Jdi na obsah Jdi na menu
 


Teoretická věda II.

18. 1. 2008

Teorie relativity (Mirek, 16. 01. 2008 19:34)

Složitost pochopení teorie relativity a uvedení některých jejich principů do souladu s praxí běžného života - se „selským rozumem“ - vede mnoho lidí k odmítání Einsteinovy teorie. Ti, co tomu nerozumí vymýšlejí krkolomné konstrukce, teorie, které se mohou zdát v pořádku, ale nesedí při experimentálním ověřování.

Einstein sám prohlásil, když byl uchvácen myšlenkovou dokonalostí své teorie relativity - že kdyby se teorie relativity neukázala být správnou, tak Bůh udělal někde chybu ve stavbě Vesmíru!“...

Když jde o teorii relativity, „selský rozum“ docela často selhává.

Ukázkový příklad: Když srazíte dvě jádra přilétající z opačných stran s velkou energií, vznikne s jistou pravděpodobností také pár fotonů, které z místa srážky odletí rychlostí světla, kterou dnes dokážeme dobře měřit. Když tutéž srážku realizujete tak, že urychlíte jenom jedno jádro, které vrazí do jádra klidného, máte skoro totéž, co předtím, akorát že sražená jádra se řítí ve směru projektilového jádra rychlostí, která může být dost blízkou rychlosti světla (třeba 0.99 c je teď snadno dosažitelné v CERNu). Teď ty narozené fotony (a i jiné částice) vylétají z pohybující se sražené soustavy a podle selské logiky by měly mít rychlost  0.99 c + c = 1.99 c. Ale ono se dá změřit, že letí opět rychlostí c.

A tento výsledek není výmyslem lidského intelektu, to je experimentální fakt.

Je známý příklad: Dejme tomu, že cestovatel poletí vůči okolní krajině rychlostí 0,9 c. Vystřelí-li před sebe těleso tak, aby letělo vůči němu rychlostí třeba 0,5 c, pak opravdu poletí vůči němu rychlostí 0,5 c (a tak ho bude vnímat), ale vůči krajině poletí jen rychlostí 0,9c.

Abyste k tomuto došel a správně interpretoval, potřebujete mít hodně odvážnou mysl.

Když technické možnosti lidstva pokročily tak, že se na Zemi dokázalo podívat z vesmíru, byla už křivost zemské roviny očividná.

Křivost třírozměrného prostoru, ve kterém žijeme, můžeme taky studovat a měřit, jen nedokážeme vstoupit do další dimenze, abychom to opět hned viděli (dokážeme to samozřejmě v našich teoriích). Ale opět potřebujeme odvážnou mysl a dost snažení, abychom to trochu dokázali pochopit.

Nebo: Podle Einsteinovi speciální teorie relativity se s vzrůstající rychlostí zvyšuje hmotnost pohybujícího se objektu (vůči pozorovateli, který je v klidu). Mění se tedy i gravitační síla, kterou působí těleso. Tady už neplatí Newtonův gravitační zákon. Když se například přiblížíte ke Slunci, máte šanci vidět odchylky od newtonovské gravitace - fotony se například v poli ohnou dvakrát více, než by odpovídalo newtonovskému přitahování fotonů s hmotností odpovídající jejich energii.

Máte nějaké jiné vysvětlení těchto jevů? Je otázka, zda světlo je povahy korpuskulární nebo vlnové. Chová se nejednoznačně. Dosažení rychlosti světla umožňuje pak anomálie, různé časové smyčky, což vede k dalším teoriím, konstrukcím vesmíru. Pravdou je, že někdy může být přání otcem myšlenky a vědci potom mohou nacházet nebo snažit se dokazovat nějaké neprokázané jevy a částice jen účelově, aby doložili svoji teorii.

 

Odpověď Mirkovi (Teorie relativity):

Tzv. „selský rozum“ představuje především osobní praktické zkušenosti s realitou, nikoli jen teorie o realitě. Proto selský rozum představuje něco jako „zdravé veřejné mínění“, které je kompetentním soudcem ve sporu o reálnost a pravdivost každé informace. Kdyby tomu tak nebylo, pak by tzv. „specialisté“ museli vytvořit jakousi kastu izolovanou od ostatního nespecializovaného světa; kastu, která by vymřela hladem, protože by ji praktičtí sedláci odmítali živit.

Teoretici ovšem téměř celosvětově ovládli mocenské pozice. Jejich přičiněním pak se sedláky ubývá praktického selského rozumu, na jehož místo se tlačí teoretický rozum ryzích teoretiků, tzv. učenců, či chcete-li absolventů různých škol. Tito učenci se vyznačují ztrátou kontaktu s realitou, jak je víc než nápadně patrné na jejich příslovečné roztržitosti a neschopnosti praktických úkonů každodenního života (neumějí zpravidla ani přibít hřebík do zdi). To jsou velmi výmluvné následky jejich teorií, jež praktický život nejen nijak neobohacují, ale naopak od něj člověka mílovými kroky vzdalují...

Avšak. I kdyby na světě zůstal pouze jediný sedlák, bude nadále jeho selský rozum jediným spravedlivým soudcem mezi spory teorií s praxí, či teorií s teoriemi. Tzv. teoretici jsou totiž v těchto sporech pouze spornými stranami (např. Einstein je tu obžalovaný a jeho odpůrci jsou tu žalujícími)...

Je naivní domnívat se, že před spravedlivým soudem může obstát „argument“, že sporné teorii nerozumí. Taková „obhajoba“ se mu nutně musí jevit jako drzá a znevažující soud. Chce-li kdo obstát před nestranným soudem, tu se nemůže spokojit s přesvědčením: „Já tomu rozumím, on tomu nerozumí“, ale musí svou věc vysvětlit tak (doslova po lopatě), aby jí mohli porozumět všichni účastníci řízení. Nedokáže-li to, pak je zřejmé, že své věci ani sám nerozumí...

Vymýšlení krkolomných konstrukcí je typické pro teoretiky, nikoli pro praktický selský rozum. Musíme tedy přísně rozlišovat, kdy Einsteinovy teorie odmítá praktik (selský rozum) a kdy teoretik (rozumbrada), kdy jsou Einsteinovy teorie v rozporu s realitou (praxí), a kdy s jinými teoriemi (spekulacemi). Žádný spravedlivý soudce však nebude soudit mezi dvěma teoriemi, ale každou zvlášť bude konfrontovat s realitou. A protože zdravý rozum stojí pevně nohama na zemi, bude spravedlivý soud konfrontovat teorie s realitou každému známou (axiomatickou), nikoli s teoriemi o realitách...

Tak jako rozlišujeme teorii a praxi, tak rozlišujeme také „teoretickou vědu“ (einsteinovskou, newtonovskou aj.) a „praktickou vědu“ (experiment, bádání a výzkum). O skutečných praktických vědcích víme (např. Heyrovský aj.), že „teoretické vědě“ nedůvěřovali. Než by však ztráceli čas hádáním se s dogmaticky nepoctivými teoretiky, raději se věnují svému praktickému a proto také užitečnému bádání...

Einsteinův výrok, že kdyby se jeho teorie ukázala být nesprávnou, pak Bůh udělal někde chybu, je téhož zrna, jako newtonovské „hydrostatické paradoxon“. Než bychom přizpůsobili své teorie realitě, tak obviníme realitu z absurdnosti.

Einstein toho ovšem prohlásil víc. Je jen na nás, nakolik z jeho výroků vybíráme tendenčně:

„Žádné množství experimentů nemůže nikdy dokázat, že jsem měl pravdu.

Jediný experiment však může kdykoli dokázat, že jsem se mýlil.“  (Albert Einstein o „nepřekročitelné rychlosti světla“)

Proto nám dovolte, abychom Vás parafrázovali: Selský rozum neselhává, ani když jde o teorii relativity. Drží se totiž svých reálných a každému zjevných axiomů, a co je s nimi v rozporu, to zcela neomylně vykazuje na smetiště jednoznačně vyvrácených spekulací. Tak např. reálný euklidovský axióm praví:

a/ levá strana rovnice = pravá strana rovnice

b/ levá strana nerovnice ≠ pravá strana nerovnice

Předloží-li nám pak Einstein idiocii typu: 1c + 1c = 1c, pak ji selský rozum právem následovně opraví: 1c + 1c ≠ 1c! (c = rychlost světla)

Zkrátka to, co Einstein vydává za rovnici, je obyčejná nerovnice a „Žádné množství experimentů nemůže nikdy dokázat, že má Einstein pravdu“ (že je to rovnice), zatímco „tisíce experimentů může kdykoli dokázat, že se mýlil“ (že to není rovnice).

Celá Einsteinova teorie relativity stojí a padá s tímto, do očí bijícím nesmyslem, jímž einsteinovci dokázali zhypnotizovat tisíce nepraktických teoretiků (učenců), avšak žádný praktický selský rozum.

Váš „experiment“ se dvěma atomovými jádry není součástí Einsteinovy teorie relativity, ale rádoby einsteinovským výkladem teorie kvantové fyziky Maxe Plancka. Planckova argumentace má pro změnu následující ráz:

Naše hypotézy se neprosazují ani tak silou argumentu, jako trpělivým čekáním, až naši oponenti vymřou.“

(Max Planck - 1858-1947 - zakladatel kvantové fyziky)

Jako lze nepraktický rozum ohlupovat zašmodrchanými teoriemi, tak ho lze ohlupovat také předstíranými experimenty typu:

Teorie (předpoklad): „V rozhlasovém, či TV přijímači žijí trpajzlíci, kteří na náš pokyn z venčí hrají nebo mají volno!

Experimentální ověření teorie: „Zapneme přijímač - trpajzlíci fakt hrají! Vypneme přijímač - trpajzlíci fakt nehrají!

Jedna věc je totiž praktický experiment a jiná věc je jeho výklad!

Nyní k Vašim atomovým jádrům. Jako obvykle, „Žádné množství experimentů nemůže nikdy dokázat, že tzv. atomy existují!

Teoretikům však taková maličkost nepřekáží v jejich „praktickém“ dělení neexistujících atomů na menší a menší částice (Planckova kvanta).

Pro ohromení prosťáčků teoretikové dokonce (za pomoci bezelstných praktiků) dali zkonstruovat tzv. „urychlovače částic“. Jsou to i několik km dlouhé tunely, opatřené řadou elektromagnetů, které mohou být zapínány jeden po druhém nepředstavitelnou rychlostí. Ať už do tohoto tunelu „trpajzlíka“ strčíte nebo se jen tváříte, že jste ho tam strčili, vždy naměříte totéž: Rychlost zapínání elekteromagnetů! Dál již záleží jen na vaší fantazii, jak tento „experiment“ vědecky vyložíte a jak „potvrdí“ Planckovu, Einsteinovu či jinou teorii. Přirozeně, že složitým, drahým a gigantickým tunelem ohromení prosťáčci si netroufnou nic namítat. Zbývá už jen je dorazit: „...to není výmyslem lidského intelektu, to je experimentální fakt!

To, co uvádíte jako známy příklad (cestovatel, vystřelené těleso a okolní krajina) je „známo“ jen teoretikům. Praktikům je znám tento případ:

Z pohledu okolní krajiny se vlak vůči stojící krajině zdá pohybovat rychlostí 90km/hod. Z pohledu vlaku se zdá pohybovat okolní krajina (vůči stojícímu vlaku) rychlostí 90 km/hod. Vystřelí-li strojvůdce před sebe těleso rychlostí 50km/hod, pak se toto těleso zdá pohybovat:

a/ z pohledu v krajině: 50 + 90 = 140 km/hod

b/ z pohledu vlaku: 50 + 0 = 50 km/hod

To je reálná relativita klidu a pohybu. Porozumíme-li jí, stává se pro nás reálným axiómem, kterým se ubráníme ohlupování nereálnými spekulacemi o cestujících rychlostí světla (c) či blížících se rychlosti světla (0,9c, 0,5c aj.). Protože „Žádný experiment dosud neumožnil cestovat rychlostí světla!“ nemusí se teoretický spekulant obávat žádného experimentu, ale pouze a jen selského rozumu, vybavenému reálnými axiómy. Protože teoretici tzv. „selský rozum“ nemohou svými nesmysly přesvědčit, snaží se ho zpochybňovat, zesměšňovat, skandalizovat či jinak „vědecky“ umlčet, popř. s Planckem vyčkají, až selský rozum zcela vymře (následkem masově školského vyplachování mozků teoriemi)...

Pravíte-li, že k Vámi uváděným teoriím je třeba „hodně odvážné mysli“, pak si dovolíme oponovat: K tomu je třeba především hodně nedůslednosti, nepoctivosti a troufalosti (ne-li zlovolného spiklenectví), opírající se nikoli o realitu, ale o akademické (teoretické) autority (Newton, Einstein, Planck aj.). Jako ortodoxní fanatismus temného středověku! Bez ohledu na zkušenosti (axiómy) s každodenní realitou byli lidé nuceni věřit nesmyslným (již tenkrát materialistickým) výkladům bible institucionálně uznávanými autoritami, pod hrozbou inkvizičního soudu (dnes pod hrozbou zesměšňování nálepkou diletantství)...

To, co nazýváte technickými vymoženostmi lidstva, to jsou praktické výsledky praktické vědy, na něž se teoretická věda pokrytecky odvolává, ač na nich ve skutečnosti nemá žádné zásluhy a žádnou z jejích nereálných teorií nedokazují...

K očividnosti křivosti zemské roviny (kulovitosti povrchu Zeměkoule) není třeba výletů do vesmíru. Stačí jen pozorovat mořský obzor. Rovněž není třeba vstupovat do spekulativní fantasmagorie „čtvrté, či vyšší dimenze“, abychom mohli vidět reálnou „křivost trojrozměrného prostoru“. Zde stačí pohled z prostoru, ve kterém žijeme, studujeme a měříme, např. pohled na překroucený hadr. Protože to dokáže každá uklízečka, není k tomu třeba odvážné mysli, ani nijakého snažení, abychom to dokázali plně (nikoli jen trochu) pochopit...

Vaše slova: „...nedokážeme vstoupit do další dimenze... (dokážeme to samozřejmě v našich teoriích.“ jsou velmi výmluvná a pro nepoctivost teoretiků typická: Ač to reálně (tedy ani experimentálně) nelze dokázat, přece to „v našich teoriích dokazujeme“! Co je to probůh za „dokazování“? Je to pouhé zločinné spiknutí teoretiků, dokazujících své nereálné teorie jinými nereálnými teoriemi. Realita pro ně nic neznamená a v zájmu jejich „pokroku“ (teoretického) je třeba vzít smysl pro realitu všem, aby se již nikdo nemohl jejich ohlupování bránit. Jen zcela zpitomělým „bývalým sedlákům“ lze totiž namluvit, že jejich svoboda (vnitřní i vnější) je v „dobrovolném otroctví“: „Svoboda je poznaná nutnost!“ (Bedřich Engels)...

Pravíte-li, že spekulativní „změnou hmotnosti se mění gravitační síla, kterou působí těleso“ a vyvozujete-li z tohoto, že tím „už neplatí Newtonův gravitační zákon“, pak připomínáme, že Newtonův gravitační zákon neplatí nikdy a nikde (viz: odpověď Petrovi: gravitace). Einsteinova teorie sice hlásá, že Newtonovy „zákony fyziky“ překonala, přesto však se drží Newtonova nesmyslu, že gravitační síly jsou vlastností hmoty. Tzn., že Newtonův gravitační zákon nejen nepřekonala, ale naopak je na něm založena. Pokud se k němu plně nehlásí, pak si ve svých teoriích počíná jako baron Prášil, jenž leze nahoru pomocí dvou příček žebříku tak, že příčku na níž stojí opouští, jakmile tu pod ní (na níž stál předtím) přenese nad ni.

Ptáte-li se: „Máte nějaké jiné vysvětlení těchto jevů?“ pak odpovídáme: „To, co uvádíte, to nejsou jevy (pozorované projevy reality), ale ničím reálným nedoložené ryzí spekulace (teorie), zakládané na ryzích spekulacích, zakládaných na ryzích spekulacích atd. atd. Je příznačné, že se tyto spekulativní „virtuální reality“ jeví nejednoznačně (korpuskulárně i vlnově) a že je tedy nelze dokázat jednoznačně, což znamená, že je nelze dokázat vůbec! Jak pravíte: To „vede (jen) k dalším teoriím“, v žádném případě k něčemu reálnému...

S radostí můžeme dát plně zapravdu alespoň Vašim závěrečným slovům:

Pravdou je, že někdy může být přání otcem myšlenky a vědci potom mohou nacházet nebo snažit se dokazovat nějaké neprokázané jevy a částice jen účelově, aby doložili svoji teorii.

Účelovost těchto „rádoby vědců“ není nezištná!...

-zmp-

 

 

Čtyřrozměrný prostor (Mirek, 16. 01. 2008 20:18)

Z matematického hlediska lze každou událost zobrazit jako bod v myšleném čtyřrozměrném prostoru, tzv. prostoročasu (časoprostoru), na jehož osách se vynášejí tři prostorové souřadnice a čas. Potřebujeme tedy místo „kde“ se stala (3 prostorové souřadnice x,y,z) a čas „kdy“ se stala (časový okamžik t).

V antické filosofii existoval stav absolutního klidu, jenž nepodléhal účinku vnějších sil. To vedlo ke koncepci „absolutního prostoru“, a k představě „absolutního času“.

Galileo a Newton principem relativity a zákonem setrvačnosti koncepci absolutního prostoru zbavili fyzikální půdy pod nohama, protože neexistuje způsob, pomocí něhož je možno absolutní klid nebo pohyb mechanicky změřit. (Newton však uznával absolutní prostor viz: Newton, „Philosophiae naturalis principia mathematica“, v němž píše:

„Absolutní prostor svou povahou a bez vztahu k čemukoli vnějšímu zůstává vždy stejný a nepohyblivý“. 

Plně zachována však zůstala koncepce absolutního času, neboli možnost absolutně určit současnost událostí i tehdy, když tyto události probíhají v různých místech prostoru.

Absolutní neboli matematický čas plyne rovnoměrně sám od sebe, bez jakéhokoliv vztahu k čemukoli vnějšímu“  (Newton, „Principia“ 1687).
Vytvořením obecné teorie relativity a experimentálním potvrzením jejích základních předpovědí (především odklonu světelných paprsků v gravitačním poli Slunce změřeného v roku 1919 expedicí sledující zatmění Slunce) byli lidé postaveni před skutečnost, že žijí v zakřiveném prostoročase. Existují teorie, které nabízejí i vícerozměrné vesmíry.

 

 

Odpověď Mirkovi (čtyřrozměrný prostor):

Descartovy souřadnice jsou abstraktní osy (x, y, z), jež jsou vzájemně kolmé (svírají úhel 90°) a protínají se v jednom bodě (počátku soustavy souřadnic). Jsou to tedy souřadnice ryze geometrické trojrozměrnosti (délka, výška, šířka). Zde nijaká souřadnice navíc (čtvrtá), pro tzv. „čtvrtý rozměr“ není. Chcete-li do trojrozměrnosti prostoru nějak napasovat čas, který chcete vydávat za „čtvrtý rozměr“, pak Vám nezbude než čas (čtvrtý rozměr) ztotožnit s některou ze tří prostorových souřadnic (x, y, z). Budete-li tvrdit, že ve své totožnosti s jedním ze tří rozměrů jde přesto o čtvrtý rozměr, pak Vaše tvrzení nebude poctivé...

Vaše potíže se čtvrtým rozměrem jsou dány tím, že čtvrtý rozměr reálně neexistuje, zatímco čas reálně existuje, projevuje se však ryze prostorově a měříme ho mírou prostoru (viz odpověď Standovi: čas)...

Čtvrtý rozměr je spekulativní pojem abstraktní matematiky, emancipované od reality.

Ač bychom se dali rádi poučit, který že antický filosof učil o „absolutním klidu“ a kde je toto jeho učení zaznamenáno, přece tato informace není důležitá pro posouzení, že od „absolutního klidu“ nijaká cesta k „absolutnímu prostoru“ a „absolutnímu času“ neexistuje. Z „absolutního klidu“ nic takového nijak nevyplývá. Jsou-li reálný prostor a reálný čas relativními projevy něčeho absolutního, pak to nic nemění na tom, že prostor a čas je relativní, nikoli absolutní...

To, co Newton říká o „absolutním prostoru“ je vlastně řeč o „klidu“, jenž sám o sobě není prostorem, je-li vůbec absolutní. To, co se jeví být klidem, může být relativním pohybem. Např. z pohledu vlaku se i jedoucí vlak jeví být v klidu...

Přece však je v Newtonových slovech něco reálného, co lze využít k odlišení „absolutního“ od „relativního“:

Absolutní = bez vztahu (relace) k něčemu jinému = samo o sobě

Relativní = ve vztahu (relaci) k něčemu jinému = ne samo o sobě

Pravíte-li, že „koncepce absolutního času“ je „současnost“ pak pomíjíte skutečnost, že pojem „sou-časnost“ znamená časovou relaci (relativitu), podobně jako prostorový pojem sousoší, souhvězdí atp. Tzn., že absolutní (bez vztahu) pokládáte za relativní (ve vztahu)...

To, co Newton říká o „absolutním času“ je vlastně řeč o nereálném „rovnoměrném pohybu přímočarém“ (plynutí), na němž Newton staví své iluzorní zákony o dynamice, jako na relativním pohybu... Tentýž pohyb jednou Newton nazývá absolutní a jindy relativní, jak se mu to hodí.

Vedle zakřivení paprsku světla můžeme pozorovat také zakřivení obyčejného klacku, při přechodu z relativně řidšího prostředí do prostředí relativní hustějšího (např. ze vzduchu do vody). Vyvozování „zakřivených prostoročasů“, či „vícerozměrných vesmírů“ ze zakřiveného paprsku světla je stejně chytré, jako jejich vyvozování ze zakřiveného klacku...

Zakřiví-li světelný paprsek skleněná čočka, pak z toho nevyplývá nic jiného, než že ho zakřivila skleněná čočka.

-zmp-

 

 

  

matematika, věda (Helena, 21. 01. 2008 13:58)

Vážení sociologové, nebo nyní snad vědci, badatelé? Sleduji Vaši diskusi ohledně teoretické vědy. Vědě vůbec nerozumím a Einsteinovi už vůbec. Myslím si – třeba se pletu – ale tak aspoň doufám, že nejsem úplná husa, ale jako mnoho dalších lidí mám averzi k matematice (byť se asi nazývá královnou věd), fyzice atp. Je to samozřejmě v souvislosti s tím, jak mne a ostatní žáky učitelé dusili a ničili ve škole. Museli jsme se učit vzorečky, kterým jsme vůbec nerozuměli a měli jsme děs ze zkoušení! Pak jsme samozřejmě v následku tohoto učení mučení získali odpor nejen ke škole obecně, ale také k těm odporným předmětům jako matika, fyzika, chemie atp.
Proto se zabývám tzv. alternativním školstvím, hlavně waldorfskou pedagogikou, která umí v dětech vzbudit aktivní zájem o věc a ne je týrat vzorečkama, WP umí v dětech vyzvednout to, co umí, v čem jsou dobré a tím pak děti zesílí a rozvinou se i v tom, v čem byly dosud slabší.
A já asi chápu, o co Vám jde. Chcete tady nějak od základu odkrýt principy matematiky nebo fyziky (nebo jak to nazvat - vědy obecně). Prostě chcete dát možnost – aby člověk uměl nepředpojatě vnímat a pak i správně věc posoudit na základě uvažování o realitě. Aby měl svých pět pohromadě a nenechal se „oblbovat“ nějakou autoritou. K mému úžasu se Vám to podařilo ohledně toho chodu společnosti, který nazýváte TSO. To jsem si Vás považovala, že umíte tak objasnit obyčejnými slovy, bez nějakých složitostí celý chod společnosti (který už pro mne nyní není tak nesrozumitelný jako byl dosud).
A s radostí tedy budu nyní sledovat Vaše úsilí na poli matematiky a tedy vědy obecně. Asi se do této diskuse nezapojím (jedině nějakým obecným názorem), protože dosud jsem o těchto věcech nijak více neuvažovala. Ale fandím Vám, je to něco zcela zvláštní a netradiční, co nám tu předkládáte k zamyšlení.
S díkem Helena

 

 

Odpověď Heleně (matematika, věda):

Milá Heleno, nejsme sociologové, ani badatelé, ale ti, kteří se snaží reálně logicky uvažovat o tom, co vybádali jiní. Averzi vůči metodám státního školství při výuce matematiky, fyziky, chemie a ostatních předmětů jsme si ve školách osvojili lépe než ony vyučované předměty. Zdá se, že tu jde právě o to, lidi od těchto oborů poznání odradit. Kdo se již ve škole odradit nedá, ale naopak se všechno pilně naučí, ten zpravidla již nebezpečný není. Jakoby se upsal čertu…

Pokud jsme si to však nenechali líbit a pouštěli se tu a tam do sporu s učiteli, tu se ukázalo, že ani oni nerozumí tomu, co učí. Tak např. učebnice mechaniky uváděla k Newtonovu zákonu „akce a reakce“ následující příklad: „Loď pluje silou 500N (newtonů). Odpor vody je 300N. Jaký je odpor vzduchu? Učebnicový výpočet: 500 – 300 = 200.

Učebnicový závěr: Odpor vzduchu je 200N.“

Námitka žáka: Pane profesore: Ta loď nepluje, ale stojí: 500 - 300 - 200 = 0!

Protože námitka padla na počátku maturitního večírku, vystřídal se na ní celý profesorský sbor, jak přicházeli jeden po druhém. Nejdříve se snažili ohromovat vyšší matikou, relativitami atp. Nakonec jeden po druhém rezignovali slovy:

„A víte, že jsem o tom dosud nepřemýšlel?!“

Dvacet i více let tento nesmysl učí, a nikdy o něm nepřemýšleli. Není to alarmující?

Proto Vám gratulujeme, že jste našla cestu k waldorfské pedagogice. Věříme, že v ní vyučené děti najdou cestu také k reálné matematice, fyzice a k ostatním vědeckým nástrojům hledání pravdy o realitě. Věříme, že si v ní osvojí síly nejen k nepředpojatému pozorování reality, ale také k vypořádání s těmito vědními obory, v nichž se dokážou prosekat houštím zhoubného bujení nereálných spekulací tzv. „teoretické vědy“, jako pohádkový princ k Šípkové Růžence (pravdě)…

-zmp-

 

 

 

Standa (poznámky): 

Jestliže jsem hovořil o času, uvedl jsem, že se domnívám, že čas neexistuje. Nebyl to v žádném případě pokus o nějakou „pravdu“, kterou bych chtěl komukoli vnucovat, nebo se pokoušel zpochybňovat stupeň dosažených znalostí o této fyzikální veličině. Je to jen způsob občasného přemýšlení o mnoha věcech o kterých lidé běžně přemýšlí např. o vesmíru, možných jiných civilizacích, o životě a smrti, o nekonečnosti vesmíru, o Bohu nebo bozích, přírodě, logice, dějinách, pravdě, politice atd. Domnívám se, že jistá míra pochybování, skepse a kritičnosti není ke škodě i když nemusí být nutně správná.

Vycházím z toho, že žijeme v civilizaci, která dosáhla jistého množství a výše znalostí, které nemusí být tak zřejmé a logické, jak se nám zdá, protože žijeme právě v „mantinelech“ toho, čeho jsme dosáhli (reálně je to naprosto v pořádku, jinak to nejde).

Např. před mnoha staletími lidé žili v přesvědčení, že je Země „placatá“. Kdokoli, kdo by v té době tvrdil, že je Země kulatá, by byl v té době přesvědčován nejchytřejšími a nejlogičtěji uvažujícími lidmi té doby, že je to nesmysl. Protože, kdyby byla Země kulatá, tak bychom z ní spadli, to je přece „logické“.

V této souvislosti mě napadá, jak budou za několik století, z úrovně svých znalostí, pohlížet lidé té doby na naše znalosti a logiku, a budou se přitom shovívavě usmívat (v lepším případě). Tak jako se my díváme z našeho novověku na náš starověk, budou oni pohlížet ze svého novověku na náš starověk.

Stejně mě například napadá, že když někdo mluví o tom, že představit si nekonečnost vesmíru je deprimující, že nemá pravdu. Domnívám se, že představa nekonečnosti vesmíru je pohodlná a nevzrušující, ale zkusit si představit jeho konečnost je deprimující.

Nebo, když slyším nebo čtu, že Bůh stvořil Zemi, člověka atd., napadá mě: a kdo stvořil Boha?

A dál, vzhledem k tomu, že tato stvoření proběhla v relativně (v poměru k nekonečnu) nedávné době, co dělal Bůh celé ty nekonečné miliardy a miliardy let předtím?

Jestliže např. Dr. Steiner ve své knize „Z kroniky Akaša“ říká: „Chtít vyzkoumat, co bylo „úplně na začátku světa“ nebo „proč vlastně Bůh stvořil svět“ je jen malichernou hrou s pojmy. Na jistém stupni poznání se už takové otázky nekladou“.

Je zajímavé, že všechno ostatní „po“ je rozsáhle a pečlivě vysvětlováno těm na stejném stupni poznání.

Já se naopak domnívám, že právě poznat to, co bylo na začátku, a proč Bůh vlastně stvořil svět, je naprosto zásadní. Mluvím v tomto případě o vědění ne o víře.

Někde jsem četl, že logicky lze vysvětlit cokoli, záleží jen na tom, jaká přijmeme základní fakta. Příklad: spousta lidí, kteří jsou „zapřísáhlými“ vyznavači logiky věří např. tomu, že po smrti člověka ještě rostou vlasy a vousy. Někteří z nich mně to dokonce vykládali jako zajímavost. Skutečnost je taková (fakta jsou taková), že vlasy a vousy mohou růst jen při činnosti krevního oběhu a působení hormonů. Smrtí člověka tyto projevy samozřejmě skončily, vlasy a vousy nemohou růst. Jejich tzv. růst je způsoben tím, že po smrti člověka dojde ke svraštění (nevím, zda je to správný termín) podkožních tkání a kůže a tím se nad povrchem objeví ta část vlasů a vousů, která byla před smrtí pod povrchem. Otázka zní: proč tito vyznavači logiky tvrdí takový nesmysl, něco, co nemá žádnou logiku? Protože nemají správná základní (zásadní) fakta.

Albert Einstein kdysi vymyslel pro zábavu, jak on řekl, jednoduchý příklad, k jehož řešení není potřebné žádné vzdělání (vědomosti), pouze logika, schopnost myslet. Později bylo zjištěno, že tento příklad je schopno vyřešit pouze asi 5 % populace. V této souvislosti je zajímavé, že v těch 95 procentech populace, která není schopna (z pohledu těch 5%) jednoduchý a prostý příklad vůbec vyřešit, se najde spousta lidí, kteří se cítí být schopni vyřešit mnohem náročnější problémy, nebo třeba vyvrátit teorie jmenovaného Einsteina. (Ale jsem rád, že se obecně o takové věci lidé pokouší a dokonce doufám, že se podobné věci některým z nich podaří).

Napadl mě ještě jiný, odlišný příklad:  Bitva u Fontenoy, ve které proti sobě stáli a bojovali Angličané a Francouzi, a která vešla do dějin jako „Zdvořilosti u Fontenoy, proběhla z hlediska toho, co v té bitvě probíhalo a co se stalo, pouze jedním způsobem. Jinými slovy- skutečnost je jen jedna, nebo pravda je jen jedna. Ta objektivní. Vezmeme-li však do ruky učebnici dějepisu francouzskou a porovnáme ji s učebnicí anglickou, zjistíme, že bitva vlastně proběhla „dvěma různými způsoby“. A obě učebnice psali lidé chytří, vzdělaní a logicky popisující příčiny, průběh a výsledek bitvy. Jak je to možné? Je to tím, že na obou stranách byla přijata jako východisko k výkladu jiná základní fakta. Pravda o této bitvě je tedy jen jedna, ale uchopení a použití pravdy je jiné.

(Pro vysvětlení: Ve francouzských učebnicích je napsáno, že důstojníci obou stran se zdvořile pozdravili smeknutím klobouků a velitel Francouzů zavolal na velitele Angličanů: Páni Angličané, střílejte první! Velitel Angličanů zdvořile odpověděl: My nestřílíme první, první střílejte vy! Načež Francouzi vypálili krásnou salvu, po které se celá první řada Angličanů válela v krvi po zemi. To je francouzská verze.

Anglická verze vykládá tuto událost úplně jinak. Francouzi stáli připravení k boji na bitevním poli, po kterém se v té době válela hustá mlha. V tom se z mlhy vynořily první řady Angličanů a velitel Francouzů zděšeně zvolal s následující interpunkcí: Páni!…Angličani!… Střílejte první!)

Možná, že některé naše myšlení, úvahy, a resultáty jsou výsledkem přecenění našich schopností a nedocenění našich mezí a naopak. Proto si myslím, že je občas dobré pokládat si „kacířské“ (nebo hloupé) myšlenky a pochybovat třeba o všem; při současném samozřejmém vnímání, chápání, žití a řešení reálného.

 

 

 

Odpověď Standovi (poznámky): 

Souhlasíme, že, „že jistá míra pochybování, skepse a kritičnosti není ke škodě“ a dodáváme: Nic automaticky a definitivně nepřijímejte ani neodmítejte jako „pravdu“, dokud si pravdivost věci důkladně neověříte konfrontací s tím, co je každému zřejmé (s reálnými axiómy) a reálně logické!

Máte také pravdu, že současná civilizace dosáhla jistého množství znalostí. Dosáhla však mnohem většího množství nevědomých omylů a vědomých lží. Poměr poznaných pravd k ostatním nepravdám odhadujeme cca na 1 : 10 000. 

Přesto nežijeme ani v mantinelech toho, čeho jsme reálně dosáhli, ale v mantinelech, které nám vymazují „odborníci“...

Ptáte-li se: „jak budou za několik století, z úrovně svých znalostí, pohlížet lidé té doby na naše znalosti a logiku“ a předpokládáte-li, že „se budou přitom shovívavě usmívat (v lepším případě)“ pak máme za to, že ne všechno je dnes špatně.

Např. „Archimédův zákon“ bude platit i pro ně. Budou se tedy neusmívat i usmívat v uvedeném poměru 1 : 10 000...

Škoda, že u svých otázek nesetrváváte, ale nahazujete otázky dál jako na běžícím pásu, jakoby jste na ně ani nechtěl znát odpověď. Tím i nás uvádíte do rozpaků, zda si přejete, či nikoli, abychom na ně reagovali. Protože se nechceme vnucovat ponecháme je zatím tak. Pokud si přece budete přát, abychom na některou odpověděli, pak prosíme neklaďte příliš mnoho otázek najednou. Stačí jedna, dvě a další příště. Tak můžeme odpovídat rychleji, protože odpovědi nemusí být příliš rozsáhlé a lépe se každému (i Vám) budou číst...

K Vaši citaci „Z kroniky Akaša“ od R. Steinera se však vyjádřit musíme:

Zde je důležité nepřehlédnout, co bezprostředně předchází slovům která citujete:

Nechceme tím říci, že by těmto třem stavům nepředcházely ještě další. Jenže vše to, co jim předchází, se ztrácí v temnotě, kterou výzkum tajné vědy dosud nedokáže vysvětlit. Tento výzkum totiž nespočívá na spekulaci, na jednoduchém konstruování pojmů, ale na skutečné duchovní zkušenosti. A jako je naše fyzické oko ve volném prostoru schopné vidět jen po určitou hranici a nemůže nahlédnout za horizont, tak i „duchovní oko“ může vidět jen po určitý časový bod. Tajná věda spočívá na zkušenosti a spokojuje se s tím, co je v rámci této zkušenosti. Snažit se vyzkoumat, co bylo „úplně na začátku světa“ nebo „proč vlastně Bůh stvořil svět“ je jen malichernou hrou s pojmy.“

R. Steiner tu mluví z pozice badatele, nikoli z pozice myslitele. Tato jeho slova platí v principu nejen pro badatele v duchovním světě, ale také pro badatele ve fyzickém světě. Když badatel Barrand vydal svou knihu o trilobitech, napsal v úvodu své knihy zhruba toto: „Předkládám lidem uspořádané výsledky svého celoživotního bádání, aniž se cítím být kompetentní k jejich výkladu. To přenechávám budoucímu mysliteli.“

Úkolem badatele je podat svědectví o svém pozorování (co viděl). Úkolem myslitele je vyložit jeho svědectví reálnou logikou, jako smysluplné nebo nesmyslné. Úkolem soudce je pak přijmout nebo odmítnout výklad myslitele jako pravdivý či nepravdivý. Jsou-li tyto tři činnosti (badatel, myslitel, soudce) od sebe přísně odlišovány (jako tři sféry v TSO), pak se můžeme nadít spravedlivého soudu (správného úsudku). Jsou-li směšovány (jako tři sféry v totalitách), pak se nemůžeme nadít spravedlivého soudu. K jak zrůdným výsledkům vede, je-li badateli svěřena současně role myslitele i soudce, to jsme si ukázali na tzv. „Michelsonově pokusu“ (viz: Odpověď Mirkovi: dilatace času I.).

Přesto může být i jeden člověk badatelem, myslitelem i soudcem. Ne však současně, ale přísně odděleně jedním po druhém a to jen tehdy:

A/ dokáže-li o výsledcích svého bádání uvažovat nepředpojatě, jako o cizích výsledcích

B/ dokáže-li o výsledcích svého uvažování usuzovat netendenčně, jako o cizích myšlenkách

C/ dokáže-li o věci soudit zcela neosobně (bez ohledu na své sympatie a antipatie)...

Neklamnou známkou, že to (ABC) ještě nedokážeme je, cítíme-li se osobně dotčeni (resp. cítíme-li potřebu se osobně ospravedlňovat), když je náš oblíbený názor (vlastní, či přejatý) někým usvědčen z nesprávnosti (nepravdivosti). Dokážeme-li to (ABC), pak jsme vždy hotovi přiznat (sami sobě i jiným): Ano, v tomto jsem se mýlil:

„Moudrý se mýlí 7x denně...“ (italské přísloví)

Moudrost není v neomylnosti, ale ve schopnosti uvědomit a přiznat si omyl. V tomto smyslu se jen blázen nikdy nemýlí.

Proto R. Steiner z pozice badatele praví: „Tento (duchovní) výzkum totiž nespočívá na spekulaci, na jednoduchém konstruování pojmů, ale na skutečné duchovní zkušenosti.

Pojem „spekulace“ použil R. Steiner proto, že ve své době nenalezl ani jediného myslitele, ale jen samé učené spekulanty (jak je tomu i dnes).

Vaše slova: „Já se naopak domnívám, že poznat to, co bylo na začátku, a proč Bůh vlastně stvořil svět, je naprosto zásadní“ volají po mysliteli! Snažte se jím tedy být sám. Namísto nahazování kvantity otázek však sázejte na kvalitní zodpovídání jedné otázky po druhé. Pak budete právem mluvit „o vědění, ne o víře“, resp. o víře v pravdivě poznané...

Pravdou je, „že logicky lze vysvětlit cokoli, záleží jen na tom, jaká přijmeme základní fakta“. Je tu však podmínka: Musí jít o logiku reálnou (o uvažování o pozorovaném).

Pokud pak na otázku „proč vyznavači logiky tvrdí nesmysly?“ odpovídáte „protože nemají správná základní (zásadní) fakta“, pak se jedná o logiku nereálnou (uvažování bez ohledu na realitu, na správná fakta)...

Zmiňujete-li se o Einsteinově zábavném jednoduchém příkladu, který je schopno vyřešit jen 5% populace, pak od Vás není hezké, že ho neuvádíte. Jaký smysl pro nás mají mít Vaše závěry, když neuvádíte, na základě čeho jste k nim dospěl?

Je-li bitva u Fontenoy nazývána také jako „zdvořilosti u Fontenoy“, pak je zřejmé, že tu není brána v úvahu pouze vnější objektivní skutečnost (průběh bitvy), ale také vnitřní subjektivní skutečnost (myšlení, cítění a chtění účastníků bitvy). Zatímco vnější objektivní skutečnost je pro obě strany stejná (byť je pozorována ze dvou různých pohledů), vnitřní subjektivní skutečnost není pro obě strany stejná (každý myslí, cítí a chce jinak). Tzn., že obě strany o bitvě usuzovali na základě stejných objektivních faktů a různých subjektivních faktů. Jaký div, že nelíčí bitvu úplně stejně. Tomu nasvědčuje i Vaše vysvětlení. I tak je rozdíl pouze v interpunkci velitele Francouzů: „Páni!…Angličani!… Střílejte první!“ Angličané z ní mohli mít dojem, že Francouze překvapili, Francouzi však nemuseli (ale mohli) být překvapeni (stáli přece připraveni k boji). Velitel francouzů mohl být např. nachlazený, zadrhávat v řeči aj. V TV běží v současné době pořad s profesorem Koukolíkem, který jinak než trhaně nemluví. Na základě uvedeného nelze uznat za pravdivé nic, v čem se obě strany neshodují, lze však uznat za pravdivé vše, v čem se obě strany shodují...

Pravíte-li, že „je občas dobré... pochybovat třeba o všem“, pak např. můžeme pochybovat o reálných axiómech, neboť je to dobré pro einsteinovce, newtonovce aj. „...novce“, kteří přece právě o to všemi prostředky usilují...

-zmp-

 

 

Einsteinova hádanka 

Einstein ji údajně vytvořil v 19. století. Tvrdil, že 98% lidí na světě není schopno ji vyřešit, ačkoli v úloze není žádný trik a jde o pouhou logiku. I vy můžete zkusit zjistit, zda patříte mezi 2% nejinteligentnějších lidí na světě a za jakou dobu to stihnete!
Za běžnou dobu řešení je uváděno cca 60 minut, lze to stihnout i za 10 minut.

Znění:

1.Je pět domů, každý jiné barvy.

2.V každém domě bydlí jedna osoba jiné národnosti.

3.Každý majitel domu upřednostňuje určitý nápoj, kouří určitou značku cigaret a chová určité zvíře.

4.Žádná z těchto pěti osob nepije stejný nápoj, nekouří stejné cigarety ani nechová stejné zvíře jako některý z jejích sousedů.

 

 Zjistěte, komu patří ryba, když víte, že:

 - Brit žije v červeném domě
- Švéd chová psa
- Dán pije rád čaj
- Němec kouří cigarety Rothmanns
- Nor bydlí v prvním domku
- Majitel zeleného domu pije kávu
- Kuřák cigaret Winfield pije rád pivo
- Majitel žlutého domu kouří cigarety Dunhill
- Osoba, která kouří Pall Mall, chová papouška
- Muž, který bydlí v prostředním domě, pije mléko
- Kuřák cigaret Marlboro bydlí vedle toho, kdo chová kočku
- Muž, který chová koně, bydlí vedle toho, který kouří Dunhill.
- Nor bydlí vedle modrého domu
- Kuřák cigaret Marlboro má souseda, který pije vodu
- Zelený dům stojí nalevo od bílého domu

 

 

 

 

Poznámka k uvedenému Einsteinovu hlavolamu

Koho to baví, ať si s tím pohraje, v žádném případě si však nelichoťme, že tu jde o nějaký test inteligence. Jde tu pouze a jen o chytrost. Inteligence je něco jiného (viz. odpověď Janovi: svoboda). 
-zmp-

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář