých katastrof, které si lidstvo zpravidla způsobuje samo, nenaplňováním svého účelu, tj. bezúčelným drancováním všeho, co se stane předmětem jeho zájmu (prohlubováním karmy). Jedno z přikázání vývoje lidstva praví:

Nevezmeš jméno Hospodina... nadarmo!“ (2. Mojžíš: 20, 7)

Nuže, vedle povinnosti vyrovnat karmu (nahradit způsobenou škodu) má člověk ještě povinnost naplnit svůj účel. Pouhá karma by byla samoúčelná.

Vzhledem ke karmě lze pak říci, že doslova každý nádech a výdech musí být karmicky vyrovnán. Člověk se zadlužuje nejen vůči všemu, co uvádíte, ale také vůči mnohosti toho, o čem nemáme ani tušení. Člověku však nic neprospěje vyrovnaná karma, nenaplní-li svůj účel.

Jak se za těchto okolností zachová rozumný vychovatel (rodič, pedagog aj.)?

Dokud děti nenaberou zdravý rozum, seznámí je pouze s povinnostmi vedoucími k naplnění jejich účelu, zatímco o povinnostech vedoucích k vyrovnání karmy účelně pomlčí! Tak se karma vytratila z povědomí Západu, zatímco otázka účelu je pro Západ doslova záhadou. Ani lidstvo Východu nemá o svém účelu jasno, neboť má na zřeteli pouze vyrovnávání karmy. Tak Západu i Východu zůstalo jen povědomí povinností, jímž se dnes již zcela zbloudilé lidstvo doufá nějak vyhnout.

Lze se ptát: Jak mohl rozumný vychovatel dopustit zbloudění lidstva?

Odpověď je jednoduchá: Kdo nesmí zbloudit, ten nemůže být svobodný (individuálně ani sociálně v TSO). Kdo se ze svých bludů sám vymotá, ten vlastním úsilím pozná pravdu, která ho vysvobodí.

V souladu s vůlí vychovatele si tedy příliš nezatěžujme hlavu karmou, ale usilujme především o naplnění účelu svého vývoje. O naši karmu se stará Hospodin (Hospodář makrokosmu), o naplnění našeho účelu se musíme postarat sami. Pravdu o karmě má smysl poznat jen potud, pokud nás to ochrání od zbytečného (neúčelného) zadlužování. Nutným zadlužováním se netrapme. Účel je důležitější než karma! Nenaplníme-li svůj účel, pak nám vše, co jsme kdy přijali, odmítli, či mimoděk poškodili, bylo obětováno nadarmo. Pak běda nám (výprask)...

Jsou-li nahrazení škody, pokání a omluva zřejmé, pak neodpustit představuje zatvrzelost, rovnající se pomluvě, neboť pak hodnotíme člověka podle toho jaký byl, nikoli podle toho jaký je (po svém napravení). Tu se původně poškozený stává sám škůdcem a původní škůdce poškozeným. Vedle způsobené škody (pomluvy) je zatvrzelec dlužen ještě odpuštění. Karmické vyrovnávání pomluvy (na 3 úrovních karmy) pak budeme ovšem pociťovat jako křivdu (poškození), kterou navíc budeme muset odpustit, aniž by se nám dostalo náhrady domnělé škody a omluvy. Neodpustíme-li ani za těchto nepříznivých okolností, karmu nevyrovnáme a bude trvat dál. Pokud odpustíme, budeme morálně lepší než dříve, neboť dříve jsme nebyli s to odpustit za příznivých okolností (po náhradě a omluvě), nyní jsme s to odpustit i za nepříznivých okolností (bez náhrady a omluvy). Není třeba se bát, karma má velmi důsledný a navíc účelný řád...

Zaplete-li se do karmických vztahů ještě dnešní akademicky cizelovaný a státem zmocněný „soudce“, pak běda mu. Neboť on nesoudí podle slušnosti, ale podle zvůle tendenčně vyspekulovaných paragrafů, ne-li podle úplatné libovůle, či zločinného spiknutí. Nepřejme si mít jeho postavení, kvůli jeho karmě. Jak zcela jinak je tomu s občanským soudcem v TSO, který potvrzuje pouze vinu, či nevinu a do karmy sporných stran se víc už nevměšuje (neodsuzuje ani netrestá)...

-zmp-

 

potraty (Helena, 15. 04. 2008 13:30)

Děkuji za odpověď k odpuštění.
V médiích proběhla informace, že by se v blízké budoucnosti měly potraty odehrávat jen za písemného souhlasu otce! Jak má právo rozhodovat o svém těle žena, tak vlastně od chvíle početí dítěte už nejde jen o její věc, ale plod dítěte se stává společným vlastnictvím - něčím, o čem by měl rozhodovat i otec! Zdá se mi to rozumné a jako v pořádku. Jak k tomu přijde muž, když se těší na své – společné dítě a žena by mu jen oznámila: Byla jsem utratit naše dítě…
Otázka potracení dítěte je tu v rovině jako by se projednávalo dělení například společného nábytku nebo auta. Chybí mi zde jakákoli zmínka o tom, že dítě je už od početí lidská bytost, z toho shluku buněk se nezrodí mamut ani velryba, ale jen a jen lidské dítě!
Je to tedy pokrok, jestliže se může k utracení dítěte vyjádřit i otec?
Nikdo se ani slovem nezmíní o právu nenarozeného dítěte na život! Právem koho mohou rodiče utratit dítě v lůně matky? Není to jen pěstování pokrytectví a neupřímnosti, jestliže se modelky, podnikatelé, politikové… exponují při záchraně např. nemocných dětí…, ale potraty nechávají bez povšimnutí? Proč tito normální lidé dělají jako ve snu a nejsou alespoň citově zasažení takovou zrůdností (utrácením dětí v lůně matek), když už jejich rozum není schopen se zamyslet nad takovým zvěrstvem?
Vzít život dítěti v lůně mámy je potom zcela legitimní, dokonce za to dostanete zaplaceno (jako doktor potratář)! V ruštině se nazývá břicho: život. Možná naši předkové byli v těchto věcech mnohem dál než my. V tomto určitě klesá lidstvo do úpadku.
Chránit jen narozené dospělé lidi, ale nenarozené lidi vraždit! To je morálka! Je mi to velmi líto. Jak nedůsledně zákonodárci uvažují a jak se nedomýšlí různé věci. Lidé potom berou rozhodnutí zákonodárců jako svaté přijímání a potrat (neboli vražda dítěte v lůně mámy) je zcela běžnou a legitimní praxí v řadě rodin, a to i mezi normálními lidmi, dokonce mezi vzdělanými lidmi! Je to absurdní, jak vzdělaní lidé neuvažují o tak vážných věcech! (To už asi i primitivové se chovají k dětem v lůně matek lépe!) Na stejné úrovni zde potom máme např. dva zákroky:

1. Nechám si dnes udělat piercing nebo náušnice.

2. Jo a zítra si nechám udělat potrat…

Tak se bere život nenarozeného dítěte, jako nějaký neduh nebo výrůstek na ruce…

 

Odpověď Heleně (potraty I.):

Na jedné straně zákonodárci vytlačují otce z výchovy dětí, na druhé straně ho vtahují do spolurozhodování o vraždě dítěte. Patrně mají ověřeno, že většina dnešních otců by s potratem stejně souhlasila. Záchrana života v lůně matky otcem tak jak tak nepřichází v úvahu, neboť pokud matka dítě nechce, nemusí otce vůbec uvést a rozhodne o potratu sama. Formální vtahování otce do takového spolurozhodování má význam pouze ideologický, neboť dítě v lůně matky je tím deklarováno tendenčně materialisticky jako „majetek“ (těleso) obou rodičů nebo jen matky. To jste ostatně postřehla sama. Pokrok může nastat jen pokud se změní lidské smýšlení, pokud bude nenarozené dítě pojímáno hned od početí jako živá lidská bytost...

Exponování při záchraně nemocných dětí je často pokrytecké, neboť pravé příčiny onemocnění těchto dětí se (stejně jako práva nenarozených dětí) zamlžují. Necitlivost tu není jen nechtěným následkem, ale, stejně jako nerozumnost, cílem...

Nejen v ruštině, ale i v češtině (byť spíše básnické) souvisí pojem „život“ s vnitřní formou mateřského lůna (s dělohou). To naznačuje nedozírné souvislosti s „tajemstvím“ tvaru a formy, o němž nemá (ani nechce mít) současná akademická věda ponětí, které však naši pra-předkové ještě tušili svou přirozenou jasnozřivostí. Toto tajemství je v nesčetných variantách zakódováno např. v komposicích renesančního umění, zejména však v křesťanské symbolice „svaté rodiny“, či „matky boží“. Lze říci, že současné systematické (zákonodárné) a celosvětové rozvracení rodiny, je doslova globálním útokem (preventivním, či následným) proti křesťanství...

Pravíte-li, že je nemorální „chránit jen narozené dospělé lidi a nenarozené lidi vraždit“ pak musíme připomenut, že ani narození lidé na tom nejsou o mnoho lépe. Sociální zákony (práva aj.) nemohou vraždu znemožnit, ale jen umožnit. Lidský život má pro zákonodárce (zástupce lidu, diktátory či jejich „animátory“) pouze cenu „pracovní síly“ (daňového poplatníka)...

Pravíte-li, že „lidé berou rozhodnutí zákonodárců jako svaté přijímání“, pak to platí pouze v těch případech, pokud to jejich egu vyhovuje. Co jim nevyhovuje, proti tomu reptají. Možnost potratu, žel, lidskému egu zpravidla vyhovuje. Abychom však naše zákonodárce pouze nekritizovali, musíme uznat jejich zásluhy nejen na poli rozvratu rodiny, antivýchovy dětí a „herodovského vraždění neviňátek“, ale také na poli „výchovy“ k akceptování „partnerství stejného pohlaví“ a k jiným „osvíceným vymoženostem“ akademické vědy...


potraty II. (Helena, 15. 04. 2008 13:57)

Když toto dáme do spojitosti s osudem, karmou, jak potom dopadnou vztahy těchto lidí? Dítě, člověk se chce inkarnovat, a někdo mu znemožní splnit poslání na Zemi... zavraždí ho ještě v lůně mámy. Jakou odpovědnost má potratář, jakou matka, jakou otec, který souhlas dal a pak ten, který souhlas sice nedal, ale jen nečinně přihlížel? Jakou vinu na tom mají politikové a zákonodárci - morální? Budou tím pádem i oni při příští inkarnaci vystaveni zvrácenému a amorálnímu zákonodárství, jaké sami nyní podporovali?
A to dítě, člověk, který se nemohl nyní inkarnovat, jaké to bude mít následky? Být zavražděn vlastní matkou! V příštích inkarnacích se takový zážitek a čin asi také zobrazí - ponese nějaké následky? Tisíce žen mezi námi se tu potulují jako vražedkyně, tisíce lidí tomuto jen tiše přihlíží a neozvou se! Je to hrozný svět, kde to žijeme. Věřím, že mnohé z těchto vražedkyň ani netuší, čeho se dopustily. Jak se říká tady na pozemské fyzické úrovni: Neznalost zákona neomlouvá. Je tomu tak i ve světech duchovních? Nechci tím lézt nikomu do svědomí, vím, že mnohé ženy pak do konce života nenacházejí klidu a do smrti si to vyčítají... Tyto otázky mne osobně velmi zajímají a běžně na veřejnosti se o těchto věcech nemluví.

 

Odpověď Heleně (potraty II.):

Odpovědnost z vraždu nenarozeného dítěte je táž, jako odpovědnost za vraždu člověka vůbec. Z úrovně tělesné (fyzické) se proviňuje kat (potratář, andělíčkářka atp.), z úrovně duševní (morální) matka (popř. i otec) a z úrovně duchovní (mravní) zákonodárce a každý kdo jeho zákony schvaluje, nebo je k nim lhostejný. Všichni tři se ovšem proviňují současně na všech třech úrovních karmy. Jejich osudem tedy bude nahradit na třech úrovních karmy škodu kterou způsobili. Na to ovšem pouhé utrpení škůdce nestačí. Protože týž dluh lze vyrovnat různými způsoby (splacením, odpracováním atp.), nelze tu nijak obecně určit osudy viníků...

Co zavražděný zárodek? R. Steiner praví, že pokud dítě zahyne před 12-tým rokem svého věku, inkarnuje se znovu poměrně velmi rychle. Ač je jeho karma v této souvislosti pozitivní, šok z nedávné násilné smrti ho může ve vztahu k lidem velmi nepříznivě poznamenat...

Rčení „neznalost zákona neomlouvá“ je podlá fráze zákonodárců (zákoníků) na úrovni morální (duševní). Tím má být předem vyloučena oprávněná námitka, že v bludišti jejich zákonů se nikdo nemůže vyznat (ani oni sami). Pro úroveň mravní (duchovní) podobní intelektuálové vyspekulovali potměšilou frázi, naprosto opačného významu: „Nevědomost hříchu nečiní“ (což je totéž, jako na úrovni mravní: „neznalost zákonů omlouvá“). Pro úroveň fyzickou (tělesnou) bychom v tomtéž potměšilém duchu mohli říci: „Kdo neví, že padá, ten nedopadne“. Zde by nám však nikdo neuvěřil, protože ve světě pevných objektů si bez úrazu nic dlouho namlouvat nelze...

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář