Jdi na obsah Jdi na menu
 


Standa II.

18. 3. 2008

Standa (text 1):

V jedné ze svých přednášek z července 1916 (cyklus přednášek: Podstata světa a jáství, GA 169) se Dr.Steiner zmiňuje o knize, která vyšla ve stotisícových nákladech v mnoha jazycích mimo němčinu (pochopitelně), a která se zabývá příčinami a průběhem války a úlohou Německa a Rakouska v této válce.

Dr.Steiner hodnotí tuto knihu jako nejhorší literaturu zadních schodišť, literaturu umělecky hanebnou; jako knihu hanebně špatně napsanou, se špatnou stavbou vět, špatným způsobem myšlení, špatnou formou atd.

Dále se Dr.Steiner podivuje nad tím, že takto špatně umělecky ztvárněnou knihu čtou i lidé, kteří jsou považováni za osvícené duchy, významné a velké muže.

Dokonce mu (Dr.Steinerovi) jeden významný muž doporučil tuto knihu jako nejlepší o současné válce. V této souvislosti konstatuje, že asi neměl všechny smysly pohromadě, když pokládal za velikého muže někoho, kdo mu pak doporučuje takovou hanebnou knihu. Považuje to za svůj chybný úsudek.

Ptám se:

1. Jak může člověk, který se považuje za duchovního vědce, jenom proto, že je německy mluvící občan, označit knihu popisující úlohu Německa a Rakouska před válkou a během probíhající války, za literaturu zadních schodišť, umělecky hanebně ztvárněnou?

2. Jak může lidi, které dříve vnímal jako osvícené duchy, velké a významné muže, jenom proto, že čtou tuto knihu, přestat za takové považovat? Vždyť tito lidé četli tuto knihu jako literaturu faktu, kterou chtěli pouze konfrontovat se svými znalostmi a svými názory. Kdyby si chtěli tito vzdělaní a osvícení lidé přečíst nějakou umělecky hodnotnou a vytříbenou knihu, jistě by si přečetli třeba Vergilia v originálu.

3. Co je na takových závěrech Dr.Steinera duchovního a co vědeckého?

 

Odpověď Standovi (text 1):

1. Rudolf Steiner (RS) se pokládal za duchovního vědce nikoli proto, že mluví německy, ale proto, že v duchovních světech aktivně bádal.

O zmíněné knize se však RS nevyjádřil ze stanoviska duchovního badatele (vědce), ale ze stanoviska lidské inteligence, ze stanoviska člověka poznávajícího vědecky, uvažujícího poctivě a tvořícího umělecky. Proti tomu se zmíněná kniha patrně prohřešovala...

2. Kdyby ve zmíněné knize, přes její logické a formální nedostatky, nalezl RS alespoň nějaká reálná fakta, nikoli jen spekulativní teorie, určitě by se o nich RS zmínil, jak to činil v mnoha jiných případech. Protože se mu však její výklady ukázaly jako neotesané mlácení prázdné slámy, ukázali se mu jako prázdní a neotesaní také lidé, které v těchto sprostotách našli zalíbení, přestože je dosud omylem pokládal za osvícené. Takovými se mu totiž jevili, dokud neměl příležitost nahlédnout hlouběji do jejich nitra, což mu umožnil až jejich postoj ke zmíněné knize. Protože nicotnost cenili jako hodnotu, projevili tím svou vlastní nicotnost...

3. Na zmíněných závěrech RS je patrná jeho schopnost nahlížet do lidského nitra v duchu rčení: „Řekni mi co čteš a já ti povím jaký jsi!“ Tuto schopnost mají lidé nadaní dostatečnou mírou duchovnosti (tolik je na tom duchovního) a disponující v dané oblasti dostatečným věděním (tolik je na tom vědeckého)...

-zmp-

 

Standa (text 2):

Dr. Steiner v mnoha svých přednáškách označuje duchovní vědu jako vyšší vědu a všechny ostatní vědní obory souslovím obyčejná věda. (Kdo rozhodl, nebo stanovil, co je „vyšší“ a co „obyčejná“ věda?)

Píše o tom (cyklus přednášek: Podstata světa a jáství, GA 169), že jsou lidé, kteří tvrdí, že existují molekuly a atomy. Jsou to podle Dr. Steinera lidé, kteří „vytváří fantazie o něčem, co nikdo skutečně nepostřehl, protože atom sám je jen hypotéza, je to budování hypotézy na hypotézách, tito lidé mluví o ničem ničeho“.  „To znamená stavět domy z karet. Ani to ne, neboť u budovy z karet máme aspoň karty“.

Dr. Steiner označuje tvrzení o existenci atomu jako „hrozné bláznovství“. Dále Dr Steiner pokračuje, že z hlediska duchovně-vědeckého se musíme dostat ven nad takové fantazie a dojít k jinému způsobu nazírání.

O existenci atomu dnes nepochybuje žádné školou povinné dítě, dnes umíme dokonce atom štěpit (v některých případech bohužel!).

Proč tedy „obyčejná věda“ tvrdila, že atom existuje a ta „vyšší“ duchovní věda tvrdila, že existence atomu je hrozné bláznovství, nad které, nebo ze kterého se musíme dostat ven?

V čem jsou taková tvrzení duchovní vědy „vyšší“ a dokonce „ v ě d e c k á ?“

 

Odpověď Standovi (text 2):

Slovem „obyčejná“ označil RS vědu, která je pro současné materialisticky založené lidstvo obvyklá, tj. vědu přírodní. O tom, co je pro současné lidstvo obvyklé (obyčejné) rozhoduje přirozeně současné veřejné mínění, nikoli mínění RS.

Obdobně je tomu s pojmy „vyšší a nižší“. To, co nazýváme duchem a duchovním, máme jaksi samozřejmě (obvykle) za něco vyššího než to, co nazýváme tělem či fyzickým. V souladu s tím pojímá RS i duchovní vědu za vyšší a přírodní vědu za nižší. V žádném případě tím však nenadřazuje (resp. nepodřizuje) jednu vědu druhé, ale usiluje o harmonické spojení obou, v jednotu praktické vědy (badatelské). Výklady objevů této podvojné (duchovně-fyzické) praktické vědy pak nepřísluší duchovnímu či přírodnímu badateli (vědci), ale přísluší realistickému mysliteli, tj. lidské inteligenci vůbec.

Připomeňme si tu již vícekrát zmíněné:

A/ neinteligence (prostoduchost) a chytrost (duchapřítomnost) = usuzování o vnímaném

B/ inteligence = usuzování na základě uvažování o vnímaném

C/ vzdoro-inteligence = usuzování na základě uvažování (bez ohledu na vnímané)

RS kritizovaní atomisté náleží do kategorie „C“. Na nereálnost (hrozné bláznovství) jejich „atomů“ jsme se snažili ukázat v diskusích probíhajících na stránce „teoretická věda“. Také jsme se snažili ukázat, že to, co je nazýváno „štěpení atomů“, nemá s nereálnými atomy nic společného. Ven nad takové fantazie se nedostaneme cestou vědeckého bádání, ale pouze cestou morální a mravní nápravy našeho smýšlení, tj. osvojením si úcty k pravdě (poctivým nazíráním na poznané). Jen pak mohou být naše výklady výsledků vědeckého bádání pravdivé (věrné pozorované realitě).

Skutečnost, že „o existenci atomu dnes nepochybuje žádné školou povinné dítě“ není důkazem existence atomů, ale důkazem masového vyplachování mozků akademickým školstvím...

-zmp-

 

Standa (duchovní vedení):

Někdy si musíme uvědomit, že nejdůležitější minulost je ta, kterou tvoříme dnes.

V knize Rudolfa Steinera „Duchovní bytosti v nebeských tělesech… „ jsem se dočetl, že: „…nad člověkem bezprostředně stojí duchovní bytosti třetí hierarchie (tzv. andělé neboli angeloi). Jsou to první bytosti nad člověkem, které ho vedou, řídí a usměrňují. Národy jsou vedeny stejným způsobem jako jednotlivý člověk. Jenže ty bytosti (tzv. archandělé neboli archangeloi), které vedou, řídí a usměrňují národy jsou ještě mnohem mocnější než vůdcové jednotlivého člověka.

V této souvislosti mě napadá několik otázek. Jeden příklad z mnoha:

Německo rozpoutalo II. svět. válku, ve které zahynulo a bylo zmrzačeno mnoho milionů lidí. Proč vznešení duchové, kteří řídí, vedou a usměrňují národy, takovým nevznešeným a hanebným způsobem vedli tento národ (a jiné národy při mnoha jiných masakrech v historii)? Myslím, že v těchto případech vedení „zpackali“; nebo se jim dá připsat řízení národů jen v případech, kdy je to přijatelné a kdy se to hodí? Nebo v těchto strašných věcech řídí národy nějací jiní (zlí) duchové?

Jestliže ano, proč jim v těchto případech nezabrání ti „dobří“, kteří jsou přece vznešenější a mocnější a jsou v převaze?

Je rovněž známo, že několik stovek nebo tisíc Němců se vzepřelo vedení války a byli podrobeni perzekuci, nebo emigrovali. Jak je možné, že duchové, kteří tyto jednotlivce řídili, a kteří jsou v hierarchii duchů slabší, byli vlastně silnější než duchové mocnější, kteří řídí národy?

 

Odpověď Standovi (duchovní vedení):

Váš úvodní výrok „nejdůležitější minulost je ta, kterou tvoříme dnes“ obsahuje pravdivý pojem: „minulost tvoříme dnes“.

Fyzický (tělesný) svět relativně kontrastních projevů, v němž žijeme, je totiž v čase světem „současnosti“, nikoli světem „přítomnosti“ jak by se mohlo na první pohled zdát:

Současnost = minulost + budoucnost

Přítomnost = v čase relativně nepostižitelný (nečasový) okamžik mezi minulostí a budoucností

Tak např. nelze určit okamžik poledne (mezi dopolednem a odpolednem). Řekneme-li např. „teď je poledne!“, pak to ve skutečnosti znamená, že poledne už bylo, neboť pojem „teď“ jsme vyslovili v čase, který už uplynul. Tzn., že o okamžiku poledne jsme s to říci jen že ještě není (je budoucností), nebo už byl (je minulostí). Takové je tajemství okamžiku přítomnosti, jenž se nachází současně v čase (v současnosti) i mimo čas (mimo minulost i budoucnost), neboť sám o sobě časem není...

Duchovní bytosti stojící hierarchicky nad člověkem (nad hierarchií člověka), mají k člověku podobný vztah, jako rodiče k dětem. V počátcích vývoje člověka vedou (řídí, usměrňují), jakmile však člověk vývojově dospěje k samostatnosti, tu od jeho vedení upouštějí. V této fázi vývoje je dnes zejména lidstvo západní kultury.

Rodiče svému dospělému dítěti dávají volnost, přestože s těžkým srdcem předvídají jeho utrpení (životní nesnáze a kolize, jež dosud brali na sebe) i možnost, že samo někomu utrpení způsobí. Odtud také sociální katastrofy (války) rozpoutané národy západní kultury (Evropou), odtud také budoucí sociální katastrofy.

Dávají-li rodiče dospělým dětem volnost, přestože to pro jejich děti může mít i katastrofální následky, co je na tom hanebného? Rodiče přece své vedení nijak nezpackali tím, že se ho vzdali. Jsou sice připraveni svým dětem v nouzi pomoci, nemohou však jejich nouzi (zranění, smrti, či zločinu) nijak zabránit. Pokud by je chtěli předem chránit, pak by jim vlastně nijakou volnost (samostatnost) nikdy nedali. Nyní mohou svým samostatným dětem dávat pouze rady, jak životním nehodám předejít. Nemohou jim však své rady vnucovat, neboť by jim tím odňali danou samostatnost (volnost). Proto ani možnost TSO nelze lidstvu vnucovat, ale pouze je na tuto možnost upozornit (poradit)...

Vaše rozlišování na duchy „dobré a zlé“ odpovídá skutečnosti, že každé dítě má dva rodiče. Ten „dobrý“ odpovídá pečující matce, ten „zlý“ odpovídá vychovávajícímu otci, který umí dítě také potrestat („učedník mučedník“). Pokud je dítě nesamostatné, jsou matka i otec duchy vedoucími. Jakmile dítě dospěje k samostatnosti, stávají se matka i otec duchy strážnými.

Pokud se lidské kultury vyvíjely nutně jednostranně, pociťovala např. „žido-křesťanská“ kultura především ducha relativně „dobrého“ (jako anděla strážného aj.), zatímco pohanská kultura řecko-římská pociťovala především ducha relativně „zlého“ (např. jako filosof Sokrates své „daimónion“, které pokládal za zdroj své moudrosti). Obě kultury však měly vždy současně duchy oba. Nejsou tedy duchové „dobří“ mocnější a v převaze, jak se domníváte, ale obojích je stejný počet. Mají k člověku jen odlišné vztahy...

Jako by bylo pošetilé, podezřívat Sokratovo daimonion ze škodolibosti vůči Sokratovi, tak nelze příčiny světového zla připisovat relativně „zlým duchům“, ale jednotlivým lidem, národům, kulturám, rasám či celému lidstvu. Následkem lidských skutků (zvůle, omylu atp.) je karma, vyrovnávající tyto skutky podobně, jako rodičovské pohlazení, či výprask. Ten kdo by chtěl výchovnému „výprasku“ zabránit (jako např. Džamila Stehlíková), toho neprávem nazýváte „dobrým“. Nelze ho ovšem nazvat ani „zlým“ (protože nechce trestat). Jak ho tedy nezveme? Bludař? Takoví duchové však nejsou...

Možná se Vám uvedené bude zdát příkré a kruté. Bez oprávněného výprasku by však bylo hůř. Lidstvo by se vyvinulo v nepředstavitelně odpornou a sebezničující bestii, jejíž skutky by již ani karma nestačila vyrovnávat a kterou by tak jeho Stvořitel musel mít v nenávisti (srovnej biblickou potopu světa, Sodomu a Gomoru aj.)...

-zmp-

 

 

Standa (návraty):

Asi každý člověk se po nějaké době nebo po letech vrací a prochází se místy, která znal (nebo která měl rád). Zjistí, že se změnila krajina, změnili se lidé. Není možné se vrátit zpět a začít všechno znovu, od začátku, i když si to možná ze srdce přeje. A najednou dojde k jistému zmoudření, k poznání o plynutí času a jeho nenávratnosti a hlavně asi k vyrovnání se sebou samým. V tom zmoudření je samozřejmě trocha skepse, protože si člověk musí uvědomit své možnosti a hlavně své meze.

Jsou návraty potřebné a užitečné, nebo jsou zbytečné a nebezpečné?

Nebo mají návraty smysl, jen když je, ne kam, ale ke komu se vracet?

Nejsem žádným vyhraněným odpůrcem EU, myslím si, že skutečně sjednocená Evropa je lepším uspořádáním kontinentu, než existence jednotlivých antagonistických států (věděl o tom své už např. Jiří z Poděbrad a mnozí před ním a mnozí po něm). Domnívám se však, že řešením není nějaký byrokratický celek, autoritativně řízený z jednoho mega-úřednického centra. Jeden z posledních příkladů – nařízení o povinném přimíchávání biosložek do paliv v současné výši se vedení unie nepovedlo. Původně se to zdálo jako skvělý nápad, když se přebytky pšenice a jiných potravinářských surovin (před lety všude po Evropě bylo mnoho přebytků) stejně jako ladem ležící zemědělská půda, měly využít při procesu tvorby biolihů a olejů, které mohou suplovat benzin a naftu. Cílem bylo pomoci zemědělcům a snížit závislost Evropy na ropě ze států, jejichž někteří obyvatelé nám nejsou právě příznivě nakloněni. Ukázalo se však, že když budeme ze pšenice pálit hodně alkoholu, začne jí být málo, zvedne se její cena a v důsledku toho i cena pečiva a v návaznosti i cena všech základních potravin. Pánové v Bruselu, rozhodnutím přidávat do roku 2020 do pohonných hmot 10 % biopaliv, „vyrobili“ nesmysl, kterým se má řídit celá Evropa! Je samozřejmé, že alternativy k ropným produktům se budou hledat dál. Nelze však hledat alternativy úřednickým rozhodnutím, a nejde jen o ropné produkty!

 

Odpověď Standovi (návraty):

Jsou návraty potřebné a užitečné, nebo jsou zbytečné a nebezpečné?

Návraty jsou potřebné a užitečné pokud jsme zbloudili. Ostatní návraty jsou škodlivé, neboť obracejí směr vývoje zpět.

Nebo mají návraty smysl, jen když je, ne kam, ale ke komu se vracet?

Dokud smysl (účel, směr) není naplněn, nachází se vždy v budoucnosti, nikdy v minulosti („kam, a ke komu se má vracet“). To platí i pro návrat zbloudilého, jenž se vrací do minulosti jen proto, aby nalezl správnou cestu k budoucímu naplnění účelu. Otázka „kam, a ke komu se má vracet“ je otázkou kde došlo ke zbloudění ze správné cesty...

Nápad EU, že se přebytky pšenice a jiných potravinářských surovin a ladem ležící zemědělská půda mají využít k výrobě biolihů a olejů k ekologickému pohonu motorových vozidel, je názorným příkladem egoismu a bezcitnosti západní kultury, tváří v tvář k milionům hladovějících v tzv. „třetím světě“. Ignorance se tu obrátila proti ignorantovi...

-zmp-

 

 

Standa

Nějaký čas jsem pozoroval při konkrétních pokusech o konání dobročinnosti, o poskytování dobra jednoho svého přítele, který konstatoval, že jediným reálným výsledkem toho všeho je pouze nevděčnost.

To mě přimělo k následující poznámce, nebo k obecnějšímu zamyšlení.

Řekl bych, že dvě z mnoha různých chyb lidí žijících lehkomyslně a nerozvážně se od sebe takřka neliší, a sice, že neumíme ani poskytovat, ani přijímat dobročinnost. V důsledku toho špatně poskytnuté dobré skutky jsou špatným dluhem a pozdě si naříkáme, že nám nebyly oplaceny. Taková dobročinnost byla totiž ztracena už ve chvíli, kdy byla poskytnuta. A není divu, že mezi tolika velkými poklesky není žádný častější než nevděčnost. To má podle mého názoru více příčin.

První příčinou je, že si nevybíráme osoby hodné toho, abychom jim dobré skutky prokázali. Když chceme půjčit peníze, pečlivě si ověřujeme dlužníkovu schopnost dostát svému závazku, při setí obilí nezaséváme osivo do vyčerpané a neplodné půdy, avšak dobročinnost spíše bez výběru rozhazujeme, než poskytujeme.

Pokud bych měl říci, zda je hanebnější zapřít dobro, nebo je požadovat zpět, nebylo by to pro mě snadné. Jde totiž o takový dluh, při němž lze přijmout zpět jen tolik, kolik je vraceno bez nucení. V krajním případě vyhlásit úpadek je pak nejohavnější právě proto, že k tomu, aby se člověk zbavil závazku, není zapotřebí majetek, ale úmysl, protože kdo uznává svůj dluh, splácí tím dobročinnost. Vina je samozřejmě na těch, kteří svou vděčnost neprojeví ani tím, že dluh přiznají, ale je i na nás. Zakoušíme nevděk mnohých lidí, ale ještě víc lidí děláme nevděčnými, protože se jim někdy zprotivíme vyčítáním a vymáháním, jindy jsme nestálí a brzy je nám našeho daru líto, jindy jsme mrzutí a z malicherných důvodů nevrlí.

Ubíjíme veškerou vděčnost nejen pro poskytnutí dobra, ale už při jeho prokazování. Nikdo se necítí dobře, je-li dlužen za něco, co nedostal jako laskavost, ale co si vynutil. Mohl by být také někdo vděčný tomu, kdo mu opovržlivě hodil dobro jako psovi nebo mu je rozčileně vrazil do rukou nebo mu je dal unavený naléháním, aby měl pokoj od obtěžování? Jestli někdo doufá, že mu oplatí ten, koho unavil odklady a utýral čekáním, je na omylu.

Dlužníkův vztah k dobročinnosti je podmíněn vztahem dárcovým, a proto nemá být dobro poskytováno nedbale. Každý je totiž dlužen sám sobě to, co dostal od člověka, který si nebyl vědom toho, že daruje. Dobročinnost také nemá být poskytována pomalu, protože při každé službě se velmi cení dárcova dobrá vůle. Kdo něco udělal pomalu, dlouho to nechtěl udělat. Rozhodně nesmí být dobročinnost prokazována tak, aby ponižovala. Pokud je člověku přírodou dáno, že křivdy proniknou hlouběji než dobré činy, takže se na dobré činy rychleji zapomíná, kdežto křivdy paměť bedlivě střeží, co může čekat ten, kdo ve chvíli, kdy si někoho zavazuje, ho současně ponižuje? Takovému dobrodinci je obdarovaný dostatečně vděčný, když mu jeho dobrodiní promine.

Skutečnost, že je velké množství nevděčníků, nás však nesmí odradit, i když připustíme, že jsme neměli úspěch. Jenže i děti a životní partneři leckoho zklamali, a přesto lidé dále vychovávají děti a uzavírají sňatky a navzdory zkušenostem se vytrvale znovu vrhají do válek, i když byli poraženi, a znovu se pouští na moře, i když ztroskotali. O to víc není zbytečné prokazovat dobro.

Abych to uzavřel. Nevděčnost nás nesmí odradit od dobročinnosti, protože kdo nedává, dopouští se chyby dřív než nevděčník; kdo dobro nesplácí, chybuje víc, kdo je nedává, chybuje dřív.

Dobročinnost nepřipouští žádný vedlejší cíl, žádá však rozumný výběr. Není to žádná bezbřehá, samozřejmá altruistická povinnost.

Nejsme zavázáni tomu, kdo nám prokázal dobro jen ve svém vlastním zájmu.

 

 

Standa - úvaha

Jistá skupina českých politiku, publicistů atd.,která pokud jde o sudetské Němce, už léta tvrdí, že co bylo ukradeno, má se vrátit.

Problém je v tom, že sudetoněmecký problém vytrhávají ze souvislostí, které jsou v tomto případě podstatné a zásadní. Z faktů si pak vybírají jen to, co se jim hodí do jejich konstrukce, podle níž Češi okradli po válce sudetské Němce, a proto by jim majetek měli vrátit. Kdyby si místo opakování tohoto stanoviska prostudovali dokumenty, mezinárodní smlouvy související s koncem druhé světové války a pokusili se pochopit principy mezinárodního práva, museli by konstatovat, že problém sudetských Němců a jejich majetku takto nestojí.

Česká republika žádné reparace za nacistickou okupaci nedostala. Sudetoněmecký majetek, který byl v r.1945 majetkem „říšských Němců“, kterými se po Mnichovu 1938 sudetští Němci většinou s nadšením stali, byl zabaven zcela v rámci tehdejších mírových ujednání. Můžeme se pří o to, zda bylo moudré se „zahojit“ vlastně ze svého, můžeme pociťovat smutek a zmar nad vyhnáním tří milionů sudetských Němců. Ale nelze popřít, že majetek sudetských Němců je podle pařížských mírových jednání z r.1947 „částečnou reparaci“ za nacistickou okupaci.

Německo, ani to západní, ani východní, o Rakousku nemluvě, pak po válce reparace Československu nevyplatily. Nedávná pozdní individuální odškodnění obětí nacismu a nucených prací jsou proti po válce vzneseným českým reparačním nárokům drobné, a nikoli „krvavé peníze“, jak někteří tvrdí.

Pokud jde o Rakousko, tam je to ještě viditelnější, Vídeň se zapojila z českého pohledu pouze do odškodnění nuceně nasazených. Přitom fakt, že podíl nacistů byl v Rakousku za války vyšší než v Německu, je známý, stejně jako je známý podíl Rakušanů na nacistických zločinech.

Vyhnání sudetských Němců a zločiny Čechů, které ho provázely, nepatří ke světlým stránkám českých dějin. Ale prvotní odpovědnost patří Němcům, i sudetským, kteří rozpoutali válku, prováděli holokaust a Česko okupovali. Nesli za to jako občané poraženého státu kolektivní vinu.

Německý nepřátelský majetek konfiskovaly ve velkém po válce všechny vítězné mocnosti, Češi mezi těmito vítězi po právu byli.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář