Jdi na obsah Jdi na menu
 


Teoretická věda V.

27. 2. 2008

Co je to světlo? Fotony? (Helena,, 23. 02. 2008 18:20)

Opět je pravdou, že po celou dlouhou dobu, co je Měsíc pozorován, tak asi nebyl zaznamenán vznik nějakého nového kráteru nebo nějaké zvíření měsíčního prachu po dopadu třeba i jen několika gramového meteoritu!
K tomu by přece za staletí muselo aspoň občas dojít! To mi nedošlo! Zajímavý a jednoduchý důkaz antigravitace!

Ale že by se mohlo před celým světem sehrát divadlo, podvod, že astronauté na Měsíci jako byli, ale přitom ve skutečnosti oni by tam nebyli? Okolo těchto věcí jsou tisíce lidí, to by se nedalo ututlat! To já bych to určitě někde vyslepičila! A to umím občas držet jazyk za zuby! Tohle bych ale nevydržela!

Ale co míníte světlem? Fotony pocházející z říše pohádek kvantové mechaniky?
S tím souvisí můj dotaz, jak se může světlo, které se při průchodu vodou nebo sklem zpomalí, což vyvolá jeho lom, opět samo zrychlit na původní rychlost (když opět opustí např. prostředí vody) , jakmile ji jednou pozbude?
Nebo i toto je nějak úplně jinak?
Podle současné vědy je to nemožné. Žádný objekt v přírodě nemůže samovolně zrychlit poté, co byl zpomalen. Vystřelený náboj také samovolně nezrychlí poté, co je zpomalen po průrazu předmětu. Jak tedy světelný foton záhadně opět získá původní rychlost, jakmile opustí vodu či skleněný blok?

Světelný paprsek trvale procházející sklem ho kromě toho snad i zahřívá, což vytváří další záhadu, jelikož tento paprsek průchodem skrz sklo v něm evidentně ponechá část energie, a přesto za ním opět dokáže zrychlit na původní rychlost.
Je světlo tedy vůbec hmotné? Existuje-li světlo díky světlosti, pak co je to světlost? Světlost – díra v prostoru? Je to vlastně nic. Ale ty síly už jsou něco. Jak může z ničeho povstat něco?
To mi zavání nějakým druhem perpetua mobile. Nebo něčemu zase nerozumím a špatně jsem to začala rozplétat.

 

 

 

Odpověď Heleně (Co je to světlo):

To, že si lidé po celá staletí neuvědomují význam skutečnosti, že se povrch Měsíce nemění, dokazuje, že reálné logické myšlení není ani zdaleka tak samozřejmé (přirozené), jak se zpravidla domníváme. Jsme-li však na takovu skutečnost upozorněni, tu si také můžeme uvědomit, jak je reálné logické myšlení snadné, a že k němu nepotřebujeme nijakou akademickou průpravu...

Také si lze na věci uvědomit, jak akademická „věda“ s příslušnou lidskou nevšímavostí kalkuluje. V přírodě se vyskytuje spousta podobných do očí bijících jevů, jež si lidé běžně neuvědomují a které tzv. „teoretická věda“ prostě ignoruje, protože nevyhovují jejím spekulacím. Takováto lidská nevšímavost ovšem svádí nejednoho podvodníka k jejímu zneužití...

Možná pamatujete doby, kdy akademičtí astronomové a spisovatelé populárně vědecké literatury snili o kolonizaci Měsíce a vypočítávali výhody, které z dobytí Měsíce vyplynou. Např. tam chtěli postavit teleskop, který by nebyl rušen zemskou atmosférou, těžit suroviny, vybudovat raketovou základnu pro dobývání ostatního vesmíru atp. Toto snění rozpoutalo závody mezi tehdejšími velmocemi (USA a SSSR), kdo dobude Měsíc jako první a kdo bude moci na Měsíc vstoupit jen přes celnici vítěze. Byl-li pak Měsíc skutečně dobyt, proč se potom kosmické stanice, kosmické teleskopy atd. začaly stavět na oběžné dráze kol Země (kde musí být nákladně udržovány), nikoli na Měsíci?

Tyto závody odčerpávaly ze státní rozpočtů neskutečné miliardy, na nichž založili svou nadstandardní existenci tisíce a tisíce lidí (zlatokopů), zapojených nějak do této dobyvatelské mašinérie. Nyní si představte, co by se stalo, kdyby se ukázalo, že všechny sny o kolonizaci Měsíce byly marné? Přebohatý zdroj příjmů by prostě vyschl! A navíc by se newtonovské, einsteinovské aj. rádoby „vědecké“ výklady vesmíru a reality samé ukázaly jako nesmyslné. Samotný přírodovědecký materialismus by tím obdržel povážlivou trhlinu. Pro zainteresované zlatokopy by tím byla nastolena otázka uhájení holé existence, pro ostatní klamané lidstvo otázka náhlého procitnutí z hypnotického spánku. Slovem katastrofa.

Ten, kdo svou existenci založil na nepoctivém myšlení (akademickém spekulování), ten sotva poctivě přizná svou porážku, ten bude sotva jednat poctivě, když mu nepoctivé jednání slibuje alespoň prodloužení zlatokopecké kariéry.

Tu se přece nabízí zinscenovat přistání na Měsíci v Nevadské poušti a TV záběry přenášet přes družici. Takto není třeba do podvodu zasvěcovat tisíce lidí, ale pouze počet nezbytný pro inscenaci v Nevadě a majitele významných vědeckých a masově sdělovacích prostředků. Pravíte-li, že by se to nedalo ututlat, pak odpovídáme, že se to nakonec neututlalo. Mj. byl o tomto podvodu natočen v USA velmi výstižný film, který běžel i u nás. Pro takový případ však odvádějí „užitečnou“ práci sdělovací prostředky, jak dlouho to jen půjde. Pravíte-li, že byste něco takového nevydržela, pak si jen v této souvislosti vyložte podivné chování (zádumčivost, stranění se lidí aj.) některých astronautů, kteří údajně byli na Měsíci...

Se světlem je to jako s představou (ideou). Pokud např. bábovku nenaplníme pískem, potud nebude fyzickou bábovkou, ale pouze duchovní ideou bábovky. Tak i každý paprsek světla musí být něčím naplněn, aby se mohl projevit na fyzické úrovni. V principu lze říci: Naplníme-li paprsek světla mnohostí zatemňujícího prachu země, dostaneme rostlinu. Naplníme-li ho mnohostí nezatemňujících fotonů (produktů rozkladu paprsků světla), dostaneme fyzické světlo. Avšak to, co přenáší informaci (obraz) z jednoho konce paprsku na druhý (od osvětleného objektu k našemu oku), to není plnost fotonů (jak tvrdí akademická „věda“), ale jimi naplněné paprsky světla. Hodí-li po nás někdo kámen (foton), tu nám kámen (foton) svým dotekem podá informaci pouze sám o sobě, nikoli o tom, kdo kámen hodil. Jen slepecká hůl (paprsek světla) může dotykem svého konce podat naší ruce informaci nejen sama o sobě (o svém konci) ale také o povrchu oťukávaného předmětu. Nyní si také můžeme uvědomit, že pohneme-li jedním koncem hole (paprsku světla), tu se ihned pohne také druhý konec hole. I kdyby byla hůl sebedelší, mezi hnutím obou konců není naprosto žádná prodleva. Tzn., že mezi přenosem informace mezi počátkem a koncem hole (paprsku světla) neuplyne naprosto nijaký čas. Jinými slovy, paprskem světla přenášený obraz nemá naprosto nic společného s tzv. rychlostí světla, ale je přenášen okamžitě na jakoukoliv vzdálenost. Není tedy pravdou tvrzení akademické vědy, že hvězdy na noční obloze představují stav před milióny let, neboť tak dlouho byl prý k našemu oku nesen světlem, pohybujícím se rychlostí 300 000km/s. Hvězdy představují aktuální (okamžitý) stav! Tak není pravdou ani tvrzení, že k nám letí světlo ze Slunce 8 minut.

Tak jako nám hůl přenáší informaci z jedno konce na druhý okamžitě, přestože sama rostla (jako větev stromu) celý rok, tak paprsek předává našemu oku aktuální obraz okamžitě, jakmile se ho dotkne, přestože mezi pozorovaným objektem a naším okem narůstal rychlostí 300 000 km/s. S nárůstem paprsku světla je to jako s růstem rostliny. V řidším prostředí (stonkem nad zemí) roste snadněji, více a rychleji, zatímco v hustějším prostředí (kořeny v prachu země) roste obtížněji, méně a pomaleji. Zkrátka, rychlost růstu (a také veškerého pohybu) záleží mj. také na odporu prostředí. Růst tedy může samovolně zrychlit poté, co byl zpomalen. Kdyby tzv. rychlost světla nepředstavovala růst paprsku, pak by přirozeně po svém zpomalení nemohla opět zrychlit. To budiž důkazem toho, čím tzv. „rychlost světla“ vlastně je. Tzv. fotony ovšem s růstem paprsku světla nemají nic společného.

Kdyby paprsek světla mohl procházet sklem, tak by mohl procházet také kamennou zdí. Obojím by však mohl procházet jen tak, že by si ve skle či v kameni (popř. v našem oku) vyvrtal díru. To by bylo stejně chytré, jako tvrzení, že slepecká hůl prochází rukou slepce. Nic takového se reálně neděje. Tak jako slepecká hůl představuje svým dotekem vůči ruce slepce silovou akci, která v ruce vyvolá silovou reakci, tak i paprsek světla představuje vůči sklu či kameni (resp. oku) silovou akci, která budí v obsahu dotčeného objektu silovou reakci. Silová akce i reakce mají podobu paprsku ale opačný směr, který na paprsku ovšem nepozorujeme. Tak se silová reakce zdá být pokračováním paprsku světla. V průhledném prostředí (ve skle, ve sklivci oka, ve vodě atp.) se silová reakce stává zdrojem nového světla, které se tak zdá pokračovat i za sklem, v neprůhledném prostředí nikoli. Prochází-li tedy paprsek světla sklem, tu jako bychom spojili dvě různé hole (z různého materiálu) v jednu delší a přenášení informace z jednoho konce na druhý probíhá jako v případě jedné jediné hole. Jen takto může paprsek světla zdánlivě „procházet“ různými hustotami různých prostředí...

Jak již bylo řečeno, není-li paprsek světla naplněn fotony, není hmotným světlem, ale ideou světla (duchovním světlem). Není-li naplněn, nemůže být plný, ale musí být nutně prázdný. Světlost (prázdnotu) tedy představuje každý paprsek světla. Mnohost paprsků světla pak přestavuje světlost prostoru. Tzn., že světlost není dírou v prostoru, protože samotný prostor je dírou v neprostorovém okolí. Světlo (síla, prostor) je vlastně uspořádané nic, na rozdíl od neuspořádané energie (chaosu). Takové pořádání ničeho v podobě paprsků světla znáte z vlastní zkušenosti jako tzv. koncentraci vědomí (soustředěné úsilí).

Člověk se učí koncentrovat vědomí na něco, na nějaký předmět vědomí (existuje však také umění koncentrace na nic). Protože předmět vědomí (něco) není vnímajícím (koncentrovaným) vědomím, nemůže být vědomí „něčím“ (předmětem vědomí). Není-li něčím je nezbytně „ničím“. Protože o „něčem a o ničem“ (stejně jako o vědomí a předmětu vědomí) máme vesměs nereálné představy, nedovedeme si představit ani původ něčeho z ničeho. O tomto původu jsme již mluvili jako o rozkladu paprsků světla, jež nejsou než silami koncentrovaného vědomí. Duchovní věda o tom praví: Fyzický člověk žije v myšlenkách bohů, které jsou pro něj objektivní realitou...

Vaše slova „to mi zavání nějakým druhem perpetua mobile“ zavání despektem vůči principu tzv. „perpetuum mobile“. Tento despekt Vám vsugerovalo akademické školství prostřednictvím zcela falešného „zákona o zachování hmoty a energie“. Pohlédněte však pozorně např. na dynamiku naší planetární soustavy a budete mít před sebou perpetuum mobile jako na dlani. Jen se nedejte oklamat připitomělým akademickým pojmem „setrvačnost“, který perpetuum mobile popírá tím, že ho prostě přejmenuje nic neříkajícím pojmem...

 

 

 

ještě PS: (Helena, 23. 02. 2008 18:21)

PS: Mám ještě otázku úplně z jiného soudku.
Setkávám se a to již i častěji u dětí s tím, že je jim nesrozumitelné, když řeknu, že mne bolí, když zlobí nebo když mluví neslušně atp. Odpovídají mi asi následovně: Jak Vás to může bolet? Bolí přece to, když se uhodí člověk do kolena atp.
Také v otázce výčitek svědomí sledují, že mnohé děti nechápou, ale skutečně nechápou a nevědí o čem mluvím, když říkám, že když někdo udělá něco zlé, něco, co se nemá, že pak má výčitky svědomí. Suverénní vystupování, arogance a další znaky narůstajícího sobectví snad znamenají, že svědomí je obecně v lidstvu na ústupu? To je děsivé. Nebo se to svědomí v dětech objeví později? Nebo čím to je? Nebo je to jen můj dojem? Nebo je to nějaký obecnější jev, trend, kam se nyní bude lidstvo ubírat? Bez svědomí?
Připadá mi, že se tu vytrácí z duší dětí, lidí něco, jako je citovost, soucítění, vnímání bolesti druhých, vnímání druhého člověka vůbec. Doba je taková, že podporuje, aby již od mala každý byl jen sám pro sebe a urval co nejvíce, na úkor druhých - a to bez ohledu na druhé!
Jak lze ještě pomoct např. dospívajícím dětem 12,15, 17 let, kdy tyto vůbec nemají výčitky svědomí, ani ten pocit neznají. Co s tím? Jak s nimi pracovat? Nebo je to důležité, aby tento pocit v sobě nalezli?

Co to je vůbec za pocit? Určitě tady asi sahám hodně vysoko či daleko, tam někde asi je již psyché, duše, spirituální věci. To je také velmi zajímavá oblast a je škoda, že tyto věci se ve školách neučí. A když tak zase jen jako poučky a studenti jsou z toho známkovaní. Ale život jako takový tím vůbec nepochopí.
Díky, Helena

 

 

 

Odpověď Heleně (ještě PS):

12-17-leté děti již prošly v dostatečné míře materialistickým výplachem mozků učební osnovou státního školství, takže duševní pochody pokládají za pochody tělesné, za tělesné reakce na vnější silové akce. Ty děti, které budou v teoretickém studiu pokračovat dál (na středních a vyšších školách) Vám později řeknou, že Vás bolí proto, že se někde v těle uvolnila nějaká látka (adrealin, hormon atp.), která ve Vás vyvolala příslušný pocit domnělé duševní bolesti. Takto budou chápat také výčitky svědomí atp. Jaký div, že jim pojmy jako slušnost, soucit, sobectví, svědomí a obecně mravnost a morálnost nic neříkají? Leccos, může rozhodující mírou zachránit výchova v rodině. Naše generace byla ovšem vychovávána rodiči, kteří byli vedle materialistické ideologie vystavováni také vlivům idealistické ideologie (náboženství, filosofie aj.). Tato generace je však vychovávána rodiči, kteří byli vystaveni převážně (ne-li výhradně) materialistické ideologii...

Zkušenost praví: Týrané či zneužívané děti budou jednou týrat nebo zneužívat své vlastní děti. Prostitutka vychová ze své dcery prostitutku, zloděj vychová zloděje, hrubec hrubce. Všechny tyto sociální nepravosti lze vlastně zahrnout do pojmu „hrubost“. Všimněte si, že veškerá současná kultura je extrémně hrubá (drsná, hlučná, vulgární, násilná, bezohledná, arogantní, sobecká atd. atd.). Otcem hrubosti je materialismus, matkou agnosticismus. Jak nelze s přehrávačem negroidního disko-kraválu v uchu slyšet zpěv slavíka, tak nelze v hrubé duši slyšet jemný hlas svědomí. Svědomí není na ústupu, jen ho není slyšet. Materialismus ho překřičel! Protože svědomí nikdy nebude křičet, nemůže nikdy překřičet hrubost lidské duše a nemůže se tedy prosadit ani později, pokud se příslušný člověk vnitřně neztiší. To je celosvětový trend, jímž se má lidstvo ubírat, aby v zájmu hlučné ideologie agnosticismu a materialismu neslyšelo hlas svědomí, když už tento hlas nelze umlčet. To je prvořadý zájem této ideologie. Vše ostatní (bezcitnost, přehlížení, egocentrismus, dravost, chamtivost atd.) jsou již jen vedlejší účinky této „terapie“...

Jak lze ještě pomoci dospívajícím dětem? Duchovní věda učí: Do 7. roku věku působí vychovatel na cit dětí svou vůlí. Po 7. roku může působit jen rozumem na rozum. Od 14. do 21. roku by k tomu měl přibrat působení citem na vůli, logická argumentace však již bude až do smrti dominantní. Jen svým vlastním (nikoli cizím) rozumem může totiž i ten nejzkaženější člověk korigovat léty nabyté zlozvyky, ba dokonce i pracovat na jejich odstranění. Nic si však nenamlouvejme, úspěch zde bude vždy velmi vzácný, jak to více než názorně ukazuje úspěšnost naší webové stránky. Kvůli těmto vzácným výjimkám to však přece jen stojí za to...

Hlas svědomí lze nazvat pocitem jen tehdy, chápeme-li veškeré vjemy jako pocity. Hlas svědomí se však od ostatních pocitů liší tím, že nejsme s to vystopovat jeho původ. O každém pocitu více méně víme odkud přichází, jen o tomto jediném ne. Středověk věřil, že hlas svědomí je hlasem Božím, Boha si však představoval jako spravedlivého „Císaře pána“. Tyto věci se ve školách přestaly učit následkem vyloučení náboženství a dnes následkem nezájmu o náboženství. Vzhledem k tomu, jak se dnes náboženství vyučuje (v podstatě materialisticky) však můžeme říci: Žádná škoda!...

Abychom se mohli zabývat jevem jakým je hlas svědomí, museli bychom se nejdříve seznámit s předmětem tzv. „duchovní vědy“, jako se na naší stránce „teoretická věda“ seznamujeme s předmětem „přírodní vědy“. Tam jako tady bychom se navíc museli prodírat k pravdě neskutečnými nakupeninami spekulací a dogmatických nesmyslů. Kdo však s námi bude držet krok na úrovni duchovní, kterou nezná, neudrží-li s námi krok na úrovni fyzické, kterou zná. Přesto se nedalo vyhnout tomu, aby něco z vědy duchovní neproniklo do diskusí o teoretické vědě...

Nuže, na fyzické úrovni můžeme o hlasu svědomí řici alespoň toto:

Tak jako je hrubá spokojenost a nespokojenost dána rozdílem mezi tím, co si přejeme mít a tím, co máme, tak je jemný hlas svědomí dán rozdílem mezi tím, co se mělo stát a tím, co se skutečně stalo. Zatímco spokojenost a nespokojenost podněcuje konání z naší vlastní vůle, hlas svědomí určuje náš osud proti naší vůli, ať už hlas svědomí slyšíme, nebo neslyšíme (popř. nechceme slyšet). Hlas svědomí je hlasem naší budoucí karmy. Hlas svědomí je projevem účelu budoucího následku našeho minulého konání (příčiny budoucího následku). Kdo se domnívá, že se smrtí vyhne následkům svého konání, ten má v podstatě za to, že příčina může vzniknout a existovat bez následku. Tato neskutečná pitomost je skrytou (pokryteckou) vírou materialismu a atheismu, ale také západního theismu...

-zmp-

 

 

důkaz atomů (Mirek, 23. 02. 2008 15:30)

Názory stovek a snad i tisíců vědců ohledně atomů Vás nepřesvědčí? Neobstojí-li před Vámi teorie různých vědců, tak už co obstojí? Co Vás utvrzuje v přesvědčení, nebo spíše víře, že atomy neexistují? A protože dle Vás neexistují atomy, tak vyvozujete, že neexistují ani částice jako např. neutrony, elektrony…
To je snad až absurdní, že by atomy neexistovaly! Kdyby tomu tak skutečně bylo, pak byste měli dostat Nobelovu cena a pak se musí zcela předělat celá věda!
Ale tomu prostě nevěřím! Doufám, že toto své tvrzení nějak podložíte! Jako teorii to může říkat každý. Jenže vše nasvědčuje tomu, že atomy existují! Existují přece atomová čísla jednotlivých prvků. Mendělejevova tabulka prvků! Kdyby neexistovaly atomy, jak by mohla existovat tak rozdílná čísla? Navíc sedí všechny výpočty, mocenství prvků… Proč by měly různé prvky různé at. hmotnosti, kdyby atomy neexistovaly?
Tvrdíte, že uvolněné síly při jaderné reakci jsou silami světla!
Dále: „síly, jež jsou v nesmírném zhuštění podstatou veškeré hmoty. Jak je patrné z tzv. jaderné exploze, uvolněné síly jsou silami světla, tj. silami, jimiž je v jejich původním stavu dána světlost prostoru“
To by znamenalo, že vše povstalo ze světla?
Ale kde se vzalo to první světlo? Z čeho? Když nikde nic nebylo, tak jak zde mohlo být světlo?
V této souvislosti bych se jen zmínil o fenoménu, který se objevil v Německu:
„německý vědec, odborník na rakovinu Michael Werner se stal předmětem velkého zájmu svých kolegů. Ti ho chtějí podrobit podrobnému zkoumání. Werner totiž oznámil, že čtyři roky téměř nic nejedl a že všechnu svoji energii čerpal pouze ze slunečního světla. Werner údajně pil vodu smíchanou s malým množstvím ovocné šťávy. O svých podivuhodných zkušenostech vydal knihu nazvanou Život na základě světelné energie, která budí značný rozruch a rozpaky. "Nemohu vlastně pořádně vysvětlit, co se v mém případě z vědeckého hlediska stalo, ale snad je to tak, že všechno, co člověk potřebuje, je trochu víry," uvedl ve své knize.
Tvrdí v ní například také to, že když svůj experiment zahájil, začal dokonce trochu přibírat na váze. Jeho němečtí kolegové, kteří nyní zkoumají zdroj Wernerovy energie, říkají, že energie ze slunce mohou fotosyntézou získávat jen rostliny. Nedokáží také vysvětlit, jak se mu podařilo zůstat zdravý.“
Vědci pro toto hledají vysvětlení. Napadá mne, že by tu mohla být souvislost s tím co tvrdíte Vy! (tvrdíte, že elektřina je téže podstaty jako světlo) To, co se uvolňuje při jaderné reakci jsou síly, ne energie. Dokážete tuto informaci dát do souvislosti s Vašimi názory?
Máte důkazy a nejen nedokázaná tvrzení!
A dokážete-li že atomy dle současných představ neexistují, jak tedy vypadají?
Jak by tedy vznikala elektřina? Jak by docházelo k chemickým reakcím, kdyby se nespojovaly atomy!
Za atomy tedy nepovažujte nějaké malé části rozkrájené hmoty? Ty částice se mohou dělit a dělit, až je nástroj dělení tak velký, že už dál nelze dělit. To je jasné!
Jak chcete nevysvětlit existenci energie – elektrické síly! Jak by mohla existovat elektřina bez elektronů? Jaký by byl mechanismus vzniku elektřiny?
Mirek

 

Odpověď Mirkovi (důkaz atomů):

Názor tisíců vědců dokazuje pouze to, že tisíc lidí má tentýž názor. Nic víc! Dnes můžete za „volební guláš“ získat i milión lidí pro stejný názor. Pravda nezávisí na prohlášení či hlasování většiny, či nějaké „velerady“ mudrců. Pravda existuje i bez nich. Chcete-li ji poznat, musíte o to usilovat sám za sebe. Ostatně jiný smysl naše životy nemají...

Vaše důvěra k tzv. „vědcům“ má svůj pravzor v neuvěřitelně moudrých legendách Velké Moravy:

Svatopluk navedený bludaři... dal pravověrným takovou odpověď:

„Jsem si vědom své nevzdělanosti a nevyznám se ve věrouce... spory, které u nás rozdmýcháváte, nejsem schopen řešit slovy, ani rozlišovat pravého učitele od falešného. Rozsoudím vás tedy jako křesťan. Zajisté i o tomto dogmatu vynesu takový soud, jaký vynáším i o jiných věcech:

„Kdo první předstoupí a odpřísáhne, že věří správně a pravověrně, ten se dle mého rozhodnutí v ničem neprohřešuje proti správnosti víry, tomu i církev odevzdám a jak se patří přidělím kněžský úřad v církvi!“

Tehdy Frankové s velkou horlivostí hotovi přísahat, nevyčkali ani konce odpovědi knížete, aby přísahali a setrvali při svém nesprávném učení, učinivše nesprávnému rozhodnutí (Svatopluka) přiměřený konec. S takovými soudci bylo bludařství korunováno vítězstvím nad pravou vírou a dosáhlo plné moci utlačovat a napadat pravé služebníky Kristovy a ochránce víry:

„Pokud se zjistí, pravil kníže (Svatopluk), že někdo nevěří dle výkladů Franků, bude jim odevzdán, ať s ním naloží jak chtějí!

(tzv. Bulharská legenda: Ze života Klimenta Velického, aneb Orchidského)

Na otázku: „Co Vás utvrzuje v přesvědčení, nebo spíše víře, že atomy neexistují?“ odpovídáme otázkou: Proč máme v atomy hmoty věřit? Protože je hlásají „Frankové“? Což jsme jejich učení již neodhalili jako ničím nedoložené spekulace?

A jestliže jsme popřeli existenci atomů hmoty, jak bychom mohli věřit v jejich součásti (neutrony, elektrony aj.)?

Také se musíme ptát, co je na ne-existenci atomů hmoty absurdního? A proč bychom měli přijímat ocenění od nepoctivých bludařů (Nobelovou cenou)? Abychom byli pokládání za jednoho z nich?

Pokud se týká nutnosti předělat celou vědu, pak navrhujeme pouze zrušit učení a instituce tzv. „teoretické vědy“ a výklady objevů praktické vědy svěřit logickému myšlení pravých myslitelů (netendenčních filosofů).

Pravíme-li, že atomy hmoty neexistují, pak tím nehlásáme nijakou teorii, ale naopak tím nějakou teorii popíráme. Protože jsme již důvody svého popírání uvedli, čím bychom měli své popírání ještě podkládat?

Ani Mendělejevova tabulka existenci atomů nedokazuje i když je tendenčně vydávána za tzv. „uspořádání prvků podle jejich atomové hmotnosti“, tj. podle váhy jejich domnělých atomů. Což mohl Mendělejev kdy nějaký atom skutečně zvážit? Což jsme si již nedokázali, že váha (tíha, hmotnost) není vlastností hmoty? Ostatně Mendělejev svou periodickou tabulku prvků nikdy nenazval „periodickou tabulkou atomových čísel“. Když r. 1911 Ernest Rutherford zveřejnil svůj spekulativní atom hmoty, byl Mendělejev již 3 roky po smrti. Byl to právě Rutherford, kdo reálné Mendělejevově tabulce podsunul nereálné atomy hmoty aby to reálné tomu nereálnému propůjčilo zdání reality.

Mendělejev ve skutečnosti pracoval s měrnou hustotou, tj. s poměrem objemu a hustoty prvků (již jsme o něm mluvili). Tzn., že rozdílná čísla prvků v Mendělejovově tabulce neexistují díky atomům prvků, jak se domníváte, ale díky měrné hustotě prvků. Souhlasí-li pak měrné hustoty, sedí také veškeré výpočty (mocenství prvků aj.) na nich založené. Zkrátka, různé prvky nemají různé atomové hmotnosti, jak věříte, ale různé měrné hustoty! Atomové hmotnosti neexistují, neboť neexistují atomy hmoty...

Kvůli spravedlivému soudu je třeba ještě říci: To, co požadujete po nás, jako doložení našeho tvrzení, to požadujte také po materialistických atomistech. Dodnes nic takového neučinili! Teorie (jak pravíte) může hlásat každý, vy však věříte jejich teoriím, aniž jste kdy obdržel důkaz, že jsou pravdivé. Vše, co Vás o tom učili ve škole, jsou jen ničím nepodložené demagogicky a dogmaticky šířené ideologie...

Tak, jako se nás právem ptáte, kde se vzalo první světlo, když nikde nic nebylo, tak se také právem ptejte materialistických atomistů, kde se vzal první atom, či jeho první částice, když nikde nic nebylo. Nemůžete soudit spravedlivě, pokud se takto neptáte obou sporných stran, ale pouze jedné z nich. Poctivost vyžaduje měřit všem stejnou mírou...

Odpověď na Vaši otázku o původu světla naleznete v odpovědi Heleně (Co je to světlo? Fotony?)...

Ve věci Michaela Wernera se musíme ptát? Proč oznámil své čerpání energie ze slunečního světla až po čtyřech letech, nikoli předem, aby mohl být po čtyři léta vědecky pozorován? Byl-li odborníkem na rakovinu, pak přece musel vědět za jakých podmínek musí vědecký experiment probíhat, aby mohl být uznán za vědecký. Co chtějí nyní jeho němečtí kolegové zkoumat, když už žádný experiment neprobíhá? Chtějí-li zkoumat vědecky, pak musí Wernerův experiment zopakovat. Jinak vědeckost pouze předstírají a kalkulují s naší důvěřivostí.

Před několika lety nám TV představila Inda, který prý nepřijímal potravu víc než 40 let a pokračuje v tom prý dál. Je-li to pravda, proč nezkoumají vědecky toho Inda, jenž prý v experimentu pokračuje, ale Wernera, který prý experiment dávno ukončil? Kde je v takovém počínání zdravý rozum? Věc pouze dokresluje manýry akademické „vědy“, která nechce znát pravdu, ale pouze o ní rozhodovat, po způsobu Franků...

Touto odpovědí budiž Wernerova informace dána do souvislosti s našimi názory!

Z Vašich následujících slov některým nerozumíme.

Co je míněno větou: „Máte důkazy a nejen nedokázaná tvrzení!“ Dáváte nám tím za pravdu, nebo jste omylem namísto otazníku ukončil větu vykřičníkem?

Jak máme rozumět větě: „A dokážete-li že atomy dle současných představ neexistují, jak tedy vypadají?“ Požadujete snad abychom popsali jak vypadají atomy, o nichž tvrdíme, že vůbec neexistují?

Na otázku, jak by bez atomů vznikala elektřina odpovídáme. Tzv. elektřina je produktem rozkladu světla (sil), jako je jím ostatně veškerá hmota. Rozdíly v hustotách různých hmot, jsou dány různými fázemi jejich postupného zhušťování a také prostředím v němž jsou zhušťovány. Kdyby jste např. setrvával delší dobu v tzv. „stavu bez tíže“, vaše kosti by natolik změkly, že by jste je mohl ohýbat jakoby byly gumové. Bez sil zemské gravitace, nebo alespoň sil, které ji mohou nahradit (zatěžování organismu astronauta odpovídajícím tělesným cvičením) ztrácejí tělesné orgány nejdříve svou pozemskou pevnost a postupem času i hustotu a objem. Tím je dokázáno, že pevnost a hustota hmoty (anorganické či organické) je dána působením sil (zemské gravitace aj.), nikoli samotnou hmotou. Rozložené světlo (síly) si můžeme představit jako nepevnou mnohost částic (nikoli však jako částice atomů), které můžeme nazvat „elektrony“ (na názvu nezáleží), tak jako si můžeme představit např. vodu jako mnohost kapek. Experimenty se spojenými nádobami nás pak mohou poučit, že proud teče od vyššího sloupce (tlaku) vody k nižšímu. Obdobně i el. proud teče od vyššího napětí k nižšímu. A jako lze využít vodní proud k výrobě (k uspořádání) sil (pohonem turbíny), tak lze využívat také elektrický proud. V principu na tom není nic složitého...

-zmp-

 

 

 

elektřina (Mirek, 29. 02. 2008 18:15)

Děkuji za odpověď.
Nejprve odpovím já: Co je míněno větou: „Máte důkazy a nejen nedokázaná tvrzení!“ Dáváte nám tím za pravdu, nebo jste omylem namísto otazníku ukončil větu vykřičníkem?
Ano, omylem jsem dal otazník.
Jak máme rozumět větě: „A dokážete-li že atomy dle současných představ neexistují, jak tedy vypadají?“ Požadujete snad abychom popsali jak vypadají atomy, o nichž tvrdíme, že vůbec neexistují?
Tím jsem se chtěl zeptat, jak je tedy dle Vás uspořádána hmota?
Jak si mám představit, že funguje svět, hmotný svět, nemám-li nyní, když jste zamítli vědecké názory, ani představu, jak tomu je? Zatím si to prostě bez nějakých malých částic neumím představit.
Sice říkáte, že elektřina je produktem sil (světla)… ale jak to můžete více přiblížit?
Tuším tady ve Vašich materiálech určité naděje, že byste dokázali odhalit i to, co prostě věda neumí. Myslel jsem i toho Wernera a nyní bych něco přidal.
Třeba právě taková „maličkost“ - jak jste se zmínili, lidé se na to dívají a ani to už neřeší, protože ani nečekají odpověď – tak zde máme např. magnet. Ten visí na železné tabuli, ještě může i něco přidržovat. Ale jeho síly se netenčí ani po dnech, týdnech a měsících. Magnet stále drží, ani se nehne. Jak to, že se jeho síly neoslabují silami gravitace atp.? Permanentní magnet si udrží svůj magnetismus velmi dlouho, nevyčerpává se!
Jaké jsou to síly - ten magnetismus? Jak souvisejí s elektřinou ve Vašem modelu?
Děkuji Mirek

 

 

 

otazník (Mirek, 01. 03. 2008 19:53)

Odpovídal jsem trochu rychle a tak jsem si text po sobě pořádně nepřečetl! Omylem jsem za větu nedal otazník. Děkuji

 

 

 

 

Odpověď Mirkovi (elektřina):

Rozumíme věci tak, že jste položil otázku: „Máte důkazy a nejen nedokázaná tvrzení?

Ptát se takto toho, kdo něco tvrdí není moudré. Jakou odpověď tu můžete očekávat? Pravdomluvný i notorický lhář Vám nutně odpoví kladně: „Mám to dokázané!“ Jeden je o tom přesvědčen, druhý o tom chce přesvědčit.

Na stránce „teoretická věda“ se snažíme ukázat, co konkrétně je z učení akademických „odborníků“ jen nedokázaným tvrzením, popř. co z toho zjevně odporuje realitě. Zde tedy nelze mluvit o nedokázaných tvrzení obecně, ale vždy jen v konkrétních případech. Vaše otázka je však obecná. Proto navrhujeme, abyste ukázal na konkrétní naše tvrzení, které máte z naší strany za nedokázané...

Na Vaši otázku: „jak je podle Vás uspořádaná hmota?“ jsme již porůznu odpověděli (např. Heleně) poukazem na všudypřítomnou erozi, danou rozdíly v hustotě nejen prostorově uspořádaných sil (paprsků světla), ale i neuspořádaných látek. Hmota jako produkt rozkladu (rozpadu) uspořádaných sil je tedy neuspořádaným (chaotickým) stavem, zvaným Mojžíšem „prach země“. Podle nás tedy hmota sama o sobě nijak uspořádána není. Vykazuje-li nějaký řád, pak jí byl tento řád někým vtisknut podobně, jako lze písku vtisknout podobu pískové bábovky...

Nepochybujeme o tom, že si dovedete představit pískovou bábovku i bez písku, např. jako komolý kužel. Písková bábovka tedy representuje hmotný svět, Vaše představa pískové bábovky (komolého kužele) však representuje ideální svět (svět idejí). To, co o obou světech (ideálním a hmotném) platí v malém (v podobě bábovky), to o něm platí také ve velkém. Jinými slovy, tak jako si můžete bez malých částic hmoty (bez prachu země) představit pískovou bábovku (věci mikrokosmu), tak si bez malých částic hmoty můžete představit i celý makrokosmos, jako kulovitý prostor v neprostorovém okolí (např. jako bublinu ve vodě).

Tak jako se u představy pískové bábovky musíte oprostit od hrubého písku, tak se u představy makrokosmického prostoru musíte oprostit od hrubých „velkých třesků“ aj. akademických pitomostí, které s nepřiměřeným respektem nazýváte „vědeckými“, takže zdravý rozum se Vám pak musí jevit s nepřiměřeným despektem jako „nevědecký“.

Budete-li ve svých představách pozorný, nahlédnete, že opak je pravdou. Právě jen bez malých částic hmoty si dokážete představit cokoli, zatímco s malými částicemi hmoty si nedokážete představit vůbec nic!...

Vaše otázka na magnetismus je otázkou zdravého rozumu. Proto se jí akademická půda vyhýbá jako čert kříži. A nejen jí. Vylijete-li z okna vodu, voda spadne na zem. Vylijete-li z téhož místa další vodu, rovněž spadne na zem. Tak můžete lít vodu celé roky (viz vodopády) a síly gravitace se v daném místě nevyčerpají. Naproti tomu budete-li vodu vynášet po schodech nahoru, Vaše tělesné síly se vyčerpají velmi rychle. Proto prý (jak učí akademická věda) musíme odpočívat (spát atp.), aby naše tělo mohlo vydané síly zregenerovat. Jenže naše srdce bije (pracuje) i ve spánku. Jak to, že neodpočívá, jak to, že se po celý život neunaví?

To vše nás nevtíravě upozorňuje, že síly fungují jinak, než jak učí Newton a jemu podobní „odborníci“. Legenda praví, že jistého badatele (jméno jsme zapomněli) v oboru tzv. „jaderné fyziky“ navštívil jednou zcela neznámý člověk. Ten mu mezi řečí sdělil, že k vyvolání tzv. „jaderné reakce“ (uvolnění sil) nepotřebuje nijaké zvláštní laboratorní podmínky (vakuové komory atp.), že k tomu stačí jen vhodné uspořádání štěpného materiálu v prostoru. Toto vhodné uspořádání se dnes nazývá „podkritické a nadkritické množství“. Zkrátka, pohyby planet, gravitace, antigravitace, magnetismus, krevní oběh, pohyb tělesných svalů, parní stroj, větrný mlýn atp., to vše je dáno jen různým pořádáním sil v prostoru.

V principu můžeme říci: Jsou-li síly uspořádány jednostranně, působí pouze dočasně (v míře své velikosti). Jsou-li uspořádány všestranně působí trvale (dokud trvá jejich uspořádání).

Jak je tomu v jednotlivých případech (např. u magnetismu) zcela konkrétně, k tomu je zapotřebí poctivého praktického vědeckého bádání. Připomeňme si jen, kolik námahy a obětí musel vynaložit celník (laik) Josef Ressel, aby objevil něco tak jednoduchého, jako je lodní šroub...

Pokud se praktická věda a zdravý rozum vůbec někdy probudí z hypnotického spánku akademické ideologie a vymaní z otroctví totalitních sociálních organismů, začne přinášet objevy, nad nimiž bude lidstvo žasnout, nad nimiž by dnes musel vypláchnutý rozum lidstva „stát“. Totality financují jen takový výzkum, jehož produkty činí z většiny lidí poplatníky...

-zmp-

 

 

ke světlu (Helena, 02. 03. 2008 00:08)

Děkuji moc za odpověď. Vidím, kolik práce věnujete každé odpovědi. Každá věta, odstavec je dokonale propracovaný útvar. Kdyby klamané lidstvo mělo procitnout z hypnotického spánku a zlatokopům kdyby měl vyschnout zdroj miliard, tak to by byla skutečně katastrofa!

Na přímé realizaci podvodu s přistáním astronautů na Měsíci by se nakonec asi opravdu nemusely podílet tisíce lidí, ale možná jen úzký okruh „zasvěcených“. To stranění se médií a divné chování oněch tedy asi údajných astronautů, alespoň některých určitě, se stalo až pověstné, to vím…

Když se budu držet nyní toho, co jste mi napsali, tak zůstávám v šoku nad některými Vašimi závěry a myšlenkami. Tedy předem říkám, že skvělé, ve snu by mně něco takového nenapadlo, ale je to skvělé: Jak přirovnáváte paprsek světla ke slepecké holi. To, že vlastně není prodleva mezi tím, když na jednom konci někdo např. zatlačí, tak na druhé straně to vědí okamžitě. Tzn. Že na noční obloze vidíme okamžitý stav hvězd a to, co se na nich děje a ne s prodlevou milionů světelných let! Je to logické, je to zcela jasné! Tento Váš geniální nápad prostě nemá chybu!

Chápu potom, že růst může v hustším prostředí zpomalit a v řidším samovolně zrychlit.

Bez dodání energie!

Ale to jen v tom případě, jak píšete, že vlastně paprsek světla nepropíchne tu hmotu (obdobně, jako slepci nepropíchne slep. hůl ruku), ale vlastně že proti němu se šíří reakce, silové reakce, která však není zřetelná na paprsku, protože jde asi o to, že se reakce rozepjala mezi konci daného hustšího či řidšího prostředí! To mne nenapadlo, že byl-li by paprsek hmotný, tak by musel to sklo vlastně popíchnout! A to přece není možné! To by se musel zpomalovat a zpomalovat a nemohl to třeba ani proletět! Kdyby třeba sklo bylo metr či dva metry tlusté.

 

 

 

 

Odpověď Heleně (ke světlu I.):

Řekli jsme si již, že energie je něco chaotického a proto nepůsobícího, zatímco působící síla je uspořádaná energie. Narůstání síly (paprsku světla) se tedy neděje bez dodání energie, ale pořádáním energie. Představte si strom zmítaný ve větru. Kdyby nebylo toho stromu, vanutí větru by se vůbec neprojevilo. Strom překáží vanutí (chaotickému těkání, vanutí, proudění, energie) a svým překážením vlastně energii (vítr) pořádá do působících sil určité velikosti. Síly působí do té míry, v jaké míře překážka překáží volnému vanutí energie. Míra překážení je pak dána mírou sil vnitřní reakce, vyvíjených překážkou (působištěm sil) proti silám vnější akce. Přeroste-li míra vnější akce míru vnitřní reakce, je překážka v míře rozdílu jejich velikostí uvedena do vnějšího pohybu (uhne, strom se ohne). Protože uhýbající překážka nepřekáží, síly vnější akce přestanou působit (uvadnou, rozplynou se na energii). Přestanou-li působit vnější síly, překážka jim přestane uhýbat (strom se zase narovná), takže začne opět překážet, což vyvolá působení vnějších sil atd. stále dokola (princip perpetuum mobile). V našem fyzickém světě ovšem vítr nevane trvale, zatímco původní volná energie je trvale chaotická (těkavá, vanoucí, proudící atp.). Tím je dáno, že prvotním aktem „stvoření“ nemůže být nijaký „velký třesk“, ale překážení, které zapříčiňuje následný vývoj (růst paprsků působících protisil vnější akce a vnitřní reakce).

Jak často si v životě naříkáme na různé „životní překážky“. Uvážíme-li však, že bychom se bez nich nemohli vyvíjet, pochopíme také rčení: „Nepřítel je tvůj nejlepší učitel!“ atp. V témž smyslu můžeme ocenit notoricky lhavou teoretickou vědu.

Obecný závěr: Těkavá energie se může projevit jako působící síla jen na překážejícím působišti sil...

Pasivní překážení a aktivní působení síly (akce i reakce) představují v principu konfiguraci relativní horizontály (ideální obvod překážky) a relativní vertikály (ideální velikost síly). Právě to naznačuje písmeno „T“, v původní Hebrejštině „Tau“ (jméno Boha vyryté do zlatého plíšku na hrudi Velekněze Árona), známé také jako staroegyptský „Ankh“ (tzv. Issidin kříž), jako křesťanský kříž, či jako Cyrilo-Metodějská kotva sv. Klimenta (moravský, mořský kříž)...

Protože jsou síly vnější akce a vnitřní reakce protisilami (→←), které si ve směru svého působení vzájemně překážejí v růstu, nemohou růst (šířit se) ve směru svého působení. Nezbývá jim tedy než růst tzv. „zpětným rázem“ (magickým „zpětným rázem“, jenž je v principu tím, co známe např. jako reaktivní pohon raket). Tzn., že velikost působení protisil narůstá v protisměru jejich působení, jakoby se obracela naruby. Vaše slova „proti němu se šíří reakce“ je tedy třeba opravit na „od něho se šíří reakce“ (což platí i pro akci). Jinými slovy, velikost působení protisil neroste ve směru svého působení, ale ve směru působení druhé protisíly (tj. v protisměru svého působení). Růst velikosti působení síly ve směru působení protisíly se tedy jeví (iluze pozorování) jako pokračující působení protisíly, jakoby dvě protisíly byly pouze jednou silou...

 

 

 

ke světlu II. (Helena, 02. 03. 2008 00:11)

Zde mi ale vyvstávají otázky:

1. Co kdyby prostředí s jinou hustotou nebylo přesně ohraničené a nějak plynule přecházelo jedno ve druhé! Nyní mne sice nic takového ve skutečnosti nenapadá, nevím jestli je to vůbec možné. Ale kdyby bylo tak plynule přecházející ohraničení (vlastně neohraničení) těchto hustot, kde a jak by pak vznikaly ty reakce? Nyní si říkám, jestli svým co by kdyby nejsem jako ti nepoctiví vědci, kteří pracují s teoriemi, které nejsou reálné!? Jestli ale totiž takové plynule neohraničené prostředí neexistuje, pak jsou hranice hustot a tedy reakcí a akcí jasně dané.

2. Chcete říci, že sluneční paprsek (nebo paprsek sil obecně) vytváří nějaké reakce i v černé, neprůsvitné tmavé hmotě? A to jako na druhé straně že se zase objeví (vznikne reakce) paprsek světla? Ty by pak zářily stěny domů jako myslím v bytě! Ale to se neděje! Tady máte nějaký rozpor, ne? Mohla bych obhajovat tuto Vaši myšlenku tím, že třeba zdivo domu není zcela homogenní jiné prostředí (protože je tam malta, díry v ní, cihly atp…) Ale např. v kovové skříni je tma, i když v okolí se svítí např. žárovkou. Jak to, že z průsvitné hmoty vystoupí paprsek sil, který následně opět svítí jako světlo, ale z neprůsvitné hmoty vystoupí zase jiný paprsek sil, který nesvítí? To snad reakce vystupujících sil (paprsek světla) má nějakou inteligenci a ví, kdy svítit a kdy ne? Nebo z tmavého skla také vystoupí reakce sil, ale ta nesvítí, bude tam tma. Jak to?

3. A když i z tmavého skla vystoupí nějaká reakce silová, ne třeba světelná – tak jak se to projeví?

Nyní se snažím vážně proniknout do způsobu tohoto uvažování.

Kdyby tedy nějaké silové reakce takto byly v nějakém tmavém kvádru skla či kovu, či zdi, tak předpokládám, že ty vystupující silové reakce či akce nemusejí se projevovat jako světlo, ale třeba v jiné formě sil, třeba jako teplo!

Ano? Ale proč potom by nehřály např. stěny v jeskyní někde 100 metrů pod zemí, ale je tam zima. Nebo paprsky pronikající vodou by někde na dně měly způsobit jako akce a reakce sil na předělu hustot třeba nějaké tepelné změny, ohřev dna. Ale k tomu asi nedochází.

Tak v jakou formu sil se mění to světlo, narážející např. na kovovou skříň? Myslím že v tepelnou, protože taková plechová bedna na slunci pěkně pálí. Jako třeba je teplo v černém autě i za mírného slunečného svitu (více, než v bílém). Když jsme u této věci, to víte proč černá pohlcuje světlo více než bílá? Jde-li o akce a reakce pak to by přeci nemělo hrát rozdíl. Jakou jinou hustotu má kov natřený na černo nebo na bílo. Tady jde ještě o něco jiné. To je ještě nějak jinak!

Jde tu také o vlnovou délku barev? Jak může mít jedna barva jiné kmity a druhá barva zase jiné kmity, vlnění?

Věda s tím má problémy. Vůbec to neřeší. Ale Vaše teorie zde má také nějaké rozpory. Tedy možná ne, ale pro mne tady jsou rozpory a nejasnosti. Asi si to vykládám po svém a scházím na scestí. To chápu. Velmi jsem skutečně zvědavá, jak mi odpovíte a moc se na to těším. Je to nádherná hra myšlenek a mám z toho potěšení a jsem vždy překvapena Vašimi originálními řešeními!

 

 

 

 

Odpověď Heleně (ke světlu II.):

1. Ve fyzickém světě je mezi dvěma různými hustotami vždy rozhraní, které však podléhá erozi. U méně pevných látek se toto rozhraní rozkládá rychleji, takže jeho produkty vyvářejí dojem pozvolného přechodu z jedné hustoty do druhé, jakoby mezi nimi rozhraní nebylo. To je ovšem iluze pozorování. Rozhraní tu vždy je, není však jediné, ale je jich tu celá škála, tvořící jakási přechodová pásma, v nichž naše oko není s to rozlišovat. A jako našemu vnímání nejsou jasná jednotlivá rozhraní, tak mu nemusí být jasná ani řada akcí a reakcí v nich. Člověk však nemusí pozorování dovádět vždy do všech nespočetných detailů, aby svým rozumem (uvažováním o vnímaném) pochopil oč se tu v principu jedná. Zrnka písku na pláži, či hvězdy na nebi také nikdy nikdo nespočítal a přece můžeme vědět, že jich je konečné, nikoli nekonečné množství...

2. Vnější akce vyvolává vnitřní reakci v každé překážce, bez ohledu na to, zda je její vnitřní podstata průhledná, průsvitná nebo světlá, popř. neprůhledná, neprůsvitná či tmavá. Paprsky sil (akce i reakce) jsou ve svém původním stavu nenaplněné a tedy ideálně prázdné (ideální světlost, ideální vakuum atp.). A protože jsou již ve svém ideálním stavu konečné, ohraničené (jinak by nemhli mít nijakou velikost působení), můžeme si je představit např. jako průhledná stébla slámy, jako skleněné kapilární trubičky atp. Kdyby paprsky sil (světla) mohly růst ve směru svého působení (což nikdy nemohou), nebyly by duté, ale plné a nebylo by je možné ničím naplnit. Jejich savá dutost je dána již zmíněným obracení naruby ve zpětném rázu růstu jejich velikosti. Nasávají-li paprsky sil tzv. „fotony“ (bezprostřední produkt eroze paprsků světla), jeví se jako fyzické světlo. Nasávají-li produkty eroze hustějších látek, jeví se např. jako rostliny, které se nejeví jako fyzické světlo. Z téhož důvodu se jako fyzické světlo nejeví ani stěny domů (nezáří). Síly se tedy fyzicky jeví dvojím způsobem:

a/ jako síly světla (nasáté průhledným, či průsvitným prachem země - např. tzv. fotony)  = tzv. „solární síly“

b/ jako síly temnoty (nasáté neprůhledným, či neprůsvitným prachem země - např. cihly) = tzv. „lunární síly“

Vnitřní soudržnost látek (např. pevnost cihly) ovšem paprskům sil (podobně jako rostlinám) jejich nasávání znesnadňuje. Paprsek síly chce růst podle své přirozenosti přímočaře (nejkratší cestou), zrnka prachu v cihle jsou však vzájemně pevně propojena nepřímočaře (chaoticky). „Nemůže-li hora k Mohamedovi, musí Mohamed k hoře!“ Tzn., že paprsek síly je svou savostí (žádostivostí) odváděn od své ideálně přímočaré cesty, k cestě klikaté, dané nasávanou látkou.

Dopřejeme-li však paprskům reakce dostatek času, začnou zrnka prachu v cihle pořádat podle své přirozenosti (do přímky), takže je začnou z cihly vytrhávat (okrádat o ně cihlu, jako člověk drancuje přírodu). To má za následek vnitřní rozpadání cihly při němž se uvolňují síly soudržnosti látky v podobě sálavého tepla. Vedle vnější eroze (dané interakcemi různých hustot látek) tak existuje ještě vnitřní eroze (daná reaktivními silami - odtud např. také sociální pojem: „reakcionář“). K vnitřnímu rozkladu ovšem nedochází jen u neprůhledných a neprůsvitných látek, ale také u průhledných a průsvitných látek. Proto např. říkáme, že sklo časem „slepne“, čirá voda se časem na Slunci zakalí atp.

Nás tu však zajímá otázka: Co se stane, vyvine-li překážka (působiště síly) ve svém nitru takovou sílu reakce, která je stejně velká jako vnější síla akce? V takovém případě je působení síly akce protisilou reakce zcela anulováno, což se našemu pozorování jeví iluzorně, jako „pohlcení“ či „umoření“ síly. Z věci se zdá vyplývat i opak: Pokud překážka stejně velkou sílu vnitřní reakce, potud sílu vnější akce „pohltí“ jen částečně a částečně ji „propustí“. Pokud je síla akce „propuštěna“ za překážku, tu mluvíme o předání impulsu síly dál. Pokud je „propuštěna“ před překážku nebo stranou, tu mluvíme o odrazu nebo lomu síly (světla). K takovému „propouštění“ ovšem dochází jen potud, pokud překážka působení sil vnější akce neuhne (není-li jimi uvedena do pohybu). Míra případného „propuštění“ síly (světla) je tedy stejná, jako míra dráhy případného pohybu překážky:

A/ pohlcování je u překážky tím větší, má-li při co nejmenším povrchu co největší objem (např. příliš silné sklo světlo rovněž zcela pohltí) a čím hustější a temnější je její podstata

B/ nepohyblivost (neústupnosti silám vnější akce) je u překážky tím větší, má-li při co nejmenším povrchu co největší objem (např. čím aerodynamičtější má tvar) a čím hustější... je její podstata

C/ propouštění je u překážky tím větší, má-li při co největším povrchu co nejmenší objem (např. příliš tenký papír světlo rovněž částečně propustí) a čím řidší a světlejší je její podstata

D/ pohyblivost (ustupování silám vnější akce) je u překážky tím větší, má-li při co největším povrchu co nejmenší objem (např. jako plachta plachetnice) a čím řidší... je její podstata

Zde zhruba (v ABCD) vězí klíč k odpovědi na Vaši otázku: „Jak to, že z průsvitné hmoty vystoupí paprsek sil, který... svítí jako světlo, ale z neprůsvitné hmoty vystoupí... paprsek sil, který nesvítí?

V prvé řadě si musíme uvědomit, že paprsek síly (temnoty či světla) z překážky „nevystupuje“, je-li překážkou zcela pohlcen (A), nebo je-li jím překážka uvedena do pohybu (D).

Pro ostatní případy si všimněme následujících rozdílů:

Podmínky pro pohlcování (A) a nepohyblivost (B) jsou stejné, pohlcování (A) má však navíc temnost podstaty.

Podmínky pro propouštění (C) a pohyblivost (D) jsou stejné, propouštění (C) má však navíc světlost podstaty.

Co jiného pak znamenají pojmy „temnější“ nebo „světlejší“, než že příslušná látka (podstata) vykazuje obdobné vlastnosti jako sama temnota (chaos) či světlo (řád).

V této souvislosti si můžeme nyní všimnout, že např. cihla má zrnka prachu uspořádána pouze na povrchu (do tvaru cihly). Uvnitř cihly jsou zrnka prachu neuspořádaná (chaotická). Obecně tedy můžeme říci:

Průhlednost a průsvitnost látek souvisí s jejich vnitřním uspořádáním. Je-li vnitřní uspořádání podobné uspořádání paprsků světla, klade jim minimální odpor (paprsky se při svém nasávání nemusí klikatit). To budiž také odpovědí na Vaši otázku ve 3. odstavci, „proč černá pohlcuje světlo víc než bílá?

Vybádat, jak takové vnitřní uspořádání vypadá konkrétně, je již úkolem poctivé praktické vědy, která se snad jednou bude zabývat také tím, co neslibuje okamžitý prospěch a trvalé poplatky, co slibuje pouze poznání pravdy...

3. Také si musíme uvědomit, že fyzickému oku se neprojeví ani fyzický paprsek světla (naplněný fotony, které jsou stejně duté jako on). Chceme-li např. vidět koncentrované paprsky světla za skleněnou čočkou, musíme za čočku fouknout např. kouř z cigarety atp.). Z téhož důvodu nevidíme v noci sluneční světlo, jímž je prostor planetární soustavy vysvětlen, zatímco my se nacházíme jen v úzkém kuželu stínu Země. Budeme-li skleněnou čočkou nebo dutým zrcadlem soustředit paprsky světla do průhledné vody, voda se tím neohřeje. Dopadne-li však ohnisko paprsků např. na neprůhlednou stěnu hrnce, tu se od ní ohřeje i voda v hrnci. Obdobně se může ohřívat voda v řece, pokud sluneční paprsky dosáhnou jejího dna.

Jeskyně 100m pod zemí tu není dobrým příkladem, neboť tu hraje roli mnoho dalších vlivů (např. proudění vzduchu, podzemní vody aj.). Horníci nás však mohou poučit, že čím se zavrtají hlouběji do země (čím víc se vzdálí od slunečního světla), tím větší je v jejich štolách teplo. Tzn., že teplo se světlem bezprostředně nesouvisí. Zahrádkáři však vědí, že teplo vzniká např. v kompostu, v hnojišti atp., všude tam, kde dochází k již zmíněné erozi (rozkladu, rozpadu látek), která může být zapříčiněna také paprsky sil (světla či temnoty). Síly se ovšem mohou projevit také jako pohyb (překážky), nebo jako myšlenky (ideje) v našem vědomí, jako jasné nebo nejasné (temné) představy a pojmy...

Ač tím můžeme vyvolávat dojem kverulantů, přece musíme newtonovské vysvětlování barev různými vlnovými délkami světla kategoricky odmítnout, jako naprosto nereálné nesmysly. Přirozeně přímočaré narůstání paprsku světla se nemůže současně vlnit, jako jakýsi „kočkopes“. Pokud se své vlastní přirozenosti (podstatě světlosti) odcizuje (klikatí-li se např. při rozkrádání zrnek cihly), potud se neprojevuje jako paprsek světla a už vůbec tím neprojevuje žádné barvy. Barva není vlastností světla, jako jí není ani teplo. Světlo se na projevech barvy může pouze podílet v kombinaci s temnotou, jako se podílí na projevech tepla. Mechanismy projevu barev pravdivě popisuje „Nauka o barvách“ od J.W. Goetha, který se do tohoto bádání pustil poté, co odhalil (ověřováním) nereálnost teorie Issaca Newtona...

 

 

ke světlu III. (Helena, 02. 03. 2008 00:12)

Myšlenka s obrovským následkem je i to, jak píšete, že světlost není dírou v prostoru (jak jsem psala), ale je dírou v neprostoru (což je asi něco, co bylo na počátku stvoření vesmíru?).

To je fakt, že i prostor musel nějak vzniknout. Teprve ohraničením - v něčem, čem, ničem?? – mohl se vydělit jako světlost. Bez hmoty. Jako idea. Tedy jako nějaká silová idea? Nebo idea sil? Ony ty síly už jsou hmotné! Nebo síly jsou nehmotné? Síly se projevují na hmotě! Tedy můžete mít pravdu, že teoreticky by síly mohly existovat již ve světě idejí, ale jenom by se nemohly projevit! Ale jak by potom vznikly ty síly!? Síly by vznikly už ve světě idejí? Nějak.

Píšete, že žijeme v myšlenkách bohů! To je fantastické! To se mi moc líbí!

Ale v čem žijí bohové? Kde se vzali bohové a dokonce i se svým myšlením atd?

Ale to by bylo na samostatnou rubriku o stvoření vesmíru, o duchovních a duševních věcech, nebo je to přímo na knihu. Nechci tady klást plno otázek.

Ale ony mi takto samy vyvstávají jedna z druhé! Jsou to jako žijící bytosti! Ony samotné mne napadají. Můžu vůbec za to já? Ony se rodí a umírají, přicházejí odkudsi a zase kamsi mizí, odcházejí, zapadají do hlubin, o kterých nemám ani tušení, ale jímá mne až nějaká posvátná úcta k těmto věcem! Kterým vlastně vůbec nerozumím, jen vím, že něco je. Ale nevím co… No to jen tak mimochodem.

Zpět k Vašemu textu: Píšete:

Jak již bylo řečeno, není-li paprsek světla naplněn fotony, není hmotným světlem, ale ideou světla (duchovním světlem).

Tedy co jsou ty fotony? Nějaké hmotné částice světla. Potažmo částice, ze kterých nějak vzniká ta elektřina. Jak je tedy nazývat a jak si je představit?

Píšete, že předmět vědomí je něčím a vědomí tedy ničím! Ale jak by vědomí mohlo být ničím, když objektivně existuje! To je vědomí, ne nic! Co kdybychom to nazvali že je něčím jiným než předmětem vědomí. Copak tu je jen nic a něco? Je přeci spousta něčeho, všeho možného! Proč hned nic?

Mít vědomí, sebevědomí, to je snad něco! To je obrovská věc! Proč nic!?

Ale pravdou je, že pracovně ho můžeme nazvat jako nic. Klidně, ale to nějak nemůžu strávit!

A co se týká perpetum mobile, já jen vím, že ho lidé hledali a stále hledají. Jestli tady hovoříme o prostoru, který povstal z neprostoru, jestli tady hovoříme o světě idejí, o silách, které nějak jsou založeny možná už ve světě idejí – tak ani bych se nedivila, kdyby vlastně vznikly z ničeho, co sice nazýváme svět idejí (tedy je to něco), ale z toho povstala hmota, dá se říci že z ničeho? – pak by i to perpetum mobile mělo být možné.

Hovoříte v této souvislosti o planetární soustavě a setrvačnosti, jak to myslíte?

Zatím děkuji, jsem již unavená a na odpověď k PS budu reagovat zase zítra nebo příště.

Helena

 

Odpověď Heleně (ke světlu III.):

Jak jsme se již vícekrát zmínili, prostor je dán paprsky sil (světla) všestranně uspořádaných z neprostorového chaosu temné energie. Na počátku tedy máme co činit s relativními protiklady prostoru a neprostoru, řádu a chaosu. Protože relativní protiklady musejí být vždy dva, neboť jeden bez druhého není ničeho protikladem, není řád prostoru možný bez chaosu neprostoru a naopak, chaos neprostoru není možný bez řádu prostoru. Tzn., že na počátku nemohl být jen neprostor nebo jen prostor (chaos nebo řád), ale obojí muselo být na počátku současně.

Správně položená otázka tu tedy není: „Co bylo dřív na počátku?“, ale: „Co je oním počátkem, na němž něco bylo?“

Řekneme-li, že něco bylo na tabuli, pak přece není reálné jen to, co bylo na tabuli, ale také samotná tabule. Člověk by se mohl velmi mnohému přiučit, kdyby pojmy mateřského jazyka nejen vyslovoval, ale také poslouchal. Jedna věc je totiž, co slovy říkáme my a jiná věc je, co tato slova říkají sama.

Nuže, jsou-li na počátku, dva reálné relativní opaky (řád prostoru a chaos neprostoru), pak je reálný také samotný počátek, který je sice jeden, lze ho však pojímat ze dvou relativně opačných stran (vnitřní a vnější). To, co je na vnější straně počátku, je relativním opakem toho, co je na vnitřní straně počátku. Samotný počátek si tedy můžeme představit jako uzavřený obvod (ve skutečnosti kulovitý), nacházející se mezi tím, co je vně (chaos temnoty neprostoru) a tím, co je uvnitř (řád světlosti prostoru):

Experiment: Vyřízneme do archu papíru kružnici (◙)...

Výklad experimentu: Obřízkou spáry kružnice byl počat vnitřní prostor a současně vnější okolí prostoru (neprostor) tak, že se počátek nachází mezi relativně dvojím početím. Daný experiment nám ovšem věc předvádí jaksi v průřezu kulovitými sférami, jako v jakési rovině ekliptiky. Na základě tohoto experimentu můžeme nyní porozumět starověkému popisu počátečního stavu v pouhých pojmech:

Na počátku stvořil Bůh Nebe a Zemi!“ (1. kniha Mojžíšova: 1. kapitola, 1. verš)

Prvotní prostor Země je ovšem ještě jen počatým zárodkem prostoru, který má na počátku ještě tutéž podstatu (chaoticky temnou energii) jako v okolí počatý zárodek neprostoru. Jeden zárodek od druhého je oddělen (obřezán) silami světla, uspořádanými do obvodu (jako vyříznutá spára kružnice). Tento obvod je však výše zmíněnou relativní horizontálou působiště sil, která překáží chaotickému vanutí volné energie. Na této relativně horizontální překážce se pak mohou všestranně vyvíjet (narůstat) relativně vertikální paprsky sil (světla) vnější akce a vnitřní reakce, které společně představují vývoj zárodku prostoru v konečnou světlost prostoru (zatímco zárodek neprostoru se dál již nevyvíjí, zůstává ve vývoji jaksi opožděn).

Relativně vertikální paprsky světlosti prostoru (jeho světelného obsahu) jsou pak téže podstaty (byť jinak uspořádané), jako počáteční zárodek prostoru (jeho světelný obvod). Vyjádřeno reálně matematicky (geometricky), každý paprsek světla se má k světelnému obvodu jako poloměr obsahu kruhu k obvodu kružnice.

Nuže, jaká je podstata obojího světla (obvodu a obsahu)? Táž, jako podstata spáry kružnice, vyříznuté do archu papíru (viz experiment). Nuže, co je ve spáře kružnice? Absolutně nic! Spára řezu nemá absolutně žádný obsah. Veškerý obsah je ve spáře absolutně anulován (0), takže spára kružnice představuje pouze obvod, bez jakéhokoliv relativního obsahu, tj. obvod jen je ve své podstatě absolutně ničím (0). Vše, co je na tomto absolutním počátku (0) relativně prostorové a neprostorové je relativně něčím, co bylo počato absolutně ničím (ničím = zabývám se ničením = ořezávám něco)...

Podstatou světla (sil) je tedy ničivé nic, uspořádané buď do relativně horizontálního obvodu, nebo do relativně vertikálních paprsků světlého obsahu. Erozí paprsků sil (světla) vzniká v prostoru (nikoli v okolním neprostoru) tzv. „prach země“ (hmota), jemuž lze vtisknout podobu fyzického tělesa (např. cihly). Hmotná tělesa jsou pak fyzicky rovněž něčím, co bylo učiněno z ničeho (ze světla)...

To budiž také odpovědí na Vaši otázku, co jsou fotony, elektrony aj. částice světla. To vše si lze představit jako zrnka prachu země (kapky vody atp.), jako hmotu, látku, fyzickou podstatu atp. a tak je lze také nazývat...

Nuže, pokud se světlo nenaplní hmotou (svým vlastním prachem) potud není fyzickým světlem, ale ideou světla, které se fyzickým smyslům neprojevuje fyzicky jako těleso (tělo), ale pouze duševně vnímajícímu vědomí jako duchovní idea (myšlenka). V subjektivních myšlenkách bohů pak člověk (tělesně stvořený z prachu země) žije, jako v objektivní realitě makrokosmu...

Na otázku v čem žijí bohové tedy musíme odpovědět. Bohové žijí ve svých myšlenkách, tak jako v nich žije i naše vědomí. Otázku, „kde se vzali bohové?“, položil už Standa (viz: poznámky) slovy: „kdo stvořil Boha?“. On však nežádal odpověď, tak jako ji nežádáte ani Vy, když vzápětí dodáváte: „Ale to by bylo na samostatnou rubriku o stvoření vesmíru, o duchovních a duševních věcech, nebo je to přímo na knihu. Nechci tady klást plno otázek.“...

Vaše další otázky směřují k vědomí a předmětu vědomí.

Nuže, je-li vnímaný předmět vědomí „něčím“ (neprostorem, prostorem nebo fyzickým tělesem), pak je vnímané „něco“ relativní a takto v sobě zahrnuje vše relativní (veškeré relativní opaky). Pro vnímající vědomí z toho všeho (relativně něčeho) nic nezbývá. Proto lze vědomí v jeho podstatě pojímat jen jako absolutní nic. Tak se alespoň jeví v porovnání s relativně něčím (resp. vším). Čím je však vědomí samo o sobě, bez porovnávání s něčím, tj. bez vnímání něčeho?

O svém vlastním vědomí víme, že v čase střídá tři různé stavy (plné bdění, snění a nevědomí bezesného spánku).

Nuže, čím je vědomí samo o sobě, bez vnímání něčeho (bez porovnávání s něčím)? Pokud nic nevnímá (jasně ani snivě), potud se nejeví být ani vědomím, ale nevědomím, jakoby samo o sobě nebylo ničím.

Jednou se nám tedy vědomí jeví, jakoby bylo ničím (vnímá-li bděle nebo snivě), podruhé se nám jeví jakoby nebylo ničím (nevnímá-li v nevědomí vůbec nic)...

Připomeňme si, že se nám jako nic jeví také světlo, pokud je uspořádané do spáry obvodu, nebo do paprsků obsahu. Pokud je dosud nesloženou (neuspořádanou) energií, neboť pokud je rozloženo na chaos prachu země (hmoty), potud se nám jako světlo nejeví. Jisté je, že světlo, stejně jako vědomí prochází rovněž třemi stavy. Dvěma řádnými (uspořádáno do obvodu nebo do paprsků obsahu) a jedním neřádným, tj. neuspořádanou energií nebo hmotou. Tzn., že hmota je vlastně zhuštěná energie, k jejímuž zhuštění došlo prostřednictvím jejího uspořádání do obvodu či obsahu (paprsků) světla!

Nechcete-li tedy vědomí pojímat jako pouhé „nic“, můžete ho pojímat jako „světlo“ (jako světelný obvod snivého vědomí, světelný obsah plně bdělého vědomí, či jako temnotu nevědomí).

Nyní se musíme ptát: Čím jako člověk ve skutečnosti jsme? Vnímajícím i nevnímajícím vědomím (světlem i temnotou, silou i energií), nebo vnímaným i nevnímaným předmětem vědomí (zhuštěnou temnou energií tělesné hmoty)?

Akademická věda tu odpovídá, že jsme předmětem vědomí (tělesnou hmotou), přičemž naše vědomí je v podstatě tímtéž (chemickým procesem daným interakcemi mezi látkami těla atp.), a tím to pro ni končí.

Co se však stane, připustíme-li, že jsme vědomím (světlem i temnotou)? Pak tím pro nás nic nekončí, neboť se musíme ptát dál: Jak poznáme, že jsem skutečně vědomím (jak poznáme sebe sama)? Lze toto vědomí učinit předmětem vědomí? Nelze! Vědomí přece není předmětem vědomí. To jediné, co nelze poznat bezprostředně vnímáním (jako předmět vědomí), je samotné vědomí (my sami či Bůh). O vědomí (o sobě samých) nelze mít ani nijakou představu (jako o tělesném předmětu vědomí), ale pouze pojem, získaný negativním myšlením, negací předmětu vědomí:

1/ Vědomí není předmět vědomí, ale to, co o předmětu vědomí může usuzovat trojím způsobem:

a/ neinteligentně (resp. chytře) = na základě vnímání

b/ inteligentně = na základě uvažování o vnímaném

c/ vzdorointeligentně = na základě uvažování, bez ohledu na vnímané

2/ Vědomí nemůže vnímat sebe sama, ale může o sobě samém usuzovat dvojím způsobem:

d/ neinteligentně = na základě uvažování o vnímaném předmětu vědomí (akademický soud)

e/ sebevědomě = na základě uvažování o vnímajícím, uvažujícím a usuzujícím

Na průčelí Apollónova chrámu v Delfách býval ve starověku nápis: „POZNEJ SEBE SAMA!“ V tomto chrámu na zlaté trojnožce (symbol tři stavů vědomí) věštívala Pýthie z výparů vystupujících ze spáry v zemi (ve skále). Její věštby byly vždy dvojznačné. Máme tu tedy opět dvojnost relativních opaků počatých na jediné spáře. Hledat sebe sama, Boha i bohy tedy musíme ve spáře, z níž vystupují výpary, jako na obě strany (vně a dovnitř) spáry světelného obvodu narůstající paprsky světla, jako otázky jež Vám vyvstávají samy od sebe (jedna z druhé) jako žijící bytosti. Ony však neumírají, ani se nikde neztrácejí, ale jednou myšleny žijí dál svým vlastním životem, aby se samy od sebe opět vynořili v mysli jiného člověka a zase ho opustily, zanechávajíc po sobě jen otisk v jeho paměti, jako záznam mrtvým písmem do knihy...

Tak jsme se k odpovědi na opuštěnou otázku o původu bohů a lidí jakousi oklikou nakonec přece jen dostali...

Vaše úvaha o tzv. „perpetuum mobile“ je v podstatě správná. Jeho princip je totožný s principem stvoření světlosti prostoru, s principem magnetismu, gravitace, antigravitace atp., tj. s takovým uspořádáním volné energie, které má za následek trvalé působení sil (paprsků ničeho, světla, vědomí, či jak to chcete nazývat)...

Ve vztahu k planetární soustavě akademická věda tvrdí, že se planety pohybují (kol vlastní osy či kol Slunce) následkem tzv. „setrvačnosti“ pohybu. Tzn., že uvedeny do pohybu v něm nadále setrvávají, protože v meziplanetárním prostoru jim prý nic nijaké síly neodebírá, tzv. „tření“ je tu nebrzdí. Naopak na Zemi je prý veškerý pohyb bržděn tzv. „třením“, takže musíme za dodávky nákladně vyráběné energie tvrdě platit.

My naopak tvrdíme, že akademická věda tu jako obvykle více-méně vědomě lže. Není totiž pravdou, že pohybujícím se planetám neubývají síly. Naopak jsou jim trvale odebírány síly, které jsou doslova umořovány. Jeden příklad za všechny: Z trvalých pohybů planety Země jsou trvale odnímány síly např. k pohonu tzv. mořských (oceánských) proudů, které jsou pak těžce bržděny tzv. třením. Z toho je zřejmé, že trvalé pohyby planet nejsou dány nereálnou setrvačností, ale reálným mechanismem perpetuum mobile...

-zmp-

 

 

Mimo naše oficiální webové stránky proběhla následující korespondence s AM, která je pro dnešní dobu tak příznačná, že jsme se ji rozhodli pro názornost anonymně zveřejnit a také na ni odpovědět, jako na příspěvek do diskuse, pod heslem „diskuse nebude“:

 

 

(AM) Vážení: Chtěl bych se také zapojit do diskuse, ale nechci se ptát na něco, k čemu jste již zaujali stanovisko. To co mě u vás nejvíce překvapilo, bylo zpochybnění Teorie relativity, kterou osobně považuji za hlavní pilíř duchovního bádání. Je tím míněn pochopitelně její filozofický dopad do struktury Hmoty. Na toto vaše stanovisko jsem narazil ve více vašich diskusních článcích. Nikde ale nemůžu najít (asi to někde přehlížím) to vaše zdůvodnění, proč vy se osobně domníváte, že tomu tak je (chybná Teorie relativity). Dříve tedy, nežli se vůbec do něčeho zapojím, prosím o sdělení, v kterých to vlastně příspěvcích je toto z vaší strany vysvětlováno. Děkuji za ochotu. S pozdravem. AM

 

 

Vážený pane AM: Einsteinovu teorii relativity jsme zpochybnili podáním důkazu její nepravdivosti v rubrice Teoretická věda (I. - V.), konkrétně Teoretická věda III. a to v diskusi s Mirkem („dilatace času“). O Einsteinových teoriích ovšem probíhala diskuse prakticky ve všech rubrikách Teoretická věda, kde jsme museli čelit velmi tvrdým námitkám. Teorie relativity není hlavní pilíř duchovního bádání, ba nemá s duchovním bádáním nic společného. Je to pouhá spekulace abstraktního mozku odtrženého od konkrétní reality. Její dopad do struktury hmoty není filosofický, protože není logický, ale je zcela pustošivý pro poznání hmoty. Proč je teorie relativity pochybená,  to se nedomníváme, ale vzhledem k předloženému důkazu a jiným argumentům to nade vší pochybnost víme. Přejeme Vám odvahu k poznávání pravdy a sílu vzdát se přesvědčení, jež se ukážou být mylná.

S pozdravem Aleš Musil

 

 

(AM) Zdravím: Děkuji za informaci. Patřičné pasáže si prostuduji. Pak vstoupím do vaší diskuse. Jsem opravdu zvědav na tento střet názorů. Zatím s pozdravem AM

 

 

(AM) Vážení (diskuse odpadá):

Prostudoval jsem příslušné pasáže a nestačil jsem se divit.

Diskuse pochopitelně odpadá, neboť jste zcela mimo realitu a to jak fyzickou tak i duchovní.

Uvědomte si, že jste svým uvažováním podoben vědcům konce devatenáctého století!!!

V současnosti je cca od roku 1992 v platnosti nové paradigma světa, jež je založeno na informačních souvztažnostech, jako páté základní síle Kosmu, která ostatní čtyři završuje a vytváří tak ucelenou jednotnou teorii.

Doporučuji knihy na toto téma od Toflera a Žádníka ale především stanoviska Ruské akademie věd, konkrétně pana Šipova, což je de facto novodobý Einstein. Opravdu doporučuji se vrátit k Teorii relativity a porozumět jí.

Především je ale nutno si vyjasnit základní pojmy (pletete si subjektivní a objektivní svět). Bez ní (Teorie relativity) se nejenom nehnete ve fyzickém světě, ale ani ve světě duchovním.

Mohl bych zde snést řadů důkazů, proč tomu tak je a proč se mýlíte. Je to ale naprosto zbytečné.

Problém není v důkazech, ale ve vašem zablokovaném přístupu, který je podoben děcku, kterému právě vzali hračku.

Přeji Vám hodně úspěchů a uvědomte si, že cenný člověk je ten, kdo dokáže přiznat omyl a poučit se z něj a bezcenný je ten, kdo podle svého názoru trvá na pravdě, ale ta se již dávno stala nevědomostí.

Doporučuji pro studium knihy R.Steinera, Maxe Heindela, Emila Páleše a pochopitelně i mnou napsané knihy.

S pozdravem AM

 

Odpověď AM (diskuse odpadá):

Vašeho upuštění od původního předsevzetí („Patřičné pasáže si prostuduji. Pak vstoupím do vaší diskuse“) naznačuje, že Vás patrně něco vyděsilo. Tolik jste se těšil a teď nic. Namísto diskuse jste však na útěku alespoň seknul drápkem. Aniž by jste se k čemukoli konkrétně vyjádřil, cokoli konkrétně rozporoval, či usvědčil z nepravdivosti, utíkáte se k lacinému, protože ničím nepodloženému, obecnému znevažování typu: „jste zcela mimo realitu“ atp. Toto „obvyklé a osvědčené“ akademické hanobení oposice, jež má ve skutečnosti zastřít zbabělý útěk před jeho argumenty, ovšem nedodává důvěryhodnosti Vámi doporučovanému „novému paradigmatu světa“. Jak máme věřit, že je nějaké paradigma „založeno na informačních souvztažnostech“, když ho doporučujete, aniž by jste o něm podal jakoukoliv jinou informaci, než že existuje, a že je údajně „v platnosti od roku 1992“...

Také se musíme ptát: Kdo rozhoduje o celosvětové platnosti nějakého „paradigmatu“ (příkladu, vzoru, typu)? Vy, nebo slovutný akademik Šipov? Že je pan Šipov novodobým Einsteinem, tím jste nás věru neohromil, neboť tam kde se neosvědčil „mistr“ (Einstein), tam lze sotva důvěřovat jeho „učedníkovi“ (Šipovovi)...

Tvrdíte-li, že nějaká „pátá základní síla Kosmu, završuje ostatní čtyři a vytváří tak ucelenou jednotnou teorii“, pak musíme namítnout: Odkdy jsou „základními silami Kosmu“ akademické teorie? Kosmos tu již dávno byl, když akademiků ještě nebylo, a nemohl tedy se svými základními silami čekat na akademické spekulativní teorie...

Pravíte-li: „opravdu doporučuji vrátit se k Teorii relativity a porozumět jí“ pak se nám to jeví jako výzva k „poslušnosti“. Pokud jste četl naše „příslušné pasáže“ na toto téma, pak jste přinejmenším mohl nahlédnout, že jsme se Teorií relativity zabývali víc než důkladně, že jsme jí také porozuměli, a že jsme ji usvědčili z prolhanosti. Tomu jste se také „nestačil divit“...

Vaše doporučení knih Toflera a Žádníka, se současným „diskuse pochopitelně odpadá“, nám připadá jako doporučování nekalých praktik autoritativního, až inkvizičně dogmatického, temného středověku. Akademičtí nohsledové Alberta Einsteina „vypotili“ takovou záplavu brakové literatury, že by jen její čtení zabralo čas několika lidských životů, takže na diskusi o nich by nikdy nemohlo dojít. Proto se důkladně zabýváme především pověstnou „žábou na prameni“, nikoli bezpočtem jejích pulců...

Nemůžeme než souhlasit s Vaším doporučením: „Především je ale nutno si vyjasnit základní pojmy“. Sám se však svým doporučením neřídíte. Namísto vyjasňování připojujete opět jen ničím nepodložené znevažování: „pletete si subjektivní a objektivní svět.“ Tomu říkáte vyjasňování základních pojmů? My tomu říkáme dryáčnické skandalizování a demagogické zatemňování...

Tvrdíte-li, že „bez Teorie relativity se nejen nehneme ve fyzickém světě, ale ani ve světě duchovním“ pak asi mluvíme každý o jiné „Teorii relativity“. My mluvíme o té Einsteinově, která svět duchovní zcela ignoruje. Ve světě fyzickém se s ní pak hneme jen díky tomu, že nás v něm vodí za nos jako v bludišti a stále dokola, jako dobytče přivázané k žernovu...

Pravíte-li: „Mohl bych zde snést řadů důkazů, proč tomu tak je a proč se mýlíte. Je to ale naprosto zbytečné“, pak se nemůžeme ubránit dojmu pouhého holedbání, jímž jen jinými slovy opakujete svůj dogmatický postoj: „diskuse pochopitelně odpadá“. Nikdo, kdo své věci rozumí a věří, se dobrovolně nevzdá příležitosti, rozdrtit pádnými argumenty omyly oposice, naskytne-li se mu k tomu příležitost. Vy však, jak se zdá, nijaké důkazy snést nemůžete, protože je prostě nemáte. Po způsobu nepoctivé samolibosti však problém nikdy nehledáte u sebe, ale vždy jen u těch druhých. Proto se vyhýbáte přímému střetnutí a namísto něj se uchylujete k pomlouvání: „Problém není v důkazech, ale ve vašem zablokovaném přístupu“. My jsem na rozdíl od Vás své důkazy uvedli. Vy je však nechce vzít na vědomí, ale doporučujete nám, abychom se jich sami vzdali. To ovšem není náš problém důkazní nouze, ale Váš morální problém. A jak už jste zcela oddán pokrytectví, poučujete o morálce nás: „uvědomte si, že cenný člověk je ten, kdo dokáže přiznat omyl a poučit se z něj“. Jak je možné tak pravdivou zásadu hlásat a sám se jí neřídit? Zatímco ostatní účastníci naší webové stránky vstupují s otevřeným hledím do diskuse, bez ohledu na to, zda z ní vyjdou jako vítězové, či jako poražení, Vy nejdříve pokradmu (poštou) oťukáváte terén, pak zákeřně vystřelíte a zbaběle utečete. Oni totiž na rozdíl od Vás touží po pravdě, zatímco Vy si jen přihříváte svou stranickou polívčičku u mocných autorit.

Odtud také Váš nehorázný přístup k samotné pravdě: „bezcenný je ten, kdo podle svého názoru trvá na pravdě“.

Z nehorázného pak vyplývá ještě nehoráznější: „pravda se již dávno stala nevědomostí“...

Teoreticky je možné, že jste citované nehoráznosti myslel jinak. To ovšem pouze dokládá, že nemůžete snášet nijaké důkazy, či jinak argumentovat, protože to prostě neumíte, protože je Vaše myšlení a tedy i řečnění zmatené...

Také nemůžeme uvěřit Vašemu doporučování Rudolfa Steinera. Což nevíte, že i on označil Einsteina za abstraktní hlavu, spekulující zcela mimo realitu? Proč ho doporučujete, když ho vůbec neznáte? On není na Vaší straně!...

-zmp-

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář