Jdi na obsah Jdi na menu
 


Aporie Zénóna z Eleje

31. 1. 2008

PSEUDO-APORIE (podvrh, patrně Filopónův):

"Zénón... se pokoušel dokázat, že to, co JE, není mnohost“

 „Řekneme-li, že mnohost je, pak nutně musí být víc jednotek,

neboť mnohost není jedna jednotka.

Není-li mnohost jednotek jedna jednotka, pak jedna jednotka není mnohost jednotek.

Není-li jednotka mnohost jednotek, pak jednotek není víc než jedna,

pak není mnohost jednotek.

Je-li nutně buď jedna jednotka nebo mnohost jednotek, avšak mnohost jednotek není,

pak nezbývá, než že je jen jedna jednotka.“

(u Filopóna)

APORIE proti MNOHOSTI:

"Kdo uznává mnohost, nutně mluví věci sobě odporující.

... je-li toho, co je mnoho, musí toho být velké, či malé množství.

Velké pak může být nekonečně velké a malé nekonečně malé.

Nekonečně velké či malé však nemá žádnou míru,

a co nemá žádnou míru vlastní podstaty, to v podstatě vůbec neexistuje!"

(u Simplikia)

APORIE proti JEDNOTCE:

„Pád měřice prosa (10 000 zrnek) způsobí hluk,

pád 1 zrnka způsobí nepatrný hluk,

pád dílu zrnka (1/10 000) nezpůsobí žádný hluk.

Z čeho je složen hluk měřice prosa,

je-li měřice složena z 10 000 zrnek,

která jsou složena z 10 000 dílů zrnek, jež nepůsobí žádný hluk?

(u Simplikia)

APORIE proti PROSTORU:

Je-li prostor, musí být v něčem,

neboť vše je v něčem, tj. v prostoru.

Tzn., že prostor je možný jen v prostoru, který je možný jen v prostoru, atd. do nekonečna.

A protože to, co předchází (prostor), není tím, co následuje (prostor),

prostor není možný!“

(u Simplikia)

APORIE proti POHYBU:

„Šíp, letící v prostoru, je v každém okamžiku na určitém místě v klidu.

Je-li každý okamžik v klidu, je vše v klidu a letící šíp se tedy nemůže pohybovat.

Tzn., že není žádného pohybu!

(u Aristotela)

Pohybující se nepohybuje tam kde je, ani tam kde není!“

(u Diogena Láertia)

APORIE proti POČÁTKU POHYBU:

„Co se pohybuje musí nejdříve dospět do poloviny cesty.

Aby to mohlo dospět do poloviny cesty,

musí to dospět nejdříve do poloviny poloviny cesty, atd. až do nekonečna.

Tzn., že nelze určit počátek pohybu,

a v konečném čase nelze dospět k nekonečnému počtu vzdáleností!

(u Aristotela)

APORIE proti KONCI POHYBU:

Rychlejší Achilleus musí vždy dospět nejdříve tam, odkud vyšla pomalejší želva.

Prchající, byť sebe-pomalejší, je tedy nutně vždy o něco vpředu

před pronásledujícím, byť sebe-rychlejším!

(u Aristotela - dle Diogena Laertia byla tato aporie přisuzována Parmenidovi)

APORIE proti ČASU POHYBU:

„Pohybuje-li se na závodní dráze stejný počet těles podél stejného počtu,

stejnou rychlostí a z opačných stran (proti sobě),

jedna tělesa z konce závodiště a druhá z jeho středu,

stává se přitom, že se poloviční čas rovná dvojnásobnému.“

 (u Aristotela)

-zmp-

 

 

Jen pár slov (Leo, 07. 05. 2008 14:34)

Neřešitelný spor je také o času. Chceme-li určit měřítko času, nevíme určit nejmenší a největší veličinu. Pomáháme si lidově pojmy: věčnost a teď. Kolik je času "teď"? Kolik je času "věčnost"? Hned se nabízí: nekonečně malý úsek času vedle nekonečně velkého úseku času. A jsme tam, kde nechceme být: Obojí (1/n nebo n/1) je velkou neznámou.

 

Odpověď Leovi (Jen pár slov):

Čas, stejně jako prostor, by neměl být neřešitelnou hádankou, má-li mít existence člověka a jeho poznávání nějaký smysl. Pokud okamžik a věčnost pokládáte za „nejmenší a největší veličinu času“, potud ze sporu o času nikdy nevybřednete, potud Vám obojí i čas zůstane „velkou neznámou“. Okamžik a věčnost nejsou pojmy časové (nejsou „nekonečně malý a nekonečně velký úsek času“), ale jsou to pojmy mimočasové, pojmy toho, co časem není, co však můžeme poznat jen prostřednictvím času. V odpovědi Standovi (duchovní vedení), jsme o vztahu okamžiku a času uvedli následující:

Fyzický (tělesný) svět relativně kontrastních projevů, v němž žijeme, je v čase světem „současnosti“, nikoli světem „přítomnosti“ jak by se mohlo na první pohled zdát:

Současnost = minulost + budoucnost (nikoli + přítomnost)

Přítomnost = v čase relativně nepostižitelný (nečasový) okamžik mezi minulostí a budoucností

Tak např. nelze určit okamžik poledne (mezi dopolednem a odpolednem). Řekneme-li „teď je poledne!“, pak to ve skutečnosti znamená, že poledne už bylo, neboť pojem „teď“ jsme vyslovili v čase, který už uplynul. Tzn., že o okamžiku poledne jsme s to říci buď jen to, že ještě není (je budoucností), nebo jen to, že už byl (je minulostí). Takové je tajemství okamžiku přítomnosti, jenž se nachází současně v čase (v současnosti mezi minulostí a budoucností) i mimo čas (mimo minulost i budoucnost), neboť sám o sobě časem není.

Nyní dodáváme:

Názorně (v analogickém podobenství) si tento okamžik můžete představit jako spáru mezi dvěma cihlami. Obě cihly představují určitou míru současnosti (vlevo minulého a vpravo budoucího času) a spára mezi nimi představuje okamžik přítomnosti, jako nečasový (necihlový) předěl, jenž má absolutně nulovou míru (0). Nečasový okamžik přítomnosti (spára mezi cihlami) je tedy cosi absolutně anulovaného (0), mezi časem minulosti a budoucnosti (mezi dvěma cihlami). Ač ho takto nemůžeme postřehnout (vnímat, měřit atp.), přece o něm můžeme mít představu a pojem. Můžeme ho totiž vypátrat logickým uvažováním o relativním čase (o současnosti) podobně, jako si můžeme uvědomit i absolutně nulovou (0) spáru mezi dvěma cihlami tím, že tyto cihly střídavě přibližujeme (k sobě) a oddalujeme (od sebe). Odmyslíme-li si pak obě cihly (čas, současnost), ukáže se nám nečasový okamžik (nulová spára), jako z časového sevření uvolněná nečasová věčnost (jako nezměrnost, nikoli jako nekonečno)...

-zmp-

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

APORIE proti JEDNOTCE

(eLx, 19. 9. 2010 10:36)

Chybnej předpoklad, že ta nejmenší část nezpůsobí žádnej hluk. Způsobí, akorát autor myšlenky to neslyší. Když jich spadne víc, hluk se "sčítá". Co je na tom aporickýho? :)