Jdi na obsah Jdi na menu
 


Teoretická věda IV.

9. 2. 2008

atom (Mirek, 05. 02. 2008 17:46)

Vážení,
děkuji za odpověď. Vyjádřili jste se srozumitelným jazykem a důsledně ke všem mým bodům. Připouštím, že Vaše dokazování vlastně nepřistupuje na nějaké stavění na teorii. Držíte se reality, dobře. Ale jak potom dokážete vysvětlit jevy, jako je černá díra (Schwartzildův poloměr), vznik vesmíru? To jsou objektivní věci.
A co kdyby jednou rychlosti světla bylo dosaženo a jak můžete vědět, že to nebude jinak, než jak říkáte?
Co když máte někde v úvaze chybu? Jak předpokládáte Vy, že jste našli rozpory v Einsteinově teorii – jak to Vy dokazujete, že je to jinak, než jak tvrdí Einstein a s ním stovky dalších vědců, tak co když máte někde v úvaze chybu Vy? Já raději už netvrdím, že Einstein má pravdu, ale co když nemáte pravdu nikdo? Co potom? Co když je to úplně jinak?
Také přemýšlím o tom, co jste chtěli říci větou: „Žádné množství experimentů nemůže nikdy dokázat, že tzv. atomy existují!“
Je sice více teorií atomového jádra, ale to neznamená, že by jádro neexistovalo.
Seskládal jsem nějaké obecné podklady i pro další čtenáře. Vy mi chcete říci, že tito lidé - jako Demokritos, Faraday...se pletli, když říkali, že atomy existují?
A Vy nám chcete říci, že atomy neexistují?
Demokritos - zakladatel atomové teorie – říkal: látky se skládají z nejmenších dále nedělitelných částeček - atomů (atomos = nedělitelný)
Leukippos - pravý objevitel atomu
Robert Boyle - zjistil, že všechny prvky se skládají z atomů - zakladatel korpuskulární teorie (teorie částeček)
John Dalton - navázal na Demokritovu atomovou teorii, zavedl 3 základní postuláty:
1) Atomy téhož prvku jsou stejné a prvky se vzájemně liší
2) Reakce jsou přeskupováním atomů, atomy nemůžeme vytvořit, ani zničit
3) Reakcemi vznikají sloučeniny a poměr prvků v nich je STÁLÝ
Michael Faraday - předpověděl existenci elektronu
Joseph Thompson - objevitel elektronu
Ernest Rutherford - ozařoval zlatou fólii zářením a - objevil kladně nabité jádro a elektronový obal, vytvořil planetární model atomu
Planetární model atomu:
- objevitel atomového jádra E. Rutherford předpokládal, že se elektrony kolem jádra pohybují po kružnicích
- podle zákonů klasické fyziky by však musel být periodický pohyb elektronu kolem jádra doprovázen vyzařováním elmg vlnění, energie elektronu by postupně klesala, poloměr jeho dráhy by se rychle zmenšoval, až by nakonec dopadl na jádro - atom by zanikl
Niels Bohr (20. století) - pro dráhy elektronu použil název orbital, za svůj model atomu získal v roce 1922 NB
Bohrův model atomu:
- Niels Bohr v r. 1913 doplnil planetární model atomu předpokladem, že se elektrony po stacionárních drahách, tj, po kružnicích s určitým poloměrem, mohou pohybovat s konstantní energií bez vyzařování elmg vlnění
- vycházeje z kvantové teorie (M. Planck, 1900) usoudil, že se energie elektronu v atomu může měnit pouze po určitých dávkách - kvantech, a to při přechodu z jedné stacionární dráhy na druhou
- Bohrův model tak vystihl základní vlastnost elektronu v atomu - existovat jen ve stavech s urč. energií a tuto energii měnit pouze ve skocích, nikoli spojitě

 

 

 

Odpověď Mirkovi (atom I.)

Jak dokážete vysvětlit jevy, jako je černá díra (Schwartzildův poloměr), vznik vesmíru? To jsou objektivní věci.“

Pokud jsme s to odlišit to, co se projevuje od jeho projevu, pak můžeme pokročit k rozlišování absolutního od relativního a dál k rozlišování relativních projevů nekontrastních (nezjevných) a kontrastních (zjevných). Tzn., že:

Jev = kontrastně projevené = zjevné

Kontrastní projev je např. světlost hvězdy či úplňku Měsíce v mezihvězdné temnotě, stín stromu za bílého dne atp.

Nekontrastní projev je např. světlo baterky za bílého dne, oslnění světlem, bílá tma (sněhová bouře), černoch ve tmě atp.

Nekontrastní projevy lze učinit zjevnými, přivodíme-li potřebný kontrast. Např. sjednáme pro světlo baterky stín, posvítíme si baterkou na černocha ve tmě atp. Naproti tomu, tzv. „černou díru“ v mezihvězdné temnotě učinit zjevnou nelze. Proto „černá díra“ není „jevem“ jak tvrdíte, ale pouhým spekulativním pojmem.

Údajná existence tzv. „černé díry“ je založena na uzavřeném systému vzájemně se podporujících teorií. Na Newtonově iluzi gravitace jako vlastnosti hmoty, na iluzi termojaderné aktivity Slunce, na Einsteinově iluzi „hraniční rychlosti světla“ a na ní založené iluzorní teorii relativity, na Planckových iluzích kvantové mechaniky atd... Protože jsme již některé z uvedených teorií odhalili jako vykutálené podvody, máme za to, že již nemusíme ztrácet čas Wheelerovou iluzí „černé díry“, která není objektivní věcí, jak se domníváte, ale ryze subjektivní spekulací...

Objektivní věcí (realitou) je tzv. „vesmír“, jenž se nám jeví kontrastně jako prostor a je tedy prostorovým jevem. Naproti tomu vývoj vesmíru se nám neprojevuje vůbec, neboť probíhal v minulosti, takže ho nelze pojímat jako „jev“. Proto také o vývoji vesmíru pouze „vědecky“ spekulujeme, ve skutečnosti o něm však zhola nic reálného nevíme. Trapné je, že pořádně nevíme ani, co je vlastně již vyvinutý „vesmír“, ač o něm téměř dnes a denně mluvíme.

Poté, co si newtonovci, einsteinovci aj. „novci“ vybudovali mocenskou strukturu zvanou „akademie věd“, jejímž prostřednictvím lidem vnucují své iluzorní lži-teorie, se za vesmír jaksi samozřejmě pokládá to, co na noční obloze můžeme pozorovat jako mezihvězdnou temnotu. Tma (nikoli světlo) je tedy to, čím „vysvětlují“ vesmír! Hvězdy, jako ostrůvky světla v mezihvězdné temnotě, jsou pokládány za pouhou součást vesmíru, z čehož vyplývá paradox, že světlo je součást temnoty.

Máme-li takto celý vesmír důkladně zatemněn, pak nám již nic nemůže bránit v libovolném vysvětlování (ve skutečnosti zatemňování) vzniku vesmíru, např. rotací Kant-Laplaceovy mlhoviny, Fridmanovým rozpínáním vesmíru, Gamowovým „velkým třeskem“, či jinou pitomostí, co jich je kdo schopen vymyslet, popř. již vymyšleny čekají někde v akademickém šuplíku na svou příležitost. Chce-li kdo vážně uvažovat o vzniku vesmíru, musí se nejdříve poctivě vypořádat se sedmi aporiemi Zénóna z Eleje, které akademická „věda“ ignoruje, protože si s nimi nejen neví rady, ale vzhledem ke svým pokoutným úmyslům se jich bojí doslova jako čert kříže...

Vašim následujícím námitkám založeným na otázce „co když?“ je třeba věnovat nejvyšší pozornost. Představte si, že se Vám někdo nakvartýruje do baráku se slovy: „Co když jsem já Vy a Vy jste já, takže je barák můj a ne Váš?“ atp. Tímto způsobem lze přece zpochybňovat naprosto všechno a současně tvrdit naprosto cokoliv. Proti tomu je jen jediná rozumná obrana: „Co když“ není argument! Víme-li o něčem, pak to uveďme, ať to může být potvrzeno nebo vyvráceno. Nevíme-li o ničem, pak není o čem mluvit. Jinými slovy, namísto střílení do tmy po „co když chybách“ hledejte v našich i svých úvahách skutečné chyby. Jen to může být užitečné Vám i všem ostatním, neboť po vyloučení všech skutečných chyb Vám buď nezůstane vůbec nic (tak tomu bude zpravidla v případě učení teoretické vědy), nebo bezchybná pravda. Pokud Vám zůstane bezchybná pravda, pak si dejte pozor, abyste ji sotva nabytou zase neztratil zcela nesmyslnou námitkou: „co když nemá pravdu nikdo?

Jedno Vaše „co když“ se však týká reality: „co kdyby bylo rychlosti světla jednou dosaženo?“ Rychlosti světla již bylo skutečně dosaženo, a to světlem! Experimentálně bylo dosaženo dokonce i rychlosti vyšší:

„Zatímco si akademici sedící ve svých věžích ze slonoviny pohrávali s teoretickými rovnicemi, které dávaly smysl jen jim a snad několika jejich oddaným studentům, Tesla, který se neustále pohyboval přímo na bitevním poli praxe, kompenzoval neschopnost akademického systému používáním hmotných fyzikálních zařízení, za jejichž pomoci vytvářel nebo vyvolával konkrétní fyzikální události a odezvy.
            Když Einstein teoreticky „dokázal“, že nelze překonat rychlost světla, Tesla prokázal, že pohyb nad-světelnou rychlostí je možný, pomocí jednoduchého vhodného fyzikálního řízení podélných elektromagnetických vln skrz a kolem Země, a později přesně změřil jejich rychlost jako jeden a půl násobek rychlosti světla. Nikola Tesla byl teoretickým akademickým vědátorům trvale nepohodlný, a proto ho nenáviděli a vyhýbali se mu
.“

(Joe Vialls: článek otištěný v č. 20/2003 - WM magazínu)

Pravíte-li, že „je sice více teorií atomového jádra, ale to neznamená, že by jádro neexistovalo“, pak na základě uvedeného faktu (je sice více teorií atomového jádra“) činíte neopodstatněný závěr („ale to neznamená, že by jádro neexistovalo“). Správný závěr je opačný: „to neznamená, že by jádro“ existovalo! Teorie je ve své podstatě tvrzením, které je třeba dokázat. Před spravedlivým soudem je břemeno důkazu vždy na straně tvrdícího (žaloby), nikoli na straně opozice (obhajoby)...
Podklady, které jste shromáždil na podporu „atomu“ spolu zpravidla nijak nesouvisí:

Demokritos (antický filosof), stejně jako jeho žák Leukippos (popř. novověký Josef Dalton) neučil, že se svět skládá z atomů, ale z protikladu prázdnoty a plnosti atomů. Bez prázdnoty (bez mezer mezi atomy) by totiž atomů nemohlo být mnoho, ale veškerá hmota by musela tvořit jeden jediný, homogenní a nedělitelný shluk, jako jakýsi „superatom“, který by nesměl být konečný, protože mimo něj by byla prázdnota. Důsledně domyšleno, Demokritos předpokládal prázdný prostor a v něm mnohost plnosti (hmoty atomů). Otázkou původu prázdnoty prostoru a plnosti (hmoty) atomů, se Demokritos sice nezabýval, jeho učení však předpokládá nejdříve vznik prázdnoty prostoru a teprve potom vznik plnosti hmoty (atomů).

Důkaz:

A/ aby mohla být plnost v prázdnotě, musí být nejdříve prázdnota a po ní plnost = prostor předchází hmotu

B/ kdyby plnost předcházela prázdnotu, byla by prázdnota v plnosti jako v hrnci = hmota by předcházela prostor

C/ protože kam oko dohlédne, nikde nenacházíme vesmírný prostor ohraničený hmotnou stěnou vesmírného hrnce (duté koule), tzn., že prostor předchází hmotu (A)!

Ernest Rutherford si předsevzal obrátit Demokrita (A) naruby (B). Zatímco Demokritos přepokládal atom v okolní prázdnotě (A), Rutherford „narval“ prázdnotu do atomu, „učinil“ prázdnotu součástí atomu (B). Tím mu ovšem ve hmotě atomu vznikly mezery, takže musel atom rozdělit na částice (protony, neutrony, elektrony aj. trpajzlíky). Nyní však mohl Demokritos namítnout, že Rutherfordovy částice atomu jsou vlastně Demokritovy atomy v okolní prázdnotě! Rutherford by se tak ocitl v úzkých a musel by od své spekulace s ostudou upustit. Našel však spásnou inspiraci v planetární soustavě. Nejvzdálenější planeta svou oběžnou dráhou kol Slunce, zdá se, ohraničuje prostor celé planetární soustavy i s ostatními planetami a Sluncem uprostřed nich. Vypustíme-li pojem „zdá se“ a řekneme, že plnost i prázdnota jsou uvnitř planetární soustavy, která je ohraničená plností (nejvzdálenější planetou), kdo bude moci nesouhlasit? Vyskytne-li se přesto nesouhlas, utopíme ho v nekonečných polemikách na téma „zdá se“. Ví snad někdo o jiném ohraničení planetární soustavy?

Dáme-li pak obdobně menším částicím atomu (elektronům) obíhat kolem jádra atomu (protonů, neutronů aj.), uzavřeme prázdnotu uvnitř atomu, uzavřeme prostor uvnitř hmoty, učiníme prostor součástí hmoty. Tzn., že si vesmír již nemusíme představovat jako prostor, ale jako hmotu (hranice vesmíru jsou prý tam, kde jsou nejvzdálenější kosmická tělesa: tzv. „kvasary“).

Tato vychytralá Rutherfordova materialistická ideologie, po náležitém demagogickém šíření (vyplachování mozků akademickým školstvím), umožnila hladké přijetí tendenčně materialistického (ideologického) vzdoro-výkladu vzniku vesmíru v podobě tzv. „velkého třesku“ Georga Gamova. Obdobné materialistické ideologie pak postupně zamořily všechny vědní obory. To vše by ovšem nebylo možné, kdyby se Ernestu Rutherfordovi nepodařilo světu vsugerovat zcela nesmyslnou vzdoro-ideu, že prvotní není prostor (A), ale hmota (B)!

Zkrátka, Rutherfordův atom není realitou, ani jen vědeckou hypotézou (předpokladem), ale pouhou materialistickou ideologií, jejímž cílem je popřít prvotní prostor (prázdnotu), nezávislý na hmotě (plnosti atomů)...

Protože Rutherfordův atom zjevně odporoval zákonům klasické fyziky, snažil se ho nějak podpořit Niels Bohr, který vyrukoval s tvrzením, že v mikrosvětě klasická fyzika neplatí. Na této zchytralosti a na neméně vychytralé Planckově kvantové teorii, která mu vyhovovala lépe než neposlušná realita, založil Bohr novou „existenci“ Rutherfordova atomu.

Naproti tomu Michael Faraday a Joseph Thompson pátrali po nositeli el. náboje, který nazvali „elektron“, který nemá nic společného s tehdy ještě neexistující iluzí Rutherfordova atomu.

Faraday i Bohr byli původně praktičtí vědci, kteří se dali svést planým teoretizováním. Zatímco Faraday se poslušně vrátil k realitě, Bohr zcela propadl spekulacím.

Na otázku: „...chcete říci, že tito lidé - jako Demokritos, Faraday...se pletli, když říkali, že atomy existují?“ tedy odpovídáme.

Demokritos a Faraday nemají nic společného s Rutherfordovým atomem.

Na otázku: „...Vy nám chcete říci, že atomy neexistují?“ odpovídáme: Které atomy máte na mysli? Demokritovy nebo Rutherfordovy? Zatímco Rutherfordovy atomy neexistují vůbec, Demokritovy atomy neexistují jako dále již nedělitelné částice hmoty. Právě to jsme chtěli říci větou: „Žádné množství experimentů nemůže nikdy dokázat, že tzv. atomy existují!“...

-zmp-


atom II. (Mirek, 05. 02. 2008 17:50)

Erwin Schrödinger - zakladatel vlnové mechaniky, obdržel NB za fyziku
Louis de Broglie - vyslovil myšlenku, že nejen foton, ale každá částice má korpuskulární a vlnové vlastnosti, v r. 1929 obdržel NB za fyziku za objev vlnové povahy elektronu, na ideu korpuskulárně-vlnového dualismu navázali Schrödinger a Heisenberg, spolutvůrce kvantově mechanického modelu atomu, nově definovali orbitaly - zavedli orbital jako prostor, kde najdeme elektron s 99% pravděpodobností
Kvantově mechanický model atomu:
- chování mikročástic, např. protonů nebo elektronů, se zásadně liší od chování těles běžných rozměrů a nedá se vystihnout klasickou (newtonovskou mechanikou), pro popis dějů v atomovém měřítku byla vypracována obecnější teorie - kvantová mechanika
Chování mikročástic:
1) Kvantování energie - energie mikročástic je v určitých případech kvantována a může nabývat pouze určitých hodnot, nemůže se měnit spojitě, ale skokem, mikročástice atomu (elektron) musí přijímat nebo vyzařovat energii po kvantech, nemůže získat pouze zlomek energetického kvanta
2) Duální charakteristika (korpuskulárně-vlnový mechanismus) - mikročástice se někdy chová jako částice a někdy jako vlna, vlnu nemůžeme lokalizovat v prostoru (projde 2 otvory najednou), platí pro ni skládání a ohyb, částice je lokalizovatelná v prostoru
3) Heisenbergův princip neurčitosti - není možné určit příští polohu mikročástice, náraz 1 fotonu na mikročástici změní její pohyb, po nárazu fotonu s co nejmenší energií (největší vlnovou délkou) dokážeme odhadnout, kde bude částice v dalším okamžiku po nárazu, ale nevíme, kde je teď, pokud použijeme foton s největší energií (nejmenší vlnovou délkou), tak dokážeme určit, kde je mikročástice (elektron) v tomto okamžiku, ale nevíme, kde bude po nárazu
Atomové jádro
složeno ze dvou mikročástic (elementárních částic) - z protonů a neutronů, společně se nazývají nukleony, počet nukleonů v jádře se nazývá nukleonové (hmotnostní číslo), A, počet protonů v jádře udává protonové číslo, Z, je také rovno počtu elektronů atomu a zároveň udává pořadí prvku v periodickém systému, počet neutronů v jádře se nazývá neutronové číslo, N
A = N + Z
nukleony jsou k sobě v jádře vázány ohromnými jadernými silami s malým dosahem (asi 10-15 m), u stálých jader převyšují elektrické odpudivé síly mezi protony, stálost jader závisí na poměru N a Z

 

 

Odpověď Mirkovi (atom II.):

Podobně jako Niels Bohr také Erwin Schrödinger vyřešil nesoulad atomu s realitou prohlášením, že pro mikrosvět realita (klasická fyzika) neplatí a přiklonil se ke kvantové teorii, která se spekulativnímu atomu zdála vyhovovat. Ukázalo se však, že ani kvantová spekulace jeho spekulativním částicím plně nevyhovuje a tak si Schrödinger (podobně jako Louis de Broglie) vymyslel paradoxního „kočkopsa“, za kterého dostal Nobelovu cenu: Každá částice je prý současně vlněním.

To je stejně chytré, jako tvrzení, že každá sněhová vločka je současně kapkou vody (pevné = kapalné). Zde máte konkrétní příklad, jak se člověk může ve své bezradnosti chopit slibného „co když“, jako baron Prášil svého copu, a vytáhnout se z bryndy ke vzdorovitému „co když = je to tak!“

Pro zdravou výživu svého „kočkopsa“ pak Schrödinger vyspekuloval tzv. „vlnovou rovnici“, kterou Max Born dospekuloval tak, že se Schrödingerova „vlnová rovnice“ ve skutečnosti netýká samotného „kočkopsa“ (vlno-částice), ale jen pravděpodobnosti jeho výskytu v různých bodech prostoru (na více místech současně). Zhrzený Schrödinger, kterému byla jeho teorie takto ukradena a proměněna v „Born-Schrödingerovu vlnovou rovnici“, na to reagoval slovy jednoho „válečníka“ z francouzského filmu „Knoflíková válka“:

Kdybych věděl, že v tom zpropadeném kvantovém skákání nenajdeme nic pevného, tak bych se v tom nikdy neangažoval.

Zkrátka, tzv. „kvantová mechanika“ zakotvila ve fyzice tak, že hned při svém vzniku ztratila pevnou půdu pod nohama.

K dovršení všeho se v Born-Schrödingerově vlnové rovnici začal ňahňat již zmíněný Niels Bohr, který dospěl k závěru:

Pokud částici nepozorujeme, potud nemá nijakou konkrétní polohu ani rychlost... ale je jaksi v prostoru rozprostřena současně na více místech... Teprve přímé pozorování způsobí, že částice zkolabuje do jednoho stavu, který zaznamenáme na našich přístrojích.

Niels Bohr nám ovšem neporadil, jak máme částici přímo pozorovat, když je současně všude a nikde. I tak ovšem vzbudil akademickou otázku: „Co je to vlastně pozorování?“ a „kdo vlastně způsobí kolaps částice? Objektivní přístroj, nebo subjektivní vědomí pozorovatele?

Inu, kdysi se přírodní věda vydala do světa s odhodláním ho pozorovat, aby nakonec paradoxně zjistila, že pozorovala jen své vlastní pozorování.

Protože ze Schrödingerovy vlnové rovnice takto nic nezbylo, začal plivat do vlastních řad a parodoval celou „kvantovou mechaniku“ jako paradox tzv. „Schrödingerovy kočky“, dle něhož je prý živá kočka současně mrtvá: „Živá kočka a mrtvá kočka jsou smíchány“.

Kdo má zálibu v intelektuálních paradoxech, nechť pilně studuje „teoretickou vědu“. Kdo chce pravdivě poznat realitu, nechť se takovými paradoxy nedá svést, ani ohromit tím, že se za tyto pitomosti rozdává Nobelova cena...

Jako obvykle, za uvedených okolností nelze od našich milých teoretiků očekávat, že by i jen v koutku své dušičky připustili nesprávnost svých teorií. Naopak od nich můžeme očekávat útok proti nepřizpůsobivé realitě. Zatímco zhrzení newtonovci prohlásili realitu za paradoxní (viz hydrostatické paradoxon), Bohrův žák Werner Heisenberg prohlásil:

Na kvantové úrovni existuje principiální omezení naší schopnosti poznávat svět!

Heleme se, koukejme se! Kvantová mechanika tedy počala slovy: „pro mikrosvět realita neplatí!“, a končí slovy: „v mikro-světě je realita nepoznatelná!“ Pánové, jak chcete poznat realitu tam (v mikrosvětě), kde jste ji předem vyloučili? Abyste z nevědění udělali „vědu“?

Idea nepoznatelnosti (agnosticismu) ovšem není nová a už vůbec ne Heinsenbergova. V novověku s ní jako první přišel David Hume, který tvrdil, že o původu svých vjemů nemůžeme nic vědět a tedy nemůžeme vědět ani to, co vlastně naše vjemy představují. To jediné, co můžeme mít, je prý slepá víra.

Emanuel Kant pokládal za nepoznatelné „věci samé o sobě“, které prý v našem vědomí vyvolávají vjemy „věci pro nás“. Kant tím sice jaksi instinktivně oddělil „projevující se“ (dítě) od jeho „projevu“ (pláče), nedocenil však význam projevu pro poznání toho, co se v něm projevuje. Nedomyslel, že projev poznáváme bezprostředně vnímáním, zatímco to projevující se poznáváme prostřednictvím uvažování o vnímaném. Proto Kant z možností našeho poznávání vyloučil „věci samé o sobě“ (samé o sobě = absolutní) a dovolil nám poznávat jen „věci pro nás“ (vjemy).

Po Kantovi nastoupila s mladistvým elánem praktická materialistická přírodověda, která si předsevzala budoucí poznání všeho, přičemž ovšem Kantovy „věci samé o sobě“ z reality tendenčně vyhnala, jako idealistické pověry, takže zůstala v podstatě kantovskou.

Na praktické vědě ovšem parazituje „teoretická věda“, jejímž hlavním nástrojem je žonglování se vzorci nereálné matematiky. Nutným následkem tohoto žonglování pak byly matematické paradoxy (vnitřní rozpory), které jistoty matematiky zpochybnily.

Ve snaze vzniklé rozpory překonat, vyspekuloval Gottlob Frege tzv. „matematickou logiku“, která měla položit nové a nerozporné základy matematiky.

Bertrand Russell však i v této „nerozporné matematické logice“ nalezl logické rozpory, které po osmileté úmorné práci se svým učitelem Alfredem Whiteheadem odstranil vydáním nerozporného učení „Principia Mathematica“, dodnes pokládaného za základ moderní matematiky.

Jenže, kde se vzal, tu se vzal šťoura jménem Kurt Gödel, jenž se zpočátku zdál pro teoretickou vědu tak slibným. Byl to totiž právě Gödel jenž dospěl k nadšenému objevu, že rovnice Einsteinovy Obecné teorie relativity umožňují cestovat v čase (do minulosti i do budoucnosti). Jaké však bylo zklamání, když r. 1931 zveřejnil tezi „O formálně nerozhodnutelných výrocích“ v níž metodou nerozporné Russell-Whiteheademovy matematické logiky dokázal dvojí:

a/ „V každém dostatečně bohatém matematickém systému (např. v aritmetice) se dají odvodit výroky, jejichž pravdivost nelze pomocí prostředků tohoto systému ani dokázat, ani vyvrátit!

b/ „Takový systém není schopen zjistit a dokázat ani svou vlastní vnitřní nerozpornost!

Uvážíme-li, že „teoretická věda“ ve všech svých spekulativních oborech, které jsme tu již otevřeli (Newtonových, Einsteinových, Planckových aj.), nebo ještě neotevřeli, oslňuje lidstvo především svými „matematickými vzorečky“, pak také nahlédneme, že ji Gödel fakticky odhalil jako nabubřelého „molocha na hliněných nohou“, který nemůže nic vědět...

Pokud matematiku (stejně jako logiku) emancipujeme od reality, potud se stává nereálnou a tedy k poznávání reality nepoužitelnou. Tak může sloužit jen nereálným spekulacím. Proto se musíme ptát: Proč byla matematika na akademické půdě emancipována od reality jako ryze abstraktní věda?...

 

 

atom III (Mirek, 05. 02. 2008 17:53)

Jádro je kvantový systém mnoha nukleonů interagující hlavně silnou jadernou interakcí. Teorie atomového jádra musí popsat:
Strukturu jádra (rozložení a charakteristiky jaderných hladin)
Mechanizmus jaderných reakcí (dynamické vlastnosti jádra)
Při budování teorie jádra jsou tři hlavní problémy:
Není znám přesný tvar sil působících mezi nukleony v jádře.
Rovnice popisující pohyb nukleonů v jádře jsou velmi komplikované - problém matematického popisu.
Jádro má zároveň příliš mnoho nukleonů (nedá se popsat pohyb každé jeho částice) i příliš málo (nedá se popsat jako makroskopické spojité prostředí).
Proto neexistuje teorie atomového jádra - existují pouze modely.
Model zaměňuje jádro za modelový zjednodušený fyzikální systém. - dobrý a dostatečně jednoduchý popis určitých vlastností jádra. Modely atomového jádra rozdělujeme:
A) Podle síly vzájemné vazby nukleonů:
Kolektivní modely (modely se silnou vazbou) - popisuje vlastnosti jádra způsobené kolektivním pohybem nukleonů
Jednočásticové modely (modely nezávislých částic) - popisuje vlastnosti jádra způsobené pohybem individuálního nukleonu v potenciálovém poli vytvořeném všemi nukleony v jádře.
Zobecněné modely - uvažují se i kolektivní i jednočásticové vlastnosti jádra.
B) Podle toho, jak popisují interakci mezi nukleony:
Fenomenologické modely - využívají střední potenciál jádra, jehož parametry jsou určeny z experimentu.
Mikroskopické modely - vycházejí z nukleonového poteciálu (fenomenologického nebo mikroskopického) a počítají interakci mezi nukleony v jádře.
Polomikroskopické modely - interakce mezi nukleony se rozdělí do dvou částí: střední potenciál jádra a zbytková nukleon. interakce.

 

 

 

Odpověď Mirkovi (atom III.):

Protože tu již nic nového k otázce existence atomu uvedeno není, vydejme se raději na malou exkurzi do obecné roviny světa úsudku na základě reálného pozorování:

Když Aristoteles psal svůj spis „Fyzika“, musel psát nejdříve hlásky (písmena), z nichž skládal slabiky, ze slabik slova, ze slov věty, z vět souvětí, z nich odstavce, kapitoly, knihy a z knih nakonec složil spis „Fyzika“. Kdo chce skládat dál, může

z mnohosti Aristotelových spisů složit celek Aristotelova díla, který je součástí mnohosti děl řeckých autorů, z nichž lze složit řeckou literaturu, z mnohosti literatur pak literaturu evropskou, světovou, planetární, galaktickou, mezigalaktickou atd. atd., tak říkajíc do nekonečna.

Čteme-li Aristotelův spis „Fyzika“, tu jako bychom ho rozložili na mnohost knih, ty na mnohost kapitol, kapitoly na odstavce, odstavce na souvětí, souvětí na věty, věty na slova, slova na slabiky, slabiky na hlásky (hlasy, zvuky) nebo písmena (znaky, symboly). Kdo chce rozkládat dál, ten může rozkládat vzduch (rozvlněný hlasem), či klikatící se inkoust (jímž bylo nasáno písmeno). Obojí látku (vzduch i inkoust) lze rozkládat na mnohost zlomků (částic), ty na menší zlomky (částice), ještě menší atd. atd. tak říkající do nekonečna.

Na jedné straně se někde v makrokosmickém nedohlednu ztrácí konec nekonečného skládání, na druhé straně se někde v mikroskopickém nedohlednu ztrácí konec nekonečného rozkládání. Avšak tam, kde končí nekonečné rozkládání, tam začíná nekonečné skládání (rozloženého) a obráceně, tam kde končí nekonečné skládání, tam počíná nekonečné rozkládání (složeného). Např.: Tam, kde Aristoteles ukončil svoje skládání spisem Fyzika, tam čtenář tento spis začne rozkládat.

Albert Einstein a ostatní „machři“ jeho typu (Newtonové, Ratherfordové, Planckové atd. atd.) by z naší exkurze měli určitě radost a jako třešničku na dortu by možná navíc přidali nějakou tu mravoučnou poznámku, např.:

Spojíme-li na obou stranách počátky a konce nekonečného skládání a rozkládání, jako bychom obojí úsilí uzavřeli do nekonečného obvodu, jako Einsteinův zakřivený paprsek světla. Zde, v tomto nekonečném okruhu neomezených možností se každý může proslavit jako objevitel něčeho nového. A se shovívavým úsměvem dodají: Jen se nesmíte trápit marnými otázkami typu: Co bylo dřív? Rozkládání (spisu) nebo skládání (hlásek)? Jednota (spisu), nebo mnohost (hlásek)?

K pravdě se totiž můžeme jen donekonečna přibližovat, absolutně nikdy ji však nedosáhneme. To by svět nebyl tajuplný...

Co se stane, přijmeme-li do služby k Dlouhému (skládání) a Širokému (rozkládání) ještě Bystrozrakého (rozum)?

Zdalipak alespoň rozum dohlédne konce obojího nekonečna?

Zdravý rozum nám však odpoví:

To, co je tu na obou koncích nekonečna uzavřeno do nekonečného obvodu, není než bludný kruh, v němž je realita sešněrována předivem lží nemravných a nezodpovědných intelektuálů, otrocky sloužících vzdoro-inteligenci. S nimi do nekonečna bloudit, civět ani spekulovat nemá v žádném směru nijaký smysl. Musíme se tedy ptát: Jak se z bludného kruhu vysvobodit? Opustíme-li bludný kruh, opustíme s ním i realitu sešněrovanou předivem lží. Nezbývá, než bludný kruh rázně rozetnout, jako Alexandr Makedonský rozťal „górdický uzel“ a Břetislav Moravský řetěz brány Svinibrodského kláštera!

Nejvhodnější místo, kam je třeba tnout, představuje např. výše zmíněná hláska.

Tam, kde intelektuál pokračuje v rozkládání hlásek a písmen, tam totiž podvádí (vědomě či nevědomě). Tam totiž namísto hlásky rozkládá látku (vzduch či inkoust). Je snad hláska vzduchem, či písmeno inkoustem?

Spis, kniha, kapitola, odstavec, souvětí, věta, slovo a slabika, to vše jsou vyšší ideje, složené z nižších idejí. Nejnižší ideou v této hierarchii idejí je hláska, která již z ničeho složena není a nelze ji tedy ani na nic menšího rozložit. Tato nejnižší idea má však schopnost, kterou vyšší ideje nemají. Umí se projevit ve hmotě (zobrazit se v látce jako živý hlas, či jako mrtvé písmeno). Vyšší ideje se tedy mohou ve světě fyzickém projevovat jen skrze ni.

Pokud ovšem hlásku (ideu) projevující se ve hmotě nedokážeme odlišit od hmoty, v níž se projevuje, zmateme ideu s hmotou v jakousi „ideo-hmotu“, jíž přisoudíme vlastnosti obojího (ideje i hmoty). Tak vznikl Demokritův atom, jako nejmenší a dále již nedělitelná částečka hmoty! (To nedělitelné je vlastnost ideje, nikoli hmoty.)

Lze ovšem namítnout: Tím však není zodpovězena otázka, zda bylo dříve skládání nebo rozkládání Aristotelova spisu „Fyzika“. Jako je nemožné, aby napsal nejdříve celý spis a ten pak rozložil na knihy, kapitoly, odstavce, souvětí, věty, slova, slabiky a hlásky, tak je nemožné, aby napsal nejdříve pytel potřebných hlásek a z nich pak poskládal potřebné slabiky, slova, věty, souvětí, odstavce, kapitoly, knihy a spis.

Jenže to je již jiná otázka pro bystrozraký rozum. Zde jsme měli vyřešit otázku existence či neexistence atomu...

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Prosím o srozumitelnost (Helena, 10. 02. 2008 16:06)

Děkuji Vám za odpověď, kterou jste ukázali, proč se to děje. Za odhalení pravdy Vám nikdo dnes nic nedá, jak je vidět. To je šokující sdělení! Současný státní systém (nejen vzdělávací) je postaven na tom, že je jednodušší a bezproblémové žít dál ve lži. A jak říkáte, akademie věd nechaly uzákonit školní osnovy, ve kterých se povinně dětem proplachují mozky lživými informacemi. Sice na první pohled se to tak nezdá, ale jak to tady píšete, tak je vidět, že teorie Einsteina, hydroparadox atp. lžou. (Sice těm gravitačním silám stále moc nerozumím a nechápu, co to je za síly a jak by s nimi tedy lidé měli pracovat? Vrátíte se ještě k tomu? Kde se ty síly berou, příčina vzniku atp.)

Takže i kdyby se nějaký hledač pravdivého poznání o něco snažil a něco jim vyvrátil, tak oni na to mají uzákoněné osnovy, takže stejně se dál bude učit to, co oni si uzákonili pro vzdělávání dětí! Mají v rukách masmédia a hledač pravdy nemůže lidem říci, co našel. Snad jedině internet! Ale to je asi také jen otázka času, kdy ve jménu nějakých ochran občanů před škodlivými informacemi atp. budou moci legálně zavřít web s jinými informacemi, než schválenými dle osnov a akademie.
Ráda bych ještě požádala o to, abyste srozumitelně řekli, o co jde. Já už začínám ztrácet půdu pod nohama, jak nyní v odpovědích Mirkovi, jaksi se mi ztrácí, co je výstupem, výsledkem odpovědi. Stručné shrnutí. Nešlo by, prosím, jednou větou třeba v předu či vzadu za delší a složitou odpovědí shrnout, co jste vlastně řekli? Aby pak člověk dokázal tu jasnou jednu dvě věty potom mít v hlavě a s tím závěrem s tou tezí mohl přistupovat k rozsáhlé odpovědi (problematice jako celku) a mohl to v ní hledat. Já to musím číst několikrát, abych vůbec pochopila, co chcete říci a stejně si ani pak nejsem vůbec zcela jistá a zůstávám na pochybách, zda toto je výsledkem Vaší odpovědi.

Třeba ohledně atomů chcete říci, že sice atomy existují, ale jiné. Ale nepíšete jak jiné. Jak ten atom bude vypadat? Píšete, že atom jsou nejnižší ideje? Ale to je tedy atom nějaké ideje. Ale jak bude vypadat atom hmoty? Myslím, že to bude nějak souviset s tou plností a prázdnotou. To jste tam neřekli jen tak. Ale tam někde musí být přece elektrony, jádro… nebo ne?

Jak by potom bylo možné vysvětlit elektrický proud, rozdílné potenciály (nevím, jak to říci, vůbec elektřině nerozumím, ale to, že někde je větší napětí a někde menši?) To snad to lze vysvětlit jen elektrony, co jiné by se tam mohlo odehrávat?

Velmi nesrozumitelné je i vědecký výklad, kdy se hovoří o kvantech, že tam elektron – částice je všude a nikde. Tedy, že vlastně stejně není… to je skutečně „geniální vědecký výklad“. Ale jak to tedy s tím atomem je, vážně? Nebo tím je otázka uzavřena? Atom hmoty není.

 

Odpověď Heleně (srozumitelnost):

Abychom nemluvili o něčem, co nikoho nezajímá, odpovídáme tu jen v rozsahu daném otázkou. Chcete-li abychom u nějakého tématu ještě setrvali nebo se k němu vrátili, stačí se zmínit (námitkou, otázkou atp.). Ptáte-li se nyní na gravitaci, o jaké síly se vlastně jedná a kde se berou, pak rádi odpovíme, neboť jsme byli svým způsobem zklamáni, že jsme hydro-paradox opustili dřív než takové otázky padly. Lze s radostí říci, že alespoň Vy chcete jít více do hloubky věci. Přirozeně si neosobujeme patent na vševědoucnost, co však víme, s tím se podělíme v míře, v jaké je o věc projeven zájem...

Jak vyplynulo z diskuse o atomu, nejdříve musí vzniknout prázdný prostor a teprve potom může vzniknout plnost hmoty. V technické praxi je prázdný prostor vyjadřován pojmem „světlost“ (např. vnitřní světlost trubky, tunelu atp.). To není nahodilý pojem, ale pojem lakonicky vyjadřující tajemství stvoření.

Své zkušenosti s prostorem si osvojujeme v pozemských poměrech, kde je prázdnota prostoru různě naplněna hmotou, jíž můžeme kousek prostoru také ohraničit (dlaněmi, hrncem, náručím, plotem atp.), abychom si ho přivlastnili. Proto také tak snadno naletíme klamu, že nejdříve musela být hmota a pak hmotou ohraničený prostor. Pokud tomuto nesmyslu neuvěříme (prostor přece není pouze uvnitř, ale také vně hrnce), můžeme si položit otázku početí prvotního prostoru.

Zkrátka, prvotní prostor je dán všestranně hvězdicovitě uspořádanými (rozprostřenými) paprsky sil, jevícími se relativně jako světlo. Odtud pojem „světlost“, odtud také pojem „hvězda“ (tzv. „Slunce“ ve středu hvězdného prostoru není hvězdou, ale planetou s charakterem „stálice“). Protože na počátku není podle čeho určovat relativní strany je uspořádání paprsků sil nutně všestranné, tj. kulovité. Vnější a vnitřní konce paprsků dávají také prvotní prostorovou orientaci: „do všech stran vnější a ze všech stran vnitřní“. Vnější konce tvoří do všech stran povrch koule, vnitřní konce se ze všech stran koncentrují do středu koule. Vůči středu pak můžeme odvodit druhotnou orientaci: „do všech stran odstředivé a ze všech stran dostředivé“. Pokud se pak paprsky sil (světla) projevují ze všech stran dostředivě, potud mluvíme o tzv. přitažlivosti, gravitaci. Opakem gravitace, kterou tak důvěrně známe ve vnitřní sféře prostoru Země, je antigravitace, kterou můžeme pozorovat ve vnějších sférách Slunce (např. jako tzv. sluneční vítr), ostatních planet a celého prostoru hvězdy. Vzhledem k vnější antigravitaci každého prostoru (planetárního, či hvězdného), jsou mj. také americké výlety na Měsíc mistrovským kouskem akademického iluzionismu...

K požadavku shrnutí výsledku diskuse:

Einsteinovy teorie relativity, založené na tzv. „hraniční rychlosti světla“ (1c + 1c = 1c), jsme z kořene vyvrátili jako čiré nesmysly, mj. odhalením podvodů tzv. Michelsonova pokusu. Nikola Tesla učinil totéž zmíněným experimentem...

Tzv. „atom“ (jako nejmenší, dále již nedělitelný celek = „monada“) je realitou pouze ve světě idejí, nikoli ve světě hmoty. Nejvýstižnějším pojmem pro hmotu je Mojžíšův „prach země“, jenž vystihuje veškerá skupenství hmoty (pevné, kapalné, plynné i plazmatické = ohnivé). Na jedné straně lze mnohost zrnek prachu země skládat (např. do pískové bábovky), na druhé straně lze každé jednotlivé zrnko prachu země rozkládat (dělit na zlomky). V principu (abstraktně) lze zrnko prachu dělit na stále menší a menší částice doslova libovolně (tak říkajíc do nekonečna). Reálně je však takové dělení limitováno nástrojem dělení. Obrazně řečeno, nožem lze krájet jen takové nudle, jejichž délka je větší než tloušťka břitu nože. Další krájení pak už není fyzicky možné (i když v principu možné je). Ve světě hmoty tedy nelze mluvit o dále již nedělitelném atomu, ale pouze o nejmenší dosažené (reálným dělením) částici hmoty (prachu země)...

Jevům jako je elektřina můžeme porozumět jen tehdy, ptáme-li se po původu plnosti hmoty. Je-li prvotní prázdný prostor, jak a z čeho v něm mohla vzniknout plnost hmoty? Mojžíšův pojem „prach země“ hmotu vystihuje jako produkt rozpadu, eroze, rozkladu. Připomeňme si v diskusích o hydro-paradoxu zmíněný rozdíl mezi vnějším objemem a vnitřní hustotou každého tělesa, tedy i tělesa (koule) prostoru. Ve vnitřní sféře dostředivé koncentrace je hustota paprsků světla vyšší než ve vnější sféře jejích odstředivého rozptýlení. Tím je dána prvotní nerovnost hustot. V pozemských poměrech můžeme pozorovat erozi právě všude tam, kde dochází ke kontaktu různých hustot. Proč? Zde platí následující reálný axióm:

Nižší hustota se vůči vyšší hustotě chová savě jako relativní vakuum, usilující o vyrovnání obou hustot!

Proto se hustější látky rozpouštějí nebo rozpadají (korodují) v řidší vodě (resp. na vzduchu, v ohni atp.). Proč např. po vytažení ruky z vody, zůstává ruka mokrá? Protože na ní ulpívá tolik vody, kolik jí udrží její savé síly, usilující o vyrovnání hustot ruky a vody. Naštěstí je okolní vzduch řidší než voda a ruka uschne dřív než ji voda rozloží (z ruky je voda nasáta vzduchem v podobě řidších vodních par).  Obdobou toho je to, co nazýváme transpirací našeho těla (vypařování do okolního vzduchu). Protože se nerovnost hustot vyskytuje již v prvotním prostoru, je v něm založena také příčina eroze paprsků sil (světla). Zkrátka, relativní plnost hmoty (prach země) je produktem eroze relativní prázdnoty paprsků světla (podstaty světlosti)! Týž původ mají také tzv. „fotony“ (částice rozpadlého světla), „elektrony“ (částice el. proudu) aj. Molekula je opačným případem. Molekula je „v malém“ produktem skládání částic hmoty (zrnek prachu země), jako je jím „ve velkém“ např. písková bábovka... Vedle eroze totiž fungují také procesy opačné, dané např. gravitačními silami koncentrace.

Tzv. „vědecký výklad“, jemuž se zdají být částice všude a nikde je nesrozumitelný, protože je nepředstavitelný a nepředstavitelný, protože je nesmyslný (paradoxní)...

 

dodatek ke srozumitelnosti (Helena, 10. 02. 2008 16:07)

Když není tak není, ale co dál? Jak to mám prosím pochopit, jestli tu odpověď vůbec chápu správně? Je to revoluční teze.
Jak můžeme žít bez hmotných atomů? A co molekuly? Vždyť ty jsou snad i vidět. On je snad dokonce vidět i ten atom v elektronovém mikroskopu při obrovském rozlišeni, ano?
Děkuji za odpověď, na kterou opravdu s velkou zvědavostí čekám.

PS: A v té otázce Petra vidím jakási slova – pojmy a obraty jako rekurze, nevyslovitelnost sémantiky atp., mám obavu, abych Vám rozuměla. Vlastně mám problém pochopit i tak náročnou otázku a uniká mi o co v ní jde i její souvislost s celým kontextem otázek. Abyste se nedostali i Vy na nějakou jinou „odbornější“ úroveň, kam my obyčejní lidi asi nemáme šanci dosáhnout. Přimlouvám se za nějaké slovní uvedení za ruku nás obyčejných čtenářů do Váši jámy lvové! (To myslím s úsměvem a obdivně k Vašemu týmu, jako že tady svádíte skutečně obrovský zápas ohledně pravdivého poznání a něco mi říká, že máte pravdu i tady v tom, ačkoli je to na první pohled absurdní. Ale kdo mi tak krásně umí vystihnout, vysvětlit výchovu a péči o děti, ten se snad přeci nemůže jinde tak hrubě splést.)

 

Odpověď Heleně (dodatek ke srozumitelnosti):

Tak jako dělení částic hmoty (zrnek prachu) prakticky končí tam, kde je dělící nástroj (ostří nože aj.) stejně hrubý jako dělená částice, tak pozorování částic hmoty končí tam, kde je nástroj pozorování (oko, mikroskop aj.) stejně hrubý jako pozorovaná částice. Pozorování prostřednictvím tělesných smyslů (ale i umělých přístrojů) je limitováno konstrukcí těchto smyslů (nástrojů). V principu se veškeré pozorování zakládá na doteku (prstem, klackem, paprskem světla atp.).

Když byl René Descartes dotázán, co je to světlo, zaryl svou vycházkovou hůl do země, otočil s ní kolem osy a odpověděl: „Toto (má hůl) je světlo!

Představte si svazek paprsků světla, jako svazek stejně dlouhých špejlí (tzv. „fasces“). Když jeden konec svazku přitlačíme na povrch koule tak, aby se jí dotýkaly konce všech špejlí, projeví se na druhém konci svazku uspořádání konců špejlí v podobě povrchu pozorované části koule. Takový je v principu mechanismus přenosu (obrazu pozorovaného tělesa) světlem do našeho oka. Slepec si týž obraz může zprostředkovat jedinou slepeckou holí, kterou systematicky oťukává povrch koule. To, co na druhém konci hole (svazku paprsků světla) pociťuje v ruce (v oku), je dotek druhého konce hole (druhých konců svazku), nikoli obraz oťukávané (osvětlené) koule. Obraz povrchu koule si musí vytvořit jako svou duševní představu, na základě uspořádání tělesných (smyslových) doteků druhého konce hole (svazku paprsků světla). Představa (obraz pozorovaného předmětu) je tedy zprostředkován (nikoli dán) mnohostí doteků, z nichž každý představuje pouze sám sebe (dotek). Jak za těchto okolností můžete pozorovat částici, které se lze dotknout jen jediným paprskem (jedinou špejlí), jehož dotek nám nemůže projevit víc, než jen sám sebe (dotek)?

Kdo tvrdí, že pozoroval, nebo vyfotografoval (pomocí jakéhokoli přístroje) údajnou nejmenší částečku hmoty, ten je buď úplně padlý na hlavu, nebo vědomě lže. Jsou ovšem i tak drzí „odborníci“ kteří Vám předloží obrázek rozmazaného fleku a budou Vám tvrdit, že to je nedokonalá fotografie atomu, tj. elektronů obíhajících kol jádra...

Pokud možno sami tzv. „cizí slova“ nepoužíváme, ale mluvíme tak, jak nám zobák „narost“. Setkáme-li se s jejich použitím, ať už proto, že jsou tzv. „odborným“ výrazem, nebo prostě v daném případě obvykle používaným, zpravidla se musíme podívat do slovníku, co vlastně znamenají a dál již používáme (je-li to možné) jejich český výklad. Přirozeně bychom byli raději, kdyby to přispívatel udělal za nás. Zastáváme totiž následující stanovisko: Kdo věc pochopil, ten ji dovede vyjádřit vlastními slovy. Pokud však věc není ještě úplně jasná, potud se nevyhneme používání „odborných“ pojmů, abychom přesně tlumočili, jak ji vyjádřil příslušný „odborník“, abychom kvůli nedorozumění namísto jeho tvrzení, nevyvraceli svůj nesprávný výklad jeho tvrzení. Zkrátka, pokud se zde o věci nevyjádříme zcela srozumitelně, potud žádejte další upřesnění. Nebudeme-li toho schopni, přiznáme, že dané věci nerozumíme, nebo neznáme její pozitivní řešení. Vaše otázky jsou tu však vždy důležitější, než naše odpovědi, neboť bez nich bychom odpovídali pouze mrtvým stránkám, nikoli živě na věci zúčastněným lidem...

-zmp-

 

problém rekurze (Petr, 10. 02. 2008 09:40)

Citoval jste Godelův teorém o neúplnosti.
"Žádný axiomatizovaný systém není schopen zjistit a dokázat ani svou vlastní vnitřní nerozpornost!"

 

To je ten problém "rekurze", na který se v různých variantách ptám (vztah rozumu a víry v důkaz, jak mohu rozumem, mluvit o rozumu samém? - a ničím jiným než rozumem to nejde, ten problém bych jen odsunul, paradox lháře a nutnosti stále vyšších rovin jazyka, abych mohl nahlédnout vždy vztah mého jazyka ke světu...) Když jsem zmínil Hintikkovo řešení Godelova teorému, tak jste napsal, že Hintikka by měl bádat česky... Ale vidíme, že Godelův problém přeložený do češtiny nezmizel... A že řešení tohoto problému určitě půjde přeložit do francouzštiny...

K mému zklamání jsem se na různě formulované dotazy o stejném problému odpovědi (kromě náznaků) zatím nedočkal. Dělá to na mne dojem, že ten problém popisujeme u různých vědeckých teorií, ale čistě filozofické uchopení a řešení toho problému mi tady zatím chybí. Vždyť ty vědecké teorie a jejich paradoxy jsou jen důsledek nevyřešenosti toho problému.

A pokud ten problém nevyřeším (nebo jej vyřeším jen nekonkrétní frází) nakonec se mi v mém vidění světa ty paradoxy jen v jiné podobě objeví také... Nedopouští se Godel stejné chyby jako paradox lháře? Vždyť na něm (a tedy na nevyslovitelnosti sémantiky) je vlastně založen... Ale moje dnešní otázka zní:

Jak byste si Vy poradil se zásadním problémem "rekurze"?

 

Odpověď Petrovi (problém rekurze):

Vaše shrnutí Gödelova důkazu musíme poněkud upravit: Nikoli „žádný“ a nikoli „axiomatizovaný“, ale:

nereálný (ryze abstraktní) matematický systém není schopen zjistit a dokázat ani svou vlastní vnitřní nerozpornost!

Vedle nereálné (akademické) matematiky, počítající výhradně s abstraktními symboly (čísly a písmeny), existuje přece (zde již vícekrát zmíněná) reálná matematika, počítající s abstraktními symboly (čísly a písmeny) jen jako se zástupci konkrétní reality (axiomatické = obsahující reálné axiómy). Uveďme si příklad:

Nereálná matematika již na základní škole vyplachuje mozky dětí následujícím paradoxním nesmyslem:

Jestliže A = 1 a také B = 1, pak: A = B (protože: 1 = 1)...

Učitel psaní by dal dětem určitě pětku, kdyby zaměňovaly A s B v domnění, že A = B.

Učitel počtů by dal dětem za totéž A = B jedničku, přestože mu doslova bije do očí skutečnost, že se A nijak nepodobá B a tedy jedno druhým není, ani se mu nijak nerovná.

Tzn., že nereálný matematický systém „není schopen zjistit a dokázat ani svou vlastní vnitřní nerozpornost!

Co k tomu může říci reálná matematika?

Abstraktní symbol „A“ zastupuje ve výpočtu (pro zjednodušení) nějakou konkrétní kvalitu, např. „mouku“.

Abstraktní symbol „B“ zastupuje ve výpočtu (pro zjednodušení) odlišnou konkrétní kvalitu, např. „saze“.

Abstraktní symbol „1“ představuje ve výpočtu konkrétní kvantitu míry, např. „kilogramu“. Tzn., že:

Rovnice: A = 1 představuje: 1kg mouky

Rovnice: B = 1 představuje: 1kg sazí

Ač na miskách vah platí, že: 1kg mouky = 1kg sazí (1 = 1), přece neplatí, že: mouka = saze (A = B), ale naopak platí:

mouka ≠ saze, A ≠ B!

Tzn., že reálný (axiomatický) matematický systém „je schopen zjistit a dokázat nejen svou vlastní vnitřní nerozpornost, ale také vnitřní rozporuplnost nereálné (akademické) matiky!“...

Z věci je zřejmé, že nereálná matika bude na svých paradoxních „základech“ (A = B) vršit nové a nové paradoxy, zatímco reálná matematika bude na reálných základech (A ≠ B) stavět bez paradoxů...

Na otázku „jak mohu rozumem, mluvit o rozumu samém“ odpovídáme následovně:

To, co je v objektivní realitě řádem (rozumným uspořádáním věcí), to je v subjektivní realitě logikou (rozumným uspořádáním idejí). Proto můžeme subjektivním rozumem poznávat (nabírat do čepice) objektivní rozum a obráceně, objektivním rozumem můžeme ověřovat správnost (zdravost) subjektivního rozumu. Tzn., že jedním rozumem můžeme mluvit o druhém rozumu, aniž by ten či onen rozum mluvil sám o sobě.

To, co nazýváme „věcí“ objektivního rozumu (řádu objektivní reality), jsou ve hmotě projevené (otisknuté, zrcadlené) ideje makrokosmického rozumu. Obdobně může také subjektivní rozum (vynálezce, umělec atp.) tvořivě projevit ve hmotě ideje mikrokosmického rozumu.

To, co nazýváme „idea“ se ve vědomí subjektu (makro i mikro-kosmického) realizuje dvojím způsobem, jako představa a pojem. Aby se lidé mezi sebou mohli domluvit, musí si vyvinout jednotný systém reálných představ a pojmů. Jednotným celosvětově platným systémem konstrukce reálných představ je Euklidova geometrie (v žádném případě neeuklidovská vzdoro-geometrie). Naproti tomu jednotný systém reálných pojmů neexistuje celosvětově, ale jen v rámci tzv. mateřských jazyků, které se musí s tzv. „sémantikou“ (naukou o významu pojmů) vypořádat v rámci různých národů, tj. z hlediska různých kultur. Rozdíl mezi představami a pojmy spočívá mj. v tom, že představy můžeme přejímat (snímat, kopírovat) z objektivní reality vnímáním, zatímco pojmy z objektivní reality vnímáním vytěžit nelze. Pojmy si musíme vytvořit (na základě uvažování o vnímaném) jako jakési subjektivní „popisy“ představ.

Z vlastních zkušeností víme, že táž věc, např. strom, se našemu pozorování může jevit z různých stran různě. Proto se v technické praxi zažilo zobrazování objektů ze tří různých pohledů (v tzv. nárysu, půdorysu a bokorysu). I popisné pojmy je tedy třeba vyvíjet vzhledem k různým pohledům různě (v různých kulturách) a tímto různým pojetím téhož (různých pohledů na totéž) je třeba se vzájemně obohacovat. Proto je dobré mít pro jednu představu více různých pojmů (tzv. „synonym“).

Momentálně na špici takového vývoje pojmů je český jazyk. Tzn., že Gödelův problém lze snadněji vyřešit v češtině než ve francouzštině, či v jiném jazyku, což se také stalo...

Protože Gödelův problém je problémem nereálné matiky, nikoli matematiky reálné, tkví jeho filozofické uchopení a řešení právě v odlišování matematiky nereálné od matematiky reálné...

Můžeme tedy uzavřít: Tzv. „vědecké“ teorie a jejich paradoxy nejsou důsledkem nevyřešenosti Gödelova problému, ale následkem emancipace akademické matematiky od reality. Gödelův problém vlastně na tento následek upozorňuje...

Jde tedy o to, přijmout předložené rozlišování matematiky reálné a nereálné za své, tzn., pod tíhou uvedených argumentů uvěřit, že právě to je jediné možné řešení, které nás veškerých akademických paradoxů navždy zbaví...

Na otázku: „Nedopouští se Godel stejné chyby jako paradox lháře?“ tedy odpovídáme. Protože akademicky vzdělaný Gödel nedokázal odlišit matematiku reálnou od nereálné (znal pouze tu nereálnou), dospěl pouze k jednostranně negativnímu důkazu nedostatečnosti nereálné matematiky, o níž ovšem netušil, že je nereálná. Jeho negativní důkaz má tedy tutéž cenu, jako negativní důkazy (aporie) Zénóna z Eleje. Nám už zbývá jen k těmto negativním důkazům (jak věci nemohou fungovat) připojit důkazy pozitivní (jak věci mohou fungovat)...

Protože výše citovaný Slovník cizích slov vykládá „rekurzi“ jako návrat mluvidel do klidové polohy, Vaše závěrečná otázka: „Jak byste si Vy poradil se zásadním problémem "rekurze"? nám není zcela jasná. Prosíme tedy o její upřesnění...

-zmp-

 

 

 

doplnění (Petr - 22. 02. 2008 20:15)

Děkuji za všechny odpovědi. Rekurze je v matematice a filozofii funkce která se vztahuje k sobě samé. I Vámi uvedený příklad si zachoval tu esenci.

 

 

 

 

 

filosofický problém relativity pohybu (Petr, 10. 02. 2008 08:19)

Zamýšlel jsem se nad podstatou pojmu pohyb.(Michelsonův experiment, loď, která se nepohybuje, problém heliocentrické soustavy). Napsal jste: pohyb Země kolem své osy je prokázán. Možná jsem to nepochopil, ale jak byl prokázán? Když pohyb je přece relativní, mohu říct, že se otáčí celý vesmír. A podle Vašeho axiomu je stanovisko pozorovatele v klidu.

Jak mohu prokázat pohyb Země a neudělat chybu, kterou podle Vás udělal Michelson? Ten problém je totiž zdá se obecný (když hovořím o celku) a filozofický a nesouvisí vlastně s Michelsonem ani Einsteinem. Ti ten problém vyřešený také neměli. A na ten problém hledám ve svých různě formulovaných otázkách odpověď.

 

 

Odpověď Petrovi (filosofický problém relativity pohybu):

Teze, že kol Země může rotovat celý vesmír, zatímco planeta Země je v relativním klidu, je známa jako Ptolemaiova „geocentrická soustava“. Proti ní postavil Mikuláš Koperník antitezi v podobě „heliocentrické soustavy“, podle níž může Země rotovat kol své osy, zatímco Slunce a ostatní vesmír je v relativním klidu. Kdo má pravdu? Ptolemaios nebo Koperník?

Zdá se, že relativita pohybu a klidu je tu pozorována ze dvou různých hledisek:

a/ Ptolemaios pozoruje z hlediska zeměkoule, která se mu jeví být v klidu

b/ Kopernikus pozoruje z hlediska Slunce, jež se mu jeví být v klidu

Je tu však problém. Koperník mluví také o pohybu Slunce. To se akademickým „odborníkům“ zřejmě nehodí a tak je tento fakt z Koperníkovy soustavy buď zcela vynecháván, nebo jen letmo zmíněn, nikdy však doslova citován. Jisté je, že pokud Koperník mluví o pohybu Slunce, pak o něm nemůže mluvit z hlediska Slunce. Z hlediska Zeměkoule o něm rovněž nemůže mluvit, neboť pak by mluvil jako Ptolemaios. Nuže, z jakého hlediska mluví Koperník o pohybu Slunce?

Nazvěme toto neznámé hledisko pracovně „třetí hledisko“.

Nyní se musíme ptát: Kolik hledisek je třeba vzít v úvahu, při posuzování relativity pohybu a klidu? Jedno, dvě, tři nebo více?

Než pokročíme dál, připomeňme si tu první dva reálné axiómy, které jsme poznali v diskusích o tzv. „dilataci času“:

1. stanoviště pozorovatele se pozorovateli jeví (zdánlivě) vždy v relativním klidu!

2. relativní pohyb stanoviště pozorovatele se zdánlivě (iluzorně) přenáší na jeho okolí!

Nyní si objasněme, co vlastně představuje pojem „vztah“ (relace, relativita) a jak se vztah vlastně navazuje.

Tak např. nás z nějaké činnosti vyruší zvonění. Všeho necháme a jdeme otevřít. Za dveřmi, s palcem na zvonku, spatříme listonoše. Co se tu odehrálo? Listonoš k nám prostřednictvím zvonku navázal vztah, aby nám mohl předat dopis, jímž s námi naváže vztah někdo jiný, např. výběrčí (čehokoliv). Také se může stát, že za dveřmi potkáme oba, výběrčího i listonoše a oba s námi navážou vztah tím, že nás osloví. Pokud nás osloví oba současně, tu jim řekneme: Pomalu pánové, pěkně jeden po druhém!

Tzn., že vztah nelze navázat současně mezi třemi (námi, výběrčím a listonošem) či více osobami (věcmi, ději atp.), ale vždy jen mezi dvěma (námi a výběrčím, nebo námi a listonošem). Také je zřejmé, že vztah nenavazují současně (oboustranně) obě strany, ale jednostranně jen jedna strana ke druhé (např. výběrčí nebo listonoš k nám). Chceme-li navázat vztah i my k nim, musíme navázat nový vztah. Tzn., že ve vztahu je jedna strana navazující a druhá navázaná.

Rovněž je zřejmé, že navazující strana se při navazování vztahu projevuje objektivně (zvoněním, oslovením, kopancem atp.), zatímco navázaná strana je do vztahu vtažena subjektivně (vnímáním objektivního projevu navazujícího).

Obecně řečeno, vztah je navázán vždy jaksi z venčí do nitra, z objektivní reality do subjektivní reality, mezi projevujícím se a vnímajícím, mezi projeveným předmětem vědomí a vnímajícím vědomím, mezi předmětem vědomí a vědomím, mezi projevem a vjemem.

Tím jsme poznali další tři reálné axiómy relativity, které můžeme připojit k prvním dvěma:

3. vztah lze navázat jen mezi dvěma

4. vztah se navazuje jednostranně (navazujícím předmětem vědomí): vzájemný vztah = dva jednostranné vztahy

5. vztah je navázán vždy z venčí do nitra, mezi objektem a subjektem, projevem a vjemem, předmětem vědomí a vědomím

První a druhý reálný axióm, jsme poznali ve vlaku, jenž projížděl kolem druhého vlaku, ať už stojícího, či protijedoucího. V obou případech (1,2) se totiž pohyb našeho vlaku zdánlivě přenášel na míjený vlak, zatímco náš vlak se nám zdál být v klidu. Kdybychom totiž míjený vlak nevzali na vědomí (kdyby k nám nenavázal vztah podle reálného axiómu č. 5), tak bychom pohyb našeho vlaku nepozorovali na něm, ale na okolní krajině, popřípadě vůbec (kdybychom měli na oknech zatažené závěsy).

Dejme tomu, že se někde u piva sejdeme s cestujícím z protijedoucího vlaku, jenž objektivně pozoroval totéž co my (náš vlak navázal vztah k němu podobně, jako jeho vlak navázal vztah k nám), avšak pozoroval vše subjektivně obráceně (svůj vlak v klidu a náš v pohybu). Tu přirozeně povedeme spor o to, čí vlak byl vlastně v klidu a čí v pohybu. Pokud neznáme reálné axiómy (1,2) potud se nemůžeme shodnout a poženeme věc k soudu.

Spravedlivý soudce ovšem nemůže vzít v úvahu pouze stanovisko jedné ze sporných stran, ale musí vzít v úvahu stanoviska obou sporných stran. Tzn., že nemůže soudit spor ze stanoviska té či oné sporné strany, z hlediska toho či onoho vlaku, ale musí ke sporu zaujmout stanovisko (hledisko) třetí. A to je právě ono hledané „třetí hledisko“, z něhož mluvil Koperník o pohybu Slunce, aniž mluvil jako Ptolemaios.

Třetím hlediskem soudce, ve sporu dvou proti-vlaků, je okolní krajina. Jen odtud lze správně pozorovat, který z vlaků ve vzájemném vztahu (3. a 4. axióm) je v klidu a který v pohybu, popřípadě zda nejsou v pohybu oba vlaky.

Soudce v tomto sporu nepřihlíží k tomu, zda je jeho okolní krajina (povrchu zeměkoule) v klidu nebo v pohybu, ale přihlíží pouze a jen ke vztahům mezi oběma vlaky. Tzn., že svůj vztah (třetí strany) k oběma sporným stranám nebere vůbec v úvahu (ze své úvahy ho zcela vylučuje).

Protože mluvíme o soudcově uvažování (o sporu dvou stran) můžeme věc demonstrovat na mechanismu vah. Dvě misky vah jsou jako dva sporné protijedoucí vlaky a těžiště vah je jako nezúčastněné hledisko soudce z okolní krajiny. Vážíme-li na miskách vah, tu rovněž nepřihlížíme k pohybu či klidu mechanismu vah (jeho těžiště). Jinak bychom přece nevážili poctivě.

Můžeme tedy říci, že hledané Koperníkovo „třetí hledisko“, není hlediskem pozorovatele (Slunce, Země, či jiné těleso naší planetární soustavy), ale hlediskem myslitele. Nyní se můžeme ptát:

Kde se v planetární soustavě nachází „třetí hledisko“ myslitele, jako se ve sporu dvou vlaků nachází v okolní krajině?

Tak, jako ve sporu dvou vlaků je třetím hlediskem těleso celé zeměkoule (s krajinou na ní), tak je třetím hlediskem ve sporu dvou planetárních soustav (geocentrické a heliocentrické) těleso prostoru celé planetární soustavy! Tím, že Koperník mluvil o pohybu Slunce (středu planetární soustavy), tím na sebe prozradil (aniž to vyslovil), že umí celou planetární soustavu pojímat také jako těleso konečného (uzavřeného, ohraničeného) prostoru! A právě to, se akademickým „odborníkům“ nelíbí, neboť oni si přejí, aby meziplanetární prostor pokračoval dál, aby byl totožný s jejich domnělým (vymyšleným) mezihvězdným prostorem...

My však již známe odpověď na výše položenou otázku:

Kolik hledisek je třeba vzít v úvahu při posuzování relativity pohybu a klidu? Jedno, dvě, tři nebo více?

V úvahu bereme jen dvě sporná hlediska pozorovatelů (z misek vah), a to z třetího hlediska myslitele (těžiště vah), které ovšem již v úvahu nebereme!

Tzn., že k pravdivému poznání relativní pravdy (k rozuzlení filosofického problému relativity pohybu) není třeba stále vyšších a vyšších hledisek. Stačí jen ke dvěma protikladným stanoviskům pozorovatelů zaujmout třetí stanovisko myslitele, s tím, že myslitel své třetí hledisko v úvahu nebere!

Na Vaši otázku: „Jak byl prokázán pohyb Země kol její osy?“ tedy odpovídáme: Tento pohyb byl prokázán z třetího hlediska myslitele!

Ještě lze dodat:

Pravíte-li: „podle Vašeho axiomu je stanovisko pozorovatele v klidu,“ pak musíme odpovědět: To, co nazýváte „Váš axióm“, platí nejen pro nás ale i pro Vás a je to tedy reálný axióm (1) platný pro všechny...

Pravíte-li „stanovisko pozorovatele je v klidu“, pak musíme připomenout, že první reálný axióm neříká „je v klidu“, ale říká „Je ve zdánlivém klidu!“...

Ptáte-li se: „Jak mohu prokázat pohyb Země?“, pak Vás musíme opět odkázat na třetí hledisko myslitele...

Ptáte-li se: „Jak... neudělat chybu, kterou podle Vás udělal Michelson?“, pak musíme odpovědět, Michelson neudělal chybu podle nás, ale zcela vědomě a potměšile se protivil prvnímu reálnému axiómu, který nemohl neznát...

Pravíte-li: „Ten problém je zdá se obecný (když hovořím o celku) a filozofický“, pak souhlasíme, pokud vypustíme slova „zdá se“. Problém relativity je určitě obecný a proto filosofický. Filosofie je však oborem myslitelů, nikoli pozorovatelů. Pro poctivé myslitele pak relativita pohybu nijakým problémem není...

Právě tím, že se tzv. „teoretická věda“ emancipovala od filosofie, zpronevěřila se realitě a namísto myslitelů v ní vládnou bezcharakterní podvodníci, kteří v ní našli svou „zaslíbenou zemi“...

Pravíte-li: „A na ten problém hledám ve svých různě formulovaných otázkách odpověď“, pak doufáme, že jsme Vám konečně porozuměli, a že ji na základě uvedeného konečně najdete..

 

 

 

 

 atom (Mirek, 17. 02. 2008 21:19)

 Vážení, děkuji za odpověď. Takovou jsem ani nečekal.
Nechci s Vámi soupeřit, kdo má lepší informace, já hledám na netu. Knihy moc nemám. Nemám úplně jasno v řadě věcí. Upřímně říkám, že nevím, který model atomu je správný.
Existuje několik modelů atomu – jen namátkou Thomsonův "pudinkový" model (1897), Rutherfordův "planetární" model (1911), Bóhrův model (1913), Sommerfeldův model (1915) - s eliptickými drahami, Uhlenbeckův - Goundsmithův model se spiny (dráhový a vlastní moment hybnosti), Schroedingerův - Bornův model (skalární) (1928), Diracův model – vektorový… určitě jsou i další.
Bavíme se však o existenci protonů, neutronů, elektronů aj. částic. To zpochybňujete?
Jak by potom bez těchto částic probíhala např. jaderná reakce? Energie se snad uvolňuje při štěpení jader atomů, nebo ne? Jak by se pak dala vůbec vysvětlit elektřina a její jevy?
Děkuji Mirek

  

 Odpověď Mirkovi (atom):

 Ani nám nejde o soupeření. Pokud máme k disposici příslušné informace, snažíme se ilustrovat také atmosféru, v jaké akademické iluze a podvody vznikají, abychom si mohli udělat obrázek i o tom, proč vznikají a jak je možné, že nejsou na akademické půdě odhalovány, ale naopak odměňovány...

 Pokud se týká různých modelů atomů, musíme říci: Žádný materialistický model atomu není správný, protože atomy hmoty vůbec neexistují! Proto neexistují ani jejich částice (protony, neutrony, elektrony aj.)...

 Tzv. „jaderná reakce“ není jadernou reakcí, ale urychleným rozkladem hmoty, který probíhá jako exploze (náhlé uvolnění), při níž se uvolňují síly, jež jsou v nesmírném zhuštění podstatou veškeré hmoty. Jak je patrné z tzv. jaderné exploze, uvolněné síly jsou silami světla, tj. silami, jimiž je v jejich původním stavu dána světlost prostoru. To, co se při tzv. „jaderné reakci“ uvolňuje, tedy není energie, ale síly...

 Rozdíl mezi energií a silou je podobný, jako rozdíl mezi vanoucím větrem (bez překážky) a silou větru pohánějící lopatky větrného mlýna. Energie je ve své podstatě neuspořádaným (chaotickým, nejasným, temným) stavem, síla je naopak stavem uspořádaným (jasným, světlým). Tzn., že totéž může být ve své podstatě ve dvojím stavu, neuspořádaném či uspořádaném. To, co je uspořádáno v působící sílu, může být tedy uvedeno do chaotického (nepůsobícího) stavu energie a obráceně. Obdobně i u toho, co se nám jeví jako elektřina, musíme rozlišovat dva stavy. V uspořádaném stavu se elektřina projevuje jako působící síla, v neuspořádaném stavu jako nepůsobící el. energie. Tzn., že elektřina je téže podstaty jako světlo.

 O uvedených věcech tu můžeme mluvit přirozeně jen v obecné rovině. Konkrétní jevy je třeba vybádat regulérními metodami praktické vědy a výsledky bádání vyložit bez kontaminace tendenčními akademickými iluzemi...

  

 dotaz (Helena, 17. 02. 2008 20:10)

 Vážení, děkuji za odpovědi. Je toho skutečně hodně, co bych se chtěla zeptat, ale vlastně ani nevím, kde začít dříve. Je to příliš široký záběr.
Máte zcela pravdu v tom, že nelze atom vyfotit přístrojem, který má fotograficky citlivou vrstvu větší či stejnou, než je atom samotný. Musí to být tedy opět omyl vědců nebo podvod! Ale toto je velmi zvláštní! Přistoupím-li na Váš způsob výkladu či uvažování, potom začínám jakoby nově se dívat na svět a opravdu je to možné vidět ze zcela jiného úhlu!
Ale to má ta školní teorie tak šílenou moc nad myšlením lidí, že nikoho nenapadne tak banální myšlenka, že prostě nejde dělit atom více, než je ostří dělícího nástroje!? To je otázka! Ale tohle ti teoretičtí vědci od těch urychlovačů částic vůbec neřeší – tedy pokud tak něco málo z doslechu vím! A to je podezřelé, to máte pravdu.
Zajímavé je, jak píšete, že na počátku musel být prázdný prostor, světlost!
Takže okolo byla tma? A ty síly světla, světlo tedy souvisí s gravitací. A tam, kde nejsou síly světla, tak jde o antigravitaci? (Předpokládám, že tu nejde o nějaké antičástice, s opačným znaménkem). Nebo je to dáno jen směrem, orientací paprsků?

 Paprsků, sil světla. Potom ale odkud zvenku by proudily paprsky světla?
Vyplývá mi z toho potom, že antigravitace je neexistence sil světla? Pletu se? Ale z čeho pak by povstala ta antigravitace?
Co je vně prostoru? Tedy je tam něco, co dává vznik té antigravitaci?
A už několikrát mne napadlo, proč Měsíc dříve či později nespadne na Zem? Jsou-li jen síly gravitace, tu by k tomu muselo dojít. Jsou-li i nějaké síly antigravitace, pak to znamená, že by se ty síly držely v šachu.
Ale nějak potom nerozumím tomuto - píšete: Vzhledem k vnější antigravitaci každého prostoru (planetárního, či hvězdného), jsou mj. také americké výlety na Měsíc mistrovským kouskem akademického iluzionismu...
Chcete opět říci, že to – vše bylo či je nějak jinak?
Při Vašem přístupu, bych se ani moc nedivila!
To myslím s úsměvem.
Děkuji
Helena

  

 Odpověď Heleně (dotaz):

 Gratulujeme k novému pohledu na svět. Nyní máte možnost porovnávat starý pohled s novým, nyní můžete sama posoudit, který pohled realitu objasňuje (vykládá řádně, bez protimluvů) a který ji zatemňuje (vykládá chaoticky, paradoxně)...

 Ano, nereálné školské teorie mají nad myšlením lidí doslova šílenou moc. Vyrůstá-li člověk v temnotě, pak nejen nemá nijakou možnost vyvinout síly světla (vysvětlení, objasnění), ale ani ho nenapadne, že by něco takového měl udělat, tím méně že je něco takového vůbec možné...

 Na počátku musel být opravdu prázdný prostor, jehož světlost zářila v okolní temnotě jako hvězda v mezihvězdné temnotě. Staří Řekové nazývali tzv. mezihvězdnou temnotu „chaos“ (řecké mýty praví, že na počátku byl chaos). Ne náhodou líčí Mojžíš stvoření (uspořádání) světla, nikoli tmy (chaosu). Obojí (světlo i tmu) však uvádí do vzájemného kontrastu. Také si musíme uvědomit, že původní světlo (a tedy i prostor) je ideální (duchovní), nikoli hned fyzické, jako ho můžeme pozorovat fyzickýma očima...

 Protože gravitace i antigravitace jsou dány působením uspořádaných sil (dostředivých a odstředivých), souvisí obojí se světlem. Temnota souvisí s neuspořádaným stavem chaosu, který si můžeme představovat jako mnohost energie (např. jako mnohost kapek vody v moři), ne však jako mnohost částic, antičástic či jiných trpajzlíků. Tzv. znaménka plus (+) a mínus (-) naznačují např. relativní směr (+) a protisměr (-) působení, či narůstání sil (paprsků světla). Nereálná akademická matika je však zcela nesmyslně vykládá jako vlastnosti číslic, nereálná fyzika jako vlastnosti částic hmoty. To je stejně nesmyslné, jako připisovat síly gravitace či antigravitace hmotě, nikoli prostoru...

 Antigravitace není neexistencí sil světla, ale jak napovídá samotný pojem „anti-gravitace“, představuje síly působící opačně (anti = proti nebo od), vůči silám gravitace. Síly gravitace a antigravitace jsou uspořádanými a pořádajícími silami prostoru, v jehož okolí je temnota chaotické (neuspořádané) energie (tzv. mezihvězdná temnota)...

 Vaše otázka: „Potom ale odkud zvenku by proudily paprsky světla?“ se nepřímo dotýká nejhlubšího tajemství stvoření. Na této webové stránce žel nelze podat vyčerpávající positivní výklad vzniku prostoru. Mj. také proto, že k němu nelze přikročit bez předchozího negativního důkazu nepravdivosti dosavadních „vědeckých“ výkladů. Jinak by mohl být přijat (pokud by byl vůbec přijat) jako jedna z mnoha „spekulativních teorií“. Proto se na nás nehněvejte, že se tu omezíme jen na základní principy. Na Vaši otázku pak můžeme odpovědět: Paprsky světla (sil) neproudí do prostoru odněkud z venčí (z chaotického okolí), ale jsou uspořádány z podstaty chaosu (z energie). Míra jejich uspořádání je mírou prostoru. Prostor pak nemůže být uspořádán z jednosměrně působících sil, protože jednosměrnost (jednostrannost atp.) je možná až po vzniku prostoru. Na počátku je možná pouze relativně protikladná všestrannost. Proto je prostor uspořádán nejen ze všestranných sil gravitace, ale také ze všestranných sil antigravitace. Tak je uspořádán každý prostor, ať už se jedná o prostor celé planetární soustavy, či o prostor jednotlivé planety...

 Vaše úvaha o pádu Měsíce na Zem je zcela správná. Všimněte si však nesouladu mezi tím, jak se Měsíc jeví našemu pozorování a tím, jak nám Měsíc vykládá akademická věda. Na jedné straně nám akademická věda vysvětluje krátery na povrchu Měsíce, jako způsobené pádem meteoritů, daným gravitací Měsíce. Na druhé straně se však úzkostlivě vyhýbá všemu, co je s jejím vysvětlováním v příkrém rozporu. Uvážíme-li totiž, že Měsíc nemá atmosféru jako Země, pak nám musí být zřejmé, že žádný meteorit neshoří dřív než na něj dopadne. Proto se musíme např. ptát:

 a/ proč se povrch Měsíce po celá tisíciletí prakticky nemění (proč na něm nevznikají nové krátery)?

 b/ proč na povrch Měsíce po celá tisíciletí již nijaké meteority nepadají (zatímco na Zemi padají dnes a denně)?

 Což by za uvedených okolností každý sebemenší meteorit nezpůsobil na povrchu Měsíce doslova katastrofu? Nic takového však na Měsíci nikdy nikdo nepozoroval. Tzn., že tu máme co činit s antigravitací Měsíce, kterou by museli překonat i američtí astronauti. Oni nám však v TV ukazovali překonávání gravitace Měsíce (brždění při přistávání). Prý na Měsíci takto přistáli celkem 6x, vždy však na jeho odvrácené straně (Měsíc se k Zemi obrací stále jen jednou stranou). Proč se tak úzkostlivě vyhýbali pozemským dalekohledům?

 Po r. 1996, kdy jsme na nereálnost amerického programu „Apollo-expedice na Měsíc“ upozornili (článkem v ČPDN), se vyrojily další a další pádné důkazy, že se jedná jen (jako obvykle) o drzý podvod (některé důkazy lze najít také na internetu)...

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář