Jdi na obsah Jdi na menu
 


Teoretická věda I.

25. 12. 2007

Petr („paradox“):

Na Vašich stránkách se mluví o akademických spekulacích. Co říkáte např. na toto:

 

Cituji z „http://cs.wikipedia.org/wiki/Hydrostatick%C3%BD_paradox“:

„Hydrostatický paradox (též hydrostatické paradoxon) je skutečnost, že hydrostatická tlaková síla na dno nádoby naplněné do stejné výšky stejnou kapalinou je vždy stejná bez ohledu na množství (objem, hmotnost) kapaliny. Nádoby stejně vysoké se stejně velkým dnem se mohou lišit jedině tvarem nádoby - nahoře zužující se nádoba pojme menší množství kapaliny, nahoře rozšiřující se nádoba pojme větší množství kapaliny. Tíha kapalin v těcObrazekhto nádobách bude různá, tlaková síla na dno však bude stejná.

Rozdíl mezi tíhou kapaliny a tlakovou silou kapaliny na dno je způsoben silou reakce stěn, která u rozšiřující se nádoba působí na kapalinu směrem šikmo vzhůru (kapalinu nadlehčuje), u zužující se nádoby působí na kapalinu šikmo dolů (kapalinu přitlačuje na dno).“

 

 

 

 

Odpověď Petrovi („paradox“):Obrazek

Citovaný zdroj (pro jednoduchost mu budeme nadále říkat „Hugo“) je již v zadání hydroparadoxa tendenčně zavádějící. Uvádí-li totiž, že „nádoby stejně vysoké se stejně velkým dnem se mohou lišit jedině tvarem nádoby“, tu odvádí pozornost od skutečnosti, že různě objemné (tvarované) nádoby nemusí mít stejně velká dna. Také v nádobách s různými dny je tlak stejný, je-li v nich stejná míra vertikály vodního sloupce.

Musíme se tedy ptát: Proč nám Hugo sugeruje stejně velká dna?

Odpověď: Aby nám mohl vsugerovat, že: „...rozšiřující se nádoba působí na kapalinu směrem šikmo vzhůru (kapalinu nadlehčuje - ode dna), zužující se nádoba působí na kapalinu šikmo dolů (kapalinu tlačí ke dnu)!“ Tímto „paradoxním řešením“ jakoby Hugo rozšiřující se nádobě její rozšíření odňal a přidal ho zužující se nádobě. Tím jakoby dostal dvě válcovité (pře-válcované) nádoby stejného dna, se stejným sloupcem vody a tedy i se stejným objemem vody.

Co by si však Hugo se svým „jakoby-řešením“ počal, kdybychom vedle jeho dvou pře-válcovaných nádob (se stejným dnem) postavili třetí s týmž sloupcem vody, a tedy také s týmž tlakem, avšak s větším dnem a tedy také s větším objemem? Právě to se Hugovi nehodí a proto nám sugeruje nádoby se stejnými dny! Proč se to Hugovi nehodí? Protože svým verbálním žonglováním nám chce vsugerovat, že je tím „dokázáno“, že tlak vody (kapaliny) je dán její tíhou. Proč nám to sugeruje? Protože právě to ho akademická (newtonovská) fyzika učila ve škole. Protože však její učení není pravdivé, nelze ho ani pravdivě dokazovat a musí se tedy „jako-dokazovat“!

Když se ukázalo, že teorie newtonovců („tlak kapaliny je dán její tíhou“) nesouhlasí s vykládanou realitou, tu se učení newtonovci vůbec nepokusili o změnu svého nesmyslného výkladu reality, ale prostě „změnili“ realitu, kterou jednoduše prohlásili za „paradoxní“. Jenže v neukázněném davu se vždy nacházeli šťourové s námitkou: A není snad paradoxní vaše teorie? Tu newtonovcům přispěchal na pomoc Hugo, se svým „paradoxním“ řešením „hydro-paradoxa“!

A protože: „Kdo splete první knoflík, ten se už pořádně nezapne!“ (J.W.Goethe), řešení hydro-paradoxa nelze hledat v učených teoriích akademické (newtonovské) fyziky, která je stejně jako Hugovo „paradoxní jakoby-řešení paradoxa“, skrz naskrz celá paradoxní (v naprostém rozporu s „vykládanou“ realitou). Pokud teoretickou Fyziku (a teoretickou vědu vůbec) neočistíme od nereálných spekulací „vzdoro-inteligence“ a neučiníme z ní vědu plně odpovídající vykládané realitě, potud se od ní můžeme nadít jen systematického ohlupování (sugerování předsudků vůči realitě)...

-zmp- 

 

 

 

 

Standa: k hydro-paradoxu

Mohli byste to říci jasněji, co jste vlastně chtěli říci?

A kdyby se to nenazývalo hydro-paradox, tak byste vlastně neměli jako předpoklad, že je zde něco paradoxní. Pokud vím, tak se tento jev jako paradox nenazývá vždy.

Potom – proč předpokládáte chybu na straně tzv. newtonovců? Jen kvůli názvu? V čem je chyba (kromě názvu)? Můžete mi nějak srozumitelně říci, o co tady jde?

Také postrádám něco, jako Váš důkaz. A důkaz je pro Vás co? Že by tedy musel být někdo, kdo to přeměří? Co je pro Vás dostatečný důkaz? Ti jak je nazýváte newtonovci tam mají řadu vzorečků.

Vlastně jste jen tzv. newtonovce obvinil z toho, že „verbálním žonglováním“ nám něco „vsugerovali“. Ale nerozumím tomu, co mi – nám jako měli „vsugerovat“ a co jste vlastně vyargumentovali či dokázali Vy? Děkuji. Standa

 

 

Odpověď Standovi (k hydro-paradoxu):

Hydrostatické paradoxon je černou můrou newtonovské (spekulativní) fyziky. Ta totiž učí, že tlak vody (kapalin) je dán její váhou (tíhou). Proti všemu očekávání však nějaký šťoura naplnil vodou nádoby různého objemu, všechny však do stejné výše (do téhož sloupce vody) a na dně nádob změřil tlak. Ač měla voda v nádobách různého objemu různou váhu (tíhu), přece měla ve všech nádobách stejný tlak. Tento experiment jednoznačně dokazuje jediné: Tlak vody není dán její váhou!

Akademická teoretická fyzika však uvedený důkaz neakceptovala (neboť z kořene vyvracel Newtonovo učení o hydrostatice) a prohlásila realitu za paradoxní. Odtud oficiální název pro daný jev: „Hydrostatické paradoxon“!

Od té doby se učení adepti oficiální newtonovské fyziky snaží všemožnými iluzionistickými procedurami „vykládat“ hydroparadox tak, aby nevyvracel nereálné „vědecké“ učení, že tlak vody je dán její váhou. Současně však se nám učení adepti této nepoctivé teoretické vědy snaží vsugerovat, že paradoxy jsou v realitě něčím zcela normálním, ba častým. Tyto nové paradoxy vymýšlí teoretická fyzika (vzdoro-inteligence) prostřednictvím abstraktní matematiky (jak Vy říkáte „řady vzorečků“), zcela emancipované od konkrétní reality (viz kvantová mechanika, einsteinovská fyzika, teorie množin, neeuklidovská geometrie atd. atd.)...

Náš důkaz postrádáte, protože nejdříve musí být dokázána pravdivost tvrzení, že je tlak vody dán její váhou, a teprve potom je na řadě dokazování oposice (že tomu tak není). Na pořadu dne je tedy dokazování newtonovců (adeptů současné newtonovské teoretické fyziky), že hydrostatické paradoxon nevyvrací tvrzení, že je tlak vody dán její váhou. To, co v této souvislosti z oficiální teoretické fyziky citoval Petr, je však ubohý a vědomý Hugův klam...

Hydroparadox nás může navíc poučit, že samotný experiment (tím méně jakékoliv tvrzení) jako důkaz nestačí, postrádá-li logický výklad. A právě na poli „logického výkladu“ je akademickou teoretickou vědou veden (zatím vítězný) ideologický boj. Vítězný proto, že lidé vychovaní akademickým školstvím zpravidla postrádají schopnost logického myšlení a s tím spojený smysl pro vědeckou poctivost. Také je třeba si uvědomit, že logický výklad v žádném případě nelze nahradit matematickým výpočtem („řadou vzorečků“), který rovněž (stejně jako experiment) bez logického výkladu nic nedokazuje!...

 -zmp-

 

 

Standa (k paradoxu, 25. 12. 2007 16:00)

Přečetl jsem si oba dva názory, ale z hlediska svých znalostí resp. neznalostí fyziky na vědecké úrovni nejsem schopen zaujmout stanovisko, který ze dvou uvedených názorů je pravdivý. Zajímal by mně názor skutečného odborníka na fyziku.

Normální člověk totiž nemá možnost udělat si objektivní měření nějakého tlaku vody v závislosti na výšce sloupce vody, množství vody a tvaru nádob, resp. velikosti dna.
Když si přečtu jakoukoli učebnici fyziky, tak napsané beru jako fakt.
Určité penzum znalostí, které lidstvo nabralo např. za několik století, musím brát jako výchozí fakt, jako základ, jinak bych ve všech oborech musel začínat stále od nuly, což je vyloučeno.

 

 

Odpověď Standovi (k paradoxu):

Předmětem Vašeho případného posouzení je spor, zda hydrostatické paradoxon vyvrací, či nevyvrací tezi o tlaku vody daném její váhou. K tomu nepotřebujete znalosti fyziky a už vůbec ne na tzv. „vědecké úrovni“, ve smyslu současné teoretické vědy. K tomu potřebujete schopnost logického myšlení. Veškeré potřebné informace k posouzení sporu, jste již obdržel (od nás a od Petra). Na jedné straně je „názor skutečného odborníka na fyziku“ (tj. Newtonův názor, že je tlak vody dán její váhou), na druhé straně je experiment (hydrostatické paradoxon), který uvedený „odborný názor“ nepotvrzuje. Víc nepotřebujete vědět k tomu, abyste posoudil, co je tu paradoxní (realita nebo Newtonovo učení?)...

Dáte-li si vsugerovat, že k tomu potřebujete názor odborníka, který Vás může vědomě klamat jako Hugo, pak se své lidské schopnosti vnímat, uvažovat a soudit slabošsky vzdáváte ve prospěch těch, kteří Vás chtějí skrze Vaši slabost ovládat.

Pravíte-li, že „nemáte možnost udělat si příslušná objektivní měření“, pak sám sebe uvádíte v omyl. Příslušná měření provedli jiní. Ač tato měření dopadla v neprospěch teoretické vědy, která je nepopírá, protože nemůže (jsou vždy znovu opakována jinými s týmž výsledkem). Není tedy třeba, abyste tato měření opakoval ještě Vy, ale je třeba abyste uvěřil v jejich reálnost. Uvědomte si, že v této při můžete být nestranným (spravedlivým) soudcem právě proto, že v ní nejste zainteresován ani jako svědek obžaloby (praktického experimentátora), ani jako svědek obhajoby (newtonovského teoretika)...

Pravíte-li: „Když si přečtu jakoukoli učebnici fyziky, tak napsané beru jako fakt“, pak se tím stáváte nespravedlivým soudcem, který jednostranně nadržuje (věří) pouze obhajobě (teoriím newtonovské aj. fyziky)...

Pravíte-li: „Určité penzum znalostí, které lidstvo nabralo např. za několik století, musím brát jako výchozí fakt“, pak si uvědomte, že lidstvo nenabralo pouze to, co je v oficiálních učebnicích (obhajoby), ale také to, co obsah těchto učebnic obviňuje z nepravdivosti (žaloba). Pouze to, co nepotřebuje obhajobu, protože to není obžalováno, smíte uznat za výchozí fakt (za Aristotelův „axióm“). A tím je mj. experiment, dokazující, že tlak vody nezávisí na její váze (tzv. „hydrostatické paradoxon“). Naproti tomu Newtonovo ničím nepodložené učení, že tlak vody na její váze závisí, za výchozí fakt uznat nesmíte, neboť právě toto učení je hydro-paradoxem obžalováno ze lži...

Vaše slova: „jinak bych ve všech oborech musel začínat stále od nuly, což je vyloučeno“ tedy platí jen pro případ, že byste neuznával nezpochybňované experimenty, jakým je např. hydro-paradox.

Pokud se mýlíte s Newtonem, či jiným Hugem, potud „musíte začít znovu, od nuly“! Jinak z omylů (vlastních i cizích) nikdy nevybřednete: „Kdo splete první knoflík, ten už se řádně nezapne!“ (J.W. Goethe)...

-zmp-

 

Petr (gravitace, 25. 12. 2007 16:14)

Vyvrací experiment s hydrostatickým paradoxem teorii gravitace?

Víme, že z teorie gravitace nelze odvodit proč galaxie drží pohromadě. Řeší se to dodatečným předpokladem, že galaxie obsahují temnou hmotu, kterou nevidíme. Lze najít i další anomálie: Einsteinova teorie tvrdí, že nic hmotného nemůže letět rychlostí světla. Proto částice světla foton má podle Einsteina nulovou hmotnost. Ale zároveň tvrdí, že gravitace světelné paprsky zakřivuje proto, protože foton ve stavu energie (dualita částice a vlny) má hmotnost. V jedné německé knize jsem našel, že tato skutečnost je vážným problémem té teorie a spíše to bude tak, že foton sice má nulovou hmotnost, ale zachovává si magnetické vlastnosti, tzv. spin. Ale nic pro tuto tezi zatím nesvědčí.

Předpokládám správně, že máte nějaké alternativní vysvětlení gravitace a tlaku?

 

 

Odpověď Petrovi (gravitace):

Newtonovo učení, že gravitace je vlastností hmoty je ještě hloupější než tvrzení, že tlak vody (kapaliny) je dán její váhou. Hydrostatické paradoxon však vyvrací jen blouznivé učení o tlaku vody, nikoli Newtonovu teorii gravitace...

Tvrzení einsteinovců, že „galaxie obsahují temnou hmotu, kterou nevidíme“ je účelové (má podpořit jejich nereálné teorie). Tento jejich úsudek na základě uvažování bez ohledu na pozorované (v daném případě nepozorovatelné) jsme v odpovědi Janovi (svoboda) nazvali „vzdoro-inteligence“, která se tu ve své einsteinovské podobě evidentně odvrací od světla k temnotě (od vysvětlování k zatemňování)...

Také ostatní Vámi uvedené anomálie potvrzují, že Einsteinovy teorie nesouhlasí ani samy se sebou (samy sobě odporují), tím méně tedy mohou souhlasit s realitou. Jejich rozpory zpravidla bijí do očí, lidé je však nevidí. Jedni proto, že je daná pravda nezajímá, druzí proto, že svými učiteli byli vedeni ke slepé víře v jejich učení (srovnej dogmatismus středověku). Proto se v řadách věřících v einsteinovská dogmata vždy najdou diplomovaní Hugové (jako v případě popírání hydro-paradoxa), kteří se zmíněné protimluvy pokoušejí autoritativně zaretušovat. Takové ohlupování veřejného mínění se jim bude dařit tak dlouho, dokud lidé budou nechávat soud na nich (na tzv. „odbornících“). Díky tomu se z obžalovaných stávají současně soudci (volení veřejným míněním), kteří rozsuzují svou vlastní při (nespravedlivý soud).

Naše vysvětlení nejsou „alternativní“, neboť alternativou k nepravdě je opačná nepravda. My však nechceme rozmnožovat nepravdy, ale důsledně hledat a poznávat pravdu. Jediným kritériem, které při svém hledání uznáváme, je prokazatelná a nevyvratitelná pravda. Ovšem že se při tom můžeme také zmýlit. Jsme však vždy připraveni své omyly přiznat a opustit, jakmile se přesvědčíme (resp. nám bude prokázáno), že jsou to skutečně omyly...

Protože nejsme ignoranti, bereme na vědomí všechny názory, které se k nám donesou a s každým z nich se vypořádáme tak, že si jejich správnost, či nesprávnost ověříme. V žádném případě nemáme v úmyslu akceptovat něco jen proto, že to tvrdí oficiálně uznávané autority (tzv. „odborníci“), ověnčené mnohdy prestižními cenami, či jinými cetkami oslňující davy.

Pro nás je prestižní pouze a jen pravda...

Tak např. je na našich školách autoritativně předkládáno Newtonovo učení, že je gravitace vlastností hmoty. Každé zrnko prachu prý vykazuje dostředivé síly přitažlivosti. Legenda praví, že Newton tento „objev“ učinil, když byl pod stromem probuzen ze sna jablkem, které mu spadlo na hlavu. Lze tedy Newtonovu gravitační teorii pracovně nazvat „praštěnou“...

Nuže, představme si Zeměkouli složenou z mnohosti zrnek prachu (g), z nichž je každé obklopeno aurou gravitačních sil, jako je vajíčko obklopeno skořápkou. Newton tvrdí, že dáme-li vajíčka (zrnka prachu) dohromady, jejich skořápky (síly gravitace) se složí v jakousi výslednou super-skořápku všech vajec (gravitaci hromady prachu), která bude vykazovat orientaci ke středu hromady, nikoli ke středu každého zrnka v ní. Je něco takového vůbec možné? Samozřejmě, že není. Vykazují-li zrnka prachu vůbec nějakou gravitaci, pak ji vykazuje každé samostatně i když jsou v hromadě. Tzn., že Zeměkoule, jako hromada gravidních zrnek prachu, nemůže vykazovat centrálně orientované síly zemské gravitace, ale stále jen mnohost mini-gravitací mnohosti zrnek prachu. Má-li být Newtonova gravitační teorie uznána za pravdivou, musí newtonovci dokázat trojí:

a/ proč je každé zrnko prachu (hmoty) vybaveno gravitačními (nikoli magnetickými) silami, orientovanými na střed zrnka (Ú)

b/ jak se může mnohost mini-gravitací (ù)přeuspořádat na jednu globální maxi-gravitaci (Ú)

c/ jak to, že síly globální gravitace vysoko přesahují (tisíce km nad povrchem Země) hromadu zemské hmoty (prachu)

Skutečnost, že Newtonova gravitační teorie byla přijata bez uvedených důkazů vnímáme jako skandální! Lépe je nemít na věc nijaký názor (přiznat, co nevíme), než tvrdit vědomý klam (učit rozporuplnou teorii)...

Nuže, i bez ohledu na názory o původu sil zemské gravitace je každému zřejmé, že tu takové síly jsou, že jsou orientovány na střed prostoru, daleko přesahujícího planetu Zemi (Zeměkouli) a že působí dostředivě (alespoň tak hluboko do nitra Zeměkoule, kam až dosahuje naše pozorování). To, co si tu v prvé řadě musíme uvědomit možná mnohé překvapí. V prvé řadě si tu totiž musíme být vědomi, že to, co pozorujeme jako zemskou gravitaci, nejsou projevující se gravitační síly, ale jejich relativní projevy. Tak např. pád tělesa (projev sil zemské gravitace) není projevující se silou zemské gravitace. Tak jako je pláč projevem dítěte, nikoli projevujícím se dítětem, tak žádný

projev není tím, co (se v něm) projevuje!

Pokud zásadní rozdíl mezi projevem a projevujícím se ignorujeme (po způsobu tzv. „teoretické vědy“), potud se nutně oddáváme pouhým iluzím pozorování (tzv. „prvnímu dojmu“), neboť pozorované projevy (pláč) pokládáme za to, co se v nich projevuje (za dítě). Jakoby projevující se (dítě) byl svým vlastním projevem (pláčem) popírán (zapřen), jakoby pláč vypovídal o tom, že bez něj nemůže dítě samostatně existovat. Odtud také faktické popírání gravitačních sil teoretickou fyzikou, která je zcela absurdně pokládá za vlastnost hmoty, na níž se pouze projevují (kterou přitahují, nasávají atp.)...

Odhlédněme nyní od newtonovských bludů a pozorujme sami, jak se tytéž síly zemské gravitace projevují prostřednictvím různých těles. Tak např. položíme na misky vah dvě koule stejného průměru, přičemž jedna bude olověná, druhá hliníková. Přirozeně, že olověná koule vychýlí váhy dolů! Tím končí pozorování, které zcela přirozeně evokuje otázku: Proč? Následuje-li po přirozeném pozorování bezprostředně přirozený úsudek, tu dospějeme k následujícímu „vědeckému“ (newtonovskému) závěru: Olověná koule vychýlila váhy dolů, protože je těžší (má větší váhu, tíhu) než hliníková koule!

Pokud však mezi přirozené pozorování a přirozeně bezprostřední soud vsuneme umělé (logické) uvažování (vážení na vahách je objektivním obrazem mechanismu subjektivního uvažování), tu nám umění logického uvažování Newtonův „vědecký“ závěr zcela vyvrátí:

Řekneme-li totiž, že „jedno těleso má větší váhu než druhé“, tu podléháme iluzi, že váha (tíha) je vlastností vážených těles (těleso „má“ váhu). Ve skutečnosti se však na vahách skrze tělesa projevily síly zemské gravitace, jež vlastnostmi vážených těles (koulí) nejsou. Což mohou tělesa (koule) vychýlit váhy sama (bez sil zemské gravitace) např. ve stavu bez tíže?...

Nuže, „vědecký závěr“, že váha (tíha) je vlastností váženého tělesa, můžeme pokládat za zcela vyvrácený (reálnou logikou a nade vší pochybnost)! A protože „na hlavu padlá“ tíha jablka přivedla Newtonovo nereálné uvažování (spekulování) k závěru (ke vzdoro-inteligentnímu úsudku na základě uvažování bez ohledu na pozorovanou realitu), že vlastností těles (jablek) jsou také síly gravitace, můžeme i od této „vědecké“ pitomosti zcela upustit. Navíc jsme si výše ukázali, že zemské gravitační síly nejsou vlastností ani hromady prachu (hmoty), pokládané za těleso tzv. Zeměkoule...

Nyní se musíme ptát: Jak to, že se na vahách projevuje více sil zemské gravitace skrze těleso olověné koule, než skrze těleso hliníkové koule? Což obě koule nemají stejný průměr a tedy i objem?

K odpovědi na tuto otázku nás mohou přivést experimenty, které naštěstí byly již provedeny (praktickou vědou experimentální a badatelskou, nikoli vědou teoretickou). Ty nás mohou poučit, že mimo míru vnějšího objemu mají tělesa také míru vnitřní hustoty (relativní plnosti obsahu). Zkrátka, protože je olovo relativně hustější než hliník, projevuje se na vahách více sil gravitace skrze týž objem olova, než skrze týž objem hliníku. Zvětšíme-li pak objem hliníku natolik, aby (pro naše pozorování) větší hliníková koule převážila menší kouli olověnou, tu nahlédneme, že projev sil zemské gravitace závisí nejen na míře vnitřní hustoty, ale také na míře vnějšího objemu tělesa, skrze něž se síly gravitace na vahách projevují. Abychom mohli brát v úvahu obojí míru (vnější i vnitřní) současně, musíme uvést obě míry do vzájemného vztahu a číselně vyjádřit jejich poměr (např. vnější objem / vnitřní hustota = ½, ¼ atp.)...

Svědectví vážených těles o silách zemské gravitace (ale i o svém vlastním objemu a hustotě) tedy můžeme pokládat za závažné (závaží) jen tehdy, pokud přihlížíme k pravdomluvnému pythagorejskému číselnému poměru jejich objemu a hustoty (např. ¼ atp.), nikoli pokud přihlížíme k jejich klamnému newtonovskému číselnému cejchu (např. 1kg atp.)...

V poměru vnějšího objemu a vnitřní hustoty těles tkví nejen tajemství projevu sil zemské gravitace prostřednictvím pevné hmoty (prachu, kovu aj.), ale také prostřednictvím nepevných hmot. Také prostřednictvím vody (kapaliny) se síly zemské gravitace projevují dvojím způsobem. Skrze vnější objem (jako váha vody) a skrze vnitřní hustotu (jako tlak vody). Díky rozdílu mezi váhou a tlakem kapalin pak můžeme nahlédnout, že se gravitační síly projevují jinak skrze objem a jinak skrze hustotu. Jen musíme umět vnitřní projev oddělit od vnějšího, neboť vnější objem v sobě obsahuje také vnitřní hustotu. Proto musí být vnitřní tlak od vnější váhy oddělen pomocí pythagorejského zlomku: vnější váha / vnitřní tlak = např. ¼...

Nuže, tvrdí-li teoretická fyzika, že tlak vody je dán její váhou, pak je zřejmé, že zcela paradoxně mate hustotu s objemem. Ta však přesto paradoxnost svého tvrzení nejen zatvrzele popírá, ale přechází dokonce do protiútoku proti vodě, které svou paradoxnost nespravedlivě přisuzuje (viz „hydrostatické paradoxon“). Tzn., že teoretická věda tak nečiní omylem z pouhé nevědomosti, ale z cílevědomé lživosti (jak dosvědčuje i Hugův ilusionismus)...

Nyní se můžeme ptát? Proč nám teoretická věda vědomě lže?

Odpověď je nasnadě: Protože je tendenčně materialistická!

Co by se vlastně stalo, kdyby vědomě nemátla projev s tím, co se v něm projevuje, kdyby nemátla síly zemské gravitace s vlastnostmi těles skrze něž se projevují? Kdyby nekalila vodu, pátrání po původu sil zemské gravitace by nutně vedlo mimo „svět hmoty“ do říše čistých sil, zvané od nepaměti „svět duchovní“! Tam ovšem za nic na světě nevstoupí a ani nikomu jinému to dovolit nechce. Nebudeme se jí tedy ptát!...

-zmp-

 

Karel (věda, 31. 12. 2007 18:41)

Vážení děkuji za zajímavou odpověď. Když se věnujete TSO, proč se nyní začínáte věnovat i oblastí vědy? Jakou to má souvislost se sociálním děním? Je to také zajímavé, co vše chcete přetřásat. Ale koho budou zajímat nějaké vědecké disputace? Nemáte moc široký záběr? Co byste ještě třeba potom chtěli přibrat? Sport, umění, dějiny...? Přeji úspěšný nový rok.


Odpověď Karlovi (věda):

Naši webovou stránku TSO jsme založili tak, abychom vyvolali diskusi. Záleží tedy jen na čtenářích, jaké námitky či otázky vznesou. Jako první se tak objevilo téma „radar“. Nyní se objevila témata z oboru teoretické fyziky. Zkrátka, o tom, co vše budeme přetřásat, jaký budeme mít záběr, o tom rozhodují naši čtenáři. My se žádnému tématu nebráníme. Přejme tedy místo i těm, koho zajímá fyzika...

Pro radar i pro fyziku jsme založili samostatné sloupce, takže koho tato témata nezajímají, nemusí na ně vůbec narazit. Ač jsou takto oddělena od TSO, přece tu souvislost je, a to velmi úzká. Tak jako fyzika tak i TSO spadá do oboru vědy (TSO do oboru sociální vědy „sociologie“). Veškerá věda má representovat lidskou schopnost vědění, tj. pravdivé poznání reality. V odpovědi Janovi („svoboda“) jsme uvedli, jak je svoboda podmíněna poznáním pravdy, neboť kdo nezná pravdu ten ani nepozná, co to svoboda vlastně je. Tamtéž jsme také uvedli, že je svoboda dvojí, vnitřní (schopnost svobody) a vnější (sociální svoboda). A protože vnější sociální svoboda je hlavním cílem TSO, je tu přímá souvislost mezi věděním (vědou) a TSO. A je to právě fyzika, která se nejvíce týká fyzické reality, v níž žijeme. Je tedy v oboru poznání tématem prvořadým. Ne náhodou dnes vládne právě ve fyzice teoretická pavěda. Lidé se dříve či později musí dozvědět, jak nehorázně jsou tzv. akademickými „vědci“ zpravidla klamáni. Proto vřele doporučujeme toto téma i těm, kdo se fyzikou nikdy příliš nezabývali. Ač se probíraná témata mohou zdát z počátku nesrozumitelná, přece jsou u nás nakonec vyjádřena doslova „po lopatě“, takže jim může porozumět každý. Oprostíme-li totiž fyziku od akademické „pavědy“, ukáže se být v každém svém oboru podstatně jednodušší, než se zdá být nyní...

-zmp-

 

 

 

 

 

 

Kritik (teoretická věda, 03. 01. 2008 14:07)

Vážení,
nechci se opakovat, ale: Co je zase tohle? To snad ne!

Vzít si na přetřes radar v době, kdy se o něm všude mluví, to chápu, ale začít rozebírat hydrostatický paradox a zpochybňovat pilíře fyziky, Newtona, Einsteinovy rovnice atp., tak to už je „silné kafe“! To mi zavání chvástalstvím. O co Vám jde? Proč nyní zase vědu? To tady nechcete nechat kámen na kameni?

Ta sociální trojčlennost, budiž, to bych zkousl, je to zajímavý model, byť za dnešních totalitních poměrů patrně neuskutečnitelný, ale je vidět, že jste duchové skutečného pokroku a skutečně nových myšlenek, dobře, to Vám nikdo nebere! Ale bojovat na poli vědy s takovými kapacitami, jako byl Newton, Einstein, tak nevím… to je jako neznámé kapitoly z knihy o baronu Prášilovi nebo o Járu Cimrmanovi (cimrmanologové by z Vás asi měli radost). Schválně Vás budu sledovat, že Vy si chcete dělat z lidí legraci!?

Je absurdní, že bouráte pilíře fyziky. Ale co dáváte místo nich? V TSO píšete, nejdříve stavět, potom bourat. Jakou alternativu dáváte místo Einsteinovy teorie? Tedy sám se musím přiznat, že vůbec nevím, o čem to je. Vím jen, že jsou to nějaké rovnice, něco o rychlosti světla. A tady si můžete totiž vykládat, co chcete. Tomu totiž asi běžně nikdo nerozumí, a Vy tady ze sebe chcete dělat nějaké špičkové fyziky?

Má-li být Vaše řeč srozumitelná, musíte nejdříve nás, běžné lidi uvést do obrazu: Co říká jedna teorie a co říkáte Vy. Jak to dokazuje jedna teorie a jak to dokazujete Vy. Ten hydrostatický paradox  jsem znal ze školy, ale už dávno ani nevím, o čem to je. I když jsem to četl několikrát, uniká mi stále to zásadní, o co tam jde? Jen jsem pochopil, že tlak kapaliny není dán její tíhou… No dobře, no a co? Čím je tedy dán tlak kapaliny? Má to nějaký zásadní význam? Píšete něco o gravitaci. Myslím si, že o té se vedou jen spory, ale nikdo neví, co to je a jak to funguje.

 

 

 

 

Odpověď Kritikovi (teoretická věda):

V odpovědi Karlovi (věda) jsme již odpověděli, že témata nevolíme my, ale naši čtenáři a že se žádnému tématu nevyhýbáme. Nic totiž neuznáváme jako dogma, ale slyšíme jen na řádnou argumentaci (dokazování). Ze stejných důvodů nepokládáme za kapacity, tím méně za pilíře fyziky, Newtona ani Einsteina, ale logický výklad správně pozorované reality, pokud je nám možno se o správnosti věci sami přesvědčit…

Na jedné straně je poctivé, přiznáváte-li, že o Einsteinových teoriích nic nevíte. Na druhé straně je šokující, že přesto Einsteina pokládáte za „pilíř Fyziky“. Probůh, na základě čeho? Což to u Vás není než pouhý předsudek? Proto není poctivé, vnucujete-li svůj předsudek jiným…

Pravíte-li, že „tomu asi běžně nikdo nerozumí“ pak máte jistě pravdu. Z toho však nijak nevyplývá, že tomu běžně nikdo rozumět nemůže. Může! Jen chtít. Proto nemáte pravdu, že „si tu můžeme vykládat, co chceme“. Pokud tu budeme něco vykládat, pak jen tak, aby tomu mohl porozumět každý, aniž by „ze sebe chtěl dělat nějaké špičkové fyziky“. Složité nejsou Einsteinovy (tím méně Newtonovy) teorie, ale jejich matoucí výklady, v duchu Huga (viz hydro-paradox)…

Máte pravdu, že „naše řeč má být srozumitelná, nejdříve uvést do obrazu, co říká teorie a co my, jak to dokazuje teorie a jak my.“ Proto je náš výklad přizpůsoben tazateli. Co je však srozumitelné jednomu, nemusí být srozumitelné jinému. Proto je žádoucí, aby se nikdo neostýchal dotázat sám za sebe. V případě hydro-paradoxu jste pochopil velmi správně, „že tlak kapaliny není dán její tíhou“. Ptáte-li se však: „No dobře, no a co?“ pak patrně proto, že si tu nechcete odpovědět sám. To totiž znamená, že Vaše mínění o Newtonovi jako „pilíři Fyziky“ je tímto zcela jednoznačně usvědčeno z neopodstatněnosti. Jestliže tlak vody není dán její tíhou, avšak Newton učí, že je dán tíhou, je tento bludař pilířem fyziky?…

Ptáte-li se: „Čím je tedy dán tlak kapaliny? Má to nějaký zásadní význam?“ pak na otázce po příčině tlaku nejen netrváte ale současně zlehčujete význam pravdy…

Vaše mínění, že „že se o gravitaci vedou jen spory, ale nikdo neví, co to je a jak to funguje“ nevypovídá o touze poznat pravdu. Kdo netouží poznat pravdu, ten si koleduje o to, aby byl klamán, ten uvěří ledačemu, zejména když je ujištěn, že příslušná pitomost pochází od nějakého „pilíře“. Uvedené mínění se také prohřešuje proti zdravému rozumu, jenž praví: Nevím-li já, co to je a jak to funguje, pak z toho nijak nevyplývá, že to neví nikdo…

Jen proto, že podobně se k pravdě staví většina lidí, můžete mít pravdu v tom, že „za dnešních totalitních poměrů je TSO patrně neuskutečnitelný“. Problém je v tom, že mimo TSO jsou všechny režimy (dnešní i budoucí) totalitní, takže se TSO při takovém vztahu k pravdě neuskuteční nikdy…

Zvláštní pozornost si zaslouží Vaše následující slova: „To mi zavání chvástalstvím… to je jako neznámé kapitoly z knihy o baronu Prášilovi nebo o Járu Cimrmanovi (cimrmanologové by z Vás asi měli radost)… že Vy si chcete dělat z lidí legraci!?“

Ač jste správně pochopil, že v daném případě (hydro-paradox) je Newtonova teorie vyvrácena, přece z uvedených nectností podezíráte nás, nikoli Newtona. Což to nevypovídá o tendenčním (nespravedlivém) soudu?…

Bourat „pilíře“ není absurdní, jak tvrdíte, ale navýsost nutné, jsou-li falešné. Přinejmenším je tím dán podnět k novému (důkladnějšímu) bádání tam, kde jsme se neprávem domnívali, že je již všechno vybádáno…

Zásada „nejdříve stavět, potom bourat“ platí v praxi (při změně soc. organismu, stavbě domu atp.). V tzv. „teorii“ (v naukách aj.) platí zásada opačná: „nejdříve bourat a potom stavět“, neboť tam, kde lež či omyl pokládáme za pravdu, tam pravdu nebudeme hledat a tedy ani ustavovat (jako pravdivou nauku). Dokazovat pravdu totiž nelze pouze pozitivním tvrzením, bez předchozí negace nepravdy:

negace nepravdy = NE x NE-pravda = ANO pravda = potvrzení pravdy.

Zkrátka, to oč nám jde, je potvrzená pravda. Tzn., že nechceme nechat kámen na kameni všude, ale jen tam, kde je za pravdu vydávána nepravda…

Závěr: Vůči Einsteinově teorii nenabízíme žádnou alternativu, ale spravedlivý soud, který oddělí nepravdu od pravdy. Tak ovšem nebudeme činit sami od sebe, ale jen tehdy, bude-li na našich stránkách některá z Einsteinových (Newtonoých aj.) teorií presentována podobně jako hydro-paradox…          -zmp-

 

Standa hydrostatický paradox

1. Gravitační síly Země nejsou vlastností váženého tělesa

2. Váha váženého tělesa je projevem gravitačních sil na váženém tělese

otázka: je váha vlastností váženého tělesa, když je projevem gravitačních sil Země?

3. Váha tělesa není jeho vlastností!

Kdyby váha tělesa byla vlastností hmoty váženého tělesa, těleso by vychýlilo váhy i ve stavu beztíže! Pravdou je, že je jednodušší říci, že váha je vlastností tělesa!

Není třeba hledat jiný svět, když síly jsou  vlastností hmoty.

Tady je přesně to místo, kde má přírodní věda přecházet do duchovní.

Ale co je to svět sil, je to svět idejí? Je to nějaký jiný dokonalý svět, tzv. božský svět? Jsme asi na samé hranici, kam až může lidský rozum lidské myšlení – poznání dojít. Je problém jít dál, protože tady už není o co se opřít. Už tu bude jen spekulování.

Pokud něco není dokazatelné, je to otázka víry.

Logicky lze vysvětlit cokoli, snesu Vám tolik argumentů pro nebo proti, že se budete divit.

Ale jde tu o základní výchozí fakt: např.:

Bůh existuje

Bůh neexistuje

Tak. A co s tím?

Můžu jen říci: Člověk může mít pravdu. Ale nemohu říci: Ano, má pravdu!

Z naší logiky to nelze docílit.

Jen si představte, jak se civilizace vyvinula za 4 tisíce let. A někde ve vesmíru je třeba civilizace, která trvá třeba 100 či 500 tisíc let! Ti potom jsou někde úplně jinde! Jako kdybyste před 500 lety vykládali lidem o letadlech, koukali by na Vás jak na blázna… Prostě před  4 000 lety měli lidé jinou logiku.

A díky logice se dokazuje.

Píšete, že experimentem se nedokazuje?

Dokazuje se logicky? Ale jak vidíte, jsou různé logiky. Co je tedy důkaz?

Jde o prokázání toho, co je správné nebo pravdivé.

Vlastně tady jde o pravdu?

Kůň vidí údajně předměty mnohem větší, než jsou. Kdo má pravdu? Kůň nebo my? Je to relativní. Jsme v relativním světě a pravda je relativní.

Pak jsou pravdy neoddiskutovatelné, že se staly: Jsou skutečnosti, že třeba defenestrace se stala. Ale pak tu je otázka výkladu: začala tím 30 letá válka, nebo začala už dříve, v souvislosti s rozložením sil v Evropě?

Jako důležitější mi připadá otázka uchopení pravdy.

Vím, že tímto jsem otevřel desítky problémů, je to vše tak propojené, jedno souvisí s druhým. Rozplést tento rébus je ale asi nemožné, a lidé ho jen pomaličku mohou rozplétat. Chytnu jednu věc, ale ona se ihned vysmekne, protože nemám vyřešenou věc jinou, která s ní také souvisí…

 

Odpověď Standovi (hydro-paradox):

Rozhraní mezi přírodní a duchovní vědou není nepřekročitelné. Obojí věda má své badatele (pozorovatele), myslitele (uvažující o pozorovaném) a soudce (usuzující na základě uvažování o pozorovaném). Jde jen o to, aby se obě strany kontaktovaly. Tomu zuby nehty brání akademická (teoretická) věda. Tak jako k pozorování fyzické přírody musí člověk využívat příslušné smysly (např. nesmí být slepý), tak musí využívat příslušné smysly k pozorování duchovního světa.. Všichni tyto smysly máme, ne všichni je však umíme využít. Jak využít (oživit) duchovní smysly uvádí R. Steiner v knize „Jak poznáme vyšší světy“. Spekulování tedy není nikde nutné. Dnes ovšem máme (díky akademické vědě) více spekulací o světě fyzickém než o světě duchovním...

Pravíte-li, že „pokud něco není dokazatelné, je to otázka víry“, pak stavíte koně za vůz. Víra není předmětem dokazování, ale jeho následkem, neboť nevěřit v dokázané je právě tak hloupé jako věřit v nedokázané (v pouhé spekulace). Jan Pavel II. svého času řekl: „Věříme, protože víme!“ Předmětem dokazování ovšem může být jen pozorované, pokud toto pozorované sdělujeme někomu, kdo dokazovanou věc pozorovat nemůže. Vymyšlené může být předmětem jen předstíraného dokazování (logického spekulování).

Jde tedy o to, odlišit skutečné dokazování od předstíraného!

Protože právě tomuto umění nás současné akademické školství neučí, vysvětleme si ho sami:

V prvé řadě si tu musíme uvědomit, že jedna věc je to, co dokazujeme a druhá věc to, čím dokazujeme. Tzn., že to, čím dokazujeme se nedokazuje (to není předmětem dokazování, to není dokazované). Myslitelé starověku (Euklides, Aristoteles aj.) nazvali to, čím se dokazuje „axióm“, který definovali jako „jednoduchou a každému zjevnou skutečnost“. Konkrétním axiómem je např. „střídaní dne a noci“, abstraktním např. „levá strana rovnice = pravá strana rovnice“ (jinak se nejedná o rovnici, ale o nerovnici)...

Tím dospíváme k poznání, že předmětem víry nemůže být pouze „dokázané“, ale také a především „axióm“...

Každému srozumitelný axióm starověku se tím ovšem stal úhlavním nepřítelem akademické sofistiky (teoretické vědy), která se proto postarala o jeho spekulativní likvidaci. Nájemným vrahem axiómu se tak stala „teorie množin“, která uchovala pouze pojem „axióm“, jeho pravý obsah však vykuchala a nahradila spekulativním obsahem (zašmodrchaným blábolem), u něhož je důležité, aby mu každý nerozuměl. Tak byl axióm sprovozen ze světa a akademickým spekulacím se nikdo nestaví na odpor (spiklenci nechtějí, ostatní si netroufají).

Praktickým využíváním pravých axiómů se snažíme na našich stránkách dokázat oprávněnost TSO, v duchu zásady:

„Zjevným (axiómem) dokazujeme skryté!“ (Aristoteles)

Mj. zjevným „hydro-paradoxem“ dokazujeme skrytou nepravdivost Newtonova učení...

Skutečnost, že nám lidé přesto nemohou uvěřit, je dána zhoubnými následky jejich předchozího akademického školení, díky němuž nevědí, co je to vlastně důkaz a čím vlastně dokazujeme. Pokud si tedy lidé sami neosvojí pravé dokazování pravými axiómy, potud nebudou s jistotou vědět, čemu vlastně mají věřit, potud budou jejich duše bez pravé víry chřadnout. Potud je také třeba vzdát se úsudku o nejobtížnějším předmětu víry, úsudku o existenci či neexistenci Boha. Nejdříve je třeba naučit se spravedlivému soudu o stvořené realitě. Soud o jejím Stvořiteli je věcí „posledního soudu“. Pomocí reálné logiky (úsudku na základě uvažování o pozorovaném) toho lze docílit. Pomocí nereálné logiky (úsudku na základě uvažování bez ohledu na pozorované) toho docílit nelze. Zkrátka, jsou pouze dvě různé logiky: Reálná (inteligentní) a nereálná (vzdoro-inteligentní).

Typickým příkladem nereálné logiky jsou např. Vaše úvahy o mimozemských civilizacích. Co o nich můžeme vědět? Zde přece postrádáme jakýkoliv axióm a tedy také jakékoliv dokazování. Což tady na naší Zemi není co dokazovat, že se musíme uchylovat k vymyšleným světům?

Pravíte-li, že „kůň vidí údajně předměty mnohem větší, než jsou“, pak přece z „údajného“ nejste oprávněn činit nijaký jistý závěr. K poznání relativních pravd přece nepotřebujete vnímání koně, ale vnímání lidské (své vlastní nebo cizí)...

Skutečnost, že existuje pravda relativní však nevylučuje existenci pravdy absolutní...

Otázka zda má pravdu kůň nebo člověk je rovněž spekulativní, neboť kůň přece žádnou „pravdu“ netvrdí. To mu podsouváte Vy, ničím nepodloženým tvrzením, že údajně (jedna učená paní povídala) vidí jinak...

Otázkou počátku 30 leté války proti sobě stavíte fakta, která se přece vzájemně vůbec nevylučují. Rozložení sil v Evropě mohlo představovat výbušné prostředí, v němž se pražská defenestrace stala rozbuškou...

Skutečnost, že „jedno souvisí s druhým“ není na překážku poznání relativní pravdy, ale naopak takové poznání umožňuje, neboť: relace = vztah (souvislost atp.). Tzn., že relativní pravdy poznáváme právě díky jejich vztahům (souvislostem). Díky tomu jsme mohli např. poznat, že váha (tíha) není vlastností váženého tělesa. Zde není nic nemožného. Zde jsme limitování pouze svými neschopnostmi. Např. neschopností vidět (jsme-li slepí), neschopností reálně myslet (máme-li vypláchnutý mozek akademickým školstvím) a neschopností spravedlivě soudit (máme-li špatnou výchovou narušený charakter)...

-zmp-

 

Standa (čas):

Myslím, že Jan Werich kdysi řekl:

„Čas neexistuje. Už jste někde viděli čas?, nebo jste na ulici potkali čas?, nebo někdo zaklepal a vešel čas? – čas si vymysleli lidé, aby věděli od kdy do kdy a co za to“.

Nezpochybňuji čas jako fyzikální veličinu (jako míru), která má zásadní význam pro lidský život, pro organizaci lidské společnosti, pro hospodářství atd., ale domnívám se, že čas neexistuje, že existuje pouze pohyb, děj. Používané jednotky času jako rok, měsíc, týden atd. až po sekundu nejsou nic jiného než pohyb.

I nejpřesnější atomové hodiny, které měří čas nevykonávají nic jiného než pohyb tj. využívají vlastní frekvenci pravidelných kmitů při stavovém přechodu atomu cesia. To, že vnímáme jako čas „před“ a „potom“ není nic jiného než sledování posloupnosti dějů a pohybu. To, že rosteme, dospíváme, stárneme a umíráme je rovněž pohyb tj. procesy chemické, biologické, elektromagnetické atd., nikoli čas.

Jenom tento pohyb hodnotíme jiným pohybem tj. pohybem hodin.

Je zajímavé, že ve stejném okamžiku stojíme my i lidé na jiné polokouli a podle námi vytvořené fyzikální veličiny (čas), my žijeme dnes a oni včera nebo naopak.

Vrátím-li se k času jako fyzikální veličině, je definována tak, že vyjadřuje dobu trvání děje; myslím však, že porovnáváme jeden pohyb s jiným pohybem a nazýváme to časem, tedy, že čas neexistuje jenom jsme si ho vytvořili „abychom věděli od kdy do kdy a co za to“.   

Talmud: čas stojí, to jenom my se pohybujeme.

 

 

 

Odpověď Standovi (čas):

Abychom mohli posoudit, zda čas skutečně existuje či neexistuje, musíme si nejdříve připomenout jedno ze základních pravidel logiky, které se v různých souvislostech jeví různě a které jsme již formulovali dvěma způsoby:

a/ „projev není tím, co (se v něm) projevuje!“ (odpověď Petrovi: gravitace)

b/ „jedna věc je to, co dokazujeme a druhá věc to, čím dokazujeme/“ (odpověď Standovi: hydro-paradox)

V souvislosti s časem toto pravidlo zní:

c/ „míra, kterou měříme, není tím, co měříme = míra není měřené!“

Proti této logice (c) se prohřešujete slovy: „Nezpochybňuji čas jako fyzikální veličinu (jako míru)“, neboť míra času, kterou čas měříme (např. rok, měsíc, týden, sekunda aj.), není měřeným časem.

Pravíte-li, že: „Používané jednotky času... nejsou nic jiného než pohyb“, pak se opět prohřešujete proti logice, neboť míra pohybu, kterou pohyb měříme (např. m/s aj.), není měřeným pohybem.

Navíc slovy: „Používané jednotky času jako rok, měsíc, týden atd.“ zaměňujete jednotku (1) s mírou (rokem, měsícem atd.).

Neberte to jako kritiku, neboť akademické státní školství (od základního až po nejvyšší) nás takto nerozlišovat učilo všechny.

Klíčem k porozumění času nejsou atomové hodiny, ani chemické, biologické či elektromagnetické procesy, ale to, co naznačujete slovy: „...ve stejném okamžiku stojíme my i lidé na jiné polokouli a podle námi vytvořené fyzikální veličiny (čas), my žijeme dnes a oni včera nebo naopak...“ Zkrátka tu naznačujete měření času střídáním dne a noci, jež člověka vůbec na plynutí času upozorňuje, a dává mu také základní míru času (den+noc), od níž všechny ostatní míry času odvozujeme (den+noc = 24 hodin atp.). Protože střídání dne a noci je zcela přirozený proces (každému zjevný konkrétní axióm), je tím nade vší pochybnost prokázáno, že si čas, ani jeho míru nevymysleli lidé, jak tvrdí Jan Werich. Naopak, lidem je pojem času i jeho míra doslova vnucen mechanismem naší planetární soustavy, tj. rotací planety Země ve vztahu ke Slunci...

Klíč k porozumění cyklům času naznačují Vaše slova: „...pohyb hodnotíme jiným pohybem tj. pohybem hodin...“

Ani cyklické měření času na uzavřeném obvodu ciferníku hodin, si člověk nevymyslel, ale byl mu opět nesmlouvavě vnucen mechanismem naší planetární soustavy, tj. ročním oběhem planety Země kol Slunce (střídáním čtvero roční období = čtvrt, půl, tři-čtvrtě, celá na ciferníku hodin)...

Hodinový ciferník, rozdělený na 12 hodin (na olomouckém orloji naleznete mj. také původní „český“ ciferník rozdělený na 24 hodin) je tedy mikro-kosmickým modelem mechaniky makro-kosmu (prolínáním cyklů dne a noci s ročními cykly)...

Suma sumárum, člověk je v tom (ve vztahu k času) zcela nevinně! Nic si nevymyslel, pouze respektuje despotickou realitu...

Protože nám dosud míra času (rok, hodina aj.) splývá se samotným časem, pokusme se míru času nějak izolovat, zda nám po jejím „oddestilování“ zůstane něco, co bychom pak museli uznat za samotný čas. Nuže, pokusme se rozpoznat, co je a co není ve zmíněné nebeské (planetární) mechanice pouhým měřením času:

Jak známo, Zeměkoule rotuje kol vlastní osy a obíhá kol Slunce v tzv. „rovině ekliptiky“ v níž leží „dráha zemského oběhu“ jako jakýsi uzavřený obvod. Rovina ekliptiky představuje kosmický průřez kulovitou sférou prostoru naší planetární soustavy, vč. zmíněného obvodu, který tu budeme nadále nazývat „obvod sféry“.

Nyní se musíme ptát: V jakém poměru je planeta Země k obvodu sféry (ke své oběžné dráze)?

a/ dotýká se planeta obvodu sféry pouze svým povrchem (kutálí se po ní jako koblížek na pevné cestě)?

b/ prochází obvod sféry středem planety (noří se planeta napůl do obvodu sféry jako loďka do vody)?

Planeta Země má oběžnici Měsíc, která se střídavě noří do nitra obvodu sféry (nov Měsíce) a střídavě se z ní vynořuje (úplněk Měsíce), což by na pevné cestě nebylo možné. Předpokládejme tedy, že obvod sféry prochází středem planety Země, jímž prochází také osa rotace planety Země. Ve středu planety Země se tedy oba mechanismy spojují, takže rotující planeta se po sféře obvodu pohybuje jako jakýsi kolesový parník na hladině vody, přičemž lopatky lodního kolesa mají míru poloměru (R) zemské koule (r). Tzn., že planeta Země neměří svou oběžnou dráhu svým obvodem (od něhož je odvozen akademický metr), ale svým poloměrem (R). Každým pozemským cyklem dne+noci se tak střed planety Země posune na obvodu sféry zhruba o dva své poloměry (2R). Celý obvod sféry je tedy rotací Zeměkoule měřen nikoli jako obvod kružnice, ale jako obvod mnohoúhelníka o stranách R.

Uvedeným způsobem lze ovšem naměřit mnohoúhelníky dva:

A/ vnější mnohoúhelník vepsaný do kružnice

B/ vnitřní mnohoúhelník opsaný kružnicí

Protože měřený obvod sféry je mezi oběma mnohoúhelníky (vnějším a vnitřním), je jeho míra rovna polovině součtu obvodů obou mnohoúhelníků: A+B /2 = 365,242199 dní (míra tzv. „tropického roku“, naměřená empiricky jako časový interval mezi dvěma po sobě následujícími jarními body).

Protože týmž způsobem (pomocí vepsaného a opsaného mnohoúhelníku) Ludolf van Ceulen vypočítal také tzv. „Ludolfovo číslo“ (p = 3,14), potřebné mj. k výpočtu obvodu kružnice pomocí jejího poloměru (2pR), je zřejmé, že si svůj výpočet nevymyslel, ale více méně vědomě (resp. inspirovaně) jím respektoval realitu (jeho matematika je reálná)...

Nás tu však především zajímá možnost odlišení naměřené míry času od měřeného času.

Izolovali jsme tedy míru kosmického času (rok = mnohoúhelník) a jako měřený kosmický čas nám zůstal obvod sféry, známější jako oběžná dráha Zeměkoule kol Slunce. Na ni se také hodí to, co Talmud praví o čase:

„Oběžná dráha stojí (jako měřený čas), my se na ní pohybujeme se svou Zeměkoulí (měření času).“

Potíž je v tom, že tak jako se nám zdá, že neexistuje čas, tak se nám zdá, že neexistuje ani dráha pohybu. Musíme se tedy ptát: Existuje oběžná dráha Země (obvod kružnice), nebo existuje pouze její míra naměřená Zeměkoulí (mnohoúhelník)?

Naše potíže s uznáním existence něčeho, co nemůžeme vidět či nahmatat, jsou dány naším materialisticky tendenčním smýšlením a s ním spojeným nespravedlivým soudem.

Experiment: Werichova slova: „Už jste někde viděli čas?, nebo jste na ulici potkali čas?, nebo někdo zaklepal a vešel čas? – čas si vymysleli lidé...“ napíšeme perem na papír dvojím způsobem:

A/ perem ne-namočeným v inkoustu - nasucho

B/ perem      namočeným v inkoustu - namokro

V prvním případě (A) dráha pohybu hrotu pera není vidět, v druhém případě (B) je vidět jako napsané písmo. Jenže to, co vidíme (B), to není dráha pohybu, ale inkoust na ní. Dráhu pohybu (písmo) absolvoval hrot pera a zanechal na ní své inkoustové šlápoty. Jinými slovy, materie inkoustu není dráhou pohybu, ale tím, co dráhu naplňuje. Nyní se můžeme ptát:

Je možné naplnit něco, co neexistuje?

Zkrátka, dráha pohybu, stejně jako čas a prostor, existují jako něco fyzicky nenaplněného (prázdného) a proto našimi fyzickými smysly (popř. přístroji) nevnímatelného. Člověk však nemá pouze smysly, ale také rozum, který ho od viditelného pohybu pera a jeho viditelných stop může spolehlivě přivést k neviditelné (nenaplněné) dráze jeho pohybu:

„Zjevným dokazujeme skryté!“ (Aristoteles)

Můžeme tedy konstatovat, že čas existuje, jako něco nenaplněného (nevnímatelného), co lze naplnit (měřením) mírou prostoru (např. poloměrem tělesa Zeměkoule). Tzn., že na rozdíl od prostoru, který měříme (naplňujeme) plnou prostorovou mírou, čas neměříme plnou mírou času, ale plnou mírou prostoru. Je-li tedy čas naplněn mírou plnosti prostoru (jako dráha pohybu pera inkoustem), pak jeho náplň (inkoust) vnímáme jako plnost prostoru (prach země aj.), nikoli jako plnost času. Zůstává-li čas nenaplněn, jako dráha pohybu suchého pera (Země kol Slunce), pak se pohyb pera (Zeměkoule) jeví jako pohyb prostorového tělesa v prostoru, nikoli v čase. To je příčina, proč se na základě pouhého pozorování (byť vědeckého) domníváte, „že čas neexistuje, že existuje pouze pohyb, děj.“

Avšak ani uznání existence času nemusí být reálné, jako je tomu např. v případě teoretické vědy, která učí, že čas je čtvrtý rozměr. Což je obvod kružnice či povrch koule čtyř-rozměrný?

To, co se našemu astronomickému pozorování jeví jen jako samostatně neexistující dráha oběhu Země kol Slunce, je ve skutečnosti průřezem (v rovině ekliptiky) samostatnou sférou času, která je vlastním počátkem prostoru, v němž přetrvává jako čistě silová sféra dělící rovněž čistě silový (avšak jinak uspořádaný) prostor naší planetární soustavy na dvě části:

a/ sféru vnějších planet (Mars, Jupiter, Saturn)

b/ sféru vnitřních planet (Venuše, Merkur, Slunce)

To tušili staří astrologové, kteří svá znamení planet spojovali právě s touto sférou času v podobě kružnice:

Slunce €, Merkur , Venuše ♀, Mars ♂.

Mojžíš se o této pozoruhodné sféře času zmiňuje po počátečním stvoření Nebe a Země jako o „duchu Božím, vznášejícím se nad vodami“.

Pouze tendenční (materialistická) teoretická věda o tomto duchu času nechce nic vědět a jejím přičiněním o něm nechceme nic vědět (resp. nevíme) ani my...

 

paradox lháře (Petr, 12. 01. 2008 15:26)

Pojem axiom se dnes používá ve smyslu "předpoklady teorie". Vy jej používáte, jak jsem pochopil v obecnějším smyslu, jako předpoklad rozumu samotného?

Jak ale mohu nahlédnout rozumem (světlem) to neosvětlené (víru)?

Jak vím, že ta má víra v rozum (např. zákon identity, vyloučené třetí možnosti vedle ano a ne...) je jistá?

Mohu říct, rozum (nerozpornost) je naše vrozená apriorní struktura, o které nevíme kde se bere...

Jak se mohu jako baron Prášil vynést za cop? Myslím, že to nějak možné je, ale jak to mohu opravdu s jistou vědět, a ne jen "věřit v důkaz" (= zákony rozumu)?

Vezměmě otázku známého paradoxu lháře. Vypadá to, jako bych musel vždy zavádět nějakou vyšší metarovinu, když jej řeším. Např. větu "Lžu" vlastně jakoby vyslovuji z vyšší roviny, z jakési "pravdy". Ale je to vyšší rovina.

Mohu tedy klást dotaz: Je vůbec možné v mém přirozeném jazyce opravdu poznat (vyslovit) pravdu, nebo budu neustále potřebovat vyšší a vyšší meta-roviny až do nekonečna (jakési gnostické abraxasy) a tedy nikdy nemohu promluvit o pravdě přímo, je nevyslovitelná. Jak tomu uniknout? Mohu předpokládat, že něco takového nemůže jít do nekonečna, ale jak to opravdu dokázat? Mělo by to být nějak možné. Abych opravdu mohl říct: "Věříme, protože víme".

Finský logik Hintikka zkonstruoval jazyk, ve kterém, ale při určitých omezeních, je možné hovořit o všech pojmech toho jazyka, aniž bych potřeboval nějaký vyšší jazyk, který by mi interpretoval slovník toho "nižšího" jazyka... Bohužel to funguje jen při omezeních a zatím v malé oblasti. Snad jsem to zformuloval srozumitelně. Jak byste tedy řešil paradox lháře s Vaší představou pojmu "axiom", "důkaz", "víra"...? Díky za odpověď.

 

 

Odpověď Petrovi (paradox lháře):

Řekli jsme si již (odpověď Standovi: hydro-paradox), že původní pravý axióm starověké filosofie (jednoduchá, každému zjevná skutečnost) je tím, čím se dokazuje, nikoli tím, co se nedokazuje. Falešný akademický vdoro-axióm je však předpokladem teorie, jenž (jehož správnost) musí být (jako každý předpoklad) dokázán, takže je ve skutečnosti tím, co se dokazuje, nikoli tím, čím se dokazuje (axiómem). To ovšem na druhé straně znamená, že pravý axióm není předpokladem ničeho (tedy ani předpokladem rozumu), ale právě jen jednoduchou zjevnou realitou, jakou je např. střídání dne a noci...

Otázkou je, jak pravý axióm souvisí s lidským rozumem, jak ho začlenit do lidského uvažování (dokazování). Co má vlastně skutečnost zjevná smyslům společného s rozumem?

Kdybychom neměli zkušenost např. s vnímáním písku (na břehu mořském aj.) nebo hvězd (na noční obloze), sotva bychom dokázali nějak rozumně vysvětlit, co je to chaos. S uvedenými zkušenostmi však můžeme říci: Chaos je např. jako písek na poušti, či hvězdy na nebi. Zde nám konkrétní písek a konkrétní hvězdy posloužily jako axióm k dokazování existence obecného chaosu, jako nijak neuspořádaného stavu. O tomto stavu (chaosu) však nemůžeme říci víc, než že ho pojmenujeme jako stav neuspořádané mnohosti. To ovšem není mnoho, neboť to nijak nevysvětluje podstatu chaosu.

Zcela jinak je to se stavy uspořádanými, např. s pískovou bábovkou, či souhvězdím. Tu již pomocí axiómů reálné geometrie (euklidovské) dokážeme příslušný stav nejen pojmenovat jako uspořádanou jednotu (bábovka, souhvězdí), ale dokážeme také vysvětlit řád této jednoty.

Nyní se musíme ptát: Co má naše vysvětlení společného s vysvětlovanou jednotou?

To, co je objektivním řádem vysvětlované jednoty, to je subjektivní logikou našeho vysvětlení. Jinými slovy, naše poznávání reality je tím pravdivější (jistější), čím více naše subjektivní logika (řád myšlenek) odpovídá objektivní logice (řádu jednoty).

To budiž odpovědí na Vaši otázku: „Jak vím, že ta má víra v rozum... je jistá?“

Pravdivost svého rozumného poznání si ovšem můžeme zpětně ověřit na objektivní realitě, kterou uspořádáme podle subjektivní logiky svých představ a pojmů (např. uplácáme z písku bábovku). Pokud se nám to zdaří, pravdivost je ověřena. Jsou to síly logiky (Loga), jež do objektivní i subjektivní reality vnášejí světlo:

A/ to, co se našemu vnímání jeví jako objektivně osvětlené, je jako to, co se našemu rozumu jeví být objasněné (vysvětlené) jinou osobou

B/ to, co se našemu rozumu jeví být subjektivně jasné, to jsme si osvětlili (vysvětlili) sami

Tam, kde nejsme s to osvětlit si vnímané reality sami (B), tam jsme odkázání na víru v cizí osvětlení (A). Časem se ovšem můžeme uschopnit k tomu, abychom si svým vlastním vysvětlením dosavadní předmět pouhé víry (v cizí vysvětlení) ověřili. To budiž odpovědí na Vaši otázku: „Jak ale mohu nahlédnout rozumem (světlem) to neosvětlené (víru)?“

Pravíte-li: „rozum (nerozpornost) je naše vrozená apriorní struktura, o které nevíme kde se bere...“ pak na základě uvedeného již víme, kde se bere. Stačí ho doslova „nabrat do čepice“ (přijmout objektivní logiku, za svou vlastní subjektivní logiku). Tzn., že vrozen nám není „rozum“ (logika), ale „čepice“ (duševní schopnost), kterou ho můžeme nabrat. Proto rozumné uvažování není přirozenou (ale umělou) součástí našeho přirozeného usuzování na základě vnímání, proto se nerodíme inteligentní, ale neinteligentní (chytřejší nebo hloupější)...

Vynést se jako baron Prášil za cop z bahna (chaosu) reality je možné tzv. útěkem od reality (např. mystickým blouzněním, požitím omamných látek aj.). To je ovšem chaosu podobný stav negující zdravý rozum (reálnou logiku) a tedy neumožňující cokoli s jistotou vědět. Vědět znamená stát pevně (při plném vědomí inteligence) nohama na zemi...

Negovat reálnou logiku (zdravý rozum) lze ovšem nejen útěkem z reality, ale také nereálnou logikou (nezdravým rozumem).

Zatímco reálná logika (inteligence) si v ničem neprotiřečí, nereálná logika je semeništěm protimluvů (paradoxů). Odtud např. „hydrostatické paradoxon“, či sofistický „paradox lháře“:

a/ řekne-li lhář, že lže, pak nelže, ale mluví pravdu

b/ mluví-li lhář pravdu, pak není lhářem = protimluv: „lhář není lhářem“, resp. „lhář je pravdomluvný“

Kde je tu zakopaný pes? V realitě? Ve vyšších či jiných sférách reality? V nekonečně vyšších a vyšších meta-rovinách? V gnostických abraxasech? (abraxas = abrasax = Abrak-Ax = eg. Svaté jméno = jméno Boha Stvořitele = symbol zasvěcení do vyšší pravdy).

Realita jako realita! Pokud se realita relativně projeví, nemůže se projevit jinak, než v podobě reálně logických relativních opaků (např. v protisilách aj.).

Musíme se tedy ptát: Jaký je rozdíl mezi reálně logickými opaky a nereálně-logickými protimluvy (paradoxy)?

Zatímco reálně logické opaky představují vždy relativní dvojnost (dvě protisíly, dvě opačné barvy aj.), nereálně logické protimluvy (paradoxy) nám sugerují, že jedno a totéž (absolutní jedinost) se může vztahovat sama k sobě jako ke svému opaku, že jedno a totéž může být současně svým vlastním opakem (že jedna síla působí současně proti sobě jako protisíla, bílá barva je současně černá atp.). Vztah je něco ryze relativního (vztah = relace) a nemůže tedy být součástí absolutní jedinosti. Proto jedno ze základních pravidel (axiomů) reálné logiky praví:

„Jedno a totéž nemůže být současně svým vlastním opakem! Nic se nevztahuje samo k sobě! Vztah je vždy mezi dvěma!“

Tzn., že v případě paradoxu lháře nemůže být reálně nepravda současně pravdou, lhář současně pravdomluvným.

Řekne-li kdo: „Lžu!“, pak se musíme ptát, k jaké konkrétní lži se jeho výrok vztahuje. Bude-li kdo tvrdit, že se tento výrok vztahu k sobě samému, pak ho právem můžeme pokládat za blázna nebo podvodníka.

Pochopíme-li, že všechny paradoxy a protimluvy (sofistické hříčky) jsou založeny na uvedeném podvodu, pak už nebude nic, co by mohlo nějak zpochybnit schopnost inteligence (usuzování na základě uvažování o vnímaném) subjektivně poznat pravdu a zpětně ji objektivně projevit (vyslovit či jinak realizovat). Vždyť i základní teze (tvrzení) agnosticizmu „pravda je nepoznatelná!“ není než sofistický protimluv, neboť se tu sofista tváří jakoby tím pravdu právě poznal. Právě tak sofistickým protimluvem je tvrzení, že „pravda je nevyslovitelná!“, neboť se tím sofista tváří jakoby pravdu právě vyslovil...

Jinou otázkou je, zda lze pravdu poznat a vyslovit v každém jazyce. Vedlo by k dalekosáhlému dokazování, který jazyk je pro poznání pravdy vhodnější a který nevhodnější. Jisté je, že nejvhodnější je k poznání pravdy takový jazyk, který je nejvhodnější pro vyjadřování subjektivní reálné logiky. Nejvhodnější je tedy jazyk logiky samé, jazyk Loga, jazyk Slova, jazyk slovanský! Jak učinit z libovolného jazyka jazyk slovanský, na to přišel už v 9. století Filosof Konstantin... Úsilí finského logika Hintikky pak může být užitečné např. tehdy, když Konstantinovu metodu uplatní také na finský jazyk a učiní ho tak jazykem slovanským...

-zmp-

 

 

Pascalovo hydrodynamické paradoxon (vladimír, 28. 01. 2008 12:51)

Proč tolik pseudoproblémů, je to mlácení prázdné slámy. Tlak na dno je dán na plochu stejnou, jakou má myšlený sloupec kapaliny nad ním. Je proto po vykrácení úměrný výšce sloupce kapaliny (rozdílu hladin) a tíze kapaliny jej tvořící.

A protože hydrostatický tlak je stejný ve všech směrech, nezáleží na tvaru nádoby, ve které je měřen.

 

 

Odpověď Vladimírovi (Pascalovo hydrodynamické paradoxon):

Patrně omylem jste namísto „hydro-statické“ nazýval toto paradoxon „hydro-dynamické“, neboť v poslední větě uvádíte „hydrostatický tlak“…

Kdyby šlo o pseudoproblém a mlácení prázdné slámy, jak pravíte, tak by si newtonovci hydrostatickým paradoxem neztrpčovali život a neriskovali odhalení své nevědomosti…

Rozumíme-li správně tomu co říkáte, pak je (dle Vás) dán tlak kapaliny váhou sloupce kapaliny v podobě válce (obr. A). Mimo tento sloupec se dle Vás (ale i dle „Huga“ – viz odpověď Petrovi: „paradox“) váha (tlak) ostatní kapaliny nějak „vykrátí“ (nadnášením a přitlačováním nevertikálními stěnami nádoby).

Takto ovšem můžete uvažovat jen v případech naznačených na obrázcích „ABCD“. V případě naznačeném obrázkem „E“ by se Vám „vykrátila“ téměř veškerá kapalina a zůstal by Vám pouze „myšlený sloupec kapaliny“. Jak by tu (E) mohl být dán tlak kapaliny současně tíhou kapaliny (jak pravíte), když tento myšlený sloupec žádnou kapalinu neobsahuje?

Pokuste se svou představu řešení přesněji domyslet...

Vaše závěrečná slova: „A protože hydrostatický tlak je stejný ve všech směrech“ pouze vylučují úvahy o nějakém „krácení“…

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář