Jdi na obsah Jdi na menu
 


Různé k TSO XIII.

10. 6. 2009

filosofové a práce (Doli):

Kteří filosofové se zabývali otázkou práce?

 

Odpověď Dolimu (filosofové a práce):

Protože je „práce“ pokládána zpravidla za něco otrockého, je zpravidla také v očích filosofů předmětem hlubokého pohrdání. Snad proto se jí myslitelé z hlediska filosofického nezabývají. Zabývají se jí jen z hlediska ekonomického a politického, tj. „vědecky“, nikoliv tedy kvůli práci samé a už vůbec ne kvůli práci své, ale kvůli užitku, který jim může přinést práce jiných. V anonymitě cizí práce vidí tito myslitelé zdroj svého blahobytu týmž způsobem, jako ho vidí v přírodě (v tzv. přírodních zdrojích). Jde jim tedy jen o to, jak z obou zdrojů těžit, co nejvíce, s co nejmenší námahou, a s co nejnižšími náklady na jejich provoz a údržbu. Za reálného socialismu bylo po r. 1968 oficiálně raženo heslo: „jak budeme dnes pracovat, tak budeme zítra žít!“ Lidová moudrost mu však dala následující pravdivější podobu: „Jak budete dnes pracovat, tak budeme zítra žít!

Vraťme se však k jednotlivým myslitelům:

Např. dnes již téměř zapomenutý moravský prof. Vilibald Mildschuh definuje práci z hlediska národohospodářského:

Práce je činnost, směřující k ukojení lidských potřeb (tělesných či duševních) zevními prostředky.

Aniž chceme hodnotit míru pravdivosti citované definice, všimněme si především, že Mildschuh práci přiznává pouze člověku. Zvířata a ostatní říše přírody (rostliny a nerosty) podle něj nepracují. Zejména vyloučení zvířat pojišťuje ještě tvrzením, že prací není např. jídlo (tj. výměna látek), které je prý vlastním uspokojováním potřeby, nikoli činností k němu směřující. Jenže, patří-li k činnostem směřujícím k uspokojování potřeb např. pastevectví (vč. ustájení dobytka), pak totéž dělají také mravenci, jejichž „dobytkem“ jsou mšice (nemluvě o stavební činnosti mravenců aj.). Zkrátka, Mildschuh své vyloučení ostatních říší přírody (zvířata, rostliny, nerosty) z práce, řádně nezdůvodnil...

Nejznámějším filosofem, jenž se zabýval prací, je Karel Marx. Ten však práci definuje ve spise zvaném „Kapitál“, takže o ní neuvažuje z hlediska filosofického, ale rovněž jen z hlediska ekonomického:

Práce je proces, probíhající mezi člověkem a přírodou, proces, v němž člověk svou vlastní činností zprostředkovává, reguluje a kontroluje výměnu látek mezi sebou a přírodou

Marx tedy, na rozdíl od Mildschuha, výměnu látek za práci uznává a měl by tedy schopnost pracovat přiznat nejen člověku, ale také ostatním říším přírody. On však navzdory tomu přiznává práci pouze člověku.

Můžeme tedy říci: Mildschuh se mýlí, Marx si protiřečí...

Protože ostatní myslitelé (ekonomové a politici) se buď mýlí s Mildschuhem, nebo si protiřečí s Marxem, a v souladu s oběma přiznávají práci tendenčně jen člověku, nemá smysl se jejich výrony zabývat. Marné jsou také týmové snahy tzv. „Filosofických slovníků“ (např. z r. 1985), vyhradit práci pouze člověku:

Práce je účelná, vědomá činnost člověka...

Např. důmyslným stavbám (hrázím) bobrů, účelnost a vědomost upřít nelze...

Je tu ovšem pozoruhodná výjimka:

Newtonovská (materialistická) fyzika definuje práci bez ohledu na člověka, jako ryze mechanickou interakci (násobení):

práce = síla x dráha

Ač to výslovně neříká, přece tato materialistická fyzika mluví nejen o práci člověka, ale také o práci zvířat, rostlin a nerostů...

Kdo se mýlí? Zde je třeba usvědčit z nepravdy buď materialistické fyziky, nebo materialistické ekonomy a politiky, popř. všechny!...

-zmp-

 

 

 

práce polidštila opici? (Doli):

Je práce základní podmínkou lidství? Stvořila práce člověka nebo člověk práci?

 

Odpověď Dolimu (práce polidštila opici?):

Fyzika nám ukazuje (odpověď Dolimu: filosofové a práce), že schopnost pracovat nemá pouze člověk, ale také ostatní říše přírody (zvíře, rostlina a nerost). Tendenční učení, připisované neprávem Darwinovi, že „práce polidštila opici“, tak visí doslova ve vzduchu, bez jakéhokoliv reálně logického základu:

a/ aby mohla práce polidštit opici, musí mít opice přirozenou schopnost pracovat (kdo by ji tomu jinak naučil?). Má-li ji, pak není důvodu, aby byla prací polidštěna.

b/ kdyby byla práce jen doménou lidí, jak by mohla polidštit nepracující opici?...

c/ jestliže práce nepolidštila opici, pak nelze tvrdit, že práce stvořila člověka (z opice atp.)

d/ protože práce je buď ničivá nebo tvořivá (práce = ničivost, nebo tvořivost), nelze mluvit o „stvoření práce“, nelze mít tautologicky za to, že „práce vznikla prací“ (tvoření tvořením, ničení ničením atp.)...

Zkrátka pojem „stvoření práce“ je ryzí tautologie.

Ukázali jsme si tedy:

Práce nemohla polidštit opici. Člověk nebyl stvořen prací. Práce nemohla být stvořena (člověkem ani nikým jiným, protože sama je tvořením nebo ničením)...

-zmp-

 

 

práce z hlediska politické ekonomie (Doli):

Je práce zdrojem všeho bohatství jak učí politická ekonomie? Přináší vždy jen užitek? Je práce totéž co tvorba? Mění materii přírody na hmotné statky? Je práce výrazem společenských vztahů? Je prostředkem k dosažení žádoucí odměny (peněz, úspěchu, slávy, společenského ocenění, odborného růstu atp.)?

Hawthorské experimenty ukázaly, že člověk v pracovním procesu není izolovanou jednotkou, zaměřenou pouze na vykonávání určitých úkonů v hale, u stroje atp., ale že je příslušníkem určité skupiny lidí, s nimiž se stýká, spolupracuje, navazuje pracovní i osobní kontakty. A důležité je, že sám tomu přikládá značný význam. Práce je společenská činnost a jako taková závisí na kontaktu lidí. V pozitivním případě umožňuje člověku, do jisté míry, uspokojit potřebu sociální interakce.

Muchinsky (1983, s. 357) vidí psychosociální aspekty také z hlediska rolí. Když zaměstnanec vstoupí do firmy, je zde spousta věcí, kterým se musí naučit. Tím je míněna výkonnost, styl oblékání a časové požadavky. Role ulehčují tento proces učení. Role jsou většinou definovány podle očekávání druhých, očekávání příslušného chování ve specifické pozici...

Z uvedení práce do souvislosti k potřebám podnikatelů vzešla metoda tzv. „taylorismu“. Ing. F. W. Taylor se na pracovníky díval jako na „stroje“, u nichž usiloval o takovou racionalizaci pracovních pohybů, aby v co nejkratším čase dosáhli co nejvyšší produktivity práce a co nejefektivnější a nejekonomičtější produkci.

Výsledky sociologických výzkumů ukazují, jak významnou roli v pracovní motivaci hraje finanční ohodnocení.

 

Odpověď Dolimu (práce z hlediska politické ekonomie):

Již samotný pojem „politická ekonomie“ (podobně „kulturní politika“ atp.) představuje totální zmatení dvou zcela neslučitelných principů a zákonitostí (politiky a ekonomie). „Vědecké“ závěry, vyplývající z takového zmatení, pak nemohou být jiné, než zmatené...

Učení, že práce je zdrojem všeho bohatství, obohacuje spektrum různých bohatství také o Hirošimu aj. katastrofické následky pracné ničivosti, u člověka navíc dosažené pomocí pracně vyprodukovaných ničivých prostředků. To budiž také odpovědí na otázku, zda je práce totéž co tvorba. Není! Práce může být tvořivá i ničivá. Kdo pokládá ničení za bohatství, ten může tvrdit, že práce je zdrojem všeho bohatství. Ostatní mohou dodat, že práce je také zdrojem vší mizérie...

Totéž platí také o užitečnosti práce (ničivá i tvořivá práce může být užitečná či neužitečná)...

Totéž platí také o přeměně přírody (prací) v hmotné statky, či v hmotné pustiny. Zde je ovšem třeba říci, že předmětem přeměny nejsou přírodní materie, ale přírodní síly. Tak např., chce-li dřevorubec kácet strom, musí si z větve stromu zhotovit topůrko sekery. Protože materie topůrka zůstává stejná (dřevěná), jako materie větve stromu, nedošlo tu ke změně materie, ale ke změně využití přírodních sil odpovědných za růst větve. Zkrátka přírodní síly růstu stromu jsou topůrkem sekery v rukou dřevorubce obráceny proti přírodním silám růstu stromu.

V daném případě tedy práce představuje umělé obrácení přírodních sil proti živelnému působní přírodních sil...

Otázka, zda je práce výrazem společenských vztahů, nebere v úvahu práci Robinsona Crusoe...

Téhož se dopouští otázka, zda je práce „prostředkem k dosažení žádoucí odměny (peněz, úspěchu, slávy, společenského ocenění, odborného růstu atp.)?“ Správně položená může být jen ve své zkrácené podobě (s vyloučením společenského charakteru), zda je „prostředkem k dosažení žádoucí odměny“ (ovoce práce)...

Téhož se dopouští (neoprávněného zespolečenšťování práce) také Hawthorské experimenty a vše co je z nich vyvozováno.

Téhož se dopouští také Muchinsky...

Aby mohla být práce společenskou záležitostí, musí být teprve zapojena do mezilidských vztahů tzv. „dělbou práce“. Samotný pojem „dělba práce“ však nepočítá s někým, kdo nepracuje, nepočítá s nijakou mírou parazitování na práci druhých...

Z uvedeného je zřejmé, že potřebu tzv. „taylorismu“ nevyžaduje dělba práce, ale nenažranost parazitismu...

Pojem „finanční ohodnocení práce“ není než sociologickým mlžením přímé úměry, mezi mírou vynaložené práce a mírou výnosu z práce. Tato úměra je plně zřejmá tam, kde není nijaké dělby práce. V případě dělby práce je třeba tuto úměru hledat v míře podílu na výnosu, odpovídající míře podílu na společně vynaložené práci. Tzv. „finanční ohodnocení“ nemusí ke spravedlivému podílu přihlížet, zejména je-li pracujícímu diktováno druhou osobou. Právě tento skrytý smysl mají Muchinského slova: „Role jsou většinou definovány podle očekávání druhých“...

-zmp-

 

 

 

filosofie práce (Doli):

Co je to práce? Smysl a příčina práce. Co pro člověka práce znamená? Je člověku vrozená, ovlivněna dědičností, výchovou (napodobováním vzorů), vnějším prostředím?

 

Odpověď Dolimu (filosofie práce):

Vícekrát jsme již zmínili (viz odpověď Petrovi: gravitace, odpověď Mirkovi: atom II., odpověď Shackalovi: čas či pohyb + bez času to jde také“) následující axióm reality.

Reálný axióm: „Projev není to, co se projevuje!“ (např. pláč není plačící dítě)

Protože realitu, která se nijak neprojevuje, nelze vnímat, jsou předmětem veškerého vnímání pouze projevy reality, nikoli samotná projevující se realita. Jinými slovy, realita (plačící dítě) se neprojevuje ve své vlastní podobě (jako plačící dítě), ale jinak (jako pláč), jakoby zahalená klamající maskou. Proto platí:

Projevy neprojevují nic pravdivě, ale vše nepravdivě!

Projevy jsou nepravdivé! (ve vztahu k projevující se realitě)

Tuto skutečnost vzali na vědomí staří (pravěcí) Indové, když se na samém počátku evropské civilizace (v kultuře pra-indické) odvraceli od pozemské přírody (resp. přirozenosti) jako od máji (iluze). Tento svůj světonázor ovšem ještě neuměli sdělit v dnešních logických pojmech a představách. Uvědomovali si ho jen v nejasných obrazech (šerých podobenstvích), v daném případě jako personifikaci iluze v podobě bohyně Máji, která našim dnešním logickým pojmům a představám činí téměř nepřekonatelné potíže. Z věci je mj. zřejmé, že lidstvo během vývoje logického myšlení, obrazné vědomí zmíněného reálného axiómu pozbylo. Dnes si ho ovšem může pracně znovu vydobýt jen dnešními poznávacími schopnostmi...

Když lidstvo po dlouhém vývoji konečně dospělo k logickému myšlení, našel se skutečně také myslitel, jenž ztracený axióm reality znovuobjevil. Na samém počátku německé klasické filosofie k tomuto objevu dospěl Emanuel Kant. On však zpočátku ještě nemohl mít sílu svůj bezútěšný objev reálně logicky domyslet do všech důsledků. A tak se stalo, že na základě svého deprimujícího objevu objektivní iluze, dospěl k subjektivní iluzi agnosticismu (k nepoznatelnosti projevující se reality). Kant zkrátka dospěl k závěru, že projevující se realitu (věc samu o sobě) nelze pravdivě poznat, protože vnímat lze jen její nepravdivé projevy, které mohou být vším možným, jen ne projevující se realitou.

Beznadějný Kantův závěr si však protiřečí:

Kdyby pravda nebyla poznatelná, pak bychom nemohli vědět (pravdivě poznat) ani to, že je nepoznatelná!

Tzn., že teze o nepoznatelnosti pravdy nemůže být pravdivá, že je pouhou subjektivní iluzí (omylem, zdáním)...

Uvědomíme-li si uvedený protimluv agnosticismu, jako bychom si v temnotách vykřesali jiskřičku naděje. Jak s ní naložíme? Buď v ni neuvěříme a necháme ji zase zhasnout, abychom se na cestě poznání zamotali s Kantem do nekonečného bludného kruhu nepoznatelnosti (agnosticismu), nebo uvěříme, že je zárodkem světla poznatelnosti a budeme hledat způsob (metodu, mechanismus), jak poznat pravdivě realitu (plačící dítě), která se projevuje nepravdivě (jako pláč)!

Řekněme si tu rovnou (předem), že k mechanismu pravdivého poznávání nepravdivě se projevující reality, se dopracujeme jen prostřednictvím práce:

Ničivá práce (negativní) = analýza (negace, negativ)

Tvořivá práce (pozitivní) = syntéza (pozice, pozitiv)

Nyní si všimněme, že pojem „nepravda“ vykazuje jakési spojení negativu (NE) a negovaného předmětu (PRAVDA). Pojem nepravda nás tedy může poučit o negaci pravdy (ne-pravda). Nyní můžeme výše citovaný reálný axióm přeformulovat:

Reálný axióm: „projev je negací toho, co projevuje“ (pláč je negací plačícího dítěte)

Reálný axióm: „projev pravdy je negací projevující se pravdy“ (projev pravdy je nepravda)

Nyní se můžeme ptát: Co s touto negací pravdy můžeme dělat (dělat = pracovat)?

Např. dejme tomu, že dřevorubec porazí strom. Zatímco kácení stromu představuje dřevorubcovu práci (ničivou negaci), na růstu stromu se dřevorubec svou prací nijak nepodílí (růst stromu představuje cizí práci, zde práci stvořitele stromu). Z hlediska dřevorubce je tedy prací kácení stromu (negace), zatímco růst stromu je z jeho hlediska přirozenou schopností stromu (přírody). Dřevorubec je tedy oprávněn říci: Zatímco růst stromu je v přírodě něčím přirozeným, kácení stromu je v přírodě něčím umělým (uměním dřevorubce). Obecně tedy platí:

a/ přirozenost je relativním opakem umělosti

b/ přirozené je relativním opakem umělého

c/ příroda je relativním opakem umění

Nyní také můžeme říci:

a/ jako je příroda (růst stromu) přirozeným projevem určité pravdy (původce růstu = stvořitele), tak je umění (kácení stromu) umělým projevem jiné pravdy (původce kácení = dřevorubce)

b/ jako je příroda přirozenou negací pravdy (nepravdou), tak je umění umělou negací přirozené nepravdy (tj. ne nepravdou)

Nyní můžeme rozlišovat dvojí práci:

a/ přirozená práce (nevlastní) = negace (NE)

b/ umělecká práce (vlastní) = umělá negace (NE) přirozené negace (NE)

Domyslíme-li „negaci negace“, dospějeme k následujícímu:

NE x NE = negace negace = interakce (násobení) dvou negativů

NE x NE = ANO (positiv) = dva (negativy) se staly jedním (positivem)

NE x NE-pravda = nagace nepravdy = ANO-pravda = potvrzená pravda (pravdivé poznání pravdy)

Mechanismem pravdivého poznání přirozeně nepravdivě se projevující pravdy tedy není „přírodověda“, ale vlastní umění...

Jedna věc je ovšem schopnost práce (nerostů, rostlin, zvířat, lidí), jiná věc je uvědomělost práce (zvířat a lidí). Zcela jiná věc je pak lidská schopnost rozlišovat mezi přirozenou negací pravdy (NE-pravdou), umělou negací nepravdy (NE x NE-pravdou) a pozitivně potvrzenou pravdou (ANO-pravdou)...

1/ pokud mluvíme o přírodě (resp. přirozenosti), jako přírodovědci, potud známe jen negaci pravdy (NE-pravdu)

2/ pokud mluvíme o lidské práci, jako ekonomové a politikové, potud si zahráváme s negací nepravdy (NE x NE-pravda)

3/ pokud mluvíme o pravdivém poznání pravdy, jako filosofové, potud potvrzujeme pozitiv pravdy (ANO-pravdu)...

Ač je tedy práce člověku vrozená (ovlivněná dědičností), přece u něj záleží také na výchově (vč. prostředí), jak a k jakému účelu této schopnosti využije (1,2 nebo 3).

Přirozeně, že negovat (NE) lze také pozitiv pravdy:

NE x ANO-pravda = vědomá NE-pravda = lež (= třetí mocnina negace)!

Negovat lze ovšem také lež:

NE x lež = obhájená ANO-pravda (= čtvrtá mocnina negace)

Takto lze v negacích pokračovat tak říkajíc do nekonečna, což ovšem není nic jiného než negace-negace uzavřená do Kantovského bludného kruhu nepoznatelnosti...

Lze namítnout: Může-li se pravda projevit pravdivě (ANO-pravda), pak neplatí výchozí axióm, že projev pravdy je nepravdivý (NE-pravda).

Námitka mate smyslově vnímatelný projev pravdy (NE-pravdu) s reálně logickým (filosofickým) potvrzením pravdy (ANO-pravdou) a obojí mate s projevující se počáteční pravdou.

Jinými slovy, námitka mate „negativ pravdy“ (NE-pravdu) s „positivem pravdy“ (ANO pravda) a obojí s pravdou samou o sobě, která není ani negativem (NE-pravdou), ani positivem (ANO-pravdou).

Ještě názorněji: Negativ fotografie Kanta není positivem fotografie Kanta a žádná z obou fotografií Kanta (negativ ani positiv) není fotografovaným Kantem!

Jestliže uměním reálně logického uvažování dospějeme k pravdivému poznání pravdy (ANO-pravda), na přirozeně nepravdivém projevu pravdy (NE-pravda) se tím nic nemění...

-zmp-

 

volby do EU (Kryštof, 08. 06. 2009 23:56)

Někde jsem před volbami viděl nebo slyšel jakýsi předvolební inzerát, reklamu, kde stálo něco ve smyslu: Maminko a tatínku, běžte volit, protože já jsem ještě dítě a k volbám jít nemůžu. Vy dnes mi určujete tímto krokem moji budoucnost.
Přes děti takto vydírat rodiče mi připadá nechutné. Politikové se skutečně nezastaví už asi před ničím. Zneužívají citově děti, aby ovlivnili rodiče.
Navíc mi to připadá, že zde už ani nejde o to, kterou stranu by měl člověk volit, ale spíše jako by se někdo bál, že půjde málo lidí k volbám a bude zřetelně vidět, jak je nynější volební systém bez souvislosti s občany.
Je to skutečně zarážející. Divím se, že volby jsou vůbec platné.
Stát tady ani negarantuje nějakou hranici slušnosti, odkdy volby nejsou platné.
Nespravedlivé mi také připadá, že existuje hranice 5%. A když se přes ni nedostanete, tak nemáte zastoupení v parlamentu.
Také mne zaujal jeden předvolební slogan jedné malé strany: Nevolte velké strany, nevolte parlamentní strany… Jakoby velikost strany byla zárukou její nekvality. Podle této logiky, čím je strana menší, tím má snad lepší myšlenky, program, lidi, atd? Nu, nevím… A kdyby se náhodou nějaká malá strana stala velkou, tu by chtěla, aby ji lidé volili. Ale když se malá strana stane velkou, kdo by ji podle této logiky volil?
Také je divné pravidlo, že strany nad 1% hlasů dostanou peníze za každý hlas.
Proč by neměly peníze dostat všechny strany, i ty pod 1%? Nic není jasně stanoveno.
Obdobně je tomu i s referendem. Nikde není dáno, od kolika % má pro vládu závazný charakter. Vše jakoby spočívalo na jakési libovůli toho, kdo rozhoduje. Zda se zrovna dobře vyspal, najedl atp. Jsou to skutečně slabá místa naší parlamentní demokracie. Ale snad se aspoň přiblížíme třeba švýcarskému modelu, kde si lidé vládnou pomocí referend a jsou mnohem dál než my. TSO je sice hodně dobrý model, ale podívejte, jak dopadly malé strany. Není šance.

 

Odpověď Kryštofovi (volby do EU):

Původně se legitimita státní moci odvozovala od tzv. „vůle boží“. Případné spory o vůli boží se řešily válkou. Atheismus vytlačil „vůli boží“, kterou nahradil „vůlí národa“ (volbou), přičemž se za „národ“ pokládaly jen privilegované vrstvy (šlechta, vyšší klérus, města atp.). Socialismus vytlačil „vůli národa“ a nahradil ji „vůlí lidu“. TSO nahrazuje neosobní „vůli lidu“ osobní vůlí každého jednotlivého občana, který legitimitu své sociální moci nikomu jinému (státu atp.) nepropůjčuje...

Není nám jasné, v čem jsou Švýcaři dál než my. Ve výrobě sýrů?...

-zmp-

 

 

Táňa Fischerová - místní měna (prac. tým, 12. 06. 2009 11:51)

Poslankyně Táňa Fischerová nejen o knize Margrit Kennedyové Peníze bez úroku a bez inflace:

http://www.rozhlas.cz/jaktovidi/prepisy/_zprava/593480

 

 ještě k práci (Doli):
Pořád v tom nemám jasno. Myslím, že jste podali důkaz v tom směru, že práce není pouze doménou lidskou a to jak z hlediska biologického (nutnost přežít = uživit se) tak z hlediska fyziky. Definicím práce uvedeným výše nelze upřít fakt, že člověk díky práci přežívá. Jde na pole vypěstuje obilí, upeče chleba, ten sní, přemění na energii a má znovu sílu vyjít na pole. Z tohoto směru myslíte, že je z filozofického hlediska práce pojímána jako otrocká?

Člověk je otrokem práce, resp. práce otrocká protože bez ní nemá lidstvo šanci na přežití.

Ještě jednou se vrátím k pěstování obilí (pod tím si lze představit spousty jiných činností, myslím, že tento model nám dokazuje že člověk svou prací reguluje a kontroluje výměnu látek mezi sebou a přírodou, alespoň dokud je živ.
A domnívám se, že práce nemusí být jen otrocká, ale také vykořisťovací. Pokud využijeme práce druhých: např. práce fyziky, chemie apod. nám vytvoří uhlí, to uhlí já prací vydoluji (otrocké ano ve spojení s nutností obživy), uhlí jsem nevytvořil, ale vzal jsem něco co bylo prací vytvořeno někým nebo nečím jiným. To uhlí pak rozprodám ostatním lidem, ti mně za to odmění, já už ale přírodě nic vracet "nebudu" (nezabíhám do detailu). A jen doluji další uhlí. Pro přírodu ničivý účinek, pro člověka plnohodnotná práce - práce je tedy také i vykořisťováním planety, protože podobných přirovnání jsou na planěte tisíce.

Bohužel jsem neporozuměl projevům reality..., ale napadla mě k tomu otázka.
Plačící dítě (realita) se projevuje pláčem (projev). Pokud projev nereflektuje realitu (není tou realitou) nelze tedy vnímat realitu, ale jen její projevy (které jsou klamavé), dle Vaší odpovědi.

Pokud však stojíte u dveří zpoza kterých se ozývá dětský pláč (projev) představíte si projev nebo realitu, tj. plačící dítě? Můžeme tedy opravdu s klidem tvrdit, že se realita nijak neprojevuje?

Pokud skrze projevy reality vnímáme realitu samotnou, co jiného je účelem projevu než upozornit na realitu?

Realita čili plačící dítě pláče, kdo tedy vyslal projev (pláč), když ne plačící dítě? Pokud je navíc tento projev nepravda proč si u dětského pláče představuji plačící dítě?
Možná jsem v tomto úplně vedle, ale jak jsem psal, moc jsem tomu neporozuměl a pouze mě napadlo pár těchto otázek.
A poslední věc. Diky přečteným informacím si nevím rady s jednou věcí a to:
Jak mam rozumět práci mladého muže s mentální retardací? Tento člověk chodí do práce a chodí tam rád. Nepotřebuje tam chodit (práce pro něj není otrocká), protože má vysoký důchod a nikdo po něm nepožaduje, aby do práce chodil. Pro peníze do práce taky nechodí, protože nerozumí jejich významu a navíc s nimi nedisponuje. Avšak naučil se zdravit lidi okolo, smát se na ně, mluvit s nimi (viz. Muchinsky a rozvoj sociálních rolí), svou prací se chlubí v kolektivu (viz. Kubalák, Jurovský atd. "spojení práce se společenskou prestiží"). Není na práci existenčně závislý, tzn. práce není podmíněna nutnosti obživy tak, jak je to u zvířat, tedy v přírodě.

Tuto zkušenost nelze přirovnat ani k neživé přírodě (a pouhé fyzikální poučce), protože ta nemá ze své práce objektivní radost.

Odpověď Dolimu (ještě k práci):

Neřekli jsme, že je práce pojímána jako otrocká z filozofického hlediska, ale zpravidla (v obecném povědomí). Vždyť po dlouhá staletí byla vyhrazena jen otrokům, nevolníkům a jinak poddaným. Nelze se tedy divit, že i vysokomyslnými filosofy byla přehlížena, jako něco nízkého (co se týká jen přízemního živobytí). Z filosofického hlediska tedy dosud nebyla nijak (alespoň ne oficiálně) definovaná (ani jako otrocká). Náš neoficiální (neakademický) pokus o filosofické stanovisko k práci zní: Práce je nástrojem přirozeného projevu (negací) a mechanismem umělého poznání pravdy (negací negace). Práce je tedy vždycky negace, jen předmět negace mění. Na počátku vývoje je předmětem negace projevující se pravda, na konci tohoto vývoje je předmětem negace nepravdivý projev pravdy.

Z hlediska sociologického dnes lidé pracují (manuálně) zpravidla jen z nezbytí. Kdo pracovat nemusí, ten se práci zpravidla vyhýbá jako čert kříži. Proto je dnes např. tolik studujících středních a vysokých škol, zatímco učební obory jsou ve veřejném mínění „rezervovány“ pro tzv. „hloupější“ (s horšími známkami na základní škole), neboť tzv. „chytřejší“ by se za něco takového styděli...

Říkáme-li „zpravidla“, pak neříkáme „vždy“, neboť se naštěstí ještě najdou lidé (je jich stále méně), kteří pracují rádi. Ještě hůř než manuální práce je na tom práce duševní. Ač se za ni nemusí nikdo „stydět“ (není ji vidět), lidé (vč. těch nejvzdělanějších) jsou zpravidla neskutečně líní samostatně myslet. Nějaký čas jsou ochotni memorovat (ve školách) a pak již chtějí jen libovolně spekulovat a duševně relaxovat...

Vaše slova, že „člověk je otrokem práce“ neodpovídají realitě. Otroka nezotročuje práce, ale otrokář (zjevný nebo skrytý). Otrokář nás nutí pracovat kdy, jak a proč chce on a pro něj. Pracujeme-li z vlastní vůle, jak chceme (pro sebe, či pro jiné), pak na naší práci není nic otrockého, pak je naše práce sobecká (pro sebe), nebo obětavá (pro jiné). Vždy je však současně (ať už vědomě či nevědomě) ničivým nebo tvořivým nástrojem pravdivého poznání pravdy, což je pravý účel práce. A protože pravdu nelze pravdivě poznávat libovolně, ani svévolně, ale důsledně (otrocky) podle jejích vlastních (byť nepravdivých) projevů, je poznávaná (projevující se) pravda tím nejméně shovívavým otrokářem, kterému se musíme podřídit dobrovolně. Pravda sama je největší z despotů, dokud ji pravdivě nepoznáme. Proto volnomyšlenkáři pravdu a její pravdivé poznávání tak nenávidí. Teprve až poznáme pravdu můžeme být skutečně svobodní:

...poznáte pravdu a pravda vás vysvobodí!“ (Jan: 8, 30-32)

Výměna látek je jen vedlejším produktem a přirozeným podnětem k práci, dokud se nedopracujeme podnětů uměleckých.

Označit práci za „vykořisťovací“ lze jen v případě otrokářova práskání bičem. Využívání práce jiných lze označit za kořistění jen v případě násilného drancování cizí produkce, nikoli její přijímání jako svobodné oběti (oběti rodičů dětem atp.). Obětí pak mohou být nejen plody práce jiného člověk (rodiče atp.), ale také plody přírody. Tak např. na pozemské půdě roste šťavnatá tráva, která, jakmile zplodí semeno, zanikne (uschne a rozloží se). Tak by tomu mohlo být stále dokola, aniž by na Zemi byly jiné říše, než nerostná a rostlinná. Spasení trávy, která by jinak stejně zanikla, představuje přijímání oběti říše rostlinné vyšší pozemskou existencí říše zvířecí. Obdobně umožňuje oběť říše zvířecí, vyšší pozemskou existenci člověka. Jde tedy jen o to určit hranici, kdy se jedná o přijímání oběti a kdy o drancování. Takovým rozhraním je nedotknutelnost dostatečné míry reprodukce, která zaručuje nejen přežití druhu, ale také možnost pokračování jeho obětí (nadprodukce)...

Následující Vaše slova uvádíme na pravou míru:

Přirozené projevy reality (projevující se reality) nejsou klamavé (nepravdivé) podle naší odpovědi, neboť to nezáleží na nás. Přirozené projevy jsou klamavé dle své vlastní přirozenosti (záleží to na nich). Na nás (na našem umění) záleží jen pravdivé poznání přirozeně nepravdivě se projevující reality...

My nikde netvrdíme, že se realita (plačící dítě) nijak neprojevuje, ale že se projevuje přirozeně nepravdivě, že jsou jí její projevy nevěrné...

Skrze projevy reality nevnímáme samu projevující se realitu, ale opět jen jiné její projevy...

U dětského pláče si představujete plačící dítě proto, že jste si na základě svých životních zkušeností navykl uvádět tyto dva druhy relativních projevů téhož do vzájemné souvislosti. Plačící dítě jsme však použili jen jako podobenství projevující se reality. Jinak je jen jedním z mnoha možných projevů dítěte. Pláč je jeho akustickým projevem, slzy jsou jeho projevem ve výměně látek, možné jsou ještě mimické projevy a také jeho tělo je jeho tělesným projevem, skrze který se může projevovat i jinak (pláčem atp.). Tělo dítěte je tělesným projevem dítěte, nikoli projevujícím se dítětem. To vše jsou jen různé relativně nepravdivé přirozené projevy dítěte, nikoli projevující se dítě, o jehož pravé existenci nemáme zpravidla ani potuchy a proto ani nijakou reálnou představu...

Práci mentálně retardovaného člověka, který nepracuje kvůli své obživě, můžete rozumět jako hravosti dítěte, které si rovněž nehraje (nepracuje) kvůli své obživě, ale kvůli radosti z poznávání reality světa relativních projevů, do něhož se narodilo. Jeho hravost je (stejně jako každá jiná práce) ničivá (analytické poznávání) nebo tvořivá (syntetické poznávání napodobováním). A jako si děti raději hrají v kolektivu než osamoceně, tak i Váš mentálně postižený pracuje raději v kolektivu než sám, aniž se řídí mudrováním nějakého Muchinského. Ani společenská prestiž práce učených Kubaláků s tím nemá co dělat, neboť je záležitostí lidské samolibosti (nikoli práce), samolibosti, kterou takto retardovaní, děti a moudří netrpí...

Vypěstujete-li si zdravý cit i pro přírodu rostlinnou a nerostnou (např. pro krystaly aj.), tu Vám ani zde radost z práce neunikne. Jen se tu projeví pouze zevně, na rozdíl od zvířat a lidí, kteří ji projevují nejen zevně (objektivně svému okolí), ale také vnitřně (subjektivně svému vlastnímu vědomí)...

-zmp-

  

 

 

vyvlastnění (Kryštof, 15. 06. 2009 10:51)

Jak by se v TSO postupovalo, jak nyní vyvlastňují pozemek jedné paní, aby mohli stavět dálnici. Ona tvrdí, že má úrodnou půdu, že to je i citová záležitost, že to měli její předkové a nechce za žádné peníze prodat část pozemků na dostavbu dálnice. Jenže ona brání občanům, aby auta neobtěžovala města. Protože auta musejí jezdit přes města, už tam zahynulo několik lidí! Tento argument na ni ale neplatí. Jenže vyvlastnění, to už je síla a začínám si připadat jak za minulého režimu!
Nicméně v TSO chcete také užívat vyvlastnění přírodních zdrojů. Půdu v TSO vlastně také nikdo nevlastní, v TSO je člověk jen vlastníkem dispozičního práva na pozemek. To se mi na TSO také nelíbí, že když bude obec chtít, tak mi řekne - alou ven z našeho pozemku, tam si postavíme hřiště atp...
Na čí straně je pravda?

 

Odpověď Kryštofovi (vyvlastnění):

Ve světě relativních projevů, v němž žijeme, není nic absolutního. Proto tu nelze ani v mezilidských vztazích absolutně zabránit křivdám (poškození). Můžeme tu jen neustále usilovat o omezení možných křivd na minimum, především o vyloučení křivd svévolných a hlavně o náhradu škod křivdami způsobených...

V případě, který uvádíte se nejedná o svévolnou křivdu, ale o případ, v němž nemůžeme dát za pravdu žádné straně, aniž by poškodila stranu druhou. Zde mají pravdu obě strany, každá jinou. Zkrátka, křivdě tu nelze předejít, lze ji jen následně odškodnit. A protože snáze mohou města odškodnit jednu paní, než ona celá města, musí ze svých práv ustoupit ona. Vše by bylo snadnější, kdyby to pochopila a svůj ústup pojala jako oběť příslušným měšťanům. Nahrazena ji však musí být nejen škoda na disposičních právech a nemovitostech (vč. příhodnosti místa atp.), ale také škoda na zmíněné citové vazbě a také úsilí spojené se změnou domova...

Váš odpor k veškerému vyvlastňování je dán špatnými zkušenostmi se svévolným vyvlastňováním (křivděním). Snad Vašemu poznání také oprávněného vyvlastnění napomůže vědomí, že také smrt vyvlastňuje...

Jak jsme již vícekrát uvedli, přírodní zdroje mohou být předmětem soukromého vlastnictví jen když jsou ukradeny. Předmětem vlastnictví tu může být jen disposiční právo na jejich těžbu (nikoli prodej)...

Vaši obavu z „vyhánění z pozemku v TSO“ snad zmírní vědomí, že TSO garantuje slušnou, ne-li velkorysou náhradu škody, a že se tak nemůže stát svévolně, ale pouze z nezbytí, jako volba menšího zla...

-zmp-

 

 

volební paradoxon (Jan, 18. 06. 2009 15:23)

Opět jsme prožili předvolební tyjátr, nyní do Evropského parlamentu. Strany se předháněly ve slibech, co vše udělají pro občany. Dva týdny po volbách si nikdo ani slovem na občana ani nevzpomene! Tak se točí politika!
Jako obvykle, pár desítek procent občanů bylo volit. Podstatná většina občanů ne!

Kupodivu nikomu nevadí, tvrdí-li parlamentní demokracie o sobě, že v ní vládne většina menšině (což je prý svoboda), že zde menšina vládne většině!
Je to tragické paradoxon západní demokracie: Svoboda není když většina vládne menšině, ale když menšina vládne většině! Resp.: Má-li v parl. demokracii většina vládnout menšině, tak to znamená, že menšina vládne většině!

 

Odpověď Janovi (volební paradoxon):

Je trapné, musíme-li konstatovat, že o sociální moci nerozhoduje volící většina, ale volící menšina. Je však alarmující,  prohlédneme-li, že tzv. „zástupci lidu“ (zvolení většinou, či menšinou) mají jen virtuální sociální moc, naprogramovanou světovou bankou...

-zmp-

 

 

volba (Standa, 20. 06. 2009 19:30)

Často používaným tématem různými stranami, politiky i médii je přímá volba prezidenta republiky. Nedávno vláda opět projednala návrh na přímou volbu hlavy státu. V této souvislosti se pan senátor Kubera dokonce obával, že v případě přímé volby si to někdo zaplatí a zblbne veřejnost. Ale stejná veřejnost přece volila a volí i senátory a poslance. A jak oni volili prezidenta, víme všichni. Problém není ve způsobu volby, ale v tom, jak zvládáme stávající svobodu a demokracii. Dobrá práce vyžaduje soustavnou praxi a tedy i cvik. Dejme tedy lidem příležitost cvičit se i v demokracii. Ať se vyjadřují, třeba i v referendech, k věcem veřejným co nejčastěji. Počínaje otázkami života v obcích, přes problémy krajů, až po volbu prezidenta. Až budeme mít skutečnou svobodu běžně se podílet na správě a kontrole věcí veřejných, budeme mít i demokracii. Reklama ve prospěch odněkud narychlo vytaženého kandidáta na prezidenta se mine účinkem. Zkušenější voliči budou schopni posoudit, jak si kandidáti počínali již dříve a na nižších postech. Ale co je důležitější: občané (voliči) budou schopni posoudit (soudit) i to, co je svoboda, demokracie, politika atd.
Domníváte se, že bez aktivního pochopení a zvládnutí současné svobody a demokracie je možné vytvořit dokonalejší společnost?

 

Odpověď Standovi (volba):

Pan senátor Kubera se oprávněně obával, že v případě přímé volby si bude moci veřejnost zaplatit a zblbnout také někdo jiný, než jen on a jeho parta...

Až budeme mít skutečnou možnost (TSO) běžně se podílet na správě a kontrole věcí vlastních i veřejných, reklama ve prospěch odněkud narychlo vytaženého kandidáta na prezidenta se mine účinkem, protože již nijakého presidenta nebude zapotřebí...

Domníváme se, že aktivní pochopení a zvládnutí současné svobody a demokracie není možné, protože žádná současná demokracie, natož svoboda neexistuje. Existují pouze a jen nesvobodné iluze demokracie, tj. totality...

Dokonalejší společnost nelze vytvořit. Lze jen vytvořit možnost (TSO) vývoje společnosti k dokonalosti, tj. odstranění všech přisluhovačů „žáby na prameni“ (volených „zástupců lidu“), kteří takovému vývoji zuby nehty brání...

-zmp-

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář