Jdi na obsah Jdi na menu
 


Teoretická věda VI.

26. 10. 2008

čas či pohyb (Shackal, 20. 10. 2008 14:33)

Samozřejmě, že zanechaný inkoust od pera je dráhou pohybu pera, nikoliv důkazem existence času, budu-li psát tečku, jaký čas z toho vyplyne, jak kdo určí jakou dobu jsem tu tečku psal, kde máte ten váš ČAS? Pohyb a čas je jedna a ta samá veličina, proto také můžeme čas kdykoliv zaměnit s pohybem. Časem nazýváme jiný pohyb, jehož dráhu jsme si rozdělili na dílky. Tedy to co plyne nebo trvá je pohyb, nikoliv čas, a že to trvá určitou dobu je porovnávání s trváním jiného pohybu. Už i Aristotelés věděl, že čas je napočítaný pohyb.

bez času to jde také (Shackal, 20. 10. 2008 22:18)

Mohl by mi prosím někdo říci, jaký čas uběhne při jedné otáčce Země kolem své osy, aniž by při tom využil dráhy jakéhokoliv pohybu, třeba rozděleného na dílky??? Nesmysl, že ano. Zato velmi snadno, lze komukoliv vysvětlit, že jedna otáčka Země je 24 otáček velké ručky nebo 2 otáčky malé ručky na hodinách, vida snadno se obejdeme i bez času.

 

Odpověď Shackalovi (čas či pohyb + bez času to jde také):

Ježto se zdá, že čas je především pohybem a jakousi změnou, je asi nutno o tom uvažovat.

Nuže, změna a pohyb je pouze ve věci samé (pokud se mění ve svém nitru) nebo tam, kde právě sama věc je (pokud se pohybuje či mění zevně). Jenže čas je právě tak všude, jako při všem. Navíc je rychlejší nebo pomalejší změna, ne ovšem čas (např. čas změny). Zatímco pomalé a rychlé určujeme pomocí času (rychlé = mnoho pohybu v malém čase, pomalé = málo pohybu v mnohém čase), čas pomocí času určovat nelze.

Aristoteles: „Fyzika“ (kniha IV. kap. „Kritická studie o otázce času“):

Na základě citovaných úvah dospěl Aristoteles k závěru:

Že čas není pohybem, je tedy zřejmé.“

Vy naopak říkáte, že: „pohyb a čas je jedna a ta samá veličina, proto také můžeme čas kdykoliv zaměnit s pohybem“.

Pokračující Aristotelovy úvahy o čase počínají v následujícím odstavci („Ukončení kritické studie. Definice času“) následovně: „Je tudíž zjevné, že čas není pohybem, není však ani bez pohybu.

Např. živý člověk také není pohybem, ale ani bez pohybu, neboť pohyb je jedním z atributů života vůbec.

Aristoteles pokračuje: „Protože však zkoumáme, co je čas, musíme... nejdříve přihlédnout k tomu, čím je čas pohybu...“

Budeme tedy s Aristotelem uvažovat nikoli o čase samém, ale o času pohybu.

Aristoteles: „Kdykoliv totiž pomyslíme na krajní okamžiky (dřívější a pozdější), na rozdíl od středního (okamžiku)... tehdy říkáme, že je to čas... neboť jak se zdá, čas je to, co se určuje přítomným okamžikem a to nám budiž základem.

Aristotelův výklad si nelze představit jinak, než jako pohyb přítomného okamžiku, který se na počátku pohybu jeví být dřívějším okamžikem, na konci pozdějším okamžikem. Tzn., že čas pohybu není určen třemi různými okamžiky (2 krajními a 1 středním), ale pohybem jediného „přítomného“ (středního) okamžiku.

Aristoteles: „Kdykoli pojímáme přítomný okamžik jako jednotný celek, nikoli v pohybu jako dřívější a pozdější... tu se zdá, že neuplynul žádný čas (protože ani pohyb). Kdykoli však zaznamenáme „dřívější a pozdější“, tehdy mluvíme o čase, neboť časem je právě počet (pořadí, součet) pohybu dřívějšího a pozdějšího.

Dle Aristotela tedy platí: čas pohybu = dřívější a pozdější pohyb okamžiku (přítomného, středního)

Nelze ovšem přijmout Aristotelův pojmem „střední okamžik“, neboť:

a/ není-li okamžik v pohybu, tu není „střední“ - není mezi dřívějším a pozdějším pohybem

b/ je-li okamžik v pohybu, tu opět není „střední“ - ale je jedním z krajních okamžiků (dřívějším či pozdějším)

Také nelze přijmout Aristotelův pojem „přítomný okamžik“, neboť:

a/ není-li okamžik v pohybu, pak nemá být kde „přítomný“ - dřívější ani pozdější pohyb ještě neexistuje

b/ je-li okamžik v pohybu, pak není „přítomný“ v dřívějším (v minulém) pohybu, který již není, ani v pozdějším (v budoucím) pohybu, který ještě není

Chceme-li např. přesně určit okamžik poledne, tu zjistíme, že nikdy nemůžeme říci, že tu příslušný okamžik je, ale pouze, že tu ještě není, nebo že tu už byl. Tomuto nepostižitelnému okamžiku obvykle říkáme „prchavý okamžik přítomnosti“.

Pojem „okamžik přítomnosti“ neříká, že je okamžik někde přítomný, ale říká, že samotný okamžik je nepostižitelnou (prchavou) přítomností.

Mluví-li Aristoteles o „dřívějším a pozdějším pohybu“, pak jejich součet představuje celkový pohyb. Sčítáme-li pohyby pak fakticky sčítáme míry pohybu:

a/ sčítání míry dráhy pohybu: např. 1m + 1m = 2m

b/ sčítání míry času pohybu: např. 1s + 1s = 2s

c/ sčítání míry rychlosti pohybu: např. 1m/s + 1m/s = 2m/s

Zatímco dráha (m) a čas (s) představují dvě různé míry pohybu, rychlost (m/s) nepředstavuje třetí míru pohybu, ale vzájemný vztah předchozích dvou mír pohybu (rychlost = dráha/čas = m/s). Lze-li z pohybu odvodit (naměřit) dvě míry - dráhy (m) a času (s), pak je zřejmé, že se v určité míře (m, s) v pohybu projevuje dvojí: prostor a čas. Tzn., že:

Pohyb = vzájemný vztah (m/s) určité míry relativního projevu prostoru a času.

Z uvedeného zjištění však vyplývá ještě něco:

Pohyb (m/s) = rychlost pohybu (m/s) = zrychlení pohybu (m/s = rozdíl rychlostí)

(tím budiž mj. usvědčena z nereálnosti Newtonova nauka o „zrychlení = m/s2“)

Připomeneme-li si nyní reálný axióm: projev není tím, co projevuje! (viz odpověď Petrovi: gravitace a odpověď Mirkovi: atom II.), pak musíme říci:

Prostor a čas nejsou pohybem, v němž se do určité míry projevují. Tím méně mohou být mírami pohybu (m, s).

Vy však tvrdíte, že: „pohyb a čas je jedna a ta samá veličina... proto také můžeme čas kdykoliv zaměnit s pohybem“.

Pohyb = relativní projev prostoru a času!

Pro obecnou orientaci v pojmech můžeme mluvit nejen o konkrétních mírách (m, s), ale také o obecné míře, kterou si označíme písmenem „R“ (R = obecná míra). Nyní můžeme od míry (R) odlišit také jednotku (1), která ve spojení s mírou (jako jednotka míry) vyjadřuje kvantitu (počet 1-X, čti jedna až x ) kvality (míry R).

Můžeme tedy upřesnit:

Prostor a čas nejsou svým projevem (pohybem), jeho mírou (R), ani jednotkou (1), či mnohostí jednotek (1-X)

Aristoteles do svých úvah o čase vložil ještě něco pozoruhodného:

„...počet má dvojí význam, neboť počtem nazýváme jak to, co je počítáno… tak i to, čím počítáme.

To, co Aristoteles nazývá „počtem“ je pořadové číslo (1-X) mnohosti abstraktních jednotek (1), s nimiž nejen počítáme, ale přidělujeme je také jako pořadí tomu, co počítáme. Počítat lze ovšem dvojím způsobem (abstraktně nebo konkrétně):

a/ počítáme-li abstraktně (abstraktní matematika), pak pomocí mnohosti abstraktních čísel (1-X) počítáme mnohost abstraktních čísel (1-X), tj. totéž. Abstraktní matematika tedy vypovídá jen sama o sobě (o abstraktním počítání)...

b/ počítáme-li konkrétně (konkrétní matematika), pak pomocí mnohosti abstraktních čísel (1-X) počítáme mnohost konkrétních předmětů (1-X hrušek aj.). Konkrétní matematika tedy vypovídá o konkrétní realitě (o mnohosti hrušek aj.)...

Mezi abstraktním a konkrétním počítáním není rozdíl v kvantitě (abstraktním číselném počtu) toho, čím a co počítáme, ale ve kvalitě počítaného (v míře konkrétní podstaty, substance), s níž abstraktní matematika vůbec nepočítá, jíž navíc s abstraktní jednotkou (s číslem 1) splývá i abstraktní míra (R = 1).

Tvrdí-li Aristoteles, že „čas je to, co je počítáno, nikoli to, čím počítáme“, pak by měl čas pokládat za konkrétní kvalitu (míru konkrétní podstaty), nikoli za kvantitu (počet 1-X). Aristoteles však tvrdí, že:

„Čas nelze definovat tím, že má nějakou kvantitu (mnohost, počet), či kvalitu (míru).“

V rozporu s tímto vlastním tvrzením však Aristoteles také praví:

a/ „čas je počet dřívějšího a pozdějšího pohybu.

b/ „...čas je počtem místního pohybu“

Odtud také Vaše interpretace Aristotela: „už i Aristotelés věděl, že čas je napočítaný pohyb.“

Jindy Aristoteles tvrdí, že čas je jak počtem (kvantitou), tak i mírou (kvalitou):

c/ „čas je jakýsi druh početní míry (tj. jednotkou míry)

Pojmem „jakýsi druh početní míry“ Aristoteles vlastně hledá „jednotku míry času“, o níž můžeme již vědět, že neexistuje, neboť to, co máme za míru času (s) je ve skutečnosti mírou prostoru (viz odpověď Standovi: čas). Hledanou míru času se pak Aristoteles domnívá nalézt v okamžiku: „přítomný okamžik… coby místně pohybované je jako jednotka počtu.“

Aristoteles tedy tvrdí, že okamžik je míra (jednotka míry), která vyměřuje čas jako naměřenou míru („čas je to, co je počítáno, nikoli to, čím počítáme“). Dle Aristotela je tedy čas složen z mnohosti okamžiků. Je to pravda?

Ověřme si nejdříve pravdivost Aristotelova tvrzení, že čas i okamžik jsou v podstatě tímtéž (mírou).

Mluvíme-li s Aristotelem o čase jako o míře dřívějšího a pozdějšího času pohybu, tu mluvíme o minulosti a budoucnosti spojené jaksi v jednotu současně vedle sebe (resp. za sebou):

a/ minulostí míníme míru již uplynulého času pohybu, naplněnou vzpomínkami (tj. plnou míru)

b/ budoucností míníme míru ještě neuplynulého času pohybu, „naplněnou“ očekáváním (tj. prázdnou míru)

Míra je totiž dvojí:

1/ velikost (veli-kost) = plný obsah míry = plná míra = míra plnosti (podstaty něčeho)

2/ rozměr (roz-měr) = prázdný rozestup míry = prázdná míra = míra prázdnoty (podstaty ničeho)

Nuže, minulost a budoucnost současně vedle sebe (za sebou) můžeme zvát: „současnost“:

Současnost = minulost + budoucnost

A právě v současnosti (mezi minulostí a budoucností) marně hledáme výše zmíněný prchavý okamžik přítomnosti.

Ze skutečnosti, že v míře současnosti nelze prchavý okamžik přítomnosti nalézt vyplývá, že okamžik nemá nijakou míru (R). Je však vůbec možné, aby v reálné míře (současnosti) existovalo něco, co nijakou míru nemá (okamžik)?

Experiment:

Rozkrojíme nudli určité míry (R) na dvě části (2 x R/2). Mezi oběma půlemi nudle je reálná spára (řez), která nijakou míru nemá, resp. má nulovou (0) míru.

Tzn., že i prchavý okamžik přítomnosti je v míře současnosti možný, přestože má nulovou míru (0).

Nuže, tvrdí-li Aristoteles, že míra času (současnost) je dána (složena z) mnohostí míry okamžiku, pak skládá míru času z mnohosti nul (0 + 0 + 0 atd. = 1-X?), což je evidentní nesmysl. Pohříchu také současná akademická (ryze abstraktní) matika tomuto nesmyslu učí, neboť nulu (0) pokládá za číslo (1-X).

Ve skutečnosti se nulový (0) okamžik přítomnosti v míře současnosti nevyskytuje všude, ale buď jen na počátku minulosti, nebo jen mezi minulostí a budoucností, popř. na konci budoucnosti!

Můžeme tedy konstatovat dvojí:

a/ prchavý okamžik přítomnosti = nulová (0) spára v míře (R) současností

b/ mírou pohybu (s) není projevující se čas, ale jeho relativní projev (současnost)

Z věci je zřejmé, že kdyby nebylo času, který se projevuje v pohybu, nebylo by ani jeho relativního projevu (časomíry současnosti). Nelze-li však projevující se čas v jeho projevu (v současnosti) nalézt, nijak z toho nevyplývá, že čas vůbec neexistuje, že se „snadno obejdeme i bez času“ (jak tvrdíte). V pláči také nelze nalézt dítě, avšak pláč se bez dítěte neobejde.

Nevyužíváme-li k poznávání reality nesmyslně (akademicky) jen abstraktní matematiku, která vypovídá pouze sama o sobě, ale konkrétní matematiku, pak se musíme ptát po kvalitě (míře podstaty) času a po jeho přítomnosti (kde je?). A protože v současnosti je veškerá přítomnost v prchavém okamžiku absolutně anulovaná (0), musíme čas hledat právě v okamžiku. Musíme tedy doslova vstoupit do spáry okamžiku, čím jí vlastně dáme míru podstaty sebe sama.

Vejděte těsnou branou.

Prostorná je brána a široká cesta, která vede do záhuby a mnoho je těch, kdo tudy vcházejí.

Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu a málokdo ji nalézá.

(Matouš 7: 13-14)

Snad nejproslulejší věštírnou starověku byl Apollónův chrám v Delfách. Sem chodili ze všech koutů světa obětovat tazatelé na budoucnost, jimž odpovídala Pýthie, věštící ze spáry Země (nikoli z omamných výparů vystupujících z pukliny v zemi, jak tvrdí materialističtí vševědové). Na průčelí tohoto chrámu hlásal nápis: „Poznej sebe sama!

Ve spáře přítomnosti poznáme nejen individuální míru své vlastní kvality, ale nahlédneme odtud za oponu současnosti jako za závoj iluze, zakrývající podstatu času bez míry jako tzv. „věčnost“.

Vaše tvrzení, že „to co plyne nebo trvá je pohyb, nikoliv čas“ je tedy třeba uvést na pravou míru následovně:

Tak jako se pohybuje člověk, nikoli samotný pohyb, tak se pohybem neprojevuje pohyb, ale čas, který sám o sobě (absolutně bez relativního projevu pohybem) trvá jako věčnost…

Tvrdíte-li pak, „že to co trvá určitou dobu je porovnávání s trváním jiného pohybu“, pak se dopouštíte hned dvou omylů:

a/ trvání = klid, pohyb = změna (Aristoteles: „zdá se, že čas je především pohybem a jakousi změnou“).

b/ rozdíl (porovnávání) dvou pohybů (různé míry) je zase jen pohybem (3m/s – 2m/s = 1m/s), nikoli trváním (klidem)

Na Vaši otázku: „...budu-li psát tečku, jaký čas z toho vyplyne, jak kdo určí jakou dobu jsem tu tečku psal, kde máte ten váš ČAS?“ můžeme nyní odpovědět: Tečka má míru (byť sebenepatrnější), kterou určíme jako zlomek dráhy celého pohybu pera nebo jako zlomek míry času psaní. Čas ovšem v tečce není, neboť tečka je ve fyzickém světě „stopou“ (šlápotou) po pohybu (psaní), který je relativním projevem času…

Ještě se můžeme ptát: Jak je možné, že Aristoteles, zakladatel západní logiky (logikou Východu je Buddhismus) se v otázce času tak hrubě mýlil? K rozluštění tajemství času totiž není kompetentní fyzika (Aristotelova či současné přírodovědy), ale duchovní věda, kterou v Aristotelově době zastupoval jeho učitel Platón:

 Čas povstal současně s Nebem!“ (Platón)

Platónův žák Aristoteles však ideje svého učitele kategoricky odmítl:

Aristoteles: „Jedni totiž tvrdí, že čas je pohybem, druzí však, že je samotnou nebeskou sférou... Ale tento jejich výrok je příliš prostičký, než abychom uvažovali o jeho nemožnostech.

Odmítání bez dokazování nesprávnosti odmítaného (např. jen proto, že nám něco připadá příliš prosté) není vědecké, ale demagogicky tendenční. Proto se Aristotelova logika např. v otázce času dostala zcela mimo realitu.

-zmp-

 

a nebo (Shackal, 03. 11. 2008 14:49)

Děkuji za vyčerpávající odpověď, i když mám i nadále na otázku existence času svůj vlastní názor. ČAS současně s tím nejnepatrnějším pohybem, by klidně mohl kmitat v jednom nepatrném okamžiku, tam i zpět, což my lidé v našem rozměru vnímáme jako běh času vpřed. Lidské vnímání zcela určitě není středem vesmíru a navíc co člověk, to názor. Snad se aspoň shodneme v tom, že pojem ČAS jest abstrakcí a tudíž i všechny rádoby vědecké výpočty a úvahy zahrnující v sobě čas musí být abstraktní (dilatace času, časové dimenze, cestování časem, časoprostor a podobné nesmysly). Kdesi jsem tu četl trefný výrok "Co není prokazatelné, jest otázkou VÍRY". Přeji hezký den.

 

 

 

Odpověď Shackalovi (a nebo):

Doporučuji věřit víc každodenní zkušenosti, než paradoxním způsobům uvažování současné „teoretické vědy“. Kdyby cokoli kdekoli kmitalo tam a zpět, mohlo by se to našemu vnímání jevit jednosměrně (vpřed aj.) jen tehdy, kdyby kmity v daném směru převažovaly nad kmity protisměrnými. Názor má smysl jen jako předpoklad, jehož reálnost si chceme ověřit (experimentálně, konfrontací v dialogu aj.). Nechceme-li si reálnost názoru ověřit, pak se jedná o tendenční ideologii.

Je tedy na Vás vysvětlit, co je (jakou má podstatu) Váš kmitající čas, jak může kmitat v nulové míře (0) okamžiku (jak je jeho kmitání možné) a proč vlastně kmitá (jaká je minulá příčina jeho kmitání) a jaký má smysl jeho kmitání (jaký je budoucí účel jeho kmitání).

Slovem, při ověřování reálnosti jakéhokoliv názoru (předpokladu) musíme vždy hledat odpověď na tři (resp. čtyři) otázky (co? jak?, proč?). Musíme se ptát na podstatu věci (co?), možnost jejího vnitřního a vnějšího uspořádání (jak?) a na příčinu s účelem (proč?):

A/ pokud na uvedené otázky odpovíme logicky a v souladu s každodenní realitou, potud daný názor (předpoklad) potvrdíme jako poznanou pravdu

B/ pokud neodpovíme, potud nejsme oprávněni dávat jednomu názoru (zpr. svému předpokladu) přednost před jinými

C/ pokud někdo nějaký názor logicky a v souladu s každodenní realitou vyvrátí, potud jsme oprávněni ho opustit jako mylný

Pokud se proti uvedeným zásadám (A,B,C) neprohřešujeme, potud je naše poznávání poctivé, věrné pravdě (i když ji ještě neznáme) a tedy také morální a mravné.

Slova: „Pokud něco není dokazatelné, je to otázka víry“ vyslovil Standa (hydrostatický paradox)

My jsme mu odpověděli: „…stavíte koně za vůz. Víra není předmětem dokazování, ale jeho následkem, neboť nevěřit v dokázané je právě tak hloupé jako věřit v nedokázané (v pouhé spekulace)“.

Určitě se shodneme v tom, že „všechny rádoby vědecké výpočty a úvahy zahrnující v sobě čas… (pokud jsou) abstraktní (dilatace času, časové dimenze, cestování časem, časoprostor a podobné nesmysly), jsou nereálné.“

Chceme-li tedy čas poznat reálně, nesmíme ho pojímat jen jako abstrakci. Abstrakce není dána předmětem (zde časem), ale způsobem (abstraktně matematickým) našeho poznávání…

-zmp-

 

 

čas 03 (Shackal, 09. 11. 2008 16:20)

Já netvrdím, že čas existuje, tudíž nejsem to já, kdo má cokoliv dokazovat, je to na vás, zatím se to nikomu nepodařilo (ani vám), slova "nevěřit v dokázané" jsou směšná, jedná-li se o "čas". Já jen tvrdím, že čas a pohyb je jedna a ta samá veličina, což dokonce i nepřímo vyplývá z vašeho výkladu. Jestliže čas plyne, nebo cokoliv podle vás dělá, je to snad také pohyb, nebo snad ne??? To můžete zrovna tvrdit, že jízda autem není pohyb, ale jízda autem. Přeji mnoho zdaru v poznání "ČASU".

 

 

 

Odpověď Shackalovi (čas 03):

 

Na cestě poznávání reality nedokazujeme pro druhé, ale především sami pro sebe, není-li nám lhostejné, že se ve svých názorech (předpokladech) můžeme mýlit. Proto je spor o to, na kom je dokazování, zbytečný. Řekli jsme-li „je tedy na Vás vysvětlit...“ pak Vás tím přirozeně nechceme nutit něco dokazovat. Říkáme tím jen, že má-li kdokoli jakýkoliv názor, je v jeho zájmu, aby si sám ověřil (potvrdit nebo vyvrátit) jeho pravdivost. Chce-li však, aby mu s tím někdo pomohl, může svůj názor např. presentovat v dialogu. Tu opravňuje i jiné jeho názor vyvracet či potvrzovat, popř. mu ukázat, kde by takové úsilí mohl vynaložit úspěšně sám. Namítne-li však, že tu dokazování není na něm, ale na nich, tu jakoby řekl: „Pravdivě poznávat máte vy, nikoli já. Mě stačí jen výsledky vašeho pravdivého poznání sdělit!“ Jenže nemá-li na pravdivém poznávání nijakou účast, tu nemá ani pravdivé poznání a není tedy ani s to rozeznat pravdivé od nepravdivého, ani u sebe, ani u jiných. Takto je však zcela vydán na milost a nemilost demagogům, sofistům, lhářům aj. podvodníkům...

Váš závěr: „...dokonce i nepřímo vyplývá z vašeho výkladu“, že „čas a pohyb je jedna a ta samá veličina“ nás velmi překvapuje. Uvedli jsme přece, že čas sám o sobě je neměnnou „věčností“, zatímco pohyb je jen jeho relativním projevem v podobě tzv. „času pohybu“ (s), jako je např. pláč projevem dítěte. Tzn., že z našeho výkladu nemůže na žádný způsob vyplývat, že čas (neměnná věčnost) je proměnlivý pohyb. Vždyť ani relativní projev času (čas pohybu) není pohybem (obdobně není pohybem ani dráha pohybu, jako relativní projev prostoru)...

Na Vaši otázku: „jestliže čas plyne, nebo cokoliv podle vás dělá, je to snad také pohyb, nebo snad ne???“ jsme také již odpověděli: Čas sám o sobě je věčnost, která je neměnná a proto neplyne ani nic jiného nedělá. Tzn., že čas sám o sobě nepředstavuje nijakou relativní změnu, tím méně relativní pohyb, ale absolutní klid. Jak praví Mojžíš: „Sedmého dne Bůh odpočíval...

 -zmp-

 

(Shackal, 12. 11. 2008 14:59)

Zdravím a děkuji za odpověď.
V posledním odstavci píšete "Čas sám o sobě je věčnost, která je neměnná a proto neplyne ani nic jiného nedělá. Tzn., že čas sám o sobě nepředstavuje nijakou relativní změnu, tím méně relativní pohyb, ale absolutní klid."
Z toho alespoň pro mne,vyplývá, že pojem "ČAS" sám o sobě jest nulová veličina, jejíž existenci nelze žádným způsobem prokázat, s čímž samozřejmě souhlasím. Přeji hezký den.

 

 

 

Odpověď Shackalovi (čas 04):

Nulovým časem (0) je věčnost v okamžiku přítomnosti, tj. ve spáře současnosti (závoje iluze) mezi minulostí a budoucností. Ve spáře současnosti je sice přítomnost věčnosti absolutně anulována (0), je však prokazatelná, jako absolutně anulované (0) nic ve spáře mezi dvěma částmi přeříznuté nudle. Odhrneme-li (rozevřeme-li) pak závoj iluze (alespoň hypoteticky), nezbytně odhalíme věčnou přítomnost  jako neanulované nic. A protože anulovaný okamžik je v podstatě tímtéž jako neanulovaná věčnost, máme skrze prokázaný okamžik prokázánu také věčnost...

Pojem „nic“ je pro věčnost použit proto, že nepředstavuje nic z toho, co pokládáme za relativně něco (resp. relativně vše), nic z toho, čím je v okamžiku anulována (0), nic současného...

-zmp-

  

 

minulost, přítomnost, budoucnost (Shackal, 18. 11. 2008 12:14)

Obávám se, že minulost máme pouze ve svých hlavách a budoucnost ve své fantazii, oba tyto pojmy jsou dle mého pouhým výplodem (klamem) našeho abstraktního myšlení a jediné, co prokazatelně existuje je přítomnost (věčnost) a v ní všechen ten pohyb, mající každý zvlášť svůj vlastní čas v porovnání s jiným časem-pohybem. Připuštěním faktické existence minulosti (asi na nějakém božím harddisku nebo co) vede k fantasmagorickým představám o cestování v čase, totéž platí i o budoucnosti.

 

 

Odpověď Shackalovi (minulost, přítomnost, budoucnost):

Dovolili jsme si dát Vašemu příspěvku název, abychom na něj mohli později (při opakování tématu) odkazovat.

Všimněte si, jak staří lidé žijí především minulostí (vzpomínkami na svůj život), zatímco mladí žijí především svou budoucností (sněním o svém životě). Pro staré lidi je prožitá minulost skutečně prožitou realitou (byť již minulou), zatímco pro mladé lidí je jejich budoucnost pouhým snem, který je pro většinu pouhou iluzí (sebeklamem), několika šťastlivcům se však přesto podaří naplnit. Pojem „naplnit“ znamená dát pouhým snovým obrazům (fantomům) plný obsah, podobně jako sochař naplňuje svou představu kamenem. Protože tzv. „živly“ (oheň, vzduch, voda, země) našeho fyzického světa, v němž žijeme, je také takovou „plností“, je zřejmé, že náš fyzický svět byl v minulosti nějak naplněn. Tzn., že své tělesné životy prožíváme každodenně v plné minulosti (v plném fyzickém světě), v níž sníme (plánujeme) svou budoucnost. Vámi zmíněným „božím harddiskem“ je tedy (mj.) náš fyzický svět. Z hlediska přítomnosti (okamžiku a věčnosti) je sice tato minulost (byť sebehmotnější) pouhou iluzí, stejně jako sny o budoucnosti. Přesto však je tato iluze „současnosti“ pro nás nezbytnou školou života, v níž se můžeme vyučit poznání přítomnosti pravé reality a sebe sama v ní, což je pro nás jinak naprosto nemožné…

-zmp-

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář