Teoretická věda VII.
Ve své odpovědi na Petr (gravitace, 25. 12. 2007 16:14) píšete, že váha není vlastností těles a podpíráte to tvrzením, že ve stavu beztíže se váhy nevychýlí. To co podle vás těleso charakterizuje je objem a míra hustoty.
Jak ve stavu beztíže poznáte, které těleso má větší míru hustoty?
Děkuji za odpověď.
Odpověď Ivanovi (Hustota ve stavu beztíže):
To, co těleso charakterizuje, jsou jeho vlastnosti (objem a hustota), které těleso nemá podle nás, ale podle sebe, neboť nikoli my, ale objem a hustota dělají těleso tělesem.
Zatímco objem poznáváme měřením, hustotu vážením. K měření potřebujeme jednotku míry, k vážení mechanismus vah. Měřit však nemůžeme, pokud objem tělesa není zevně volný (pokud je zalitý v betonu atp.), vážit nemůžeme, pokud je hustota tělesa zevně volná (pokud je mimo vnější gravitační síly).
Zkrátka, k měření objemu a vážení hustoty tělesa, nestačí mít jen vhodné prostředky (nástroje) k měření (jednotku míry a mechanismus vah), ale je zapotřebí také vhodného prostředí (volný prostor a stav tíže). Tím dospíváme k poznání následující fyzikální trojnosti:
a/ vlastnosti tělesa - vhodné prostředky - vhodné prostředí
b/ objem a hustota - jednotka míra a mechanismus vah - volný prostor a gravitační prostředí
A jako není vlastností měřeného tělesa okolní beton, ani okolní volný prostor, tak nejsou vlastností váženého tělesa gravitační síly, či stav bez tíže...
Jinými slovy, objem a hustota, jejichž vzájemné zmatení nazývá Newton „hmotnost“, jsou vlastnosti tělesa (reálné či iluzorní), které již nemohou mít nijaké vlastnosti, neboť „vlastnost vlastnosti“ je sofistický protimluv.
Tím budiž zcela jednoznačně a nade vší pochybnost jednou provždy prokázáno, že: vlastnosti těles (objem a hustota), ani iluze vlastností zvaná „hmotnost“, či „atom hmoty“, nemohou mít za vlastnost:
a/ gravitační síly (jak bláznivě učí falešný pilíř fyziky, tzv. Isaac Newton a jeho popletení následovníci)
b/ volný prostor (jak bláznivě učí falešná atomová fyzika, tzv. Ernesta Rutherforda a ostatní kvantoví bubáci)
-zmp-
Ve stavu beztíže však nelze určit ani hustotu tělesa, viz vaše odpověď.
Z toho mně plyne, že pro prokázání toho, že hmotnost není vlastností tělesa nelze použít argument, že ve stavu beztíže nelze těleso zvážit. Neboť nelze určit vážením ani hustotu a analogicky tedy ani hustota by nemohla být vlastností tělesa.
A nebo z toho plyne, že ani hmotnost ani hustota nejsou vlastností tělesa.
Odpověď Ivanovi (hustota a hmotnost):
V naší vzájemné diskusi jsme odvozovali, že vlastností tělesa (hustoty jeho objemu) nejsou síly gravitace (tím méně iluze hmotnosti). To jsme ovšem neodvozovali z toho, že těleso nelze ve stavu bez tíže zvážit (nelze zjistit hustotu), ale z toho, že k jeho zvážení (k zjištění hustoty jeho objemu) je zapotřebí gravitace v jeho okolí (nikoli v jeho nitru).
Z toho plyne, že je-li gravitace vlastností okolí váženého tělesa, nemůže být vlastností váženého tělesa (hustoty objemu tělesa (srovnej diskuse o tzv. „hydroparadoxu“)…
-zmp-
numerologie č. 9 (Jiřka a Gerta):
proč násobky devítky, když se pak numerologicky sečtou dávají opět devítku, příklad:
2x9 = 18=1+8=9
3x9 = 27=2+7=9 atd.
Ostatní násobky čísel 1-8 to "nedělají".
Odpověď Jiřce a Gertě (numerologie č. 9):
Odpověď na vaši otázku je v principu jednoduchá, pro vysvětlení však náročná.
Na konci desítkové soustavy je číslo 10, které nemá svůj vlastní symbol jako předchozí čísla (1,2,3,4,5,6,7,8,9), ale je složeno ze symbolů použitých již na počátku dekadické řady:
a/ ze symbolu čísla jedna (1)
b/ ze symbolu nuly (0)
Nyní si můžeme všimnout, že připočítáváním jednotek (1) se symboly mění v jiné, zcela nové. Nula (0) se mění v jednotku (1), ta ve dvojku (2), ta v trojku (3) atd., až se osmička (8) změní v devítku (9). Připočteme-li jednotku (1) také k devítce (9), tu se devítka nezmění v jiný, zcela nový symbol, ale v pár (dvojici) symbolů, složený z nuly (0) a jedničky (1):
9 + 1 = 10
Na konci dekadické řady mají tyto „recyklované“ symboly (
Pokračujeme-li v přičítání jednotek (1) také k desítce a dál (10 + 1 atd.), projeví se na konci každé následující (vyšší) dekadické řady opět duální zápis posledního čísla, s řádově vyšším číslem spojeným s nulou (10, 20, 30 atd.).
Protože přičtením nuly (0) se žádné číslo nezmění (1 + 0 = 1 atp.), přičítáme numerologicky namísto desítek (10), dvacítek (20), třicítek (30) atd., pouze jednotky (1), dvojky (2), trojky (3) atd.
Při numerologickém sčítání si tedy počínáme tak, jakoby v dekadické řadě za číslem 9 nenásledovalo číslo 10, ale pouze číslo 1, jakoby za číslem 19 následovalo pouze číslo 2 (nikoli 20), za číslem 29 pouze číslo 3 (nikoli 30) atd.
A/ první dekadická řada v aritmetice......... 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10
B/ první dekadická řada numerologicky.... 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 1
Tím jsou dány následující rozdíly:
Přičteme-li v aritmetické řadě (A) k poslednímu číslu (10) devítku (9), dostaneme..... 10 + 9 = 19
Přičteme-li pak numerologicky (B) k poslednímu číslu (1) devítku (9), dostaneme....... 1 + 9 = 1 (opět namísto 10)
Jak je patrné, numerologicky se v dekadické řadě (B) poslední číslo (1) rovná prvnímu (1) a jako takové se na konci předchozí řady stává součástí následující řady. Jinými slovy, numerologicky se poslední číslo (1) v předchozí řadě mění v první číslo (1) následující řady.
Přičteme-li tedy numerologicky (B) k poslednímu číslu (1) předchozí řady devět čísel (9) následující řady, tu se deváté číslo (9) stane aritmeticky desátým (10), numerologicky však prvním (1) číslem další řady. Tzn., že deváté (9) číslo (devátá jednotka) z dané řady odpadá (stává se součástí následující řady), jako bychom místo devíti (9) přičetli pouze osm (8) jednotek.
Jinými slovy, numerologicky (B) jakoby v desítkové soustavě nebylo v každé řadě jednotek deset (10), ale pouze devět (9), daných vždy součtem poslední jednotky předchozí řady (1) s osmi (8) jednotkami následující řady: 9 = 1 + 8
Součet „1 + 8“ je tedy základem konfigurace všech numerologických dekadických řad (B).
Zápis řádově vyšších numerologických řad (B) se pak odvíjí od základní řady (1 + 8) tak, že z pravé strany součtu (od č. 8) převádíme jednotky (1) postupně na levou stranu součtu (k č. 1):
a/ 1 + 8 = 9 (numerologický součet aritmetického násobku devíti (18 = 2 x 9)
b/ 2 + 7 = 9 (numerologický součet aritmetického násobku devíti (27 = 3 x 9)
c/ 3 + 6 = 9 (numerologický součet aritmetického násobku devíti (36 = 4 x 9)
d/ atd.
Tuto „záhadnou“ numerologickou vlastnost má předposlední číslo každé aritmetické soustavy (1-X). V desítkové soustavě je to č. 9 (1+8), v devítkové soustavě je to číslo 8 (1+7) atp...
-Tom + zmp-
Pozitivní logika (Marie, 08. 02. 2009 18:02)
V jedné z odpovědí poukazujete na skutečnost, že je lidstvo postaveno před úkol rozvinout "pozitivní logiku" Melisa z Eleje. Zajímá mě, v čem spočívá tato pozitivní logika a jakým způsobem jí může člověk rozvíjet.
Odpověď Marii (pozitivní logika):
Mluvili jsme o tom v odpovědi Petrovi (Zenonovy paradoxy).
Přívlastky „pozitivní“ či „negativní“ dáváme logice podle toho, zda svým dokazováním něco vyvrací, či rozebírá (negativní logika), nebo potvrzuje, či skládá (positivní logika). V obou případech však musí jít o logiku reálnou, zabývající se vnímatelnou realitou, na rozdíl od logiky nereálného spekulování (fantazírování bez ohledu na vnímatelnou realitu)…
To, co na duševní a duchovní úrovni nazýváme logikou, to je na fyzické úrovni řádem (systémem), např. uspořádáním ozubených koleček do funkčního hodinového stroje:
A/ rozebíráme-li hodinový stroj na chaotickou mnohost ozubených koleček, tu aplikujeme negativní logiku (tzv. analýzu)
B/ skládáme-li hodinový stroj v uspořádanou mnohost ozubených koleček, tu aplikujeme pozitivní logiku (tzv. syntézu)
Pokud složený hodinový stroj (B) nefunguje, nebo neměří čas přesně, potud nemá reálnou logiku (uspořádání), nebo jsou v jeho logice (řádu) drobné chyby (nelogičnosti).
Sklon k negativní logice (k poznávání řádu věcí) projevují zejména děti, rozbíjením (rozebíráním) hraček. Pokud zkoušejí rozebranou hračku zpětně složit, potud si osvojují také pozitivní logiku, což je ovšem mnohem těžší…
Negativní logika (A) je doménou badatelů a kritiků, pozitivní logika (B) je doménou vynálezců a umělců…
Z uvedeného je zřejmé, že se obojí logice spolehlivě naučíte prostřednictvím hraní, řemesel, či jakoukoliv manuální prací (venku či v domácnosti – srovnej tzv. „selský rozum“). Obojí logice se však na hony vzdálíte studiem nereálných fantasmagorií na akademických školách (základních, středních či vysokých)…
vztah karma a reinkarnace (Petr, 16. 02. 2009 10:27)
Píšete: "Zkrátka, od narození slepému bylo ukřivděno a proto se rodí s positivní karmou. Bůh, který se u něj zadlužil (tím, že ho stvořil) musí svou negativní karmu vyrovnat uzdravením slepého." Domnívám se, že takové pojetí karmy posouvá její význam zcela jinam, než jak je běžně chápána a i jinam než jste původně obhajoval její význam. Proto jsem říkal, že považuji karmu za "běžnou fyzikální záležitost" (pokud pojmu jako "fyziku" všechny zákonitosti a síly vesmíru), asi jako že všechny síly se nějak vyrovnají... Mohl bych zde totiž nakonec vlastně mluvit o "karmě" jakékoliv věci, nejenom reinkarnující se duše. Tak nějak to popsal už Anaximandros: "Z neomezené božské rovnováhy se neustálým cyklickým pohybem odvíjejí protiklady (zvl. teplotní a vlhkostní), takže se rozlišují živly a ustavují se věci, které stejnou cestou zase zanikají, čímž splácejí daň za svou existenci." Což ale není přesné (protože podle mne tam zase není ten účel proč ty věci vůbec vznikly).
Nemohu si pomoct, to pohrdané "křesťanské" vidění mi připadá adekvátnější realitě: vždycky je lépe předpokládat "oběť"(účel) než "trest za hříchy".
Sice mi pomůže, když řeknu, že jsou to "moje" hříchy za které údajně trpím, ale nakonec celý vesmír je jeden život... "Je zajímavé, že v mystické tradici je víra v doslovné převtělování jednotlivců považována za nižší a méně zasvěcené chápání karmických zážitků. V podstatě jedinou skutečností, která existuje je kosmické vědomí." (Grof) Nevím, jestli převtělený dalajláma dostane "přes hubu" proto, že jeho předchůdce to někomu udělal. Takto to asi nefunguje. (?) Váš pojem "pozitivní karmy" (když se někdo narodí postižený bez jakékoliv své viny, tedy máme tady ten účel, jinak by vesmír ani nemohl vzniknout) posouvá význam tak, že vlastně potvrzuje oprávněnost všech mých námitek a skoro je vlastně řeší.
Otázkou je proč vlastně nikdy neodpovíte k jádru problému hned.
Ukazuje se, že pojetí karmy, tak jak se běžně chápe, je zcela nedostatečné. Vlastně rozlišuji mezi "rovnováhou sil" (karmou) a pochybuji, že to vždy sedí s "jednotlivou duší která se reinkarnuje". Důkaz, že to sedí? Proto myslím je lépe vidět souvislost se všemi lidmi, účel, "oběť" než individualistické pojetí karmy, které nakonec realitě nemůže porozumět.
Odpověď Petrovi (vztah karma a reinkarnace):
Fyzické poměry v nitru fyzického těla jsou např. u nemocného odlišné od zdravého. Tak je tomu nejen v tělesném mikrokosmu (ve fyzickém těle člověka), ale i v tělesném makrokosmu (ve fyzickém prostoru vesmíru), který popisuje Anaximandros. Účel je v obou případech (mikro i makro-kosmu) týž...
Již samotná tělesná existence (mikro i makro-kosmu) představuje karmické porušení původního netělesného stavu. Protože vznik (stvoření) tělesného z netělesného není dán vinou tělesného, ale obětí netělesného, přece musí být (v zájmu spravedlnosti) karma na obou stranách vyrovnána. Z pohledu tělesného je vyrovnávána jako jeho „hřích“ (prvotní hřích), z pohledu netělesného jako jeho „oběť“. Řekneme-li pak, že: „vždy je tu lépe předpokládat "oběť" než "hřích", pak dáváme přednost positivnímu pohledu na svět, před pohledem negativním, což má důležitý význam, pro naše duševní rozpoložení (optimistické či pesimistické). Nic víc...
Na Vaši otázku „proč vlastně nikdy neodpovíte k jádru problému hned“ nemůžeme odpovědět jinak, než že naše odpověď reaguje na to, co říká druhá strana, které ovšem nemusíme vždy správně porozumět, ať už proto že se nejasně vyjadřuje nebo proto, že jsme její vyjádření nesprávně pochopili. V takových případech lze věc napravit pouze tím, že druhá strana v diskusi o daném problému pokračuje...
-zmp-